Černá Lady- posel nadějí

Černá Lady- posel nadějí

(* Citáty ze skvělého díla J. Wolkera: Balada o námořníku, které mě inspirovalo, abych tuhle malinkou povídečku napsala.)

* Bez konce širé moře je,

jde vlna za vlnou,

hrob jedné vlny druhé je

zelenou kolébkou.

Kdo první vlnu vytvořil,

ten stvořil také poslední.

Hlubinou srdce, vichře, zni.

Bůh zůstaň nade mnou!

Příběh, který vám teď povím, je příběhem plným hrůzy! Příběhem, který se odehrál v době, kdy v Mellorii panovala hrozivá válka, při níž všichni bohové ztratili křídla.

Vlastně můj příběh se odehrál až po ní, v dobách, kdy Společenstvo vysílalo své muže do přístavních měst na lodích, jako byla Černá Lady, aby zvěstovali nastolení míru…

Aby zvěstovali naději jako holubice s bílou snítkou v zobáčku… Odvážní poslové. Bláhoví. Naděje je něco, pro co už není v našem světě místo! Není! Nebylo… Nebude!

Nebe bylo jasné jako by odráželo oči muže, který stál na přídi své krasavice, Černé Lady, jediném dědictví po otci, jediným pokladem, jediným prokletím! Teplý vítr mu cuchal dlouhé plavé vlasy a přinášel s sebou vůni soli.

Sbohem, Port Laskaly, sbohem… Myslel jsem, že už tě nikdy neopustím. Ne po tom, co mám svoji Pavlínku, ale… Musím, já musím! Společenstvo velí, Velí povinnost! Ach, moje krásko, Černá Lady, tak naposledy! Naposledy vyjedeme.

Slunce pálilo jasným žárem, který byl totožný s tím, jenž planul v srdci mladé ženy stojící na můstku. Její jasně zelené oči byly zality slzami, na tváři měla jemný ruměnec, na těle šaty bílé jako mořská pěna. Šaty zvěstující smutek.

Tahle žena byla neobyčejná něčím víc, než jen svou krásou. Ona totiž nosila pod svým srdcem poklad. Své dítě. Poklad větší a cennější než prsten, který ji poutal se jménem Hawk. S mužem stojícím na lodi. S námořníkem!
Bylo to jeho dítě, ale on o tom nevěděl. Byl jedním z mála, kteří věřili na naději, na naději, že se vrátí, až splní povinnost. Byl jako jeho otec, Allan… Prokletý mořem!

Poslední úsměvy, poslední zamávání, poslední vzdušné polibky a Černá Lady prořízla svou majestátní přídí zpěněné vody. Vyrážela vstříc novému dobrodružství. Vstříc dálkám a přístavům a novým náručím, které v nich na námořníky zrádně číhaly. Černá Lady dnes vyplula, aby šířila dobré zprávy… Vždyť byl mír! Válka skončila!
„Sbohem, Lukáši,“ zašeptala žena, jež zdobila vratké molo, jako perly zdobí nitra perlorodek. Jako bílé kvítky šeříků jejich keře.

Doufala, že to není naposledy. Že se ještě někdy shledají.

„Telconare, pane vod! Ochraň mého milého…“

Tři roky koráb mořem plul,

tři roky v slunci, bouři,

když zrádný vichr z jihu dul.

Po čem námořník touží?

Po čem jen Lukáš touží,

když sklenku vína v rukou třímá.

Na co jen myslí, nad čím se souží,

když ve dne bledý měsíc dřímá?

Tři roky koráb mořem plul,

byv jako srdce černý.

Tři roky zrádný vítr dul,

tři roky zůstal Lukáš věrný.

Tři roky čekala na svého muže. Tři dlouhá léta, po která měl být na moři. Válka skončila a přístavní město Port Laskaly se dávalo do pořádku. Konečně se sbíralo z těžkých ztrát, konečně měla nastat světlá léta.

Dnes se měl Lukáš vrátit! Tři roky neskutečného soužení, kdy vychovávala sama svého syna. Po celou tu dobu nouzí netrpěli, ne, Společenstvo umělo ocenit Lukášovy služby, ale k čemu to?! K čemu peníze, když přicházíte o ty, jež milujete?!

Modlila se ke všem bohům, aby se maličkému otec vrátil a aby se z jejího syna nestal nikdy námořník! Aby nesdílel otcovo prokletí. Prokletí, které zabilo jeho děda. Nebo to snad byl dar?!

Nad přístavním městem Port Laskaly vládla noc. Doba, v níž se schová každý hřích. Každé zlo.
A tu noc přišli! Přišli a začali se nenasytně pást na městě, které opustili muži. Na městě, ve kterém vládly ženy, na městě, jehož námořníci byli vysláni na daleké cesty. Jež volalo moře!

Přišli! Přiřítili se jako temný kůň samotného boha války, právě takový hluk ztropili. A přesto… Přesto bylo ticho. Nikdo se jim nepostavil, ne, protože muži byli na moři!

Nikdo nevěděl, kdo byli. Nikdo nevěděl, proč přišli, ale zůstala po nich jen spoušť! Spoušť a nic víc!

Smrtelné výkřiky starců a mladíků, kteří se jim pokoušeli chabě vzepřít. Nářek znásilňovaných žen. Dětský pláč a do něho… Smích. Krutý a ledový!

A jak přišli, tak zase odešli. Sebrali vše, co mohli a město vypálily.

Ani jeden měsíc v tu noc nevyšel. Nemohl se dívat na spoušť v Port Laskaly. Nemohl vidět tolik smrti a utrpění ve chvílích míru. Nemohl! Nechtěl!

Byla by to příliš děsivá podívaná, při níž by i bohové trpěli. Bohové, jimž lidé dávali svou důvěru, ale kteří už dávno nebyli bohy. Kteří ztratili křídla.

Port Laskaly, kdysi svobodné město. Dnes trosky, ruiny města! Torzo zašlé slávy!
A proč?

Protože jej muži opustili. To oni mohli za smrt svých žen, za smrt svých dětí! Ne, nikdy neměli být prokleti! Nikdy neměli vyměnit lásku za čest a povinnosti! Nikdy!

* Podél stráně úzkou cestou

chodec řídí kroky svoje:
Tři roky za tebou jedu,

dnes dojíždím, hvězdo moje!

Tři roky se minuly, po tři léta zvěstovala Černá Lady šťastné noviny! A nyní, nyní se vracela domů. Domů… Do svého přístavu Port Laskaly.

Byla noc, přesto se žádný nepodivil, že světlo majáku nebylo rozžehnuté. Mysleli jen, že jeho strážce zemřel. V té tmě neviděli zkázu. Neviděli, že jsou všichni mrtví!

Něco je mělo varovat! Mělo, snad párek havranů mrchožroutů, snad supi kroužící nad doky, ale ne, ne… Na to byli všichni příliš opilí euforií, že se vrací domů. Domů- do Port Laskaly.

Lukáš vyběhl z lodě jako první! Byl přece kapitán. Mohl, co chtěl. Říkalo se, že kapitán je ten, kdo opouští loď poslední, ale on… ne, nemohl! Musel za svojí krásnou Pavlínkou! Musel ji zahrnout svou láskou. Musel jí vynahradit ty tři roky utrpení… Dnes byl na moři naposledy. Černá Lady už pod jeho zástavou nevypluje. Nikdy, to jí slíbil!

Do nosu jej udeřil pach kouře a hniloby z rozkládajících se lidských těl.

„Co se tu stalo?“ vydechl jako omámen. „Co?“

Odpovědí mu bylo jen posměšné krákání jednoho z mrchožroutů.

„Pavlínko!“ zvolal a rozběhl se do tmy. Byl jako pod vlivem nějaké drogy. Tohle. To všechno… Jak dlouho- proč?!

Utíkal cestou jako smyslů zbavený. Nehleděl po čem nebo po kom právě běží! Musel… Musel domů… za svou krásnou-

„Bohové!“ zašeptal.

Před prahem jeho domova ležela dvě těla. Žena a dítě. I přes to všechno, co jí dělali, neztratila svou krásu; neztratila ani po tom, co zemřela. A to děcko! Nemohlo mu být víc jak dvě léta! A leželo před ním ve špíně a krvi s uťatou hlavičkou v náručí své matky!
„Moje Pavlínko,“ zašeptal zoufale, ale nikdo jej neslyšel. Snad jen bdělé měsíce, které zaplavily krajinu svou bílou a rudou září, v níž se leskly Lukášovy slzy.

„NE!“ zvolal náhle. „Ne! Já vás všechny proklínám! Vás, bohové, i tebe, Společenstvo!“

Neměl jsem už vyjíždět! Neměl… Ne! Ne!

Jako zběsilý vyrazil! Zpět k molu. Až na jeho samotný kraj. K moři, které jej táhlo! K moři. Domů, domů! Nevšímal si zděšených pohledů svých soudruhů námořníků. Otců rodin, manželů krásných žen. Mužů, kteří na tomhle měli stejnou vinu jako Lukáš! Na tom svinstvu! Kdyby byli doma a bojovali za své lásky, za své domovy, nikdy by… Nikdy…

Neohlížel se. Neměl za čím! Ne, nikdy neměl propadnout kouzlu moře a Černé Lady. Nikdy! Byly to jeho lásky. Děsivé milenky, se kterými podvedl svou milovanou Pavlínku! Kurtizána Černá Lady a…

Moře, ta prostopášná děvka! Nikdy by nejel se Společenstvem, kdyby ho tak nelákala. Kdyby nevolala: „Lukáši, pojď… Pojď, naposledy!“ tak, jako volá teď! Moře!

„Už jdu, má lásko. Teď… Naposledy!“

* Bez konce širé moře je,

jde vlna za vlnou,

hrob jedné vlny druhé je

zelenou kolébkou.

Hrob jedné vlny druhé je

zelenou kolébkou…