Legenda o tajemném psu z lesa Bordhanského

Legenda o tajemném psu z lesa Bordhanského

(RTC a Jara Row)

Před dávnými časy, ano, právě tehdy, se stal příběh, který Vám chci vyprávět. Za časů, kdy chodili bohové bosi po Mellorii, za časů, kdy byla naše země ještě mladá a lidé věřili na zázraky, stála jedna vesnice. Poklidná, idylická, taková, jaké vesnice bývaly. Měla tak sto padesát obyvatel. Víc ne, spíš méně, obyvatel, kteří v ní žili svým pomalým životem. Bez strachu, bez spěchu. Plynuli jako voda… od jedné generace k druhé… Nikam se nehnali. Neměli za čím!

Jenže potom nastal den, který jejich poklidné životy narušil. Vletěl do jejich pozvolného běhu jako zbloudilý sokol. A po tomto dni nemělo být nic jako dřív. Vše zkazil! Vše zničil… Nenávratně.

Utíkala z hořící vesnice, aniž by se otočila. To strach jí byl honcem. Její dlouhé medové vlasy za ní vlály ve větru a sem tam se zachytily o nějaké roští a větve. Nohy měla podrápané od maliní a ostružiní, ale nemohla zastavit. Strach jí to nedovoloval.

Utíkala do temného lesa, nyní Bordhanského, lesa, který byl prokletý. O němž se tradovaly historky tak hrůzné, že do něj živá noha nevstoupila, pokud nemusela.

Jenže Joliet neměla čas přemýšlet. V jejích očích se zračily sálající plameny orámované černou noční oblohou a k uším doléhal křik umírajících. Křik vražděných. Přepadli jejich vesnici. Nevěděla kdo, nevěděla proč, jen se strašně bála. Bála se o svůj život.

Rodině pomoci nemohla. Na to bylo příliš pozdě… teď… Jediné, co musela, bylo zachránit svou kůži. To poslední, co jí zbylo!

Přerývavě dýchala. Musela se dostat do bezpečí. Nebo někam, co se dalo relativním bezpečím nazvat! Měla hrozný strach. V lese byla tma. Stromy jako by ji schválně šlehaly svými haluzemi, jejich dutiny se na ni šklebily jako zlovolná ústa. Nad hlavou jí proletěl netopýr. Vyjekla a v tu chvíli se jí cíp sukně zachytil o šípkový keř u  lesní cestičky a ona zakopla o trouchnivý pařez a upadla na zem.

Cítila prach a krev v ústech. Ruce i nohy ji pálily, jak byly sedřené, vlasy měla zcuchané a chtělo se jí plakat. Z toho všeho, z té marnosti… Nevěděla kudy kam a i ten les, jako by byl proti ní…

„Bohové, pomozte,“ zašeptala z posledních sil, „prosím!“

Pokusila se vydrápat na nohy. Poprvé jí selhaly ruce a ona upadla zpět do prachu a jehličí. Musela přece vstát. Musela! Musela odtud pryč!

Zbystřila. K jejím uším se donesl naprosto nečekaný zvuk. Nový zvuk, zvuk, který by nečekala. Něco jako zachroptění, které vydávají vlci před útokem. Nebo zachroptění divokého prasete? Nebo… Mohlo to být něco horšího?

Srdce jí bilo poplašeně v hrudi. Musela pryč! Pryč z tohoto lesa! Okamžitě! Někam do bezpečí… Ale… Kam? Kam má jít? Kudy?

Rozhlédla se kolem sebe. Všechno jí připadalo cizí, neznámé. Mlha a tma… A šklebící se stromy! A to chroptění… sílilo! Bylo čím dál blíž! Bylo všude.

Rozplakala se. Nechtěla plakat, ale prostě to na ni přišlo. Ze strachu, z rozrušení! Musí pryč! Pryč, jenže kudy? Jak? Kam?

„Poutníku, jestli existuješ, prosím tě, prosím tě o pomoc, bože Poutníku, ochránce ztracených… Prosím!“

Rozběhla se cestou vpřed. Zpátky nemohla. Nemohla se vrátit do své vesnice. Musela do hor. Musela pryč!

Nevnímala své okolí, krajinu, která kolem ní letěla… Utíkala uzoulinkou zapadanou cestičkou, která jí pomalu mizela pod nohama. Ztrácela se. A Joliet se zarazila. Co teď? Co bude dál? Kam se má dát?

A v tom… zase to šílené chrčení. Zamrazilo ji v zádech. Bylo blíž než kdykoli předtím. Bylo tak živé a… zlostné…

Otočila se a její srdce vynechalo jeden úder. Medové vlasy zbělely. Ztratila hlas, aby nemohla vykřiknout. Za ní… Ano, už věděla, co stálo za těmi pekelnými zvuky. Za tím chrčením, které ji pronásledovalo.

Dívala se mu do očí. Do lítých rudých očí svého pronásledovatele. Byl tak…

Tak živý! Náhle se vyřítil z křoví! Ohromný černý tvor... Uskočila až ucítila za zády strom... Blížil se stále blíž a blíž k ní... Strachem skoro nedýchala... Byl to pes... Ne, PES...

Obrovské zvíře, došlo až k ní. Zavřela oči a tiše se modlila, ať je rychle po všem, ať zbytečně netrpí. Cítila na tváři jeho dech.

Připravovala se na náhlou bolest… Čekala, že kousne, začne z ní trhat maso, jenže ne.

Pes ji olízl jazykem a poodběhl, jako by jí dával na srozuměnou, ať ho následuje...

Otevřela oči. Proč? Co se dělo? Proč ji nechtěl sežrat? Proč se na ni nevrhl? Byla by snadnou kořistí… A teď? Měla jít za ním nebo ne? Nebo čekat na smrt. Až ji nějaký velký pavouk pozře zaživa. Nebo rozsápou vlci. Co bylo lepší?

Opatrně, jako když se malé děcko učí chodit za ním vyrazila. Cítila, že se nemusí bát, i když ji prve tolik vylekal. Cítila, že bude v bezpečí. Že ji tam tem pes zavede. Jenže čemu věřit? Srdci, které bilo jako splašené nebo hlavě, která velela utéct! Pryč! Pryč z hor, pryč od toho psa… Někam dál, utéct té hrůze z vesnice… z lesa… Přejít horu a varovat lidi z druhého údolí…

Zvíře se na ni otočilo, aby vidělo, zda-li ho následuje. Musela se rozhodnout. Teď! A ona věděla, že jít za ním je jediné správné rozhodnutí. Pes se pohyboval tak rychle, aby mu bez problémů stačila. Dokonce cítila, že ani cesta není tak hrozná, jako ta, kterou se sem dostala z vesnice.

Chtěla se rozhlédnout, aby věděla, kde je, ale pes ji nenechal. Vedl ji stále vpřed, jako by se bál, že jí tady hrozí nebezpečí. Co to bylo za zvíře? A kam ji vedlo? Snad ne do bažin?

Starci strašili malé děti pověstmi o bloudivcích, kteří na sebe mohli vzít jakoukoli podobu, a kteří topili své oběti v bažinách… Mohl být snad tenhle tvor jedním z nich?

Joliet  se zarazila. Něco ji bodlo do očí. Něco jako sluneční paprsek. Denní světlo. Že by ji ten pes vyvedl z lesa? Nebo to byl klam? Doopravdy svítalo?

Les byl čím dál řidší a řidší a světlo ostřejší a ostřejší. Joliet si musela zakrýt oči rukama.

Bohové, tak přece jste pomohli!Děkuji vám! Šeptala v duchu. Není to sen! Je doopravdy venku z toho děsivého místa. A před ní… Oltář. Docela maličký přírodní oltář boha Poutníka, vyrobený ze dřeva, porostlého břečťanem, pod nímž rostly barevné květiny.

Byl nádherný! Nádherný v záři vycházejícího slunce. Tak on… Poutník… To on jí pomohl?

Zvedla oči ke svému průvodci, ale velký pes jako by zmizel. Místo něj spatřila dvě stínové siluety. Muže a psa.

Její oči se zalily slzami a na tváři se objevil jemný úsměv. Tak přece byla v bezpečí.

„Děkuji,“ zašeptala.

Muž jen pokýval hlavou a potom se oba dva stíny rozplynuly v jasném slunečním světle a Joliet osaměla.