Strach ze tmy - kapitola III.

Pohřbili jsme Drafa, manžela Balo, a její dítě na nedalekém místním hřbitově. Stáli jsme mlčky kolem chudého hrobu s nahrubo vyrobeným křížem a dívali se, jak na něj Balo pokládá květiny. Balo pořád klečela a jen tupě zírala na šedou oblohu značící brzký příchod podzimu, tak jsme se sebrali a tiše jsme prošli kolem shnilého rozpadajícího se plůtku ven z hřbitova. Začínal jsem mít chmurnou náladu. Tohle jsem měl udělat s Taty. Ne ji nechat někde hnít v lese.

Krusty mi položil ruku na rameno. "Nemysli na ni." promluvil ke mě tiše jako by mi četl myšlenky. Jen jsem smutně pokýval hlavou a do očí mi vyhrkly slzy.

Opět jsem se proplétal řvoucím a smrdícím davem. Vzal jsem to postranními uličkami, ale protože dnes byl den korunovace, tak i tyto uličky byly zacpané místními i cizinci ze všech koutů světa. Nechal jsem se unášet rozjařeným a hýkajícím davem, který se choval podobně jako moře. Houpal se a kymácel se ze strany na stranu a rozbíjel se o zdi vysokých domů, aby se mohl zase o kus dál v nějaké jiné křižovatce spojit. Všichni tito lidé proudili na náměstí, kde měla proběhnout ona slavnost. Každý byl oblečen do nejbarevnějších šatů jaké doma našel a zběsile mával barevnou vlaječkou na které byl vyobrazen orel, který ve svých spárech držel svíjejícího se hada. Tohle byl symbol nastupujícího nového krále. On měl představovat toho orla, silného a udatného, ale málokdo si uvědomoval, že se přibližoval spíše tomu hadovy. Stejně tak podlý a kluzký.

Když dav proplouval okolo zadní stěny katedrály, nechal jsem se příbojem vyhodit u zadních dveří. Spíše než dveře to byly taková zadní vrátka. Stála u nich stráž. Rozvášněný a rozjařený dav si ani nevšiml, že strážníkovy opřeného o halapartnu nějak divně visí hlava. Tak nějak povadle.

Vklouzl jsem do vrátek a přibouchl je za sebou. Hlasitě jsem si oddychl. Nemám rád tyhle velké akce. Všude je spousta lidí a bylo velmi obtížné strážníkovy zlomit vaz a udělat tak aby stál vzpřímeně, když kolem vás chodí stovky lidí a všichni na vás čučí typu: „Jak to že nemá vlaječku?!“ Měl jsem sto chutí každému z nich mu tu vlaječku vyrvat a zarazit do oka tak hluboko, jak to jen půjde.

Srdce jsem měl až v krku a klepal sem se, ale to se poddá. Ocitl jsem se v malé chodbičce osvětlené pouze jednou skomírající loučí. Na druhém konci než jsem stál já bylo uzoučké točité schodiště směrem nahoru. Z pochvy jsem vytasil krátkou dýku a vydal se co nejtišeji a zároveň nejrychleji po schodech.

Tytio s Krustym a s Balo by už měli být někde u podia. Pat a Mat jsou v oknech nejbližších baráků s krásným výhledem na řadu lavic na čestných místech kde by měl mimo jiné sedět nekorunovaný král a snad i Gurvilin. Tytio s Krustym mají v davu vyvolat rozruch, aby se Balo mohla vplížit pod podium. Naštěstí chce být Draezerak hodně na očích, aby si mohl svou korunovaci pořádně vychutnat, takže je podium dostatečně vysoké. Jak jsem se tak dozvěděl tak se velmi rád předvádí. To není dobrá vlastnost pro krále, který se chce na trůn dostat podlou vraždou.

Já mám za úkol tiše vyřídit Gurvilina a pokud se nepodaří zabít Draezeraka, tak mám za úkol i jeho. Jen jsem si představil jeho osobní gardu a přeběhl mi mráz po zádech. Pat a Mat mají na stanovené znamení vystřelit ze svých kladkových luků šíp na budoucího krále i na Gurvilina. Mezitím Tytio a Krusty odvedou pozornost stáží aby mohl Pat a Mat uniknout a Balo se má v příhodném okamžiku proplazit pod podiem a vniknout do chrámu a podle situace mi jít buďto na pomoc a nebo dodělat nezdařilý útok Pata a Mata. Jak prosté.

Už značně udýchaný jsem vyběhl po schodech a narazil jsem na dřevěné fortelné dveře. Jak jsem byl rozeběhnutý tak jsem do nich málem vrazil. Ale tím že jsem tak zprudka na hrubě otesaných schodech zabrzdil, tak mi ujela noha a nejen že jsem v úzké uličce způsobil rámus který rval uši, ale málem jsem se skutálel zpět ze schodů. Chytil jsem balanc a pomalu vzal za kliku. Jak jsem předpokládal, nebyla namazaná. Za rezonujícího „VRRZZ“ a zaťatými zuby jsem hnul klikou až na doraz a něžně jsem zatlačil na dveře. Jak jsem nepředpokládal, bylo zamčeno.

Po chvilce snažení se něžné zatlačení na dveře proměnilo v nekontrolovatelné rvaní a lomcování s hvízdající klikou a opírání se o zamčené dveře až mi podrážky bot prokluzovaly. Už mi bylo jedno jestli mě někdo uslyší. Čas neúprosně tlačil.

Naposledy jsem vší silou zatlačil na dveře a…

Dveře se mi otevřeli. Zaskočen tímto nečekaným zvratem jsem prolétl celou místností jako uragán a zastavil jsem se až o kuchyňský stůl, o který jsem se v pase málem přepůlil. Obličejem jsem vlétl do talíře, naštěstí vlažné omáčky. Voněla krásně. Zvedl jsem hlavu a prskal jsem kolem sebe omáčku. Pak mě napadlo vlastně se podívat kdo mi to otevřel. Otočil jsem hlavu právě včas, abych viděl, jak se brutální, podle zástěry, kuchař vzpamatovává ze stejného šoku jako já a pozvedává přeobrovský sekáček na maso. Asi mi s ním zamávat opravdu nechtěl a podle výrazu jeho obličeje jsem se mu asi válel v jeho životním výtvoru. S řevem a se rotujícím sekáčkem v ruce se na mě rozeběhl.

Byl to opravdu kus chlapa. Ramena napěchovaná do košile do které bych se vešel třikrát, brutálně vyhlížející obličej s jizvou táhnoucí se přes celé čelo. Pořád ječel a blížil se na mě. Sekáček v jeho ruce už začínal hvízdat, jak rychle s ním točil. Nahmatal jsem něco na stole. Dřevěná násada.

„Voní hezky.“ Usmál jsem se, když už byl dva kroky ode mne a máchl jsem proti němu s násadou. Nečekal jsem že na konci bude ocelová koule, která by kuchařovy urazila hlavu. Čekal jsem hodně, ale tohle opravdu ne. I když. Co jiného může mít na kuchyňském stole dřevěnou rukojeť?

Vařečka, určená k míchání asi velkých porcích ve velkých hrncích, se mihla vzduchem a pleskla rozběhnutého kuchaře pěkně naplocho přesně přes tvář. Šíleně hlasitě to pláclo. Kuchař vyjekl tentokrát bolestí a udělal piruetu, při které se mu ještě třepotala zarudlá tvářička. Praštil svým tělem na hranu stolu přesně vedle mne a odrazil se od něj. Tentokrát udělal něco jako sud ve vzduchu a hrozivě s sebou švihl o dlážděnou zem.

Pozpátku jsem se vyšvihl na stůl a nahmatal podobný sekáček, kterým vládl kuchař. Bez rozmyšlení jsem vyskočil nad místo kde ležel kuchař a rozmáchl se sekáčkem. Kuchtík se akorát pokoušel vstát. Byl opřený o ruce a stál na všech čtyřech. Ještě ve vzduchu jsem vypustil sekáček, který se zabořil kuchařovy zezadu do hlavy. Krev se rozcákla po dlaždicích a poslušně začala stékat spárami do kanálku.

Okamžitě jsem se rozeběhl a vyrazil jedinými dveřmi z místnosti ven.