Zrozeni

Běželi mezi stromy. Od úst jim létaly obláčky kouře. Severy táhl Lenu za sebou. Navzdory tomu, že byl již na pokraji sil, pořád měl dost pevnou vůli na to, aby se přinutil k běhu. Za to dívka jeho tempu nestačila. Sem tam upadla. Ve chvíli, když začala sténat a podlamovala se jí kolena, svalila se na zem. Severy uběhl notných pár metrů, než zaregistroval, že za sebou již nevláčí břímě. Otočil se a hleděl na Lenu, jak oddechuje. Věděl, jak jí je, ovšem neakceptoval její únavu. Šlo tu o život a on jej musel spasit. A to za každou cenu. „Už nemůžu, Severy, já to už nezvládnu…“ vyhrkla ze sebe a zašklebila se ve tváři. „Mluvíš, můžeš,“ řekl chladně a jak byl naučený, když stál na jednom místě, začal se rozhlížet. Lena jej probodávala pohledem. Tušil, že ji asi netěší fyzické vytížení. Byl ale jediný, koho měla, alespoň pro teď. Vzal si ji pod svou ochranu a to znamenalo, že musí dělat věci i proti její vůli, aby ušetřil její život. „Kruh se začíná zmenšovat…“ pronesl do ticha, které narušoval vzdálený hřmot vody z vodopádu. „Vstaň!“ poručil jí Severy. Když se snažila postavit a začaly se jí třást nohy, usoudil, že to asi nepůjde dost rychle na to, aby unikli pronásledovatelům. „Vlez mi na záda,“ Lena byla trochu překvapená, hned ale pochopila. Jejich pohyb se ani tak nepodobal běhu, jako spíš rychlé chůzi.Bylo to ovšem efektnější, než dívčino hekání, které je mohlo oba vyzradit. Běžel asi půl hodiny. Za tu dobu toho moc nevnímal a soustředil se na rytmus, dýchání, a kladení nohou. V důsledku toho mu dívka párkrát musela připomenout, aby nevrazil do stromu, do něhož mířil. Za chvíli už nemohl ani Severy popadnout dech. Shodil Lenu ze zad a sedl si k jedli. Utřel si zpocenou tvář. „Bastardi jedni!“ zaklel, když nikde nikoho neviděl. Věděl, že tady někde nemrtví budou. Otázkou bylo kde, a kdy se objeví. Moc jich v životě neviděl a své reakce se trochu bál. Neustále si ale připomínal primární cíl, a sice dostat dívku za močály Brázdavy. Pak se zadíval na Lenu, krčící se vedle něj. Klepala se, ne zimou, měla totiž princův teplý kožich, ale ze strachu. Hruď se jí vzpínala v rychlých nádeších. Poprvé za celou tu dobu, se na ni zadíval chtivě… Pochvíli mu začaly klimbat víčka. Pro vševidoucího to ne! Nesmím spát!... pomyslil si. Bylo to málo platné a dřímot příjemný. Hlavu bezvládně svěsil. Vzbuď mě! Poručil Leně a doufal, že to řekl nahlas a že to dívka vykoná. Stalo se tak. Byl ale probuzen z jiného důvodu. „Severy! Podívej! Tam, tam…“ šeptala a s očima upřenýma do mlhy.. Severy nebyl schopen dívat se tím směrem. Jeho oči mu švidraly a nedokázal udržet je v jedné rovině. K čertu! Zaklel. Poté si pořádně lištil, což jej dokonale vzpřímilo. „Tak kde?“ tázal se tiše. Lena ukázala jistým směrem, kde nic nebylo. Severy chvíli zkoumal celé, viditelné spektrum. Mlha byla však sytá, jako mléko a prázdná jako propast. „Jen se ti to zdálo, za chvíli se znovu dáme do pohybu. Jen mě ještě chvíli nech odpočinout si.“ „Ty sí odpošineš, ale f chrobu!!“ uslyšel za sebou, otočil se a bleskurychle vytasil díku. Spatřil nemrtvého, jenž měl skloněnou, sivou a prožranou tvář. Pravá škraň mu úplně chyběla, takže byl vidět zkažený chrup. Umrlec se opíral o strom jednou rukou a druhá mu bezvládně visela na ramenním kloubu. „Pojď sem,“ řekl svěřenkyni. Ta se schovala se Severyho . Šel k umrlci blíž a bedlivě ho pozoroval. Bylo to podivné, jakoby se rozhodoval, nebo byl rozpolcený. „Né né achrr zabiju té…uteč! Ute…červe!“ zařval a vyletěl po chlapci, který stihl nemrtvému dát festovní ránu do břicha. Lehce to zombií hodilo ale jakmile nabrala rovnováhu, ohnala se po hochovi svými dlouhými pařáty. Severy uhnul a nakopl umrlce na strom. Ten začal podivně chrblat a vykašlávat zežluknutou krev. Z břicha mu trčela větev. Chvíli s sebou cukal a trhal. Pak sklonil hlavu a svěsil ruce. Severy si povzdechl. Ještě chvíli pozoroval nemrtvého. Ten hnus, co měl v těle, tu zkaženost. Tyhle myšlenky mu moc na náladě nepomohly. Ovšem…postava zkažence mu někoho připomínala. Nemohl si ale za nic na světě. vzpomenout. Pak málem vyletěl z kůže… „Můžeš ji mít, zda-li chceš…vždyť se na ni podívej,“ spustil nemrtvý dokonalým jazykem, stále se svěšenou hlavou. Severy nevěděl, o čem mluví. Umrlcovy rty vyslovovaly každé slovo zřetelně. Tohle nechápal. „Taková milá, jemná a hodná ne? Chceš ji…sám to víš …i já to věděl.“ Severym začala prostupovat panika. „O čem to do háje mluvíš?!“ zařval na něj. „Radši zavři tu svou prožranou dršku, nebo ti ji proříznu ještě víc!!“ Umrlec se jen usmál – vypadalo to značně morbidně. „Mluvím o ní…“ odpověděl zkažený a ukázal za Severyho vzpřímenou, zbělalou rukou. Lena začala vzlykat. Severy chvíli odolával, pak se ale otočil. Pohled, který se mu naskytl, mu totálně zatemnil mysl. Živočišný pud v něm začal doslova vřít. Jeho pohled byl chtivý a lačný. „Určitě bys ji zvládl…“ rýpnul si umrlec a uchechtnul se. Sevrymu začalo bušit srdce, zrychlil se mu dech. Pomalu šel k Leně, která teď vzlykala mnohem víc, krčíce se u pařezu. Věděl, jak ji zneškodnit. Dýku by mrštil do lemu jejího kožichu, takže by se nemohla na chvíli pohnout. To už by ale byla v jeho moci. V tom se všechny jeho svaly zachvěly a Severy blesku rychle mrštil dýku…za sebe přímo do umrlcova hrdla. „Řekl jsem ti, abys zavřel zobák!“ nepříčetně hulákal, zatímco nemrtvý se začal zajíkat a chrblat ještě víc než před tím. V těch skřecích zaslechl podivnou věc: „Odp….poušť..í..m…“Severy si toho nevšímal a díval se pořád na Lenu. Ta si přikryla ruku ústy a rozplakala se. Spustila hlavu do dlaní. Ten okamžik, kdy mu začalo být něco podivné…umrlcova postava…dívčin kožich, který měla od… „U vševidoucího ne!!“ zvolal a otočil se. Umrlcova tvář se začala rýsovat z nepoznatelných, odporných tvarů, do ostrých rysů prince. „Ach ne!“ zvolal znovu. Přistoupil k němu, poklekl a dal se do pláče. Zabil prince, svého přítele, pěstouna. Zoufalství, které Severyho naplňovalo, bylo nezměrné. Princ sváděl se zkaženým semenem boj, to věděl. A taky věděl, že jde na jistou smrt, naproti Severymu. Takhle ubohý nemrtvý proti živému nemá šanci. Lena přišla k hochovi a objala ho. „Odpusťte mi, pane. Prosím, odpusťte mi…“ „Už ti odpustil,“ šeptla Lena. „nevzpomínáš?“ Položil prince tváří k zemi. Nechtěl se dívat do jeho obličeje, až to udělá. Pocity, které v Severym vřely, byly nepopsatelné. Vztek, lítost, krvelačnost, chtíč, to všechno dohromady. Leně se Severy zdál být velice rozpolcený. Nevěděla, jestli svou úlohu zvládne…přesto nepochybovala o některých výjimečných vlastnostech, které měl. Napřímil se nad prince, a pořád doufal, že koná správně. Vytasil meč, přiložil jeho hrot k princově zátylku. Zdvihl meč nad hlavu, zavřel oči a pořád si opakoval svou povinnost. Princ mu mnoho umožnil a ještě více dal. Hoch nechtěl takto hyzdit nebožtíkovo tělo, ale musel. Otevřel oči a vší silou máchnul. Severy se krčil pod mohutným smrkem a čekal. Pohled měl upřen do země. Čekal, neustále čekal. Lesem se neslo podivné houkání a hvízdání. Časem byly rozeznat i jakési bubny. Zvuk se nesl sytou mlhou a různě se měnil. Střet již byl nevyhnutelný. Hoch dokonce uvažoval, že zde zemře. Příležitostí k tomu měl dost, tak pro ne dnes že? Slovo únava nebo jiný výraz podobného významu zapudil do nejniternějšího koutu mozku. Měl strnulý výraz ve tváři. Naslouchal lesu, vánku a duchům. Ti stále mlčeli až do nynější chvíle. Nes i chen ai la ta sach ozvalo se mu v hlavě. Pojďte, jen pojďte, čekám… pomyslil si. Srdce mu bušilo tak silně, že se bál, že mu vyletí z hrudi. Slyšel jakýsi hrdelní hlas, který se k němu nesl zpoza stromu. V ten moment Severy vyskočil, dopadl do klubíčka a spěšně se vymrštil na nohy. Mačeta hvízdla u jeho hlavy. Sehnul se a další letěla na nohy. Uskočil do hvězdy a stihl vytasit dýku, kterou mrštil za sebe. Vytasil meč a vykryl výpad, směřovaný na hruď. Nemrtvého stihl polapit za šíji a hlavu mu narazil na ulomenou větev. La sieth! Projelo mu hlavou. Skrčil se před sekem mečem. Čepel skončila zaražená v kůře. Majiteli meče ( obzvláště nevzhlednému nemrtvému ) vrazil druhou dýku do břicha. Zombii odhodil a byl nucen opětovně skočil do parakotoulu. S mečem to šlo velice těžko. Nad hlavou chlapci zasvištěly dvě mačety. Jakmile znovu stál na nohách, bleskurychle se roztočil a oběma nemrtvým rozťal šíji. „Pozor!!“ uslyšel ječet Lenu. Čas se zpomalil. Severyho začal pálit zátylek. Ty svině …Zvukem se neslo klapnutí kuše. Časová prodleva několika setin vteřin se pro Severyho nepatrně prodloužila. Koutkem oka spatřil další mrtvolu, napřahujíce se po jeho hlavě kyjem. Sehnul se a chytil zombii za paži. Dal jí pořádný impuls, takže se i za pomoci své síly sama otočila k hochovy zády. Čas se zrychlil a Severy uslyšel pískot šipky, která se zarazila do umrlcovy lebky. Na tváři mu ostatně přistála i zežluknutá krev. Odhodil mrtvou mrtvolu. V kapradí uviděl kohosi se krčit. „Anete…? Co…to…“ nebyl ze sebe schopen nic vydat. Opravdu se v houští na čtyřicet stop krčil Anet. Držel kuš a měl hrůzostrašný výraz. Jeho oči byly podivné. Kmitaly ze strany na stranu. Pak…se protočily…a bylo vidět bělmo…a to zčernalo. „Tak to ne!“ naštval se Severy. Anet nebo jeho dřívější tělesná schránka se snažila znovu napnout kuš. Hoch propojil jejich pohledy. Dal jim hloubku, dal jim váhu. Vytvořil mezi nimi pomyslný most. Ten most zpevnil. A vyslal po něm světlo. Severy se napřáhl a mrštil rukou Anetovým směrem. Byl slyšet podivný tlumivý zvuk a svist. Náhle do útočníkovy hrudi vrazila tak velká síla, že jej odhodila dalších sto stop daleko. Chlapec se nechápavě díval do dálky. Nebylo mu jasné, jak to udělal, nebo jak na to přišel. Byl ohromen. Máš mou sílu chlapče. Jsi dobrý, nečekal jsem že mi ji vemeš. Ale nezlobím se na tebe. Koneckonců, hostitel jsi ty. Nyní jsi provedl dívku Mlhovinami. Za nimi jsou močály a na sever od nich je srub. Tam ji doveď.