Konstantin a Temný Raul

Chris a Kris

Předmluva: Oba byli zlo. Otec i syn. Krásné zlo, zlo dlouhověké. Jeden se pokusil sesadit bohy, druhý je chtěl získat na svou stranu. Jednoho bohové nenáviděli, druhého bohyně milovala.

Mágové krve. Oba dlouhověcí- oba věční. Jeden byl věznitelem, druhý vězněm. Byli jako noc a půlnoc, tma a černota, smrt a umírání. Konstantin a Temný Raul…

Ale něco měli společného. Něco víc než lásku k jedné bohyni. Měli stejnou krev!

Poslechněte si nyní náš příběh. Příběh letící Mellorií po dlouhé věky. Příběh, který působí posluchačům mrazení v zádech… Nechte se jím unést. Nezapomínejte, že i vy můžete jeho součástí.

„Kam chceš jít?!“ zeptal se jí.
„Je to moje věc!“

„Ne, není!“ Chytl ji za ramena a obrátil k sobě. Snad prudčeji, než měl v úmyslu.
„Jsem bohyně,“ v očích se jí blýsklo, „nemáš právo mě držet! Můžu jít kam chci, Konstantine! Nebaví mě to tu! Chci do války! Já ho miluju!“

„Ebony, jsi na světě kratší dobu než já. Navíc mi tvá matka přikázala, abych tě hlídal! Zemřel za tebe.“ Nebo se znova stanu loutkou. Navíc, Ebony, já se tě naučil mít rád…

„Je válka a já… ono… říká se, že je mrtvý, ale není!“ To vím! Cor Râh ho zachránil.“

„Cor Râh?“ zamumlal si pro sebe Konstantin a rty se mu mimoděk stáhly do dvou tenkých čárek.

Vypadá to, že jsi se, holčičko, zamilovala do mého synáčka… Tohle ne! To nesmíš!

Chytil ji za ruce.

Zadívala se mu do těch jeho zvláštních očí. Každé bylo jiné a teď ji to hrozně rozčilovalo.

„Pusť mě! Všichni bohové šli do války-“

„Jsi nejmladší!“
„-a! Do háje, Konstantine!“ vyjekla. „O co ti jde?!“
„Ebony, pustím tě… ale před tím ti, povím příběh. Souhlasíš?“

„Proč?“

Z důvodů, kterým bys nerozuměla, Bony.

Usmál se a odvedl ji k pohovce, na niž se usadili. Stále ji držel za ruce.

Nemůžu dopustit, aby ses k válce připojila, Eb. I jediný kamínek může zbořit celý dům.

 Ty bys… ať bys byla na kterékoli straně, měla schopnost zvrátit celý boj… Nemůžeš to rodičům udělat. Na to je moc oba miluješ, ne?

Pohladil ji a zvedl k ní zamyšlené oči.

„Tak, Bony,“ usmál se. „Chtěla jsi to vědět a já myslím, že teď  je ten nejlepší  čas, abych ti něco pověděl. Něco o sobě. Poslouchej, maličká. Poslouchej…“

~

„Narodil jsem se jako druhý syn Deta Morgansona. Alespoň jsem si to tehdy myslel. Řekli mi, že na vysokou magii pravých mágů nemám nadání. Věřil jsem jim a učil se jen to, co mi zadali. Ano, dnes již mohu přiznat, že jsem hledal i sám ve starých svazcích, ale to teď není podstatné, Ebony. Stal se ze mě warlock, válečný čaroděj - bojovník. Vládl jsem mečem i magií, která se však nemohla rovnat magii, jakou se učil můj bratr. Přesto mě však otec zavázal přísahou přímo před svědeckými kameny, že bratrovi nikdy neublížím a že ho budu chránit vlastním životem. A to mu jednou skutečně zachránilo život.“

„Je snad automatické, že neublížíš nikomu, koho máš rád, ne, Konstantine? Protože kdyby to tak nebylo…“

„V naší rodině to tak někdy nebývalo. Ale to je jiná část příběhu. Víš, až mnohem později jsem pochopil, proč to otec udělal. Ve skutečnosti jsem měl více nadání než můj bratr a mohl ho zabít. Ta přísaha , mé omezené vzdělání, to všechno mě mělo udržet loajálního za jakýkoliv okolností…“

Konstantin se smutně pousmál. Po tolika letech to byla jen vzpomínka, ale přesto měla stále trpkou příchuť.

„Měl jsem dívku, Ebony. Dívku, kterou jsem velmi miloval, a která  mi slíbila svou lásku. Chtěl jsem si ji vzít, ale musel jsem narychlo jet vyřešit jeden konflikt na hranicích. Vrátil jsem se po dlouhé době pozdě v noci a chtěl ji překvapit. Vezl jsem si pro ni prsten s temným rubínem, který jsem získal. Prsten, který by z ní udělal čarodějku na mé úrovni, aby se nemusela bát, že po mém boku předčasně zestárne.“

Konstantin si šáhl pod košili a vytáhl na světlo řetízek, na němž byl stříbrný prsten s temným rubínem. Temným jako krev.

„Našel jsem ji se svým bratrem v posteli…“ řekl tiše a sevřel prstýnek v dlani.

„Vždy mi říkala, že má ráda jen to nejlepší. Já hlupák si neuvědomil, že nejlepší nejsem já, ale Alexandr.“

„Och, Tine, to je hrozné… Jenže… lidé musí trpět. Tohle… to, co sis prožil bude vykoupeno něčím… Do háje, co to kecám! Nesmysly! Sama tomu nevěřím!“ Chytla ho za ruku. „Jsou to nesmysly, vím, čí jsem bohyně. Mrzí mne to… Doopravdy.“

„Už tehdy jsem v sobě cítil sílu. Vzdouvala se a žadonila o to, abych ji použil. Abych ho zabil. Jenže  já to neudělal. Místo toho jsem za sebou práskl dveřmi a utekl do svého pokoje. A tam jsem vytáhl nejlepší víno, co jsem měl a snažil se opít.“

Smutně na něj pohlédla: „To je hrozný…“

Bohové… Konstantin… Co si o něm mám myslet?

Zadívala se na něj a pokoušela se ho pochopit. Levou tvář měl zjizvenou, jakoby od draka. Kdyby chtěl, mohla jej vyléčit… Kdyby chtěla. Jenže ta jizva se jí líbila. Byl to krásný muž, moc krásný a jeho oči… hnědé a modré, jej činily zajímavým.

Jenže pocházel z rodu zplozenců pekla.

Zarazila se. Náhle si vzpomněla na Raula.

Zplozenec pekla.

Bohové… Raul, musela za ním, jenže teď?! Konstantin toužil po tom, aby si jeho příběh vyslechla. Musela poslouchat. Navíc ji hrozně zajímal. Byl to hrdina! Trpěl… A ona byla přece bohyní trpících… Konstantin…

„Byl jsem asi u třetí lahve Arijského, když do mého pokoje vtrhli assasini, vedeni warlockem. Byl to pro ně nerovný boj, protože  já si na někom potřeboval vybít vztek,

 a právě ten mi dodával sil jako nikdy předtím…

Všechny jsem je zabil. Do posledního muže.“ Konstantin zavřel oči a pak pokračoval:

„Až po boji jsem si uvědomil, že mě přece jen zranili. Rána dost krvácela, ale já to dokázal zastavit. Nikdy dřív jsem k tomu nepoužil obsidián, který většinou používají  ti, jímž říkáme černí  mágové, ale tehdy jsem nic jiného nenašel dost rychle.“

„Bohové. To je strašné!“ začala se dívat na Konstantina jinýma očima.  Ne jako na svého hlídače a ochránce, ale jako na skutečného hrdinu, takového, jaký má být!

„Konečně mi bylo natolik dobře, abych se odpotácel do své ložnice. Na mé posteli ležela má kythara, nástroj který jsem miloval. Vyrobený ze santalového dřeva a slonoviny. Ani jsem si to neuvědomil, a když jsem si lehl vedle ní, začal jsem vybrnkávat jednoduchou melodii. Usínal jsem…

Nevím, kdy se v mém pokoji objevil můj otec a zkonstatoval zásadní nepořádek v mých pokojích.“

„Proč? Konstantine, proč? Jak mohla taková rodina vychovat člověka, jako jsi ty?!“

„Jednoduše, Bony, byli jsme kouzelnický rod. Vládli jsme již po několik generací našemu území, které jsme dokázali zbavit všech nočních můr. K tomu byl potřeba nejenom kouzelnický um, ale také jistá tvrdost. A tu jsme v sobě měli všichni. Můj otec, bratr i mé dvě sestry.“

„Říkal jsi, Konstantine, že jsi na světě déle, než já… déle než padesát let, to věřím… Ale… Vždycky mě zajímalo… pokud by ti nevadilo mi odpovědět, kolika let se dožívají mágové?“

Konstantin se smutně pousmál: „To je různé, Ebony. Já jsem tu již několik století. Můj otec se dožil sto padesáti, bratr stěží osmdesáti, sestrám bylo sedmdesát a třicet, když zemřely. Já jsem tu příliš dlouho. Ale i to je úděl mágů. Vidět jak tví normální přátelé mizí v zapomnění.“

Sklopila oči: „Promiň…“

„To je v pořádku, Ebony. Je to jen spravedlivý trest. Víš, teď jsem viděl místa, která jsem znal ještě jako chlapec a stěží je poznal. A nebylo to jen válkou. Lidé se změnili. Už úplně zapomněli na kouzelnický rod, který jim kdysi vládl. Na našem bývalém hradě teď sídlí jen sovy a netopýři. I když v posledních letech byl často užíván jako obranná pevnost, já ho zažil za jeho největší slávy, Ebony. V síních Gralského hradu se scházeli největší čarodějové a čarodějky té doby. Slavnosti byly velkolepé. Hrad přímo zářil. Byla čest sloužit pod praporcem Gralských vévodů. A já byl hrdý, že k tomu rodu patřím….“

Sklopila oči. Ona by teda nebyla. Ona ne… Sama měla dost… podivný rod. Ne, nemohla říct, že je neměla ráda, jen si připadala, že k nim nepatřila. Stejně jako Konstantin k jeho rodu… Černá ovce rodiny… Takových bylo… Jenže ona byla dítětem boha, který mohl za nastalou válku! Mohla zabránit, musela…

Zvedla k čarodějovi oči, nemohla ho teď opustit. Nevěděla, proč ji tady držel, ale musela zůstat. Aspoň do té doby, než přestane vyprávět. Něco jí říkalo, že se dozví mnoho zajímavých věcí.

„Jenže po tom velmi zajímavém a následně i poněkud bolestivém, avšak poučném rozhovoru s mým otcem, jsem odjel pryč. Chtěl jsem, a zároveň jsem tak nějak tušil, že bych snad ani neměl, ale otec mi to přikázal a já jako vždy poslechl. Možná taky proto, že tentokrát mě i poprosil.“ Konstantin složil hlavu do dlaní. Jeho hlas zněl najednou strašlivě unaveně.

„Kdybych ho tehdy neposlechl, nikdy bych tu s tebou neseděl.“

„Konstantine,“ zašeptala a vztáhla po něm ruku, „možná… možná je dobře, že jsi poslechl, možná ne… ale… Prosím… Konstantine… Nebuď smutný, to jsem nechtěla… já… Nemám ráda, když lidé trpí… prosím… Odpusť, nemusíš dál mluvit, když nechceš…“

Jenže já to musím někomu říct, Ebony. A možná, že právě ty mě pochopíš.

„Odešel jsem. Cestoval po světě. Učil se různým věcem. A pak, jednoho dne, když jsem se zrovna odhodlal, že se podívám domů, tehdy mi došla poslední zpráva, vize. Vize o zániku mé rodiny. Já věděl, že je pravdivá, neměl jsem důvod pochybovat, a také jsem nezapochyboval. Byli mrtví. Všichni. Ale já díky vizi věděl, kdo to udělal. Kdo je za to zodpovědný. Věděl jsem, že se svými současnými schopnostmi by to byla sebevražda ho napadnout. A tak jsem se nevydal za svou pomstou hned, ale strávil dlouhá léta sbíráním znalostí a vědomostí. Našel jsem spřízněného draka, vyvolal své zemřelé protivníky z podsvětí a dal jim těla velkých vlkodavů. Porušil jsem magická tabu. Obětoval svou duši na krvavých oltářích. A pak v závěrečném souboji svého strýce, který vše mně milé zničil, roztrhal na kusy. Má moc děsivě narostla a já se rouhal bohům.

Za družku jsem pojal elfku a zplodil s ní syna v Arlingově chrámu. Syna, který za několik století měl zničit to, čeho já jsem si cenil. Pošlapat jméno našeho rodu a přivést svět blíže ke zkáze.“ Konstantin si povzdechl a v očích se mu objevila bolest.

„Kdo?“

„Kdo je můj syn?“ Konstantin se křivě usmál. „Raul. Jinak známý jako Temný Raul, pán Cor Râha.“

Ebony se na něj zděšeně zadívala. Tak moje láska je synem mého přítele?

„Tohle jsem si už dovolil příliš, a tak můj drak, můj Falkony Star, dostal příkaz, snad od bohů, mě zabít. A on to nechtěl udělat. Stejně jako já jsem nechtěl zabít jeho. Ale boj začal a já byl nakonec přinucen ho zabít.“ Konstantin se na chvíli odmlčel a jeho oči se zadívaly do dálky. Skoro ho nebylo slyšet, když znova začal vyprávět: „Tu noc jsem proseděl u jeho těla a truchlil za posledního přítele. Mé rány mi byly lhostejné. Já…proklel jsem všechny bohy v Mellorii…“

Ebony na něj upírala uslzené oči. Diamantové slzičky jí kanuly po tvářích, ale ona je neotřela. Nemohla. Nechtěla.

Chytla Konstantina za ruku. Aby věděl, že je s ním… Aby věděl, že není sám. Nikdy nebude. Byl to osud. To, že byl tady… Tady a s ní… Hrdina…

„A pak mě chtěli zničit a já se jim směle postavil. Víc nevím. Snad jen, že jsem pak viděl a slyšel věci, o kterých nemám sílu mluvit ani teď. A potom mě bohyně Hank povolala zpět do života, a tak jsem tady.“ zakončil své vyprávění Konstantin. Lehce se teď chvěl, jakoby měl zimnici. A on ji skutečně měl. Vzpomínky, které vyvolal byly i na tak silného mága příliš, než aby jim dokázal vzdorovat bez následků.

„Mám tě chránit, Ebony, a já to udělám.“ Jen se děsím toho, že znova vyvolám tu sílu, která mě předtím skoro zničila.

„Nemusíš, Konstantine, jsem dost stará, abych se ochránila sama. Jsem tu už padesát let. I když se to třeba nezdá, já nejsem dítě. Ne, už ne. Mám toho za sebou víc, než mnozí z bohů, kteří žijí v radovánkách celá tisíciletí. Jestli chceš, dám ti svobodu. Jestli chceš, můžeš jít, jestli chceš, můžeš zůstat, ale ne jako vězeň mé matky, ale jako přítel. Rozhodni se sám, Konstantine.“

„Zůstanu s tebou, Ebony. Mám tě rád.“ Konstantin ji vzal za ruku. Ebony teď mohla jasně cítit, jak se chvěje.

„Já… já tebe taky,“ zašeptala.

 ~

Bylo to jednou večer, po tom, co jsem se dozvěděla od Konstantina tu hroznou pravdu. Pravdu, že je Raul jeho syn!

Musela jsem za ním! Když Tin věděl, kde je Raulova nová Citadela, když se to dozvěděl. Ach, v jeho očích plálo tolik nenávisti. Šel ho zabít. Jistojistě! A mne?! Mne uvěznil doma! Zavřel mě v malém domě, který jsme spolu obývali. Zavřel, abych nešla za ním. Abych ho nemohla zastavit, jenže já jsem musela. Na to jsem Raula příliš milovala. Na to jsem příliš milovala Konstantina!

Magických pout jsme se zbavila snadno. Jsem přece bohyně. Mohu co chci. Umím vše, dokážu…

Nedokážu nic! Jsem mladá. Moc mladá a moc neschopná! Neschopná si udržet lásku, neschopná se přestat stavět na odpor.

Vyrazila jsem ven. Byla zima. Zase… Jako by tady bylo něco jiného. Jako by ve válce existovalo něco jiného než zima. Teď vyrazím… vyrazím, zabráním Konstantinovi, aby zabil Raula. Nebo naopak?

Zachráním je. A potom půjdu bojovat! Po boku otce. Ano. Zlo je…

Ne, zlo není cesta, kterou se chci dát. Zklamala bych svou maminku. Jenže já na stranu dobra nemůžu! Nemůžu, prostě ne!

Nebyla jsem stvořena, abych byla dobrá, tohle mi Angelo vtloukal do hlavy dost dlouho.

Znala jsem cestu. Znala. Jak by ne. Byla to cesta mého srdce. A navíc… vedli mě tam čtyři hrdinové. Je divné, že to přiznávám, ale dokážu hrdinu vycítit. I docela maličkého hrdinu… Vedou mě… Jako bych jim musela pomáhat. Jako bych je musela chránit!

Arxes. Arxes Blackthorne. Záleží na něm, jak se projeví. Buď ztratí zítra život nebo hrdinství.

Hank de Vilfore. Jmenovec mé matky, hrdina v srdci ženy, která mi vzala Raula. Skutečný hrdina. Otec Luciuse, chlapce, se kterým jsem vyrůstala.

Jara Row. Ta si toho vytrpěla. Hrozně moc! Nenáviděla jsem ji! Nenáviděla, ale teď si přeji, aby přežila, přeji si, aby ten román šťastně dopadl. Aby si vzala Hanka a mohli spolu vychovávat děti… V míru… teď, když skončila válka… Na zemi, ano, tam ano, ale mezi bohy ještě ne!

A čtvrtý hrdina. Můj Konstantin. Přítel, ochránce a rádce… Bohové, proč mám takovou smůlu. Miluji ho, ale on je otcem… Otcem Raula. Je to snad tím, že mě přitahuje černá krev?

Byla jsem tady! Ty mohutné masivní dveře. Chřtán obří chiméry! A byly otevřeny. Konstantin tu byl. A byl tu dlouho… Ne, snad ještě není pozdě…

Síň, ve které jsem je oba našla, byla temná. Skoro jako otcův les… Dříve tady kvetly růže. Moje růže. Růže pro mne, jenže teď?

Na zemi v rohu ležela schoulená postava Pěšce Smrti. Jary Row. Nebohá dívka! Jenže stále žila. V jakém stavu? Co to ten Raul dělal? Co dělal jí? Proč?

Bohové! Na zdech plály pochodně se světlým zeleným ohněm, který dokresloval podsvětní atmosféru místnosti.

A Raul… A Konstantin! Stáli proti sobě! V očích odhodlání. Všechna slova byla vyřčena! Teď zbývalo jediné… Jenže já to nemohla dopustit!

Oni se tolik nenávidí, proč?!

„Řekni sbohem, tati,“ zašeptal Raul a zkřivil prsty do podivného obrazce.

„Sbohem!“ odvětil Konstantin, jenže já jsem viděla, jak byl připraven. Připraven k útoku. Připraven zabít vlastního syna! Ne, nemohl… Já… oni…

Z dlaní jim vyšlehly magické ohně. Rudý Raulův, jako magie krve, bílý Konstantinův- oheň válečného čaroděje.

„Ne!“ vykřikla jsem, ale můj hlas zanikl v pronikavém výbuchu mocí těch dvou.

A potom… Ohně se rozplynuly v éterické nic… Mihotání ve vzduchu. A ticho! Nezvyklé. Zvonivé!
Oba na mě pohlédli! Jenže v očích otce jsem viděla něco jiného než v očích syna! Jak jsem mohla být tak slepá?! Tak hloupá?!

„Ale, Ebony!“ řekl náhle Raul. Jeho hlas! Ten hlas… se změnil. „Pojď sem, nakloň štěstěnu k tomu, jehož miluješ. Ty můžeš! umíš!“

Konstantin mlčel. Jeho oči jako by mě o něco prosily… Byl bledý a vážný. Nechtěl, abych tu byla!

„Tak, Ebony, pojď ke mně…“ prosil mne Raul ve své poslední slepé naději. Cítil, že proti otci nemá moc šancí! Neměl.

„Přestaňte,“ řekla jsem, ignorujíc je oba. „Nemůžete! To ne! Vy ne! Podejte si ruku, usmiřte se, ale tohle ne! Přežije jen jeden… Tenhle boj… Prosím!“

„Běž pryč, Bony.“ řekl tiše Konstantin

Zavrtěla jsem hlavou. Raul se jen ušklíbl: „No tak, slyšelas ho?! Slaboch! Běž pryč?! To je jediný, na co se můj ubohý otec zmůže!“

Raul plivl na zem na znamení, že otcem pohrdá… Potom se na mě zprudka otočil a jeho kouzlo si mě ovinulo  svými tenaty jako had. Táhlo mě k němu… Chytl mě pod krkem. Ctila jsem jeho rychlý dech… Viděla šílenství v jeho očích.

„No tak, táto!“ zavrčel na Konstantina. „Pokoř se přede mnou! Dělej, ty sketo! Dělej! Pojď sem a klekni na kolena, nebo ji zabiju!“

Konstantin se na něj tiše zadíval a pak poslušně vykročil. Už dávno tušil, že on svého syna zabít nemůže. To je souzeno někomu jinému. Chtěl ho však oslabit a zároveň mne před ním ochránit. Že zde může zemřít? S tím už se dávno smířil. Vyrovnal se s tím. Přišel na metr ke svému synovi, když ho ten donutil pod další pohrůžkou pokleknout.

Dostojím svému slovu, bohyně. Jako vždycky....

Raul se rozpřáhl a v další chvíli už Konstantin narazil v šílené rychlosti na stěnu. Stačil se akorát rychle schoulit do klubíčka, aby zmírnil následky nárazu,  a pak už ucítil šílenou bolest v zádech. Pokusil se vstát, ale Raul znovu pohnul rukou a starší kouzelník narazil do další zdi.

„Ne!“ vyjekla jsem. „Ne!“ Rozplakala jsem se. „Raule, pusť!“ Nemohla jsem dopustit, aby můj… Milovaný Konstantin trpěl! Vzepřela  jsem se a vytrhla se z Raulova sevření a rozběhla se k mému ochránci a příteli. Ne, Raul nebyl ten, za kterého jsem měla bojovat, na jehož straně stát! Miluji Konstantina, za to, jaký je a ne proto, že mě ovládl… jako Raul!

Byla jsem hloupá! Slepá! Bohové!
„Konstantine! Odpusť!“

~

Obrovská síla jí mrštila na stranu, až přeletěla tam, kde v krvi ležela Jara Row. Nad Konstantinem ze zjevil Raul. Jenže to už starší kouzelník zformoval kouzlo a vyslal je proti nehodnému synu. Raul odpověděl v zápětí a boj mezi oběma čaroději se znovu rozhořel.

Ebony se zvedla ze země. Dalo jí to víc práce, než čekala. Nebyla dost rychlá, aby Raulovi zabránila v tom, co udělal!

Jeho kouzlo vyzvedlo Konstantina do vzduchu až k samému stropu sálu… a potom… Jím mrštilo vší silou o zem. Ebony slyšela, jak mu všechny kosti v těle zapraštěly. „Ne, Konstantine!“

Konstantin se trhavě nadechl a pokusil se nadzvednout. Ale nešlo to. Raul se k němu pomalu vydal v očích šílený výraz.

„Tak jsi dohrál, otče!“

Konstantin se nadzvedl na loktech.

Raul přešel až k němu a v ruce se mu blýskla dýka. Sklonil se k staršímu kouzelníkovi a bodl. O chvíli před ním se vymrštila Konstantinova ruka a zakryla mu oči. Oběma mužům unikl bolestný výkřik. Pak se Konstantinovo tělo zhroutilo k zemi s dýkou v hrudi. Raul seděl nad svým otcem a sténal. Poslední kouzlo jeho otce mu spálilo oči.

Ebony se vydral z hrdla přidušený výkřik. Tohle ne! To nechtěla! Proč! Musela uvolnit svou božskou moc! Zastavit tuhle hrůzu.

Vyletěla do vzduchu ozářena blankytnou aurou.

Muselo to přestat! Muselo!

„Ne!“ její hlas se rozléhal sálem jako běsnící hromy. „Zadržte! Ani jeden z vás nemá právo vzít tomu druhému život! Nemá! To je jen v moci nás… bohů!“

Doletěla až ke Konstantinovi a vzala jej do náručí, jako kdyby byl dítě.

Na Raula se ani nepodívala. Milovala ho. Kdysi…

Teď musela pryč! Pryč se svým Konstantinem. Zachránit ho. Ošetřit… Na to ho příliš milovala, aby ho ztratila.

Konstantin už nic z toho nevnímal. Už dávno stál na břehu řeky Dôann a čekal na svého průvodce do říše mrtvých. Jeho tělo bylo příliš poničené, a úkol splněn. Tak proč žít dál? Stál a klidně se díval na pomalu plynoucí řeku. Po mnoha letech konečně zavládl v jeho duši klid.

Jenže pak najednou ucítil, že ho něco táhne zpět. Zpět do světla, zpět k bolesti, k životu. A ta cizí vůle byla tak silná, že nemohl odolávat dlouho.

Sklonil hlavu a vracel se.

Nechtěl ale poslechl.

Trhavě se nadechl a otevřel oči.

„Ebony,“ zašeptal a vlastní hlas ho vyděsil. Byl to hlas starce.

„Tiše, lásko…“ Bylo to poprvé, co mu tak řekla. „Mlč, drahý… Teď musíš spát… Až se probudíš, bude dobře… Nebude žádný strach ani bolest! Budeme navěky spolu!“

Konstantin zavřel oči a propadl se do černočerné tmy. Měl pocit, že stále padá a padá. Před očima se mu míhaly vzpomínky, které snad ani nemohly být jeho. Viděl vzestupy i pády celých civilizací. Padal.

Pak se najednou rozbřesklo a sluneční žár ho udeřil do očí. Uslyšel vzdálený hlas...

Jsem bohyní spravedlnosti od první chvíle, co lidé kráčí po Mellorii. Byla jsem tu dříve než oni, ale přesto mě nepřestávají překvapovat. Kolik dokáží obětovat, čeho se vzdají pro ty, jež milují. Sloužils mi dobře, můj Konstantine. Jak jinak, když já tě stvořila?... Poslyš tedy, ty jenž jsi se rouhal bohům, poslyš, ochránce mé drahé Ebony. Žij dál po jejím boku a dojdi konečně klidu.

...........Alespoň na čas.

Hlas náhle zmizel a nechal v něm pocit, že zapomněl cosi velmi důležitého. Ale co to bylo, to netušil. Věděl jen, že bude žít.

Navěky.