Co mě zabíjí?

Úvodem: Hned na začátek je nutné upozornit lidi, kteří to budou číst,konkrétně chci upozornit osoby, které neumí používat svou představivost, aby v tom případě tuhle filozofii brali s rezervou a patřičným nadhledem,protože to pro ně bude naprosto šílené, nepochopitelné a nenormální. Takové budou jejich pocity po přečtení tohoto díla, jestli budou mít vůbec chuť dočíst to do konce.Nepochopí to a přemýšlet nad tím, proč to nepochopili, pro ně bude jen ztráta času. Ty nechápavé pocity budou mít právě kvůli tomu, že jim chybí představivost.Obecně člověk který je realista,bude mít z této ideje absurdní pocit. Možná si o mě pak bude myslet, že jsem asi hodně uzavřená ve vlastním světě a bude mít pocit, že až nebezpečně sním. Já jsem ale naprostý realista s tou výjimkou, že si umím představit takové věci, které střízlivého člověka nenapadnou.V žádné takové představě, o které se zmiňuji nežiji, protože i když to tak možná vypadá, tak nejsem blázen a stojím nohama pevně na zemi.Jen mě zkrátka baví polemizovat o nemožných věcech, které rozebírám tak do hloubky, že se mi pak zdají i přijatelné.Ten kdo mě zná, ví jaká jsem a proto ví, že mě to nijak psychicky nesvádí k utvoření si imaginárního světa plného iluzí, tudíž mě to opravdu nijak neohrožuje. Lidé,kteří umí snít a umí představivost aspoň částečně používat,budou snad mou myšlenku tolerovat. Někteří ji možná přijmou a někomu možná něco dá. A může samozřejmě taky něco vzít.To, že to lidé nepochopí, je očekávané a normální. Naopak velkou zvláštností by bylo to, kdyby se našel člověk, který by mé představě rozuměl. Záleží na každém, jak se s tím popere. Po přečtení názvu této práce by mnohé z vás určitě napadlo: „Co by mě zabíjelo? Když bez problémů žiju?“ Málo kdo by asi přemýšlel do hloubky nad tím,co ho vlastně ve skutečnosti zabíjí. Když už lidé totiž přemýšlí, tak se zabývají něčím smysluplným, pro ně v té chvíli důležitým a ne nad nějakou teorií života a smrti. Já jsem se nad touto otázkou zamýšlela poměrně dlouho a důkladně. Vytvořila jsem si vlastní filozofii o tom, co člověka vlastně zabíjí. Tento můj názor by připadal spoustě lidem absurdní ztrátou času přemýšlet o něčem, s čím nemůžu nic udělat, nijak to ovlivnit,ale přesto je to pro mě obohacující ideologie, která stojí k zamyšlení. Podle mě existují dvě myšlenky na tuto otázku. Když se na to podívám z prvního pohledu, tak člověka zabíjí všechno. Z fyzického hlediska jsou to například civilizační choroby, různé kosmetické přípravky, které se vyrábí převážně z chemie, stejně tak jako veškeré potraviny a nápoje, které se také chemicky upravují. Samozřejmě, že se ty nezdravé složky neprojevují po každém použití nebo konzumaci těchto věcí, tak nám to ani nebezpečné nepřijde a i kdyby nám to přišlo nebezpečné, tak by jsme si ty potraviny stejně kupovali, protože na trhu nic zdravějšího nenajdeme. Dalšími notoricky známými negativy pro náš život jsou samozřejmě tabákové výrobky, alkohol a ostatní drogy. Alkohol a drogy nás podstatně zabíjejí i po psychické stránce, u které už zůstanu, protože hlavní myšlenka této úvahy je psychická stránka člověka. Myslím si, že nás v životě zabíjí především věci, které vnímáme právě psychicky.Zabíjíme nejen naše tělo, ale i duši. Duši dokonce můžeme zabít dřív než tu fyzickou existenci. V životě ji utlumíme tak, že už se nemůže nijak projevovat, nemá z čeho. Už může jen čekat na tu smrt, kde se znovu probudí, aby nám dala na vědomí, to že jsme fyzicky mrtví a že máme jen ji. Takový člověk má v tom případě strašné výčitky, duše se na něj totiž zlobí,zlobí se, protože ten člověk si neuvědomil, že délku života musí vnímat i psychicky, promarnil spoustu času, kdy se duše nemohla projevit, protože o to nestál. Bude mít velmi krátký film vzpomínek.Utlumit duši je ale těžké.Tato vzácnost se objevuje většinou u lidí, kteří mají pocit, že nemají pro co přemýšlet, všechny události přijímají bez toho, aniž by si z nich něco vzali, protože mají pocit, že jim to k ničemu nebude.Po čase si to ani neuvědomují, jak prázdný život mají, protože na první pohled to vypadá, že je všechno v pořádku. Takoví lidé život berou jako nutnost, hru, kterou musíš prostě dokončit. Proč by se měli zdržovat přemýšlením,nad tím jestli jim to k něčemu vůbec je. Neváží si momentů, protože v nich nevidí význam, nehledají ho, protože je to nenapadne, že by to mohlo mít nějaký smysl. Proč by to totiž mělo mít význam? Takový člověk nemůže pochopit nikdy třeba lásku. Bere ji jako že to tak je, že dva lidé spolu chodí a říkají si, že se milují.Pro něj má láska úplně jinou hodnotu. Člověk, který vnímá život takovým způsobem, je šťastný, podle něj.Podle něj není štěstí nijak hodnotné, proto ho tak nevnímá. Pro něj je hodnotné třeba jídlo,peníze a jiné materiální věci, které mu dávají něco, co si uvědomí, aniž by o tom musel přemýšlet. Pozná kdy je najezený, kdy je bohatý, protože tyhle věci hledat nemusí.Můžeme si říct, že takový člověk je šťastnější, protože nemusí přemýšlet, nemusí používat duši, která je citlivá. Podle mě je takový člověk právě velice nešťastný,jediné štěstí co má je to, že neví, že ve skutečnosti trpí.Zajímalo by mě jen to, že kdyby mu někdo vyložil celou tuto filozofii, co by dělal. Asi by vůbec nechápal co tím myslím, takže by se nic nezměnilo. Ale co když by právě tato idea ovlivnila jeho myšlení a začal by přemýšlet jinak? Možná by to pro něj mělo pozitivní směr, ale možná taky negativní, protože by mohl vyplout na povrch strach z toho, že to může být tak složité. Měl by strach, protože po této stránce složité věci nikdy neřešil, Neumí to a neví jak se to naučit. To se totiž člověk nemůže naučit, to musí pocítit. Každý člověk má jiné hodnoty.Tito lidé berou všechny skutečnosti jako samozřejmost života.Všechno co prožijí, prožijí jen fyzicky.Prostě to prožili. Nepřemýšlí nad tím co ve skutečnosti prožili a proč to vůbec prožili, protože už to je pro ně minulost.Zabíjí nás nenávist jiných lidí, ale také láska, i když se to nemusí zpočátku zdát. I přesto, že jsme v lásce šťastní, zabíjí nás to. Zabíjí nás štěstí, zabíjí nás úspěchy. Lidem totiž neubližují jen negativní věci. Řekla bych, že v určitém směru ty pozitivní události ubližují daleko víc právě tím, že se na první pohled zdají dobrými. Věci, ale nemají jen jeden pohled. Každá věc má svůj stín… Druhý význam. Objektivním uvažováním se mi naskytnou různé úhly pohledu a tím pádem můžu vidět i jinou stranu. Svým způsobem si ty strany odporují, protože jedna působí kladněji a druhá záporněji. Lidé si berou samozřejmě více poučení z událostí, které jejich životu nějak prospěly, ale podle mého si z těch špatných zkušeností můžeme vzít daleko víc. V tom je právě láska strašně nebezpečná. Navodí člověku pocit dokonalosti a po nějaké době dává „rány pod pás“. Hodně nás také ničí myšlení. Člověk nemůže na nic nemyslet. Podle mě to nejde. Musíme přemýšlet nad situacemi a rozhodovat se o nich a kolikrát nevíme jak se rozhodnout a váháme. V takových situacích nás zabíjí nerozhodnost. Všeobecně všechny charakterové vlastnosti nám ubližují. Nemůžeme se jich totiž zbavit. Zabíjíme sami sebe vlastní povahou, která nás řídí a ovlivňuje a to kolikrát jinak, než by jsme my sami chtěli. Charakter ostatních lidí nás také zabíjí. Nejvíc asi těch lidí, které známe dlouho a máme je rádi. Právě pro to, že je máme rádi tak nám to podstatně víc ubližuje.Zabíjí nás také důvěra. Kolika lidem věříte natolik, že by jste jim svěřili vlastní život? Já třem. Myslíte, že je to málo? A co když je to moc?Jedním s vrahů jsou peníze. Jsou totiž pro člověka nebezpečné, můžou ho totiž ovládat. Peníze umí uhranout, uhranují velmi rafinovaně, protože se člověku ukazují významem možného bohatství,člověk v penězích vidí využití v rozšíření svých možností, může si splnit, přání, která má,protože má peníze a peníze navozují pocit toho, že můžeme mít všechno, pokud jich máme dostatek.Lidé mnohdy pro peníze dělají věci, za které by se normálně styděli, věci, které je třeba ponižují, nebo ubližují jeho blízkým, ale to člověku nepřijde v té chvíli tak důležité jako to, že potom si bude moct splnit, nějaké své přání. Já jsem si jista třemi lidmi,věřím tomu, že kdyby jste jim za to, aby mě zabili,nabídli třeba pět milionů, bez rozmýšlení by vám odpověděli: „Zbláznil ses?“ Velká většina by přemýšlela, co je pro ně výhodnější a potřebnější.Pro spoustu lidí nemají lidé takový význam, jako peníze. Radši budou žít v samotě s miliony na kontě v povrchním světě plném falešného přátelství, než aby žili život s pár korunami, které jim sotva stačí k bydlení,ale za to s přáteli, kteří je vždy podrží,pobaví.Mé zkušenosti mě přesvědčily o tom, že věřit někomu můžu, až si budu jistá, že toho člověka patřičně znám.Někomu věřím po pár měsících, někomu nevěřím ani za pár let, to záleží na té osobě, jestli si tu důvěru uvědomuje a jestli chce abych v něm měla jistotu a něco proto dělá.Jsou i situace, kdy mě to samotnou štve, že nemůžu lidem věřit, i když už bych třeba sama chtěla. Ten člověk mě ale musí přesvědčit a myslím, že pak si toho vztahu navzájem víc vážíme. Člověk, který tvrdí, že má hodně kamarádů, je vůči lidem nebezpečně naivní, protože kamarád, je člověk, na kterého se můžete obrátit v jakékoliv situaci, je to někdo, komu plně důvěřujete a nepochybujete o něm. Já bych své kamarády spočítala na prstech jedné ruky a všem bych život nesvěřila, protože pro některé z nich není má důvěra důležitá, proto jim na sto procent nevěřím, protože pro ně není důležité to jestli jim věřím. Věřím jim proto, že vím jak moc mě mají rádi, ale nedochází jim, že ta důvěra je tak podstatná.Tito lidé nepoučitelně věří lidem.Když je ti lidi zklamou, neberou to jako, že zklamali jejich důvěru,ale berou to stylem, jakože jsou naštvaní na to, že něco nedodrželi.Vůbec o nějaké jistotě nepřemýšlí, proto se ani sami vůči jiným lidem nesnaží.Ostatní lidé jsou známí, se kterýma se bavíme protože jsou v pohodě, je s nimi sranda a nazýváme je kamarády, protože spousta lidí si neuvědomuje,pravý význam slova kamarád.Já si to celkem uvědomuji, ale přesto označuji lidi, kterým třeba nevěřím jako kamarádům jako kamarády, protože je to jednoduší, nemusím vysvětlovat každému jednotlivé pojmy.Kdybych totiž použila slovo známý, tak si můžete myslet, že sem toho člověka párkrát potkala v hospodě, nebo s ním zahulila a ne že ho znám třeba několik let,ale pro to, že v něm nemám velkou důvěru, tak je to pro mě známý. Člověka zabíjí strašná spousta věcí. Zabíjí ho samota, nuda, zábava,trpělivost. Všechno co jde skrze naší psychiku.Velký zabiják je také závislost.V jakémkoliv směru. Člověk totiž nemůže být nikdy svobodný. Nemůže si dělat co ho právě napadne, protože je vázaný určitými povinnostmi, které jsou důležité pro jeho existenci. Musí pracovat, aby měl peníze, protože od peněz se odvíjí spousta dalších nezbytných věcí jako je bydlení, obživa, oblečení a další základní lidské potřeby. Možná za největší zlo bych považovala lidskou faleš. Člověka zabíjí život, zabíjí ho i smrt. Na druhou stranu,ale co když nám všechny ty situace život naopak prodlužují? Co když právě díky těmto skutečnostem žijeme? Život má podle mě dvě části: Život a smrt. Smrt je začátek konce života. Podle někoho po smrti nic není, člověk prostě umře. Já ale myslím, že je smrt třeba jen nepříjemná či příjemná forma života. Vždyť proto taky žijeme, abychom došli na konec života a poznali smrt. Smrt může být jen dalším novým dobrodružstvím života. Proč máme vlastně ze smrti strach, když nevíme, jaká smrt je? Smrt je v našem životě jediná věc, kterou musíme prožít sami, bez nějakých předem ověřených informací jaké to vlastně je. Nikdo nám nemůže popsat, jaký život ve smrti je. Každý člověk přemýšlí nad svou budoucností… Jaké to bude? Co bude dělat? Bude bohatý, ženatý? Nad smrtí nepřemýšlí, jaká bude. Smrt je přece, ale část budoucnosti, tak proč ji lidé prezentují jako úplný konec všeho? Lidé se bojí toho, že životem končí jejich existence. A co když končí jen jedna etapa? Lidé zapomínají na to, že existuje ještě smrt. Já se asi bojím toho, že se na to nebudu moct připravit. Každou událost v mém životě promýšlím tak, aby mě něco nezaskočilo, abych věděla s čím mám počítat. Tady nevím nic. Je to jen moje představa o smrti, které chci třeba věřit a budu ji moct věřit až do konce, protože se nemůže objevit nic, co by moji představu nějak zhatilo. Nevím jestli to bude příjemné, nebo nepříjemné a zažít to musím. Bojím se toho, že se mi až moc bude stýskat po životě, toho že život už pro mě bude uzavřená etapa. Z jiného úhlu je ale člověk ve smrti absolutně nezávislý. Nepotřebuje nic. Smrt si představuji jako nějaký zvláštní neurčitý prostor bez hranic. Neexistuje tam něco jako den, noc, nebo hodina. Ve smrti žije totiž naše duše a je tam úplně sama. Každý je tam sám. Nemůže se stýkat s ostatními dušemi, protože je to prostor určený jen pro nás a naše vzpomínky. Na ty vzpomínky se díváme jako na nějaký dokument a vidíme všechny naše životní zkušenosti jinak. Věci, které jsme v té části života považovali za chyby, vidíme kladně a ty kladné nám přijdou spíše záporné. Nepřijdou nám jako chyby, ale nevidíme je pozitivně. Díky smrti si uvědomujeme, že vlastně neděláme žádné chyby, které by mohly něco změnit. Všechny ty činy jsou v pořádku.To že jsou záporné neznamená, že je to chyba. Je to prostě špatná událost, která se měla stát. To jen v životě jsme si mysleli něco jiného. Nikdy předtím člověk víc nepřemýšlel sám nad sebou, než v situaci, kdy se nachází absolutně sám v prostoru smrti. Tady je samota brána jinak. Je to nepříjemný pocit, ale přitom víš, že kdyby tam s tebou ještě někdo byl, bylo by to nesnesitelné, svazující. Ať by to byl kdokoliv, koho máš strašně rád, chtěl by si být sám až do konce smrti. To je totiž část našeho života, která je pro nás nejdůležitější, protože se se sebou musíme rozloučit.Až budeme mít prožité všechny vzpomínky znovu, duše bude úplně čistá v novém těle, ovšem nový charakter bude velmi podobný. Tak může vypadat koloběh života a smrti. Život ani smrt nemá stanovenou nějakou délku. Pro někoho je delší život oproti smrti a pro někoho je smrt mnohem delší než život.Každý délku vnímá jinak. Délku ovlivňujeme my sami aniž by jsme o tom věděli. Všechno si to uvědomujeme až při znovu prožívání našich vzpomínek a záleží na nás jak dlouho v těch vzpomínkách zůstaneme. Smrt je důležitá polovina našeho žití, protože spoustu věcí a odpovědí na různé otázky se dozvíme právě až tady. Vážíme si té první části života daleko víc, přesto že už je za námi. Lidé často umírají za bolestivých okolností, nějakou nehodou, nebo nemocí. Ta bolest je tady důležitá, bez toho by jsme život v tomto období našeho bytí nepochopili. Lidé, kteří spáchají sebevraždu,jsou v jistém slova smyslu zbabělí, protože život nezvládli do konce, ale na druhou stranu mají odvahu. Člověk totiž dobrovolně nechce do té další části, proto že je s tím spjata ta bolest a strach z něčeho co nikdy nezažil a neví co ho čeká. Sebevrahové chtějí tyto zábrany překonat, protože v život už nevěří a až ve smrti si třeba uvědomují některé věci. Kurt Cobain si podle mě ve smrti uvědomil, jaký ten život vlastně byl a možná litoval toho, že smrt nepoznal dřív. Smrti se nebál, ale pořád zkoušel, jestli mu ten život ještě něco nedá. V životě byl mrtvý a ve smrti to mohlo být možná naopak. Tak jako každý člověk vede jiný život, tak i smrt je pro každého odlišná. Smrt můžeme poznat jen sami. Je to tajemství života, které se nikdy dopředu nedozvíme. Je to tak záhadná a nezjistitelná otázka, že mi to dává pocit toho, že tam čeká něco hodně zvláštního. Nevěřím tomu, že umřu a hotovo. To by té první části života vůbec neodpovídalo. Chápu, že pro někoho je smrt světlo na konci tunelu, protože je těžké věřit něčemu dokud to nezažijete na vlastní kůži. Někdo může vnímat živo jako utrpení,kde smrt je tím vysvobozením, to by se ovšem mohl člověk zabít hned na počátku, aby nemusel trpět, takže smrt nemůže mít špatný význam. Ve smrti nás musí čekat část života, která bude naprosto odlišná od jakýchkoliv představ. Člověk s ničím takovým nebude počítat a proto to tak bude. Nebude to čekat a šokuje ho to. Začne věřit věcem, které pro něj byly v životě naprosto absurdní. Když můžou miliony lidí věřit v Boha, tak proč jiní nevěří i na život ve smrti? Tato ideologie se může zdát přehnaná, ale pro mě je pořád přijatelnější než existence UFO. Když nám umře někdo blízký, je pro nás těžké se s tím vyrovnat. Říkáme si, že ten člověk si to nezasloužil a podobné lítostivé slova. Co když ale ten člověk užívá tu druhou část života daleko víc? Jemu třeba vůbec nevadí, že umřel, protože má všechny vzpomínky a nic mu nechybí. I nám by měly konec konců stačit ty vzpomínky, ty nám totiž nikdo nevezme. Ten člověk v těch našich vzpomínkách pořád žije, akorát ve skutečnosti už je v té jiné úrovni života než mi. Není ale mrtvý. Můj názor je ten, že člověk, kterému přijde tato filozofie sebevíc směšná a naprosto nereálná, v přelomu života a smrti má stejně zoufalou naději, že neumírá, že něco takového skutečně existuje. Když v tom okamžiku v něco věří, je pro něj ten moment přijatelnější než kdyby v nic nedoufal a panikařil. Takže se zeptám: „Co mě zabíjí?“ Zabíjí mě všechny události související s mým životem,všechna má rozhodnutí, která v životě udělám, všechny činny, zabíjí mě každý krok, každé slovo, každý úsměv,každá slza.Zabíjím se vědomě i nevědomě.To že se zabíjím vědomě, můžu ovlivnit,že?A chci to vůbec ovlivnit? Ovlivnit to znamená hodně riskovat. Nevím jestli to ovlivním dobře, nebo špatně… jestli mi to nějak pomůže k lepšímu. Existuje vůbec něco lepšího? Myšlenky jsou nezávislé, a já si můžu myslet, že je to ta nejlepší možnost žití. A taky si to myslím. Jestli existuje něco lepšího? Co když právě smrt je ta lepší forma?Jestli v první části života existuje něco lepšího, ukáže se to samo od sebe nezávisle na tom jestli budu chtít nebo ne. Prostě to přijde, kdy má. Ve vhodnou dobu.Jestli vůbec ta vhodná doba přijde…to všechno už je v rukou osudu. Možná se osud rozhodne, že mi chce ukázat to, že existují i horší věci.Někteří si myslí, že už to horší zažili, ale jak ví že je to právě to? Co když zažili něco, co bylo možná nepříjemné, ale pořád to nebyla ta horší podoba? Někteří lidé si jsou ve svém životě jistí, ale proč? Vždyť život je strašně nejistá záležitost. Tak čím jsou si jistí?A lidé kteří si teda jistí nejsou, mají možná tendence, nic si nemyslet, nic si nepředstavovat, když to stejně bude jinak,ale právě představy o tom co nás čeká,nám umožňují tu nejistotu zvládnout, protože o našich představách můžeme říct, že známe aspoň nějakou možnost jak to třeba bude. Takové lidi jednou něco dostane a tím na to možná přijdou, pokud o tom budou chtít přemýšlet. Já si v životě jistá nejsem,to je ovšem z mých myšlenek jasné. A nevadí mi to. Nechtěla bych si být životem jistá, protože kdyby přišlo něco nečekaného, neuměla bych to třeba přijmout a byla bych naprosto v koncích. Mé myšlení by totiž nebylo uzpůsobeno k tomu, aby mohlo řešit nečekané události kladně. „Co mě zabíjí?“ Zabíjí mě život, ano, zabíjí mě. Nebo život zabíjím já? Tyto dva pohledy vypadají stejně, ale myslím, že je mezi nimi velký rozdíl. A co zabíjí víc? Život nás? Nebo mi život? Zabíjet nás může cokoliv,cokoliv s čím lidská bytost přijde do styku,ale taky cokoliv s čím se nemusí hmotně vůbec setkat, stačí jen, že to někde je.Zabít, ale člověka definitivně není podle mé teorie možné.Věříte na zázraky? Ne? A co je podle vás lidský život? Celá naše existence je podle mého názoru velký zázrak. Ne to,jak vypadáme a jakým způsobem jsme se zrodili, ale to že máme myšlení, které nás naplňuje pocity.Na této zemi je to něco, co nemůže nikdo ovládat, nemůže to zakázat, ani nijak upravit, aby to bylo dokonalejší.V dnešní době si chce člověk podmanit úplně všechno, má techniku na různé vědecké výzkumy, může vymyslet nové věci, může všechno zdokonalovat a vylepšovat. Myšlení ovšem ne, to už dokonalé je. Je dokonalé tím, že je to jediná věc, která je tu od pradávna bez jakýchkoliv inovací.Nikdo nezná původ této skutečnosti a nikdo ho nikdy nezjistí. Je to na tomto světě jediné tajemství, které nikdo neodhalí. Je to součást vesmíru.Člověk má pocit, že všechno ovládá, ale přitom je to myšlení, co všechno ovládá. Myšlení je dar, který člověku umožnil, aby poznal něco nadpozemského. To si, ale člověk bohužel neuvědomuje, že je součást něčeho nadpozemského. Smrt je to místo, kde si to uvědomí. Uvědomí si, že bez pocitů by nemohl existovat. Až ve smrti přijde na to jaký je to zázrak. Myšlení je takovou formou zázraku, která nedává najevo svou jedinečnost. Proto člověku hned neprozradí, že zázrak existuje, protože by toho člověk chtěl zneužívat a proto, že by si ho patřičně nevážil, protože se musí o tento zázrak dělit se všemi lidmi. Je to zázrak, který zažijí všichni, ale ne všichni přijdou na to, že zažili něco zázračného. Je to zázrak, který musíš najít sám a pokud chceš, tak na něj přijdeš,ale nikdy ne v té první části života, protože až ve smrti přemýšlíš nad tím, co se ve skutečnosti událo a dojde ti, co je to život. Budeš vděčný tomu, že jsi měl možnost všechno to co jsi prožil, prožít, budeš si toho vážit jak nikdy předtím. Můžeš také dojít na konec svého života a zjistit, že jsi žil jen jeho délku, ale je třeba žít také šířku a hloubku.Zjistíš, že jsi život nežil na sto procent a dojde ti to až v této chvíli a budeš toho litovat, litovat toho, že jsi ten zázrak nevyužil, tak jak si zaslouží aby byl využit.Zázrak musí být pochopen na maximum.Lidé se bojí riskovat z toho důvodu, protože by mohli něco ztratit, ale ve skutečnosti tím, že riskují, mnoho získají. Žít život na maximum je velký risk, o kterém v životě nevíš, že opravdu stojí za to riskovat.Jen smrt nám umožňuje odhalit tyto nejdůležitější a nejvzácnější tajemství. Kdybychom to všechno poznali během života, smrt by byla bezvýznamná, nemusela by tu vůbec být, protože člověk by už všechno podstatné věděl.Takhle jde člověk do smrti s tím, že v životě nestihl přijít na spoustu věcí a smrt proklíná. Až jakmile mu smrt odhalí všechny nezodpovězené otázky, uvědomí si, že o nic nepřišel. Odchází s pocitem spokojenosti, protože už ho netrápí žádné otázky, žádné myšlenky.Nepřemýšlí nad tím, proč to musel zjistit až tady. Má co chtěl a loučí se bez slz a bez pocitu smutku a samoty, odchází vyrovnaný s úsměvem v duši. Opouští tento prostor s takovými nepopsatelnými pocity, které v životě nemohl zažít. Přichází na to, že pocity o kterých si v životě myslel, že jsou těmi nejšťastnějšími, jaké kdy mohl zažít,byli jen velmi málo z toho co prožívá teď. Nelituje smrti, protože díky ní poznal něco, co v jeho životě chybělo, něco co mu život dát nemůže. Proto smrt existuje. Protože jedině tady si uvědomíme věci, na které jsme za života nemohli přijít. Konečně si uvědomíme smysl našeho života. Nezapomínejte ovšem na to, že tato ideologie je čistě mým názorem, nikomu ho nevnucuji, jen chci dát lidem najevo, že i takhle by to mohlo všechno být.Nenutím vás věřit tomu a nechci po vás, aby jste mi to vyvraceli. Chci jen aby jste se nad touto filozofií zamysleli a zkusili přijít na váš názor. Chtěla bych, aby jste zkusili přemýšlet i o věcech na které nikdy nebude jasná odpověď, protože to, že na skutečnou pravdu nikdy nepřijdeme, neznamená, že jsme přemýšleli zbytečně. Naopak. Konečně přemýšlíme o tom co nás čeká a třeba si i utvoříme nějakou ideu o tom, jak by to mohlo vypadat. Můžeme říct, že o smrti máme nějaké představy. Můžeme lidem poskytnout jednu z možností, na kterou by třeba nikdy nepřišli. Můžeme tím přinutit lidi přemýšlet i o věcech, ze kterých mají strach. Mým přáním je pouze to aby jste se nad tím zamysleli a tento názor pouze přijali jako jednu z možností a ne jako fakt. Vy si věřte čemu chcete, třeba mi někteří dáte za pravdu, to je vaše věc. Já už jsem na svou ideologii přišla. Život je pro mě otázka na kterou má smrt odpověď. „Život a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale přesto je pravda, že žít můžeš jen z toho, pro co jsi ochoten i zemřít. A kdo odmítá smrt,odmítá i život.“ Vlastní vyjádření: Možná tohle mé vyjádření o této práci pomůže k pochopení toho, proč tato úvaha vznikla a co mě ovlivnilo k jejímu napsání, co ovlivnilo mé uvažování. Bez těchto vlivů by nejspíš něco takového nevzniklo a myšlenky by neměly žádnou hodnotu. Takto, díky patřičným okolnostem můžu říct, že mé myšlenky nějakou hodnotu mají, možná ne pro vás, ale pro mě ano. Neskutečnou. Jsou pro mě určitým darem. „Tato vymyšlená idea mě rozhodně hodně překvapila, protože jsem ve své mysli přišla na něco absolutně neskutečného, s čím jsem opravdu nepočítala. Přemýšlet tímto způsobem je podle mě umění, protože přijít na něco takového je docela složité a málo kdo to dokáže. Já nikdy v ničem vyloženě nevynikala, mé zájmy jsou naprosto běžné a nemám ani potřebu dělat něco, čemu bych se natolik věnovala, abych v tom nějak vynikala a měla tak pocit, že něco umím. Když se člověka zeptáte co umí, může vám odpovědět:“Umím malovat, ovládám karate, umím dobře vařit“,nebo může dělat profesionálně nějaký sport, nebo umí zpívat a živí se tím. Řekne vám zkrátka něco, čemu se věnuje víc než normálně, právě pro to,aby v tom byl dobrý. Když se mě zeptáte co umím, můžu říct, že umím mluvit, chodit, jezdím na kole nebo na bruslích, ale není to nic, co bych uměla víc než ostatní. Takže na tuto otázku vám odpovím, že neumím nic, protože nic z mých zájmů nepovažuji za něco co bych fakt uměla. Slovo umět pro mě znamená věnovat se něčemu do hloubky a pravidelně. Mé myšlenky jsou pro mě, ale uměním, protože vím že z mého okolí by nikdo takhle přemýšlet nedokázal.Teď záleží na osudu, nakolik mi dovolí se umělecky projevovat. Teď, když se mě zeptáte co umím, můžu vám odpovědět: „Umím přemýšlet o věcech, které člověku jen tak nedochází.“ Ve skutečnosti bych ale odpověděla:“Neumím nic“, protože považovat myšlení za umění není zrovna normální,málo kdo by mou odpověď pochopil. Mám v sobě tolik pocitů a myšlenek, které bych chtěla říct někomu, kdo to pochopí bez jakéhokoliv vysvětlování. Nebude mít potřebu se ptát, protože tomu bude rozumět.Právě někomu takovému zvláštnímu by to mělo smysl přečíst.Takový člověk by to podle mě nejvíc ocenil a mám pocit, že by to pro něj mělo velkou cenu. Pouhá myšlenka by pro něj znamenala daleko víc. Možná by mi ji i záviděl, protože právě mně se naskytla možnost se takhle detailně vyjádřit k této teorii, což by on třeba nedokázal. Popsat svoje pocity, tak aby to mělo nějakou hlavu a patu a děkoval by mi třeba za to, že ji mohl poznat aspoň prostřednictvím této úvahy .Tím nechci říct, aby mi snad někdo děkoval, nebo něco takového Já jen, že takový člověk by si z této filozofie vzala to, co ta idea umožňuje. Pochopil by to ze všech lidí nejlépe, proto, že by to pochopil přesně tak, jak jsem v této úvaze chtěla, aby to člověk chápal. Někdo takový jistě existuje, záleží jen na tom, jak moc osud bude chtít, aby se k němu tato myšlenka dostala. Nikoho takového zatím neznám, ale už teď o něm vím to, že je to člověk,o kterém se není možné vyjádřit pouhou větou, protože neumím jednoduše vyjádřit složitou věc..Říct to někomu jinému klidně můžu, ale pro mě osobně to nemá význam, protože ten dotyčný by to nepochopil, tak jak je to celé myšleno. Teď jsem si uvědomila, že vím ještě o někom, kdo by to podle mě pochopil.Tohoto člověka prakticky vůbec neznám, ale mám pocit že i přesto mu rozumím. Tou osobou je již jednou zmiňovaný Kurt Cobain. Kurt Cobain je pro mě bytost, která i přesto že je mrtvá, je plná tajemství. Tohoto člověka bych chtěla opravdu poznat a to už není samozřejmě možné. Jedna kniha ovšem popisuje Kurtův život tak detailně, že se nám v řádcích postupně odkrývá jeho osobnost a my ho poznáváme. Byl to člověk, který žil takovým způsobem, že každá jeho myšlenka, každá situace obsahovala jakýsi skrytý význam jeho samotného. Opravdu mě překvapilo to, že se u mě projevila schopnost takhle hluboce rozvinout svoje myšlení,protože nad otázkou „Co mě zabíjí?“ jsem přemýšlela už dlouho před tím, ale nikdy mě nenapadlo nic, co by mi na tu otázku odpovědělo, nic co by mě mohlo zabíjet.Co může člověka zabíjet známe, ale já hledala v této otázce něco, co člověka zabíjí vnitřně, protože, jsem chtěla odpověď, která pro mě bude nová,odpověď, která bude zaměřena na něco, co lidi ve svém životě tak nevnímají,že je to zabíjí, a ne odpověď typu:“ Zabíjí nás nemoci a podobná klišé..“ To je sice pravda, ale není to odpověď, kterou hledám. Mám pocit že mě částečně ovlivnili určité skutečnosti,které jsem zrovna v té době vnímala.První událostí byl rozhovor s mou babičkou, která umírá.[br] Zjistila jsem, že babička je člověk, který se smrti nebojí. Přemýšlela jsem nad tím, proč se nebojí, když všichni ostatní mají ze smrti strach. Další věc, která měla na tuto práci nějaký vliv bylo přečtení knihy o vzniku Nirvany a o podrobném vývoji života Kurta Cobaina. Lidé, kteří o jeho životě nic neví, se ptají proč se zastřelil. Musí se o něm napřed něco dozvědět, aby přišli na odpověď. Já odpověď znám a naprosto jeho rozhodnutí chápu. Ničemu se nedivím. Kurt už totiž život nežil, pouze přežíval a to nemělo smysl. Když někdo vysloví otázku, co bude s babičkou po smrti, já můžu říct, že znám jednu z možných odpovědí. Můžu říct, že vím, kde bude a co bude prožívat, protože podle mě to tak je a hlavně nechci, aby zemřela a konec, protože ona se smrti nebojí a já můžu říct, že chápu proč. Díky těmto okolnostem se mi naskytl najednou okamžik, kdy jsem mohla o této věci takhle přemýšlet. Napadaly mě teorie, na které bych v jiné situaci nepřišla, napadaly mě věci, které pro mě do té doby byly jen možnostmi, které jsou absurdní.Těch pocitů bylo najednou tolik, že jsem se bála, že něco zapomenu, než přijedu domů a začnu o tom psát. Nevěděla jsem, kde začít. Začala jsem jen teoreticky přemýšlet a přicházela jsem si ve své hlavě na věci, které jsme pak přijala jako pro mě pravdu.Protože pravdu nikdo nezná, proto si ji můžeme vymyslet, jak budeme chtít. Taková možnost se mi už jednou naskytla a to v dumání nad fantazií. Přišlo to z ničeho nic, jako teď.Mohla jsem se ponořit do pro mě skutečného světa. Všechny myšlenky a příběhy, které jsem pomocí fantazie vytvořila jsem zdokumentovala. Když jsem si pak chtěla vytvořit další příběh ve fantazii, nešlo to. Myšlenka splnila co měla, obohatila mě a dokonalá fantazie, kterou jsem tenkrát najednou vlastnila, byla pryč.Musela zmizet, protože kdyby mi ta vlastnost mít dokonalou fantazii zůstala, byla bych neustále v těch příbězích.Tenkrát jsem se tam totiž ponořovala téměř pořád, strašně mě to bavilo a nemohla jsem normálně přemýšlet.Musela jsem přemýšlet pořád nad tou fantazií a nesoustřeďovala se na myšlenky, které byly tenkrát podstatnější.Je vlastně docela nebezpečná, proto se už také nikdy neobjevila.Měla jsem z toho pocit, jakoby přišla jen pro to, aby mi dala možnost poznat, co to vlastně fantazie je a jak ji člověk může použít, chtěla, abych věděla, že něco tak báječného existuje a dala mi možnost to zažít. Takový mám aspoň z té tehdejší události pocit. Tato idea o životě a smrti, je taky určitým darem od lidské psychiky, je to pro mě dar, který slouží k tomu, abych si uvědomila, že myšlenky ovládat nemůžu. Protože myšlenky ovládají mě. Nečekala jsem, že na tu otázku budu schopna napsat něco takového. Něco bych samozřejmě vymyslela, ale to by byly názory,které by jsem vymyslela kvůli tomu, že jsem by jsem chtěla na toto téma něco napsat. Pak když už jsem nad tím „Co mě zabíjí?“ nepřemýšlela a neměla jsem plán o tom něco jen tak psát,tak to přišlo. Když už něco takhle pro sebe píšu, je to většinou něco, na co jsem hrdá. Jsou to většinou pocity, které musím nějak popsat,pocity, které nemůžu mít jen tak v sobě, musím se s nimi podělit, musím se pochlubit, že jsem na něco takového dokázala přijít,musím někomu říct, že by to mohlo být třeba takhle a těší mě když ten člověk uzná to, že taková myšlenka nepřichází každý den a že to má nějaký význam, že má určitý smysl přemýšlet i nad takovými věcmi, které jsou pro někoho třeba jen pouhou fikcí, pro mě reálnou představou. Chci ukázat člověku to, že představy nejsou jen o tom co v budoucnosti budeme dělat, ale i o tom, jaký význam mají věci, o kterých se tak nepřemýšlí. Když mě napadla myšlenka o fantazii, nepočítala jsem s tím, že by mě ještě někdy něco podobně zvláštního napadlo. Přemýšlela jsem i o tom, o čem tak netuctovém jako je rozebírání fantazie bych mohla ještě uvažovat z takových atypických pohledů. Samozřejmě, že mě napadají občas myšlenky, že se po smrti převtělíme do jiného člověka, nebo zvířete, ale to není něco, co je utvořeno tak, abych tomu chtěla věřit.A přece jen se z čistě jasna objevil nápad přemýšlet o tom jinak, do hloubky. Doufám, že mě ještě někdy v životě přepadne nějaká podobná chvíle, kdy budu mít možnost přemýšlet o věcech, které jsou pro lidi neurčité a pro mě určitým tajemstvím a kouzlem, že jsem dokázala vymyslet něco tak pro mě dokonalého. V takových okamžicích jsem na sebe pyšná a mám pocit, že jsem něco dokázala.Dokázala jsem něco co je sice v reálném životě bezpředmětné ale v mé mysli je to určitá výhra,Pro někoho je úspěch, když ho v práci povýší, já považuji za větší úspěch to, že můžu přijít na něco takového, protože moje myšlení je díky takovému prožitku opět o něco víš.“