Mýtina

…Sesedl z koně a popošel blíž k čiré říčce, aby se mohl napít a na chvíli si odpočinout. Sundal koni otěže a nechal ho taktéž protáhnout po dlouhé cestě. Sám si sedl do stínu mohutného dubu a s rance vytáhl poslední kus ztvrdlého chleba. S chutí ho spořádal. Natáhl se do mlází a jen tak ležel a poslouchal, jak zurčící říčka naráží o zbloudilé balvany. Mohlo být něco po poledni a květnové slunce svými paprsky lechtalo a ohřívalo, na co přišlo. Arden se zaposlouchal a kromě nekonečně šumějící řeky, krásných písní ptactva všeho druhu a oddechování svého oddaného koně neslyšel nic. Konečně se po nekonečné jízdě a pohupování v koňském sedle cítil naprosto uvolněně. Stín mu skýtal úkryt před ostrými paprsky a jemný mech mu dopřával to nejlepší poležení, jaké za posledních několik dní měl. Cítil únavu, která se ho čím dál víc zmocňovala. Brzy usnul… …Opět se mu zdál ten sen. Sen, který nemá konce, nebo alespoň prozatím neměl. Vždy se probudil, když zrovna běžel po mýtině za postavou oděnou v temném hábitu. Svými dlouhými kroky a skoky se přibližoval kus za kusem. Ani vlastně nevěděl, proč ji pronásleduje. Jen si vždy vzpomene spousty spadlých stromů, které mu bránily v přirozeném běhu. Zde mu tajemná postava vždy utekla. Její hbitost a mrštnost byla neskutečná… ...Všudypřítomný svit ranního slunce donutil Ardena vstát. „Zase ten divný sen“, zamumlal si pro sebe. Vstal a protáhl se. Náhle ucítil libou vůni, za kterou se okamžitě vydal, neboť jeho žaludek bouřil hladem. „Musí to být někde tady“, mumlal si pro sebe a lačně polykal. Pod vysokým smrkem zbystřil nenápadnou chýši, celou obklopenou mechem a mlázím. Neváhal a zaklepal na ztrouchnivělé dveře. Samy se otevřely a pohled na prostřený stůl plný pečeného masa, vařených brambor a spousty zeleniny ho omámil. Ta vůně…. Tehdy ho přemohl hlad nad rozumem… …Otevřel oči, ale ukrutná bolest po celém těle ho donutila je znovu zavřít. Po psychickém překonávání bolesti je opět otevřel. Byl připoutaný na něčem, co vypadalo jako veliký načervenalý stůl a špalek dohromady. Mrtvolný pach z dřeva nevěštil také nic dobrého. Provazy, kterými byl připoután na „loži“ a které mu rozedíraly zápěstí do krve, byly utáhlé příliš silně, než aby se mohl pohnout. Náhle uslyšel zvuk, při kterém mu vytryskly slzy do očí. Zvuk, který více než naznačoval, že jeho kůň zařehtal naposled. Hlavou mu probíhaly vzpomínky a myšlenky. Smířil se s tím, že nyní nejspíš bude na řadě on. On, který tak hloupě vpadl do léčky. Smířen s blížící se smrtí jen tak ležel a poslouchal zvuky nožů a seker, které zpracovávaly mrtvého koně. Koně, kterého Arden vlastnil už od malička, s kterým strávil nespočet času a chvil, kterého miloval a vážil si ho. Objevily se první slzy, které stékaly po obličeji pokrytém prachem a modřinami. Slané slzy stékaly na dřevěný podklad, ze kterého nebylo možno úniku a on si to uvědomoval čím dál tím víc. Z dáli slyšel hlasy. Odhadoval to na pár orků. A odhadoval správně. Blížili se k němu houpavým krokem a oba se zahýkali smíchy. Vyšší z nich nesl kůži, kterou stáhl z koně. Chvíli se s ní doslova mazlil, jakoby se mu chtěl drze vysmívat za to, že nad ním zkrátka vyhrál. V Ardenovi se probouzela neskutečná zlost. Byl by teď schopný udělat cokoliv, jen aby se dvojici zelených bestií pomstil. Jenže byl pevně spoutaný a tyhle stvůry se mu vysmívali. …Chvíli hovořili něco v jejich jazyce, kterému Arden nerozuměl. Poté se menší z nich odebral k nedaleké chýši, která se pro mladého pocestného stala osudovou. Větší ork zatím čistil jemnou kůži z ušlechtilého koně. Po chvíli se menší ork vrátil s Ardenovým mečem. Zkoušel si s ním všemožné výpady a oháněl se s ním tak prudce a ledabyle, až mu vyklouzl z ruky a zasáhl rukojetí do hlavy svého vyššího druha. Oba se začali prát, ale vyšší ork měl vysoce navrch. Hodil menšího na místo, kde byl spoután Arden, který byl nejen spoutaný, ale měl na sobě malého orka, který mohl mít váhu menšího koně. Nemohl dýchat. Uběhlo několik nekonečných sekund, doprovázené skřeky, jekotem a praskáním kostí. Konečně se mohl nadechnout. Vyšší ork byl zřejmě ve svém živlu a zapomněl na odražený meč od své hlavy, který ležel vedle Ardenovy levé ruky. Okamžitě toho využil a mečem přeťal provazy, které ho poutaly k smrtelnému loži… „Konečně“, řekl hlubokým, až děsivým hlasem Arden, který nyní stál na nohou a v ruce pevně svíral svůj meč. Větší ork se přestal zabývat svým teď už zmrzačeným soupeřem a otočil se za Ardenem, aby dokončil dílo a popravil ho. Ani se nedivil, že je jeho oběť na nohou s mečem v ruce. Chvíli se na sebe dívali a oba ztěžka oddechovali. V dáli zahřmělo a skučící vítr, který se nesl lesem, nevěštil nic dobré. Ork pozvedl svůj obrovský kyj, zařval a zamával s ním nad hlavou a rozběhl se proti Ardenovi. Ten s hbitostí rysa uskočil do strany a sekl orka pod žebra. Ten se s hlasitým řevem oháněl mocným kyjem ze strany na stranu a drtil vše, o co zavadil. Po druhém úspěšném zásahu se ork zapotácel a Arden měl chvíli na oddech. Věřil ve své vítězství a také pro něj bojoval. Na moment se ohlédl po menším orkovi, který započal boj o pomstu, jenže tenhle pohled se pro Ardena stal osudový. Mohutný kyj, který zraněný ork vrhl po Ardenovi ho srazil na zem a paralyzoval ho. Běsnící ork se k němu dopotácel, zvedl kyj a s mocným řevem Ardenovi rozrazil lebku… …Nyní s lehkostí elfa běhá po zarostlé mýtině plné padlých stromů, kterou tak dobře znal. To on byl ten tajemný „někdo“, kterého ve svém snu donekonečna pronásledoval….