Ebony - zrádkyně krve

Den co den jsem trávila v paláci své matky, v paláci bohyně Hank. Snažila se mě držet co nejdál od mého zkaženého otce Arlinga.

Tak se ptám proč. Proč jsem se z jedné jejich vášnivé noci narodila já? Lépe by bylo nežít. Nežít mezi těmi vrtkavými bohy… Nepatřím k nim. Jsem člověk. Nechci být bůh. Jsem patronkou trpících a hrdinů.

Ale není to totéž? Každý hrdina, rebel, vyhnanec i raněný… Ti všichni trpí… Ach, jenže každý jinak.

Povzdychla jsem si a utrhla jednu růži rostoucí u besídky, v níž jsem seděla. Sykla jsem bolestí. Krůpěj mé krve smáčela růžiny stříbrné okvětní plátky.

„Už zase to děláš?“ ozval se za mnou ostrý ženský hlas.

„Mami…“

Přisedla si ke mně. Měla v očích zvláštní výraz. Něco jako lítost. Jako by litovala, že jsem se narodila…

Jemně mi vzala květinu ze zakrvácených prstů.

„Já vím, bohové nekrvácí, mami, ale…“
 „Moc se jim podobáš…“
„Ale lidé…“

„Ebony, ty ses dole zamilovala.“
„Bohové přece nemilují, mami!“ vyskočila jsem na nohy. Bylo mi do breku. Bohové přece nepláčí!

„Ebony!“

„Nech mě být!“ vyjela jsem na ni a rozběhla se pryč. Nechtěla jsem se s ní bavit. Nemohla jsem jí říct, co k Raulovi skutečně cítím. Nemohla jsem před ní o Raulovi mluvit, i když to nejspíš věděla… Nemohla jsem mluvit o smrtelném mágovi, kterého… miluji!

Vydala jsem se zase na cestu do horoucích pekel. Na Mellorii. Znova. A ani moje milující matka mi v tom nemohla zabránit. Musela jsem ho vidět, v jeho nové Citadele Smrti. Jeho ocelové oči, tmavé vlasy… Ach, můj Raul… Moje láska, moje prokletí!

Utíkala jsem Bordhanským lesem. Říkalo se o něm, že je prokletý, ale to mi nevadilo. Byla jsem přece bohyně. Dcera bohyně moudrosti a boha temnot…

S mými dlouhými hnědými vlasy si pohrával ledový vítr.

Padala noc…

Černé šaty, rudý pruh kůže na krku. Symbol utrpení… Škrcení… popravy… Moje vtělení na zemi jsou podivná. Bizardní. Jsem nenápadná, ale přesto jako bych křičela: „Lidé, já jsem Ebony, bohyně trpících… Bohyně hrdinů, bolesti…“
Jenže k čemu mi to je? Nemohu mít to, co chci. Nemohu mít Raula. Svého démona… Mou vášeň!

Ano, je tady! Tyčí se přede mnou jako morový sloup… Jako pekelná věž… Jeho Citadela… Tak zase budeme spolu!

Vcházím bez klepání. Jako smrt… Kdy se mi zachce. V jakoukoli hodinu jakoukoli roční dobu… A on… Mne nejspíš očekává, jinak by nekvetly růže. Nekvetly. Je zima. Jen on ví, jak je miluji… Můj Raul!

Jde mi vstříc… Černý plášť kolem něho víří jako ohromná křídla. Na úzkých rtech mu hraje milý úsměv: nebo je vypočítavý? To nevím…

Bere mě kolem ramen; je jediným smrtelníkem, který mě může vidět v mé pravé podobě. Jako Ebony… Jako MNE …

„Má drahá, tak jsi přece jen přišla.“
„Ano…“
„Jak to vypadá s tím démonem, kterého jsem po tobě chtěl?“

„Je téměř hotov, Raule!“

Bohové, má mě ve své moci! Žádnému smrtelníkovi se nepodařilo ovládnout bohyni, ale jemu… On je… je prostě výjimečný! Můj Raul!

„Výborně…“

Otočil si mě k sobě a zadíval se mi do očí. Už tehdy jsem si měla domyslet, že není něco v pořádku… A stále vidím před sebou ten jeho pohled… Když si vzpomenu na to dítě, které u sebe uvěznil… Na malou Jaru Row…

„Musím ti něco říct, lásko,“ zašeptala jsem. Váhala jsem. To, co mi řekl Poutník, můj bratr… To se neměl nikdo dozvědět. Byla to budoucnost… Ale já Raula přece miluju!

„Ano?“

„Proroctví, které se tě týká… poslouchej dobře!

Temným pánem budiž dál-

sám, satane, pekel král!

Však do času- tak posel dí,

než se dítě narodí.

Dcera dvou lidí z paláce,

v jejíchž vlasech oheň plane,

jež sama druhým dává se,

jež zaviní tvůj sestup, pane!

Pojmenuj ji hrozným jménem,

vrah tvůj bude jejím věnem.

Až my už tu nebudem,

tma jim budiž osudem.

Vypadalo to, že ho to proroctví nijak zvlášť neznepokojovalo, právě naopak, jenže skutečnost byla jiná.

V té době jsme strávili tolik společných dní a nocí; neměla jsem potřebu vracet se k matce do paláce. Nechtěla jsem od něj pryč! Vždyť v jeho objetí se mi plnil největší sen. V těch chvílích jsem byla člověkem. Skutečně jsem cítila! Nebyla jsem bůh!
Jenže žádné štěstí netrvá dlouho, tohle bych měla vědět nejlépe… vzhledem k tomu, čí jsem bohyní.

Raul se změnil. Stále víc na mě naléhal. Z jeho očí čišela touha. Touha po démonu, jehož jsem mu ukula v nejžhavějších plamenech podsvětí. Stvořila jsem mu Cor Râha. Ohnivého hada z bolesti a krve. Jediného na světě, a proto výjimečného. Byl stejný jako Raul.

Svátek bláznů… Jaro. A potom to dítě. Dítě, které Raul ukradl jeho rodičům. Já… já jsem tomu mohla zabránit, jenže jsem ho milovala. Miluji… A o to víc důvodů jsem měla k tomu, abych na ni žárlila, protože ON… On ji měl víc než rád, i když jí tolik ubližoval!

A já trpěla… Víc, než si kdokoli z lidí dokáže představit. Trpěla, proto jsem musela utéct!

Musela jsem se stát bohyní. Musela jsem Raula opustit, abych ji nezabila. Bylo to ještě dítě…

„Dejte mi křídla, černý křídla!“ Tak zněla má jediná prosba, aby mě maminka znovu přijala do svých zahrad- do svého paláce. Vždyť ona věděla o všem… Musela!

Sbohem, Temný Raule!

Má jediná krůpěj krve ulpěla na okvětních plátcích stříbrné růže. A ta… Uschla…

Byla suchá!

Jako láska, kterou mě možná někdy miloval!

Brány paláce mé maminky mi byly otevřeny. Jenže ona nebyla sama, kdo mě čekal!

Mí bratři, Poutník a Telconar, můj adoptivní otec Angelo, a dokonce… Strýček Benedikt a jeho žena Sorraja.

Rodinný sedánek. Ó ne, bohové, za co mě trestáte?!

Jsem sice nejmladší bohyní, ale nejmladší neznamená méněcenná… Jenže oni mě přesvědčovali o opaku. Tím, jak na mě hleděli.

„Odhalila jsi budoucnost smrtelníkům…“ řekl tiše Poutník. V jeho hlase se nezračila nenávist jako v Angelových očích, ale něco horšího. Byl zklamaný. A já taky… Z toho, že jsem svého nejstaršího bratříčka zklamala. Nechtěla jsem. Nechtěla!

„Proč jsi mu to prozradila, Ebony?“ tuhle otázku položil Telconar a z očí mu kanul déšť. Odpusť, bratříčku, ale miluji ho!

„Bylo by lepší, kdybys nebyla!“ prohlásil ostře Angelo. Nikdy mi neodpustil, že jsem měla černou krev. Po otci.

Angelo byl světlo. Pohrdal tmou.

„Láska je jako lov,“ prohlásila tetička Sorraja. „Vášeň. Touha!“ V tu chvíli jsem měla pocit, že je jediná, kdo mě chápe.

„Ale no tak, drahá,“ ušklíbl se Benedikt. „Láska… láska není nic. Ne pro bohy.  My nemilujeme. Je to jen touha. Vášeň… Ta se skrývá jedině v boji…“ Hrdě si sáhl rukou na svou runovou sekeru, která se mu houpala u boku. Boj, to bylo jediné, co ho zajímalo… Tak jsem to teď cítila, i když jsem si vždycky myslela, že mě má strýček Ben rád… Že mě chápe právě proto, že sám má dceru se smrtelníkem…

 Bohové, jak já byla zmatená!

Ne! Ani on se nesmířil s tím, že má jeho sestra dceru. Dceru zla!

Oni byli všichni tak… čistí… A já? Černá ovce rodiny. Nejmladší. S pochybným původem.

„Stvořila jsi démona!“ řekl náhle Angelo a jeho hlas zněl jako švihnutí bičem. „Nepatříš k nám!“

Teprve teď nastalo dunivé ticho. Prostor pro mou obhajobu. Jen má matka mlčela celou dobu. Proč mlčela? Maminka…

Propadala jsem se pod vahou jejich pohledů. Pršelo a odkudsi z dálky zaržal černý kůň boha války.

Mami, proč mlčíš?

„Já ho miluji,“ slyšela jsem se zašeptat.

Můj otčím se krutě zasmál a z jeho smíchu neprýštilo světlo.

„Proč jsi to udělala?!“
„Musíš jít před boží soud!“

„Sdělila jsi budoucnost živákovi!“

„Stvořila démona!“

Jejich hlasy mě poutaly svou mocí a pomalu tlačily k zemi. Do očí mi vhrkly slzy. Taková bolest… Plakala jsem krev!

Mé ruce se zaryly do tvrdého dláždění cestičky vedoucí k altánku. Déšť mi smáčel vlasy a úponky růžových keřů draly zápěstí!

„Budeš potrestána!“
„Potrestána…“
Klečela jsem na kolenou a zvedla oči ke své matce. Je jediná, kdo nic neřekl. Kdo nic neudělal… Je tedy jediná, kdo mě nezatratil? Svírala ruce v pěst. Cítila jsem, jak to v ní vřelo…

„Maminko…“

„DOST!“ ozval se její hlas a vše, co mě tlačilo v prach a působilo mi bolest jako by ustalo. Shýbla se ke mně a zvedla mě na nohy. Moje maminka.

Pokusila se mě sevřít v náručí, ale já jsem nemohla. Nezasloužila jsem si její lásku! Byla jsem zrádce!

„Ebony…“

Ach ne! Z jejího hlasu zaznívalo zklamání! Nemohla jsem zůstat! Nepatřím sem! Já nepatřím dobru! Ne!

Bolestně jsem se od ní odvrátila a jedno mávnutí objevivších se křídel mi stačilo, abych opustila tuhle svou rodinu.

Moje maminka se vydala za mnou, ale to jsem tehdy nevěděla.

Dívala se, jak její dcerka odchází, a v očích ji pálily slzy. Moje holčičko. Nejdražší. Milovaná.

„Tak je to jedině dobře.“ ozval se za jejími zády Angelo. Hank se napjala, její ramena a oči najednou získaly tvrdost diamantů.

„Ano, tak.“ ozvala se dokonce i Sorraja.

Hank se pomalu otočila a pohlédla na svou rodinu. Benedikt se jí zadíval do očí a ihned se odvrátil. Ani peklo nemohlo být tak hrozivé jako litý pohled milující matky, které odešla milovaná dcera.

„Ven!“ řekla Hank šeptem. Bála se, že kdyby zvýšila hlas, začala by ječet.

„Hank,“ usmál se na ni Angelo.

„A ty, můj drahý, si sbal fidlátka a vypadni dřív, něž ti zakroutím krkem!“

Pak se znova otočila k ostatním. Už nic neříkala, jen se na ně mlčky dívala a oni pochopili. Pochopili a odešli.

Hank seděla sama ve své zahradě a dívala se na hladinu svého jezírka- zrcadla.

Oni mi to nikdy neodpustí, Arlingu, ale je to naše dcera, a ty ji pro tento okamžik ochráníš lépe než já. Naši Ebony...

„Budeš však brzy potřebovat ochránce, má drahá Ebony. Tvůj otec a já budeme již brzy stát proti sobě ve válce, jakou tento svět ještě nezažil.“

Hank se pak otočila  a vydala se ke svému paláci. Vešla do svých soukromých pokojů a ze zasrčené poličky sundala malou figurku muže, který stál v obranném postoji.

„Je čas, drahý Konstantine, vysloužit si svou svobodu. Co říkáš?“ řekla Hank a mávla rukou.

Postavička se začala zvětšovat, a když dosáhla konečné velikosti, stál před Hank vysoký černovlasý muž s jedním modrým a druhým hnědým okem a levou tváří děsivě poškrábanou.

„Oh!“ vypravil ze sebe.

„Správně, Konstantine, oh. Nebo spíše Hank. Bohyně Hank, můj milý."

„Vy jste mě ....?"

„Ano.“ přisvědčila Hank. „A můžeš být rád, že jen to. Ostatní tě chtěli bez milosti zabít.“

„Proč tedy?“

„Proč ještě žiješ? To je jednoduché, Konstantine. Potřebuji tvé služby. Potřebuji služby největšího z mágů, který kdy žil. A který se snažil vzdorovat samotným bohům.“

Hank vyšla z místnosti a Konstantin ji následoval až do jejího altánku, odkud byl úchvatný výhled. Přitom se pozorně rozhlížel a stále se protahoval.

„Posaď se, prosím,“ nabídla mu Hank místo, a pak i chladivé víno.

„Děkuji, bohyně, ale smím-li se zeptat, proč to všechno?“

„Potřebuji, aby ses vrátil na Mellorii a dohlédl tam na jednu dívku. Jmenuje se Ebony.“

„To je vše?“

„Ne. Budeš ji chránit i vlastním životem, a v žádném případě se nepokusíš udělat něco proti nám bohům. Vidíš ten náramek na své levé ruce? Ten jemný provázek? Jen náznak podrazu vůči mně, Ebony, či bohům, a je z tebe zpátky figurka. A tentokrát to nebude na pouhých pět set let. Rozumíš?“

„Ano, Hank." Konstantin se trochu pousmál. Bohyně moudrosti byla horší než jakýkoliv velitel sítě špiónů, ona byla nejlepší! No, taky byla bohyně, že. Ale skutečně to bylo pět set let, co.... Ach ne.

     „Udělám vše, co bude v mých silách.“  řekl nakonec.

„A ještě víc,“ dodala s úsměvem Hank.

„A ještě víc.“ odpověděl Konstantin.

Nemohla jsem… Plakala jsem. Pršelo. Na celé mé cestě pršelo. Déšť mi smáčel křídla, a ta byla tak těžká, že jsem nemohla létat!
Padala jsem… Musela jsem na sebe vzít svou původní podobu!

Mlha, déšť, světle zelené blesky. Noc! A to je jaro! Blížím se však do míst, kde vládne věčná noc… Věčná zima.

Raglionský les. Moje poslední útočiště!

Temná torza stromů, která halí těla zákeřných Marugasů. Jsou všude a zvěstují mi smrt.

Bohové přece neumírají! Ach ne! Ty červené oči. Bílé zuby!

Cítím, jak se ke mně blíží… Budu snadnou kořistí! Ne, nemám pro co žít! Odpusť mi, maminko! Mám tě ráda. Tebe jo!

Několik tvorů se připravuje ke skoku. Čekám bolest! Zavírám oči… Já nejsem dobro. Už ne! Nikdy ne!

„Mami, prosím, promiň mi, že jsem tvá dcera!“

Ještě skok a…

Nic. Čekám zbytečně. Jenže… Otevírám oči. Kolem mne visí šero. Jen šero. Žádná mlha. Žádná noc. A… je sucho.

Nade mnou se však tyčí vysoká postava. Muž. Černovlasý muž s výrazně bledou pletí. Je neskutečně krásný. Neodvažuji se vstát z kleku, ve kterém jsem… On je… krásné zlo. Je nejspíš Arling, můj otec!

Otec, kterého jsem nikdy neviděla. Otec, o kterém jsem slyšela jen z velmi hanlivého vyprávění Angelova.

V ruce se mu objevuje černá růže, kterou mi podává a s úsměvem mi pomáhá na nohy.

„Tati…“ zašeptám.

Jen lehce pokývá hlavou: „Vítej doma, Ebony… Má nejmladší dcero. Nejmladší z bohů…“ Vztáhne po mně ruce a já cítím podivný klid z jeho objetí, když se usmívá…

„Teď jsi konečně tam, kam patříš!“

Epilog:

Myslela jsem si… konečně jsem myslela, že vím, na čí jsem straně. Na čí straně mám být, jenže jsem se mýlila. Neuměla jsem být ani zlo. Navíc mi moje maminka tak hrozně chyběla…

Nebavila mě Zeya ani mí noví sourozenci. Macecha se o mně nesměla dozvědět! Nebavilo mne zlo. Nepatřila jsem ani sem.

Noc co noc, nic jiného zde nevládlo, jsem sedala na jednom vysokém stromě. (Byl to památný strom, ale jaký, to nedokážu říct…) Noc co noc jsem myslela na své bratry, svou maminku… Na své strýce, tety! A přitom vrátit se by bylo tak snadné… tak-  

„Ebony?“ ozval se pode mnou tichý hlas. Málem jsem spadla ze stromu. Tolik jsem se lekla! Bohové… kdo… Tohle nebyl nikdo odtud, to jsem cítila!

Upřela jsem pohled pod sebe… A pode mnou na větvi seděl vysoký zvláštní muž s každým okem jiné barvy. Vypadal přinejmenším zajímavě.

„Tak jsi Ebony nebo ne?“ zeptal se netrpělivě.

„Záleží na tom, kdo se ptá…“ odvětila jsem.

„Jsem Konstantin, posel bohyně Hank! Mám za úkol tě chránit! Musím zůstat s nějakou malou Bony, jsi to ty?“

„Ano,“ zašeptala jsem chraplavě, „můžeš zůstat!“

Do očí mi vhrkly slzy. Moje maminka… Nemohla jsem jinak. Slezla jsem o pár větví níž a zadívala se mu do unavené tváře.

Moje milovaná maminko, tak přece jsi nezapomněla!