Můj světVe středu veliké země Merilien, která je uprostřed neprostupných hor, se nachází Tajemný hvozd. Místo tajemné a osamělé. Každé ráno se nad touto zemí vznáší mléčný opar husté mlhy. První ranní paprsky se ztěžka prodírají hustým větvovím a listovím statných javorů a dubů, které toto krásné místo tvoří. Začíná ráno a do tichých hlasů prvních probouzejících se ptáků se mísí zvonivé bublání křišťálového potůčku. Od velké tůně se ozvalo hlasité plesknutí; to velký pstruh skočil po tučné mouše, která ztuhlá chladem, ráno líně přelétávala nad tůní. Ještě než chladný vánek rozfoukal poslední mlhu, k tůní se přiblížil jakýsi přízrak. Byl to nádherný stříbřitě bílý jednorožec, který se přišel k tůni napít. Po uhašení žízně opět tiše zmizel v mlze. Když vánek rozfoukal poslední mlhu a sluneční paprsky nabraly na síle a vysušily studenou rosu, ozvalo se zvláštní zvonění. To malé stromové bytosti, elfové, opustili své úkryty a rozlétli se shánět sladké ovoce a mléko na snídani. V ranním slunci se ozývalo jejich veselé zvonivé štěbetáni a melodický cinkavý svistot jejich křídel. Okřídlení duchové přírody si nalezli svou potravu a po jídle se všichni elfové rozlétli po Tajemném hvozdu, za svými povinostmi. Tu nalezli rostlinku přišlápnutou velkým jednorožcem. To pak zraněnou rostlinku poprášili kouzelným stříbrným práškem ze svých křídel a donesli květince vodu, tu nalezli vypasené místo a hned se sháněli po semínkách trav. Když museli přelétávat přes tůň, oblétali ji, nebo letěli až ve větvích stromů. V tůni sídlil starý pstruh a již mnoho neopatrných elfů spolkl jako ráno tučnou mouchu. V poledne se najedli své mléčné kaše s ovocem a pokračovali ve své práci. Sluníčko svítilo a hřálo, listy stromů pohupoval lehounký větřík a malí elfíci, kteří se ještě nemohli účastnit práce dospělých, si hráli, učili se anebo škádlili dryádu, stromového ducha. Když nastával soumrak, v Tajemném hvozdu se rozsvítilo tisíce malých světýlek. To elfů zářící těla konečně překonala sluneční svit a teď svítili svými stříbrnými světélky. Od vzdálených Modrých hor pomalu utichalo temné bušení. To trpaslíci skončili své dobývání zlata a drahých kamenů. Když konečně zapadlo slunce a nad Tajemným hvozdem se začali rozsvěcet první hvězdy, elfí světélka ještě více zesílila a připomínala veliké bludičky. Elfové se brzy rozprchli do svých domečků ve stromech a všude zářila okénka jejich příbytků elfím světlem. Teď byl čas na zpěv, veselé historky a smích, což tito skřítkové přírody milují. Jejich tichý zpěv připomíná zvonění malinkých zlatých zvonečků. Když vyšel měsíc a hvězdy trochu pobledly vlivem jeho záře, okénka elfích domečků temněla, jak jejich elfí obyvatelé usínali a tím i hasla jejich světélka. Když duchové lesa usínali, na paseky ozářené světlem měsíce a hvězd začala vycházet velká opatrná zvířata, tajemní jednorožci, opatrní jele-ni a jiné tajemné mýtické bytosti. |