Stezky osudu

Za temné noci, kdy zuřila bouře, sněžná bouře, která plenila celý kraj se závějemi v údolí Černokořánu prodíral statný muž s kaštanovými vlasy oblečen do gondorské válečné výstroje. Ačkoli sníh padal velmi hustě, vítr syčel jako had a zima třásla dřevěnými domy vesničanů. Muž šel těmto silám vstříc a neskrčen. Pomalu stoupal stezkou, která stoupala k Erechu, kopci, kde před desetiletími sebral král Ellesar vojsko mrtvých a dobyl s ním černou flotilu v Pelargiru. Konečně vystoupal onen muž, kterýmž byl Hirgoen k černému kameni a jeho zrak spočinul na tomto díle núménorských rukou. I pravil mocným hlasem, který přehlušil zvuky bouře:

„Jsem zde, vrátil jsem se, králi Ellesare, k tomutu novému středobodu Gondoru, jak si mi sám řekl!! Překonal jsem všechny tvé nástrahy a stanul opět ve své rodné zemi!! I slibuji ti pomstu, slibuji ti ji při tomto kameni Erech, stejně jako kdysi přísahal Horský král Isildurovi svou věrnost.“

To vzkřikl a padl do sněhu jakoby vyčerpán po dlouhém boji a jeho tvář teď vypadala mnohem starší a vrásčitější. Tišeji pak dodal:

„Ať jsou mi všichni Valar svědky, neboť má přísaha se tuze podobá té Fëanorově.“

Pak ulehl do sněhu a jeho tvář pokryl sníh i zdála se bílá a mrtvá, avšak on mrtev nebyl, neboť pod kůží mu bilo srdce posílené nyní ve svém záměru. Snad v odpověď na jeho výzvu rozehrála bouře ďábelskou hudbu blesků a hromů. Valar možná viděli nové mraky temnoty schylující se nad druhorozenými Ilúvatarovými dětmi.

Za téže hluboké noci, za stejné zuřivé bouřky, kdy však sníh vystřídal hustý déšť bylo vidět v ulicích města Linhir, tři jezdci, kteří velmi spěchali. V rukou drželi planoucí pochodně a za velikého lomozu jeli na svých ořích pustými nočními ulicemi. Když dorazili k velkému bílému domu, který byl kdysi postaven pro dávný vznešený núménorejský rod, kde ale nyní sídlil kde kdo, sesedali a z koní a zabušili silně na dveře.

„Vstávat!! Otevřete!!“ křičeli. Otevřel jim obtsloustlý mužík, který vypadal tuze překvapeně a vyjeveně.

„Co se děje? Což snad vražda, nebo požár! Baba, lidé už nejsou tak slušní co bývali!“

„Potřebujeme mluvit se synem Pána linhirského přístavu!“

„Ale Hirgoen není doma, cožpak nevité, muži dobří, že odpochodoval pod vlajkou samotného krále Ellesara na Haradské tažení před třemi lety!!“

„To jsou podezřelé zprávy, starče!!“ řekl voják důrazně „Bylo řečeno že se vrátil a my se ho máme zmocnit a předvést před krále. A lehčí trest než vyhoštění ho nečeká, jest zrádcem Gondoru.“

„To jsou první zprávy, které o něm po třech létech mám i nevím co dělal na haradském bojišti. Inu mně je to věru jedno, neboť jsem toho chlapa neměl rád, byl tuze pyšný a rád se naparoval. I nedivím se že je zrádcem.“

Voják se zamyslel a pak pravil:

„Muži, pokud spatříš onoho zrádce nahlaš to nejlépe jeho otci. Neboť se vrátil a bude zde myslíme hledat útočiště. Nezraď svou vlast!“

A s tím mohutní jezdci naskočili na koni a hlučně odjeli. Ale nevšimli si že za temným rohem stála málo zřetelná postava ženy, která když se vrátila domů pravila ustrašeně:

„Aj, po Hirgoenovi se sháněli! Což udělal ten blázen že si vysloužil cejch zrádce!!“

„Inu nic věru dobrého, neboť zatímco celý Gondor vzkvétá, on prchá do válek a z válek a do tebe jen zasil semena nepokojnosti a strachu. Nemysli již na něj, drahá Iréiel.“ Řekl ji na to její muž.

„Byl statečný bojovník a bojoval u Haudh in Gwanur, kde se vyznamenal všelijakými hrdinskými skutky!!“

Bylo to tak – syn linhirského Pána přístavu, se vrátil z války na jihu, kde válčil pod prapory Gondoru a Rohanu, byť jako zrádce – pronásledovaný co štvavá zvěř.

Pak vysvitlo slunce a Hirgoenovu bledou, sněhem pokrytou tvář osvítila zlatá záře. Byl krásný den, jakoby probuzení po ošklivém snu – bouři minulé noci. Hirgoen otevřel oči a procitl a jeho tvář se naplnila červenou krví a po těle se mu opět rozlil život. I přežil kruté mrazy, hlad i vyčerpání a vystoupal ke kameni Erech, protože sudba tomu tak chtěla. Ale Valar ho měli raději nechat zemřít, neboť by ulevili gondorské historii a život krále Ellesara by zůstal nezkalen smutkem, ale Mandos je neúprosný a věděl jaký osud tohoto člověka čeká. Tak tedy Hirgoen procitl a vstal a vzhlížel s kopce na bílé údolí Černokořánu a viděl kouř stoupající z domů rolníků a horalů a těm se žilo dobře, neboť jejich sýpky byly plné – s králem Ellesarem nastaly zlaté časy a gondorská moc byla obnovena a snad díky Valar byla i půda teď úrodnější. I vida to, rozhodl se Hirgoen že tudy jeho cesta nepovede. Tak sestoupil z Erechu a dostal se zpátky na královskou silnici. Tam na něj narazili dva statní jezdci.

„Zdravíme tě, gondorský vojáku!“ vzkřikl jezdec „smíme se tě optat kudy přejít přes Morthondu, tušíme totiž, že jsme již velmi blízko té řeky.“

„Nejsem zdejší, ale pravdu máte a vězte že tento kopec je Erech, kde leží Černý kámen.“ Jezdci vzhlédli ke kopci a na jejich tvářích bylo vidět zvědavost i posvátnou bázeň.

„Toť věru posvátné místo gondorské historie a jsem rád, že jej, byť z velké dálky shlédl!“ řekl vzrušeně jeden z jezdců.

„Snad pokud máš s námi stejnou cestu, pojeď s námi, máme náhradního koně a taky máme rádi společnost.“

„Kam tedy vlastně jedete, jezdci?“ optal se Hirgeon.

„Do Pinnath Gelin, Zelených vrchů. Jsme jízdní posli krále Ellesera a vezeme listy tamnímu knížeti krásnému Tirluinovi, synovi Hirluina proslulého na Pellenoru.“

„Abych vám pravdu pověděl, jezdci, nevím kde mně má osud zavát, jsem teď volný jako pták, ale ta volnost mne romoutí, neboť všechny které jsem miloval jsou mrtvi!“ řekl s žalem Hirgoen.

„Aj, to je zlá novina v tak šťastných časech a tím spíš pojeď s námi. V Pinnath Gelin je krásně a snad si tam najdeš ženu s kterou postavíš dům a budeš mít syny a dcery.“ řekl jezdec.

„Krásné jsou tvé představy jezdče a doufám že to tak se mnou jednou skončí, ale mám jiný záměr a pokojný život teď není mým cílem.“ pravil Hirgoen.

„Mluvíš v hádákách a já doufám že tvé záměry nejsou černé, neboť ač Sauron padl, zlo nevymizelo.“ Řekl s obavami jezdec.

„Zlo nevymizelo, to máš pravdu, ale chtěl bych koupit tvého náhradního koně.“ Nabídl Hirgoen.

„Dobrá,“ řekl zamračeně jezdec „myslím, že cesty jsou dnes sdostatek bezpečné a koně prodám, ne však za méně neš dvě sta zlatých.“

„Cože! Dobrý jezdče, snad bys nevydíral gondorského vojáka. Dej ho za sto sedmdesát!“ řekl Hirgoen.

„To není vydírání, dobrý vojáku, to je poctivá cena, za tolik jsem ho zakoupil v Tarnostu!“ řekl jezdec.

„To nevěřím….“ Načal řeč Hirgoen.

„Budeme se snad dohadovat co Haradští, dej dvě stě nebo nech být.“ Řekl druhý jezdec, který byl dosud zticha.

„Aj, jezdci, vyděláte na mně.“ Řekl ale Hirgoen s úsměvem a vytáhl zlaťoučké mince z měšce.

„Měj se dobře a ať tvůj záměr, pokud je dobrý, dospěje k vyplnění!!“ řekl jezdec na rozloučenou a zmizel pod sněhem odlétavajícím od koňských kopyt.

Hirgoen pohladil koně jemně po hlavě a pravil mu do ucha:

„Stezky osudu jsou nevyzpytatelné, můj milý příteli a ty mně snad po nich povedeš dobře. Dám ti jméno - Tumladen, podle říčky, kde jsem se narodil a kde jsem jako malý chlapec koupal a kde jsem se učil plavat.“

Pak vyskočil na Tumladena a vyjel zasněženou cestou vstříc svému osudu. I jel stejnou cestou jakou přijel po královské cestě vedoucí pahorkatým Lamedone a překročil brody řeky Kiril u města Calembel, které čnělo z krajiny, protože leželo na pahorku u řeky. Tam doplnil zásoby a dozvěděl se nejnovější zprávy. Král se pozítří slavnostně vrátí do Minas Tirith a projde triumfálně se svým vojskem neboť se vrátil z Haradu, kde vybojoval bitvy s nepravým sultánem a pomohl dosadit na trůn pravého sultánova syna, který s Gondorem uzavřel mírové smlouvy. Ale když se vracel byl u Haudh in Gwanur, Mohyly dvojčat přepaden skřety a armádou haradských dosud věrných nepravému sultánovi. Ale zvítězil i tentokrát. Tak pojistil bezpečnost Gondoru z jihu a v Minas Tirith ho čekala velká slavnost a hostina, kde přijeli všechna význačná knížata země a i králové spřátelených zemí – král Éomer, Dolděd – vládce seveřanů z údolí Anduiny, Pán Třpitivých jeskyní Gimli a král Rhovanionu Bard II. Byla to velká sláva a i všichni prostí lidé se jeli podívat a užít si svým dílem radost a štěstí plynoucí z tohoto vítězstství. Jak hořko bylo Hirgoenovi u srdce, když sám nemohl vychutnat radost a štěstí, o které se zasloužil tak velkým dílem on sám. Jak hrozné to bylo, při pomyšlení že jedině on sám je v těchto radostných časech tolik nešťasten. I vzpomněl si tehdy na Hurluse Krákoravého, starého muže, který žil na pobřeží Belfalasu, který byl všemi považován za blázna, neboť ve své chajdě vzýval Melkora, Morgotha, černého pána a pořádal temné mše. Po tom co se stal Ellesar králem ho vojáci vyhnali, ale on se vrátil a usadil se v těžko přístupných Tarnostských vrších.

V temném dolíku v horách, který byl zarostlý černými borovicemi stála primitivně postavená dřevěná chatrč, která smrděla olejem a cizokrajnými vůněmi a před kterouž hořel modrý oheň. I vypadalo toto obydlí tak hrůzně že obyvatelé se mu vyhýbali a říkali, že zde straší. Zatímco ostatní toto místo obcházeli Hirgoen na Tumladenovi si to mocným cvalem zamířil právě sem. U domu Hirgoen zastavil, uvázal koně a přistoupil k domu.

„Pojď dál Hirgoene!“ pravil skřehotavě kdosi.

„Vidím, že opravdu máš dar předvídání.“ Řekl Hirgoen.

„Pravda, ale trochu nedoceněný!“ zasmál se Hurlus Černý Havran „Pojď a posaď se v mém skrovném příbytku, dobrý vojáku.“

To Hirgoen udělal a vešel do temného Hurlusova domy, který byl zakouřený a z polic na něj shlížely modly černých bůžků. Poznal mezi nimi modly Haradských – černou Pavoučí královnu a taktéž bohy Výchoďanů – krtué a temné duchy, kteří v noci uléhají na člověka a mučí ho hroznými sny. Tolik se báli výchoďané svých bohů, že jejich zbožnost byla pověstná. Jejich náboženství pocházelo od Avari, Temných elfů, kteří pozmněnili legendu o Valinoru a Valar, která k nim přišla ze západu- Hurlus byl velmi starý, zanedbaný a s vousem dlouhým až ke kolenou. Jeho vyzáblou tvář zdobily zlaté kroužky připevněné k nosu a na lících.

„Hurlusi, žádám si radu…“ pravil Hirgoen.

„Nazývej mne, prosím, Havranem, neboť takové jméno jsem přijal coby pánův služebník.“ Řekl Havran.

„Komu sloužíš, Havrane?“ otázal se zvědavě Hirgoen.

„Sloužím Melkorovi, Pánu Ardy.“ Řekl jistě Havran.

„Myslíš Morgotha….“

„Nenazývej ho tím jménem!!“ zasyčel Havran „To on je dárcem našeho života, to on je pravým stvořitelem a ne Ilúvatar, kterýž je jen modlou, kterou vám nastrčili elfové.“

„Není snad pánem Ardy Manwë, který shlíží na svět ze svého Taniquetilu?“

„Není, neboť Melkor je pánem, který vládne Ardě zpoza Nicoty. Valar se snaží jen urvat si co nejvíc z díla Melkorova.“ Pravil Černý Havran.

„Co mi může dát služba Melkorovi?“ zeptal se šeptem Hirgoen.

„Moc!“ řekl Havran a v jeho očích se zajiskřilo „Moc, nezměrnou moc a sílu, která ti nakonec umožní porazit jakoukoli jinou mocnost Ardy, neboť ten kdo v něj uvěří a ještě více ten kdo mu bude věrně sloužit bude žít v pravdě a odrazí všechny falešné síly.“

„Jak tu moc získám? Kterak mi ji Melkor dodá?“ řekl zvědavě Hirgoen.

„Melkorova mysl je nevyzpytatelná a my musíme dělat co se mu líbí, abychom si získali jeho přízeň. Já dokáži přivolat Melkorovu moc do nějaké věci, nejlépe zbraně.“

„Ach, to by se mi tuze hodilo!“ vzkřikl Hirgoen.

„A do čích útrob chceč onu temnou čepel zanořit, Hirgoene?“ zeptal se Havran.

„Chi jím proklát Aragorna, hraničáře ze severu!!“ pravil Hirgoen.

„Cha, není to škoda, plýtvat takovým mečem na hraničáře?!“ opovržlivě dlel Havran.

„Věz, Havarane, že oním Aragornem, je člověk který si nechává říkat král Gondoru a Arnoru!“ pravil mu na to Hirgeon.

„Oj!! Toť věru dobrá novina, protože nic by nepotěšilo Melkora více než Ellesarova smrt!“ vzkřikl Černý Havran.

„Dokážeš tedy zhotovit takovou čepel?“

„To nemusím, neboť taková zbraň už byla vyrobena!“ pravil Havran a vytasil dlouhý bledý meč s černou rukojetí „Toto je Mordúril, Plamen temnoty!“

„Dej mi jej!“ pravil Hirgoen toužebně.

„Ve jménu Melkorově ti tento meč, který byl vyroben v Druhém věku trpasličími přisluhovači Pána!“ řekl Havran a podal meč Hirgoen. Ten si jej zvědavě prohlížel a jeho srdce bylo opět posíleno ve svém záměru. Když se ale Hirgoen nechystal k odchodu, Černý Havran se ho otázal:

„Co dále ode mne žádaš, Hirgoene?“

„Chci od radu od našeho Pána!“ řekl Hirgoen.

„Radu od pána Ardy, radu Melkorovu?“ zaskřehotal Havran „A v čem chceš poradit?“

„Kterak se ubírat Stezkami osudu a jak docílit svého černého slibu.“

„Pokud tomu tak chceš, projdu s tebou rituál Aš-agh-iši, který otevře tvou mysl působení Melkorovy vůle.“

„Přijimám tvou výzvu, ó Černý Havrane.“

Tak přislíbil Havran Hirgoenovi, že Melkor mu zjeví svou vůli. Čtyřicet dní ležel Hirgoen ve špinavém pelechu a nejedl nic než suchý chléb a vodu. Havran tvrdil, že tělo se musí před vstoupením Melkora pročistit. I vypadal Hirgoen po těch čtyřiceti dních nadmíru zuboženě, byl zarostlý a pokrytý vrstvou špíny a vychtrlý. Po čtyřiceti dních spolu vyšli hlouběji do temných borovicových lesů až konečně nalezli prastarou stezku, kterou vystavěli lidé, kteří zde žili před núménorejci a uctívali Melkora a jeho sluhu Saurona. Tak došli až ke kamennému kruhu, který barbarům sloužil coby svatyně. K prostředku kruhu, kde byla vyhloubena díra, vedla stružka, jejíž záměr Hirgoen brzy pochopil. Tehdy Havran nařídil Hirgoenovi aby se svlékl a sám se taky svlékl. Hirgoen si lehl do díry a zavřel oči. Havran započal tancovat do kruhu a zaříkávat v černém jazyce Mordoru. Tak počal složitý rituál Aš-agh-iši, který využívali za válek s Gondorem Umbarští černí núménorejci, aby jim jejich pán dodal moc a sílu a oni porazili své nepřátele. Černý Havran tančil v kruhu, drásal si tváře ostrými kameni, rozdíral si záda důtkami a jeho krev stékala stružkami do díry, kde ležel Hirgoen a která se pomalu plnila krví. Příroda se začínala bouřit. Zvedal se vítr. Stromy šustili a mocně se nahýbaly a snažili se přemoct obrovskou sílu temné vůle, které zde byla naráz upjata. Zvířata a ptáci prchali. Tu se ozvalo mocné zahřmění a obloha naráz zešedla. Tak mocná dosud byla a je Melkorova vůle ve světě. Černý Havran upadl do tranzu a nevnímal cizí svět. Jeho tanec a mučení nabylo vrcholu a on konečně vzkřikl ono slovo, které ukázalo Temnému jeho cíl! Havran se zhroutil a jeho bezvládné tělo rychle zbělelo a nabylo mrtvolnou barvu. Temná vůle se upjala na ležícího nahého Hirgeona, kterýž pocítil ve své mysli jinou sílu a ta mu tam zanechala jakoby vypálenou stopu, která mu zůstala do konce života. I viděl v ní jen hrozné scény utrpení, hanění númenorejců, elfů a Valar a hrozný hlas mu našeptával:

„V Gondoru, již déle nesetrvávej, neb tato zem je baštou špinavých númenorejců a tvého nepřítele. Běž a nalezni sílu, kterou posloužíš Pánu Ardy. Běž do jiné, země, kde jsou lidé náchylnější poslouchat dobré rady Pána. Běž už a déle neotálej. Od této chvíle záměry Melkorovy a Hirgoenovy jsou jedny a ty samé.“

Tak snad sám Melkor poradil Hirgoenovi a jeho rada byla vpravdě ďábelská a způsobila tolik zla. Tak mu to bylo milé a tak nakonec Hirgeon dospěl k svému hořkému konci. Neboť jeho záměr se spojil se záměry Morgothovými. A tak započal Higeon svou cestu po Stezkách osudu.

Cesta, která vedla od brodů přes řeku Erui až k bílé věži Minas Trith byla rovná, krásně vydlážděná a udržovaná. Vedla Lossarnachem, který doslova vzkvétal a jeho louky se skvěly barvemi rozličných květin, noví ptáci, kteří se dosud v Gondoru neobjevili a přišli možná až z Valinoru poletovali po obloze a vzduch voněl překrásně. Po této cestě a touto zemí pochodovala armáda tak skvělá a početná, že lidé z celého Lossarnachu se sbíhali aby shlédli tu nádheru. Ve skvělé zbroji a na krásných ořích s mocnými kopími, zde pochodovali Gondorští rytíři v čele s Dol Amrothským knížetem Imrahilem Vznešeným, kterýž měl pověst nejskvělejšího bohatýra země. Husté řady gondorských pěšců se zlatými štíty a s brněními z postříbřených kroužků a s dlouhými meči pochodovali za němi. Arnorští hraničáři v černém rovněž zdobili průvod a také trpaslíci z Třpitivých jeskyní ve strašlivých maskách, rohanští jezdci s plavými vlasy a ušlechtilými koňmi a i ithilienští elfové splnili svůj slib a jeli pomoct Gondoru do války. Také obléhací stroje, katapulty a pohyblivé věže vezli. Dobrých šedesát tisíc statečných mužů měla tato síla a majestát spojeného království se jevil hoden samotného Númenoru. Avšak zraky všech se upínaly na krále Ellesara, který jel v samotném čele průvodu na svém oři Roherynovi v černém odění a černým pláštěm, na prsou měl stříbrnou nití vyšit Bílý strom a sedm hvězd – znak Království ve vyhnanství. Na hlavě mu ležela koruna Gondoru a v rukou držel Annúminaské žezlo – odznak moci v Arnoru. Lidé před ním klekali na kolena a líbali zem po které projel ale Ellesar jim přikázal ať vstanou a těší se z vítězství stejně jako on. Konečně se před vojskem objevil bílý val Rammas Echor, vnější zdi, a za ní fialová hmota Mindolluina a Bílá Echtelionova věž, na jejímž vrcholu vlála niní bílá vlajka správců, neboť po dobu královy nepřítomnosti spravoval říši královský správce Faramir Emyn Arnenský.

Největší sláva tak čekala krále a jeho voje za branami Minas Tirith, kde se shromáždil lid z města ba i z Ithilienu, Anórienu a z rohanských Východních úvalů. Cesty byly zasypány barevnými květy a lidé byli šťastní v tomto dnu radosti. Na náměstí v citadele, kde nyní rostl nový Bílý strom, přivítal Faramir krále Ellesara a objal ho, nazývaje ho svým bratrem a opravdu tomu tak téměř bylo. Stejně tak vřelé bylo přívítání od Faramirovy manželky Eowyn Rohanské, která si za tři roky získala srdce obyvatel Minas Tirith. Avšak největší láska v říši panovala mezi Arwen a Aragornem a takové také bylo jejich přivítání a takové bylo i přivítání krále Ellesara se svým synem Eladarionem, vznešeným a krásným ve svém jinošském věku, jako mladý král elfů. I potom nechal jak se čekalo král Ellesar v Merethrondu vystrojit hostinu, na níž byli přizváni všichni hosté, kteří přišli při této příležitosti. I pravil král Ellesar spatřiv Éomera, krále Rohanu:

„Ach, králi Éomére, bratře, tolik rád zase vidím tvou sličnou tvář! A musím věru pochválit tvé jezdce, kteří nám tolik pomohli v bitvách proti Haradským!“

„A já ti oplácím tvůj srdečný pozdrav můj králi,“ pravil na to Éomer „a musím říct že historie nezná srdnatějšího vojevůdce, který by vyvázl z tolika bitev a tolika zrad.“

„Kdo míří do Haradu, musí čekat zradu!“ vmísil se do řeči Húrin, Královský klíčník.

„Ano! Přesně! Lépe by to nezveršoval ani Maglor!“ řekl Éomer, tozjařen tím veselím.

„Musím říct, že to je přehnané, ale v lidových veršovánkách je často skryta velká moudrost.“ Řekl mírný Húrin.

„Ano, ano, o Haradu se v Gondoru nikdy neříkalo nic pěkného, ale sám musím říct,“ pravil král Ellesar „že zdaleka ne všichni Haradští jsou tak proradní jak se o nich říká, mnozí z nich jsou tuze nevzdělaní a nikdy neslyšeli o Gondoru.“

„Ale ve smlouvání jsou neústupní!“ zasmál se Húrin.

„Ano,“ smál se také král „ale to mi připomíná, že pravý sultán Abezelim, nám posílá svou dceru, která je velmi krásná a získala si v Haradu tímto pověst.“

„Ale co s ní budeme dělat, pane králi?“ řekl nevinně Húrin.

„Nevím, klíčníku, ale přemýšlil, že ti ji daruji coby manželku za tvé dobré služby!“ pravil se smíchem Ellesar.

„Slyšel jsem že už za dávných dob žili na dvoře krále Hyarmendacila haradští princové a princezna jako rukojmí.“ Řekl na to vážně Húrin.

„Ano, tak tomu bylo, ale já nehodlám tento zvyk udržovat.“ Řekl král Ellesar „Přátelství se má stvrzovat jinak než lidskými dary.“

„Proč jste tedy nabídku sultána přijal, veličenstvo?“ zeptal se s úsměvem Éomer.

„Ach, byl neústupný!! Je to jejich zvykem a jeho rozum asi nedokáže překonat hranice své země.“ Pravil Ellesar „Oni totiž stvrzují svá spojenectví, tak že darují příteli svou dceru. Nemohl jsem odmítnout a ho tím urazit. Ostatně si myslím, že princezna se zde v Gondoru mnohému přiučí.“

Hostina pak pokračovala dál a Ellesar se setkal také s Gimlim a Legolasem, svými přáteli ze Společenstva prstenu. I rozmlouvali o velkých plánech a dílech, které už byla, nebo ještě nebyla započata. Gimli chtěl vyhloubit tunel vedoucí z Aglarondu až na druhou stranu Ered Nimrais do Gondoru. Od Dolděda pána Anduinských seveřanů se dozvěděl o novém pohybu skřetů v Šedých horách.

„Ano, příteli, skřetí plemeno nikdy nevymyzí z povrchu a vždy si najde tu nejhlubší noru, do které se zahrabe a v době růstu zla zase vyhrabe. Ale jsou i skřeti, kteří mají rádi život a bojí se tmy stejně jako my a ti obvykle neútočí na lidi pokud nemusí. Jsou to tiší lovci žijící v horách a ne pod nimi. Mnoho jsem se musel o tomto plemenu naučit, abychom nakonec dokázali porazit Saurona.“ Pravil Ellesar o skřetech.

„Tvá moudrost a tvá síla, by byla vítanou posilou do naší země, protože krom skřetů se množí také spory s trpaslíky z Morie. Teď když Bílá paní z Dwi….eh, Lórienu a jeí elfové už tam nežijí, trpaslíci si nárokují celý kraj až k Temnému hvozdu a odmítaji platit cla.“ Řekl znepokojeně Dolděd.

„Aj, to mně rmoutí více, než tvé noviny o skřetech, neboť spory s přáteli jsou vždy nebezpečnější než spory s nepřáteli. Promluv si s Gimlim, Pánem Aglarondu, který ti zajisté pomůže vyřešit spory s Morijskými.“ Dlel na to král.

Také Bard II, král Dolu, odkud panoval celému širému Rhovanionu až po Dorwionion, Zemi révy u jezera Rhun. I ten mu řekl o půtkách s Výchoďany v Dorwinionu a i on žádal pomoc.

„Což jsi nemluvil s Rhunernilem, správcem Východních zemí?“ zeptal se ho král.

„Ale ano, králi, ale Rhunernil je člověk málo náchylný poslouchat cizí rady a tuze pyšný na svůj úřad. Nemyslí si, že by se Výchoďané z porážky ve Válce o Prsten vzpamatovali.“ Řekl na to Bard II.

„Ach, to nerad slyším, neboť Rhunernil se mi takovým nezdál. Nu což, jsem králem a bude se snažit vyřešit i tvůj problém, můj přáteli.“ Řekl král Ellesar.

Tak potom konečně skončila hostina a Ellesar se ocitl ve Velké síni v Bílé věži sám s Faramirem, svým správcem.

„Faramire, uposlechl jsi mé rozkazy, které jsem ti nejdřív poslal.“ Řekl král Ellesar.

„Ano, Aragorne, ale toho člověka jsme v Linhiru nenašli….“ Řekl Faramir.

„Ach, to je velmi zlé, neboť mé srdce mi říká, že tento člověk má napáchat mnoho zla!“ pravil smutně král.

„A což tak? Kdo je vůbec ten Hirgoen Linhirský?“ ptal se Faramir.

„Narodil se v údolí Tumladenu a proto jej nazývejme Tumladským, linhirský Pán přístavu není jeho pravým otcem.“ Odpověděl král.

„Kdo tedy je jeho pravým otcem?“ tázal se správce.

„Núménorejec!“ řekl prudce kráů „Ale černý Núménorejec, neboť má až příliš mnoho krve z tohoto prokletého plemena!“

„Ach! Aragorne, tvá řeč mně děsí! Co hrozného ten člověk provedl?!“ strachoval se Faramire.

„To ti nemohu říct ani tobě, můj Správče, neboť je to nejpřísnější tajemství!“ pravil tajemně Aragorn.

„Dobrá, nebudu na tebe naléhat, přítele, ale i tak nebudou mé noci po tomto rozhovoru klidné…“ svěřil se Faramir.

„Spi klidně Faramire, tak nebezpečný snad není…“ řekl Král „Nicméně onu truhlu, kterou jsem ti poslal jsi pohřbil v Šedém lese (nedaleko Amon Dinu).“

„Ano, i to jsem vykonal podle tvých přání, a myslím také, že jejich obsah mi zůstane taky neznámý.“ Pravil Faramir.

„Myslíš správně, Faramire….“

Dva dny nato vyrazil král Ellesar s Arwen a svou družinou do Osgiliathu, který byl stavěn znova a již nyní se v něm usazovali první lidé. Duší celého tohoto díla byl Královský architekt Celos, zručný kameník, který se mnohému přiučil od Gimliho a jeho trpasličích mistrů. Stavba byla příčinou otevření mnoha kamenolomů ve východních Ered Nimrais a na Amon Dinu. Nicméně Celos byl nenasytný a krom kamene žádal také dřevo, které získával bez králova svolení z Drúadanského hvozdu (král o tom dosud nevěděl) a mramor, který byl velmi vzácný a ten kupoval od Haradských obchodníků v Pelargiru. Ukončení války tak znamenalo pro Osgiliath nový rozmach. Už nyní se po řece dovážely na vorech tažených voly a koňmi, mramorové kvádry a celé město bylo jako jedno velké mraveniště. Mostní palác, jak jej Celos nazval, byl již hotov a stál přibližně na stejných místech jako kdysi velký osgiliathský most. Uprostřed tohoto kolosu stála vysoká věž, která zároveň sloužila coby hlavní nosník. Strany mostu lemovaly překrásné domy, zdobené za pomoci Legolase a elfů. Na vrcholku věže měla být místnost s palantírem – střed celé Ellesarovy říše.

Když král vstoupil do nového Osgiliathu, lidé ho vítali, ne méně, než v Minas Tirith (které se teď začínalo říkat po pádu Minas Morgul, opět Minas Anor). I Celos krále uvítal pompézním představením, plných hudby, tance a také kouzelných efektů. Nakonec Celos připravil ohňostroj, chtěje tak vzdát poctu mistru v Gondoru tolik váženém – Mithrandirovi. Ellesar to vše shlédl s podivem i radostí nad krásou, ale i zbytečností tohoto představení. Nakonec byl král uveden do nedokončeného paláce, na východní straně řeky a mohl si tak prohlédnout kolosální Mostní palác.

„Ach, Celosi, můj dobrý staviteli, kolik jen jsi toho stihl za tak málo času, neboť když jsem odjížděl bylo toto místo podobné spíše velkému staveništi, zatímco nyní je to již skutečné město!“ pravil král Ellesar na uvítání Celosovi.

„Ano králi a přece je to co tu nyní vidíš jen matný náznak krásy a velikosti toho co tu bude, až ukončím své životní dílo!“ řekl na to Celos, oblečen v dlouhém splývavém plášti a přestože byl mlád jeho dlouhé havraní vlasy mu sahaly až k pasu.

„To pak tvé město předčí snad i samotný Valmar!“ pravil král vřele svému služebníkovi.

„To snad ne, můj králi, protože díla vznešených elfů jsou lidmi nepřekonatelná.“ Pravil Celos velmi polichocen tím, že král nazýval Osgiliath jeho městem. „To mi však připomíná, králi, že jsem vám chtěl představit a požádat o svolení k zahájení dalšího mého díla.

„Mluv, staviteli!“ dlel král.

„Ano, pane, když jsem tak jednoho dne pozoroval hvězdné nebe i přmýšlel o kráse a velikosti Ardy, napadlo mne, že by bylo dobré uctít jejího stvořiltele nádherným chrámem, stejným jaký kdysi stál na posvátné Meneltarmě!“ předložil svůj plán Celos.

Ellesar se zadumal a posléze řekl nepříliš nadšeně:

„Jakkoli je tvůj záměr skvělý a ctnostný, myslím že si to vyžádá otevření nových kamenolomů, ……“ načal Ellesar.

„Aby byl Osgiliath dokončen ještě za mého života.“ Řekl žalostně Celos.

„Ale myslím že na Východě Ered Nimrais a ani na Amon Dinu, což jsou jediná blízká místa, odkud získáváme mramor, tedy tam již více kamene než nyní nevydolujeme.“ Řekl Ellesar.

„To ano, ale v jednom se jeho veličenstvo mýlí, na Emyn Arnen jsou dosud poklady země nevyužité.“ Navrhl Celos.

„To ano, ale pochybuji že by Faramir souhlasil aby byly na jeho milovaném domově vystavěny kamenolomy.“ Pravil Ellesar.

Celos se mrzutě zamračil a žalostně pravil:

„To máte pravdu, neboť již rok na pána Faramira naléhám, ale on ne a ne se obměkčit a proto žádám vás králi abytse náš spor rozsoudil.“

„Ale Celosi, staviteli, zde není co rozsuzovat – Faramir je pánem celého Ithilienu a má právo rozhodovat o všech věcech souvisejících s věcmi království a pokud řekl ne, já jeho rozhodnutí změnit nemohu.“

Dále už o tom nemluvili a Celos velmi dobře pohostil svého krále a noc v paláci byla krásna, neboť Celos pozval básníky a hudebníky z celého kraje a ti hráli na své nástroje líbeznou hudbu, kterou ještě umocňovalo víno v posluchačích. I zpívali básníci o Valinoru a také o Ëarendilovi, o velkých válkách a o hrdinech – o žalostných osudech lidských reků a o slávě elfích válečníků. A nakonec zapěli píseň o Devítiprstém Frodovi a jeho sluhovi Samovi, tolik oblíbenou v těch šťastných časech po celém království. A pak už všichni spali, opilí hudbou a vínem. Faramir vedle své Eowyn a Aragorn v náručí Arwen. Tak krásná to byla tehdy noc.

Krásný zelený Lebenin a jeho šest řeky – kteréž jsou tyto: Erui, Sirith, Tumladen, Celos, Serni a Gilrain, byli hosty mnohých poutníků a mnozí z těchto cestovatelů by tuto zem velmi chválili.

Ale poutník, který kvapně kráčel po královské cestě vedoucí k brodům k Erui, místu kde kdysi za občanské války v Gondoru svedli bitvu pravý král Eldacar s uchvatitelem Castamirem. Nyní tu stála kamenná mohyla, postavená králem Ellesarem, aby připomínala navždy tuto nešťastnou hodinu v dějinách jížního království. Brod strážila jen trojčlenná hlídka, která vybírala na poutnících clo do královských pokladnic. Tak zastavili i poutníka – statného muže s černými hlubokýmo očima a s kaštanovými vlasy.

„Stůj poutníče! Prosím přispěj svým darem do našich pokladnic a my tě pak necháme projít po tomto brodu.“ Řekl jeden ze strážných.

„A což tu neměl stát již dávno kamenný most!“ pravil na to poutník.

Strážní byli zaskočeni jeho nezvyklou odpovědí a pravili:

„Co to za tón hlasu, v tak dobrých časech, že by se v Gondoru přec jen objevil stín, který dopadá na jeho obyvatele?!“

„Ano dopadá – ba co ten stín vám vládne!“ řekl zle poutník „A žádné paníze ode mne nedostanete, přesto Erui přejdu.“

„Co to, poutníku ?!!“ vzkřikli stráže a tasili meče „Což nestačí zaplatit, chceš snad prolévat krev!“

„Vzdejte se muži a přijměte Melkora, Pána Ardy!“ pravil na to poutník a jeho děsivá bílá čepel vylétla a zajiskřila. Strážci o krok postoupili.

„Tento muž je hrozbou pro celé království. Za Gondor!!!“ řekl jeden ze strážných a vrhl se na poutníka. Než mu však mohli jeho druzi přijít na pomoc, máchl cizinec mocně mečem a bledá čepel se zajiskřila na strážcově helmě. Tu rozrazila a projela hlavou, která byla rozpůlena a strážce padl na zem, zatímco se jeho krev roztékala po zelené trávě Lebeninu. Bylo to možná první zavražděný gondorských voják od Války o prsten. Zbylí dva strážci na nic nečekali a dali se na útěk. Cizinec však rozhalil svůj černý plášť, pozvedl ruku a mocně pravil: „Stůj!!“ a jeden ze strážných ho poslechla zůstal stát celý zkoprnělý. Cizinec k němu přistoupil a pravil:

„Od nynějška budeš mým stínem. Od dnešního dne budeš mně všude následovat. Od teď si sluhou Hirgoena Zaslíbence temna a tím i služebníkem Melkora, Pána Ardy!!“

Pak převládla ve strážcově mysli vůle cizí a on se stal otrokem ve svém vlastním těle a i když všechno viděl a všechno slyšel, ale nic nemohl změnit, neboť jeho tělo opanoval někdo jiný, snad nějaká zapomenutá umučená duše, kterou Morgoth nyní povolal aby mu posloužila, snad duše některého z mrtvých nečistých skřetů, snad, to nikdo neví. Jméno toho ubohého muže znělo Iras a byl kdysi pastevcem.

Tak putoval Hirgoen, nyní již plně zaslíben zlu, Lossarnachem následován svým sluhou, který běžel, nikdy nevyčerpán, za ním. Lidé od něj odvraceli tváře, neboť cítili zlo z jeho pohledu a báli se jeho tváře, ale dívali se za ním, když odjel a pokrucovali hlavami. Avšak když Hirgoen zahlédl pochodovat některou z početných králových hlídek vyhnul se jim, věda že je hledán. Pak přišel Hirgoen do Minas Anor a procházel se po bílé dlažbě v noci, ukryt ve stínu a našel královaskou citadelu obsazenou toliko Húrinem Klíčníkem a královskou stráží. I nikdy se nedozvěděli strážní v černém, kteří měli na prsou stříbrný strom, a kteří v ncoi shlíželi s hradeb citadely, jak blízko byli zabránění tak velkému zlu a neštěstí. Ale ráno Hirgoen odešel, nikým nezpozorován, přešel po polích Pelennoru a stanul u bran Osgiliathu a posléze jeho zraky spočinuly na majestátním Mostním paláci. Ani tam však krále Ellesara nenašel (i když ani on nevěděl, zda právě jeho nyní hledá), protože, jak se dozvěděl na tržišti, král odcestoval před deseti dny na návštěvu do Edorasu v Rohanu, kde se měla konat slavnostní přehlídka rohanských jezdců, navrátivších se z Haradského tažení. Také se dozvěl, že se má na polích Cormallenu konat převeliká slavnost, kterou pořádá pro svůj lid Ithilienský kníže a Královský správce Faramir Emyn Arnenský, se svou ženou Eowyn Rohanskou. Proto hodně z lidu Osgiliathského vzalo své loďky a po proudu plulo k Cair Androsu, ostrovu a tam vystoupili a spěchali na Cormallen. To bylo Královskému architektovi Celosovi k nemalé zlosti, neboť většina obyvatel Osgiliathu byla dosud dělníci a tak se měly stavby na měsíc nastavit. Proto Celos procházel ve svých síních sem a tam a svolával hromy a blesky na Faramira a obviňoval ho ze sabotáže jeho díla. Tak moc byl zasvěcen svému dílu. Tak tedy i Hirgoen a jeho stín zakoupili loďku a pluli ve velkém spěchu ke Cormallenu.

Na Cormallenu bylo postaveno spoustu pestrobarevných stanů a byla vystavěna rovněž hřiště a kolbiště, kde se spolu utkávali utkávali ithilienští rytíři. Největší pozornost však budili Gimliho trpaslíci (i sám mistr Gimli byl přítomen) a jejich příbuzní z Dolu a Osamělé hory, kteří chystali podobný ohňostroj, jaký předvedli králi Ellesarovi před měsícem v Osgiliathu. Pro Faramira a jeho řeč byla postaveno velké jeviště, kde potom měli Dol Amrothští harfeníci zazpívat své písně. Byly přivezeny stovky sudů vína a piva a jídlo z širého kraje sem bylo přineseno. A přitom se vše to veselí odehrávalo jen kousek od Mordoru, který ještě před třiceti třemi lety vyvolával hrůzu všude v Gondoru, ale nyní byl jen temnou ozvěnou vdáli – zapomenutou legendou o velkém strachu a boji, který byl nakonec sveden vítězně, díky Frodovi Devítiprstému. Dnes však jen málokdo v Gondoru, krom lidu z Minas Anor, věřil této legendě a považovali ji za minimálně hodně zkreslenou. Avšak lidé z dalekých krajů jako Anfalas, Harondor, nebo Enedwaithu považovali tento příběh za pouhou báchorku. Ale to teď nebylo pro nikoho důležité a každý se těšil na slavnost, která měla brzo propukonout. Protože byl pozdní podzim, slavnost měla trvat tak dlouho, dokud nenapadne první sníh, to se však nemuselo vůbec stát, protože tady v severním Ithilienu sníh padal i v zimě zřídka (v jížním nepadal vůbec). Tak dorazil na Cormallen i Hirgoen se svým stínem a prohlížel si to veselí s tváří chladnou. Neboť v jeho pyšném srdci byla radost zabita, jako nějaký voják, ve válce s Haradem. Zrovna ten den slavnost propukla a všichni lidé pili a jedli co hrdlo ráčilo a Legolasovi elfové do toho zpívali své písně o Západní říši a harfeníci k tomu hráli líbeznou hudbu. Rytíři na kolbištích se utkávali s dřevci a jeden druhého strhával z koní (tato kratochvíle byla v Gondoru obnovena po příchodu krále Ellesara (který si v ní ale sám příliš neliboval), a byla v Gondoru rozšířena zvlášť za vlády posledního krále Ëarnura, který si liboval v mužných hrách) a jejich ženy přitom omdlévaly a přitom své muže obdivovaly. Pokud se jim dařilo, tak i tleskaly. K večero, Faramir všechny svolal k jevišti, kde se chystal pronést slavnostní řeč. Vedle něj stáli Eowyn, Gimli a Legolas, tuze vznešení a krásní. Lidé, elfové i trpaslíci (ba i Hirgoen a jeho stín) se utišili a čekali na Faramirovu řeč. Tak Královský správce pravil:

„Lide Ithilienu, Měsíční země (a tam počítal i Legolasovy elfy), lide Aglarondu, Třpitivých jeskyní a lide Ereboru, Osamělé hory, slyšte!! Zde na Cormallenských polích, kde král Ellesar před třiatřiceti léty vyznamenal Froda a Samavěda, půlčíky ze severu (a přitom se mnozí lidé zavrtěli nad Faramirovou pošetilostí), jsme se sešli, abychom oslavili vítězství, které náš král, jeho vojsko a vojsko našich přátel z Rohanu, vybdobili nad nepravým sultánem v Haradu a porazili jeho zákeřná vojska a skřety z Ephel Dúath, kteří mu pomáhali!! (velký potlesk). Truchleme nad padlými lidmi na obou stranách, neboť mnozí z vojska jižanů, nevěděli co činí a pod čí korouhví vlastně bojují, a radujme se z vítězství, které nám Valar dopřáli. Proto jezme a pijme a tancujme, neboť chvílí štěstí a radosti není nikdy dost!“

A lidé ho uposlechli! Ale za chvíli jejich zraky zamířili k noční obloze, kde se nacházely tisíce Vardiných hvězd. Ale hvězdy neupoutaly pozornost ithilienského lidu. Na obloze se totiž objevil s čista jasna z velkým vůbuchem ohnivý kruh, který představoval Jeden Prsten. Oheň na prstenu byl tak skutečný že lidé žasli a zakrývali si tváře! Najednou se objevilo nedaleko prstenu Rudé Sauronovo oko, které se pomalu přemnělnilo v rudý pařát, který se chystal uzmout prsten. Lidé se nadechli. Když už však měl pařát prsten téměř v dlani, objevilo se bílé světlo, které naráz zablesklo a popálilo Sauronovu ruku, která se směšným řevem ucukla. Lidé si vydechli a zasmáli se. Potom se však objevil plný rudý kruh ohně, do nějž pomalu prsten padal. Když dopadl objevil se obrovský výbuch a tisíce žlutých ohnivých řek se rozlilo po obloze. Z výbuchu vzešel Bílý strom a sedm kamenů, který se pomalu rozplynul. Lidé zatleskali a spokojeni opět usedli k jídlu, když tu však naráz proletěl po obloze nazgul tak černý, že vypadal jako díra do nicoty na noční obloze a s řevem tak strašným, že ženy, děti ba i mnozí muži se v hrůze skrčili na zem. Tu však zaplápolalo na obloze opět bílé světlo, které se proměnilo v postavu ženy se zlatými kadeřemi vlajícími ve větru, a která uštědřila netvorovi ránu mečem a ten se naráz rozplynul (což bylo zajisté přichystáno jako pocta pro Eowyn Štítonošku). Lidé tentokrát trochu zahanbeni tleskali již méně a chvíli počkali, než opět usedli k jídlu. Žádný další kousek už je ale nečekal. Jedinými kdo se nezasmáli byli Hirgoen a jeho stín a hned ráno slavnost opustili. Kdyby sečkali viděli by ještě mnoho – utkání dvou nejzručnějších rytířů Gondoru, zpěvy Bilbových písní a svatbu Faramirova syna Elendura s Berelenou, prostou pastýřkou z Jížního Ithilienu, kterou Elendur potkal na svých toulkách po panství svého otce (Elendur jak bylo známo byl velkým přítelem Eldariona a jak se později zjistilo, oba dva se vydávali v převlecích mezi prostý lid a dělali si z nich šprýmy). Faramir měl z tohoto sňatku velkou radost, ale někteří pyšní gondorští páni se nad tím pohoršovali a od té doby neměli Elendura v lásce.

Tak příští den jel Hirgoen v černém na Tumladenov a následován svým stínem líbeznou zemí Ithilien a sítil tytéž sladká vůně, které před lety cítili Frodo a Samvěd, když tudy putovali. I projeli kousek od Hennerh Annun, kde nyní stála pevnost a sídlila tam králova posádka. Potom se dostali na královskou silnici, která vedla až k Černé bráně a pak dál – na východ. Cesta byla za krále Ellesara dobře udržována a kolem ní vznikaly krásné vesničky, které ale byly teď opuštěné, neboť každý kdo měl nohy spěchal na Cormallen. Tak potkal Hirgoen beznohého muže, který se velmi zručně pohyboval po rukách a byl velmi čilý. Seděl na židli v jedné takové vylidněné vesnici.

„Aj, to jsem rád!“ vzkřikl naráz a ukázal Hirgoenovi prázdná bezzubá ústa „Aj to jsem rád!“

Hirgoen zastavil koně a pravil zvědavě:

„Co si tak rád starče?!“

„Jsem rád že v těchto šťastných časech, ne každý spěchá na Cormallen a mně zde nechávají jako odloženou hračku!“ řekl mrzák a jeho úsměv se zmněnil v škleb.

„Ach, starče, to máš pravdu! Já nejsem zdaleka šťasten v těchto časech a veselí na Cormallenu se mi hnusí.“ Pravil na to Hirgoen.

„Aj, poutníku, to jsi můj člověk a jsem rád, že jsem potkal někoho, komu bylo mocnými ukřivděno. Je to tak, cizinče?“ zeptal se zvědavě stařec.

„Ano, je to tak. Sám král Ellesar se dopustil na mně křivdy!“ řekl pln zlosti Hirgoen.

„Ach, to já byl synem slavného a udatného válečníka v družině správce Faramira. Žil jsem v Minas Tirith a potom na Emyn Arnenu. Tam jsem jako mladík, kradl z hlouposti koně a jezdil s nimi po pláních Jížního Ithilienu!“ střec si vzdychl žalem a oči se mu zaplnili slzami „Až jednou mně vesničané chytli a zavřeli do jedné smradlavé šatlavy a tam jsem z vlhké plísně na zdech chytil plíseň na nohou a než mne můj otec našel, plíseň postoupila tak daleko, že mi obě nohy museli uřezat, abych přežil. Já pak ze studu utekl na koni až sem a ač mne otec hledal nenašel mne. Tak mně rány osudu zubožili, že ačkoli vypadám jako stařec, věř cizinče, že jsem nedovršil ani pět a čtyřicátý rok svého života!“

A s tím se dal stařec do usedavého a naříkavého pláče plném lítosti nad promarněným životem. Tak ho Hirgoen nechal, opět posílen ve svém záměru. Pak se ubíral ithilienskou cestou dál na sever, zatímco za zády mu nepřestával znít starcův žalostný nářek, někdy ale plný zloby.

Morannon, Černá brána, byla kdysi vystavěna Númenorejci přišlých do Gondoru po vítězství ve válce Posledního spojenectví. Když však moc Jížního království oslábla, brány se zmocnili skřeti z Mordoru. Po porážce Saurona, bránu opět opanovali Dúnadani. Nyní tam sídlila početná posádka Gondorských a strážila jednak Mordor, tak i obchodní cestu vedoucí odsud na Východ do Dorwinonu a k jezeru Rhun. Nyní proudila do Gondoru masa vozů tažených koňmi a nebo i lidmi. Ti lidé byli zubožení, v otrhaných šatech a zaprášení – známky dlouhého putování. Stráže se je snažili píkami zastavit a zjistit důvod jejich putování. Tak byl na hranicích Gondorské země velký zmatek a nedorozumění. Zubožení lidé křičeli primitivním jazykem  východu a jejich kůže byla nažloutlá a oni malí, ale byla z nich cíti tvrdošíjnost a svobodný duch.

Do toho zmatku dorazil Hirgoen a jeho stín. I viděl jak se snaží se strážnými dohodnout tlustý chlapík, který na rozdíl od ostatních vypadal dobře živený. Ale mluvil východní hatlamatilkou a strážní na něho zírali jako na zázrak. Jejich kapitán – vysoký a vznešeně vypadající Dúnadan se snažil vřavu přehlušit ale neměl úspěch a kdo ví jak by to dopadlo (snad lépe). Avšak Hirgoen, který znal jazyk výchoďanů (pomáhal dobývat králi Ellesarovi Východní země), vytasil Mordúril, rozhalil svůj černý plášť a vzkřikl mocným hlasem:

„Při tomto meči, ticho ať nastane!“

I výchoďané naráz ztratili řeč, strážní se uklidnili a ba i vznešený kapitán sklapl. Jen onen dobře živený výchoďan pravil k Hirgoenovi, řečí kterou rozumněl jen on:

„O, mocný pane, znáte mou řeč?“

„Znám, výchoďane! Řekni mi, proč tito ubožácí táhnou na Gondor?!“ řekl hrozivě Hirgoen.

„Inu, mocný pane můj, na východě u Velkého jezera, sbírá se k válce a již tak chudí lidé tito by zchudli ještě víc a na hlad by pomřeli!“ žalostně tkal Výchoďan „Avšak slyšeli jsme že všemocný král Ellesar má ve své zemi místa dosti!“

„Co je příčinou válečného strašení?“ ptal se Hirgoen.

„Onen prokletý Rhunernil, který je tuze pyšný a zachází s mým lidem jako s dobytkem!“ pravil Výchoďan „Ale někteří muži ze západu se proti němu postavili a teď se bojíme, že mezi nimi vypukne válka! Dobří Zápaďané už poslali mnoho poslů pro krále Ellesara, ale žádný díky Rhunernilovi nedošel. I mezi námi byl jeden takový, který mluvil západštinou, ale cestou zhynul, byl totiž raněn šípem a my nejsme zruční ranhojiči! A tak teď, když jsme konečně dorazili do naší zaslíbené země, nemáme se jak dohovořit s muži ze Západu!“

Ach, jak pošetilý byl ten dobrý muž, že vkládal svou důvěru do tak podezřelého tlumočníka. Neboť nebyl tehdy větší nepřítel Ellesarův, než právě Hirgoen Zaslíbenec temnoty. I pravil Hirgoen vznešenému kapitánovi:

„Ach, muži gondorský! To je léčka, strašná past! Ti proklatí výchoďané vás