O vzniku božstva a barvě vlasů (2. část)

    V té nejzapadlejší části zapadlého venkova, jakou si kdo dokáže představit, tekl potok. Křižovala ho cesta, spojující dvě vesnice Byl to malinký potůček, který se dal i na jaře přebrodit, takže přes něj nevedla ani lávka. Na místě, kde přes něj ta lávka nevedla, seděla se zkříženýma nohama několik centimetrů nad zurčícím proudem bohyně. Předkláněla se a pozorovala něco, co oči smrtelníka nebyly jen tak schopny spatřit. Protože ji zrovna v té chvíli nebavilo podsouvat lidem šílené nápady o smyslu života a nekonečnu, nechávat kněze zapomenout řeč uprostřed kázání, sundávat ze stromů zatoulané kočky, povídat si s malými dětmi, zachraňovat hrdiny pomocí „náhody“ z nebezpečí, která by normální člověk v nepřežil, po očku sledovat a vůbec se nenápadně plést do cesty ostatním bohům, a tak dále, rozhodla se, že se zabaví jinak, a teď pozorovala výsledek.
    Pod neustále se měnící hladinou potoka, v klidnějším místě pod ochranou velkého žlutého kamene, jen několik palců od nebezpečně rychle proudící vody za černým kamenem, byla země... ale koho? Těžko říct, oni sami si samozřejmě říkali Lidé, jak jinak. Ale kdyby je mohl (s opravdu velmi, velmi, velmi silným mikroskopem) pozorovat člověk, možná by řekl něco jako: „Ehm, no víte... nejsem si tak docela jistý, co jsou tyhle... tyhle... jako-věcičky zač.“ Přestože by se o nich člověk vyjádřil takhle nepříliš pochvalně, bohyně, která je viděla mnohem lépe a dokonce je i slyšela (a také byla unesena dokonalostí svého díla), o nich měla mnohem lepší mínění. Vzala si prostě ten kousek potoka (od jedné strany žlutého kamene k proudu kolem černého kamene), nechala na něm vzniknout inteligentní živočišnou rasu, jejíž příslušníci byli tak malí, že pro to v té době nebyly odpovídající jednotky, zrychlila pro ně čas a se zájmem sledovala jejich vývoj od primitivní společnosti, vyvražďující se v pravidelných intervalech navzájem, až do jakés takés demokracie, které právě „jako-věcičky“ dosáhly po další bouřlivé a krvavé revoluci. Členové šesti nejvýznamnějších barevných druhů si právě podali prostřední zadní končetinu ke stvrzení míru, přizvaná slavná „jako-věcičská“ hudební osobnost k tomu pípala hymnu právě vzniklého Společenství šesti barev...
    ... dopad velkého koňského kopyta se žbluňknutím odrazil kámen, ten narazil na další, žlutý, kámen... a jedna mimořádně inteligentní rasa zmizela z povrchu zemského. To proto, že bohyně, která na svůj výtvor doteď dohlížela, byla najednou úplně jinde a nemohla zabránit zkáze způsobené dvěma dřevorubci a tažným koněm, brodícím se přes potok. A tak se píší dějiny. Nebo se spíš... dopsaly.

    Všichni shromáždění bohové zvědavě natahovali krky, aby jim neušlo nic, co se odehrávalo před trůnem nejvyššího boha. Přeci jen – věčnost je dlouhá doba a každé povyražení, nyní například ve formě zrudlého a uslzeného proroka nové bohyně, je vítané.
    „Epč!“ udělal Rauud.
    „Epč?“ zopakoval po něm nejvyšší bůh, kterého to kdoví proč zaujalo. „Nechtěl jsi říct ´hepčí´? To lidé dělají, když... jak se tomu?“ otočil se k bohu moudrosti, který stál poblíž.
    „Kýchají, nejvyšší bože,“ napověděl mu oslovený se svým oblíbeným výrazem ´pročjsouvšichnitupci´ ve tváři. „Eventuálně kašlou, chrchlají a tak podobně. To když jsou nemocní, nebo když jsou jejich sliznice podrážděné a tělo se snaží zbavit dráždivých částic-“
    „To je chytré!“ podivil se nejvyšší bůh. „Kdo tohle vymyslel...?“
    Bohu moudrosti zacukalo v pravém oku.
    „Nevím, jestli si vzpomínáte, ale vymysleli jsme to my.“
    Na chvíli zavládlo trapné ticho. Výbuch smíchu, v který propukla zcela nevhod bohyně celkového opojení těla a mysli (dávala přednost zkratce – bohyně COTAM), byl pohotově umlčen bohem nudných odpolední a bohyní spánku.
    „E-e-e...eepččč!!!“
    „Co tomu člověku vůbec je?“ zasmál se nervózně nejvyšší bůh.
    „Alherghie da peří,“ vypravil ze sebe Rauud. „Ať de ode bdě... eepčíííí!“
    „Co to... Kde je bůh lékařství, když ho potřebujeme!“
    „Tady, nejvyšší bože.“ Bůh lékařů a lékařství se objevil před trůnem, obešlo se to jen s velmi skromným světelným zábleskem a trochou kouře. Nikdy si (narozdíl od většiny bohů) moc nepotrpěl na efekt.
    „Udělej něco s tím člověkem. Ať je schopný normálně mluvit,“ mávnul nejvyšší bůh neurčitě rukou.
    Bůh lékařství se zatvářil překvapeně, pak ale jen pokrčil rameny a tlesknul. Rauud se přestal dusit a z obličeje se mu ztrácela rudá barva. Bůh lékařství si raději nechal pro sebe otázku, proč ho nejvyšší bůh zavolal kvůli problému, který mohl sám vyřešit lusknutím prstů. Věděl, že ač je nejvyšší bůh nejvyšší bůh, má jisté slabiny... řekněme... ohledně složitějších úvah. I když většina bohů (a lidí) myslí v řetězci vzájemně propojených myšlenek, někteří jedinci myslí v úsečkách.
    „Možná by bylo dobře, kdyby tady náš milý Posel ustoupil na bezpečnou vzdálenost,“ dodal ještě bůh lékařství, vážně pokývnul hlavou nejvyššímu bohovi a zmizel. Tentokrát zapomněl na jakékoliv efekty - však mu to neodpustitelné faux pas bude ještě pár století připomínáno!
    („To bych zvládl taky!“ mumlal si pro sebe bůh moudrosti. Neměl boha lékařství příliš v lásce. Přeli se spolu o několik věřících-učenců.)
    Bůh v okřídlených opáncích se zaškaredil a ustoupil od prostranství před trůnem do zástupu ostatních božstev; s každým krokem nechával na podlaze, ztrácející se v přízračné mlze, několik bílých pírek.
    „Výborně, výborně, tak to bychom měli,“ zaradoval se nejvyšší bůh dětinsky a nadšeně zatleskal rukama. Jako každý jeho neuvážený čin, i tento stál život několik desítek ubohých lidí. V tomto případě obyvatel vesnice, na kterou se zřítila lavina.
    „Tak povídej,... ty, jak se to?“
    „Chlapec, nejvyšší bože,“ odpověděl bůh moudrosti s odevzdanou setrvačností. „Chlapec, mladý mužský příslušník lidského ro-“
    „Stačí, stačí,“ přerušil ho (jako vždy) nejvyšší bůh. „Takže, chlapče,“ obrátil se opět k Rauudovi, který mezitím úplně přestal slzet a vyjeveně si prohlížel pestré seskupení božstev, které bylo shromážděno v sále. Netušil, že je bohů tolik. Některé z nich poznával z vyobrazení v chrámech, některé neznal vůbec a někteří vypadali tak, že si přál, aby je radši vůbec nikdy nepoznal.
    „Chlapče! Hej, ty, člověče! Nemyslíš, že ti jako nejvyšší bůh stojím za trochu pozornosti?“
    „Pardon,“ omluvil se Rauud a s očekáváním se zadíval na vládce bohů.
    Nastala další chvíle trapného ticha.
    „Neměl by teď padnout na kolena, do mdlob, nebo něco takového?“ otočil se nejvyšší bůh na boha moudrosti.
    „Třeba je to hrdina. Víte, jeden z těch, co čelí nepřízni osudu, hněvu bohů a zlu světa se vztyčenou hlavou, mečem v ruce a odvaho-“
    „Jo tenhle... ale že by tenhle...?“ prohlížel si nejvyšší bůh kriticky Rauuda. „No, kvůli tomu tu není,“ řekl nakonec. „Takže... My, bohové tohoto světa,“ zahřímal, „si přejeme od tebe, člověče, jakožto proroka nové bohyně, slyšet více o této bohyni. Mluv, sic vyvoláš náš hněv! Před pomstou nejvyššího z bohů není úniku ani v chrámu jiných bohů!“
    „Přehání,“ naklonil se Posel k bohu moudrosti, „ale neříkám, že tyhle jeho proslovy nejsou působivé.“
    Rauud se zatvářil nejistě.
    „Ale já o ní skoro nic nevím! Viděl jsem ji jen jednou ve snu!“
    „A co ti řekla?“
    „Hm... většinou mi nadávala.“
    „Tak jsi její prorok nebo ne?“
    „Asi ano...“
    „V tom případě mluv, co o ní ještě víš?“
    „No... má oranžové vlasy!“
    „Zrzavé?“
    „Ne zrzavé, oranžové.“
    „To koneckonců není podstatné, nejvyšší bože,“ poznamenal bůh moudrosti. „Každý z nás může vypa-“
    „Já vím!“ Nejvyšší bůh zamyšleně cinkl prsty o svatozář nad svou hlavou. „Takže už mi nic jiného neřekneš?“ obrátil se opět k chlapci.
    „Asi ne...“
    „Dobře. Tak tu svoji bohyni přivolej.“
    „Ehm... můžu to zkusit, ale nejsem si jistý-“
    „Bůh války!“ přerušil nejvyšší bůh chlapce výkřikem.
    Zablesklo se, objevil se kouř. V rychlém sledu za sebou zazněly vojenské fanfáry, rachot bubnů, ozval se bojový pokřik a kolem se prohnaly průhledné postavy rytířů na koních. Pak vše utichlo. V sále se ozval šum a občasný pochvalný výkřik. Když se dým rozptýlil, objevila se postava boha války. Zářivě se usmál na všechny přítomné. Tenhle příchod se mu vydařil.
    „Zdravím, nejvyšší bože. Zrovna jsem se chtěl zastavit a pozvat tě, chystám obrovskou bitvu na- Kdo je to?“ zarazil se najednou a zadíval se na Rauuda. Ten seděl na zemi. Snažil se uhnout před přízraky jezdců, zakopl o něco v mlze, která se válela všude po zemi, a upadl. A právě teď se mu vůbec nelíbil škodolibý výraz v obyčejně zachmuřené tváři nejvyššího boha, ani to, že měl přímo před očima obouruční meč boha války. Meč vypadal božsky ostře.
    „To je prorok...“
    Najednou se ozvalo tiché „puf“ a ze vzduchu nad hlavou boha války se vysypala záplava rudých muškátových květů.
    Nastalo opět ticho, všichni přítomní ztuhli. V přísné tváři boha války se nepohnul ani sval. Pak nepatrně zrudl a přivřel oči.
    „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“ zařval, až blízko stojící božstva ustoupila o krok dozadu. Také na sebe v té chvíli v lidském světě zaútočili panovníci dvou sousedních zemí, kteří spolu do té doby poklidně seděli u stolu na hostině u příležitosti zásnub svých dětí. Rozpoutal se konflikt, který trval další tři generace a zpustošil pět království.
    Bohyně COTAM se opět začala smát. Několik okolních bohů se na ni vrhlo a srazilo ji na zem. Oblíbený bůh domorodců ze Suarských ostrovů ji uchopil jedním chapadlem za levý kotník a vyplazil se s ní ven zlatými dveřmi, které byly ve stěně sálu naproti trůnu nejvyššího boha.
    „Ta... ta... já ji...“ sípal bůh války. Pořád stál bez pohnutí, jen zatínal prsty v rukavicích na rukojeti meče. „Tohle se mi stává pořád od té doby, co se objevila!“
Nejvyšší bůh se snažil tvářit účastně, ale zároveň nemohl skrýt své potěšení.
    „Klid, jen klid,“ usmál se na rozčileného boha. „Chtěl jsem ti někoho představit,“ kývnul na Rauuda, který stále ještě ohromeně seděl na zemi. „To je prorok té nové bohyně.“
    Bůh války k chlapci pomalu obrátil oči, pravděpodobně ho viděl velmi rudě.
    „ÁÁÁ!!!“ zopakoval svou oblíbenou průpovídku, zatočil mečem nad hlavou...
    „Ale no tak!“ Čepel se zastavila několik centimetrů před Rauudovým čelem. Jeho mozek to konečně vzdal a vypnul; chlapec omdlel.
    Oči všech božstev (i těch, která jich měla více než dvě) se překvapeně otočily ke zlaté vstupní bráně a k postavě, která se v ní objevila.
    „Ahoj, všichni!“ usmála se oranžovovlasá bohyně a vydala se rázným krokem k trůnu. Zástup jí ochotně utvořil uličku a jak procházela kolem, prohlíželi si ji a šeptali si:
    „Ona přišla bránou? Co blázní, nemůže se zjevit jako každý?“
    „Je zvláštní. Co to má na zádech?“
    „Vypadá to jako nějaký nástroj. Má to struny!“
    „To strakaté oblečení je nemožné...“
    Bohyně došla před trůn a usmála se na nejvyššího boha, pak i na boha války, který ještě stál v pozici s napřaženým mečem.
    „Ahoj,“ zopakovala pozdrav. „Proč mi chcete zabít proroka?... Počkej... s dovolením,“ natáhla ruku k rameni boha války, „máš tu kytičku.“ Zastrčila si kvítek muškátu do vlasů. Pak se zadívala na Rauuda, který ležel u jejích nohou. „On omdlel,“ pronesla do všeobecného ticha. Sklonila se k chlapci, dotkla se krátce jeho čela, pak ho chytila za ruku a pomohla mu vstát; byl už plně při smyslech, ale pro jistotu se tvářil omámeně a zmateně... vlastně to možná nehrál.
    Bohyně ještě jednou přejela pohledem sál.
    „Máte tu spoustu mlhy na zemi,“ řekla.
    „Ale jinak je to hezké,“ dodala po chvíli, když se jí nedostalo odpovědi.
    Všichni kolem prostranství před trůnem byli stále strnulí ohromením. Bohyně pokrčila rameny, chytila svého proroka za ruku, vyplázla jazyk na nejvyššího boha a byli pryč.