Tornádo Ray (5.část --15.-18.kapitola)

XV.

Zatímco se Ray vracel k pevnosti, v pevnosti probíhal krutý boj. V den, kdy Ray vyrazil na cestu, na pevnost zaútočili netopýří draci a kříženci. První je spatřil Tim, když seděl na hradbách a myslel na Raye. Seděl a náhle spatřil několik siluet na nebi. Prohlédl si je dalekohledem a zařval: „Popláách!!!!!“A vypustil Ohniváka z dračí koule. „Ohniváku zařvi poplach!“ rozkázal a vyšvihl se svému draku na hřbet.

Ostatní brzy vyrazili ven. „Co se děje?“ vykřikl Dock. „Draci!“ zvolal Tim a ukázal rukou směr. Dock se podíval dalekohledem a zaklel. Draků se blížilo asi dvacet a patřily k rodu velkých. Byli mnohem větší než ti, které skolil Ray před několika dny. „Takže ti, kdo mají bojovou kvalifikaci a bojeschopného draka, tak do vzduchu! Jinak ne, nepotřebujeme tam nezkušené lidi!“ zařval Dock a poháněl svého černého Ďábla do vzduchu. Následoval Tim s Ohnivákem, Robert a Rváč a Venee se zlatavou dračicí Duhou a ještě několik dalších.

„Teď bysme potřebovali Raye a Tornáda.“ Řekl Robert. „Jo to jo. A čí myslíš, že je to vina, že tu není.“ Kysele řekl Tim. Venee to slyšela a svěsila hlavu. Věděla, že částečně Raye vyhnala ona svým chováním a mrzelo ji to. Věděla, že Ray je dobrý lovec a teď je čeká těžký boj. Pak vyhnala tyto myšlenky a soustředila se na boj. Za okamžik se již obě skupiny k sobě přiblížily a začaly bojovat. Netopýří draci a kříženci měli převahu. Za chvíli však začalo pár útočníků padat k zemi s hořícími křídly.

Po dlouhém a vyčerpávajícím boji se všichni divocí draci zřítili k zemi. Dragonýři a lidé na zemi již oslavovali vítězství, když v tom Robert zbledl a zaklel. Otočili se po směru, kterým ukazoval a zděsili se. Blížilo se hejno čtyřiceti draků. „Co teď? Budeme bojovat?“ zeptal se jeden z dragonýrů, který měl oranžovo-zeleného draka. „Musíme bojovat.“ Zavrčel Robert a pohladil drsnou kůži Rváče. „Ale draci jsou už unavený. Nevydrží proti takový přesile.“ Vykřikl Dock. „A co stáhnout se úplně dolů do sklepení a zachránit co se dá a pak až si draci odpočinou, jim dát zase za vyučenou?“ Navrhla Venee. Ostatní souhlasili. A tak pár dragonýrů slétlo dolů a Dock s nimi, aby řídil přesun materiálu, potravin a lidí do bezpečného úkrytu. Když se draci přiblížili nebezpečně blízko, ostatní slétli dolů, schovali své draky do dračích stájí a ukryli se do sklepení.

Slyšeli jak draci létají okolo hradu a řvou zklamáním a nenávistí. I ti nejstatečnější se občas zachvěli hrůzou a malé děti plakaly strachem. „Nebojte se. Tornádo Ray nás nenechá ve štychu. Cítím, že se blíží.“ Řekl neochvějně Robert a Tim s ním souhlasil. „Kéž bys měl pravdu.“ Zadoufala Venee a potichu se začala modlit, aby Ray přiletěl. „Ray nikdy nenechal své přátele a slabší v nouzi.“ Dodal Tim a začal jim vyprávět jednu příhodu, kdy se Ray jako šesťák nebojácně postavil osmákovi a zvítězil.
Ray se blížil k hradu hnán špatným pocitem nějakého neštěstí. Náhle spatřil blížícího se draka. Připravil se k boji. V dnešní době si člověk nemohl být ničím jist. Mohl potkat hejno či osamělého netopýřího draka, banditu nebo čestného dragonýra hledajícího místo k odpočinku nebo společnost. Nabil kuši a prohlédl si draka dalekohledem. Jednalo se o černě žíhaného stříbrného trnoocasého draka s dragonýrem. Ray si oddechl. Nejednalo se o netopýřího draka, ale přesto zůstal ve střehu, protože nevěděl, jaké má dragonýr úmysly.

Neznámý zamířil k Rayovi a Tornádo zasyčel. Když byl od Raye nějakých padesát metrů Tornádo výhrůžně zařval a neznámý se zastavil. Zařval: „Můžu blíž???!!!! Nebo mě ta tvoje potvora sežere????!!!!!“ „Přileť blíž, ale mam tě na mušce!!“ Zařval Ray. Neznámý se přiblížil na nějakých patnáct metrů. Zavolal: „Kdo jsi kamaráde a kam letíš?“ „Jsem Ray a mířím tam k hradu.“ Odpověděl a mávl rukou k severovýchodu. „Já sem Jack a tohle je můj Tygr.“ Představil sebe a svého draka neznámý a poplácal ho po dlouhém šupinatém krku. Ray si všiml, že Tygr je nějaký popálený a jeho pán také nevypadá jako vzor čistoty a zdraví. „Jsou tam nějaký lidi?“ Zeptal se Jack. „Proč tě to zajímá?“ obezřele se zeptal Ray. „Protože nemám kam jít. Ty netopýří mrchy přepadli jednu tvrz asi týden cesty odtud. Rvali jsme se jako lvi, ale bylo jich moc. Já jediný přežil. Utekl jsem, když sem viděl, že už nemáme šanci.“ Zavzlykal Jack a v šedých očích se zaleskly slzy.
„Jo, jsou tam lidi. Mířím k nim. Doufám, že se tam nic nestalo.“ Tiše řekl Ray. „To doufej kamaráde. Netopýři jsou nějak v pohybu. A lítaj ve velkých hejnech. To nědělali, jen na začátku. Bůh ví co se děje.“ Pronesl chladně Jack a v očích se mu zalesklo. „Proč myslíš, že mám tohle?“ optal se Ray a zvedl kuš, kterou stále mířil na Jacka. „Pěkná. A draka skolí?“ zeptal se Jack. „Si piš!“ sykl Ray a řekl: „Tornádo leť.“ Vyrazili a Jack s Tygrem za nimi.

Když byli kilometr od pevnosti, Tornádo varovně zařval. „Co se děje hochu?“ zeptal se znepokojeně Ray a zapátral po obloze očima. Náhle spatřil hrad a okolo něj hejno draků. Polil ho studený pot. „Sakra!“ zaklel a podíval se na situaci. Co viděl, se mu vůbec nelíbilo. Zaklel znovu. „Jacku připrav se. Jdeme bojovat.“ Zakřičel a pobídl Tornáda k větší rychlosti.

Pak uviděl, jak z druhé strany hradu vzlítávají dragonýři. „Sakra, vždyť jim akorát lezou do chřtánu. Nestačí nabrat výšku. Tornádo leť!“


XVI.

Když si draci a dragonýři dostatečně odpočali, vyplížili se chodbou na druhou stranu hradu, kde netopýří draci tolik nelétali, vypustili své draky a vzlétli. Robert, Dock, Tim, Vincent a Venee utvořili útočnou formaci a tvrdě udeřili na útočníky. Každý srazil jednoho útočníka a vyrazili na další. Náhle mezi ně vlétl jeden obrovský drak a útočná formace se rozprchla. Velký drak si vybral za svou kořist Venee. Ta začala prchat, ztuhlá hrůzou. Náhle za sebou uslyšela dunivý řev a skřek draka, kterého sežehl dračí oheň. Ohlédla se a spatřila známého azurového draka. „Ray!“ vykřikla šťastná a zaútočila na jednoho draka, který se k ní dostal příliš blízko.

Ray spatřil utvoření útočnou formaci a její výsledek a vykřikl nadšením. Pak spatřil, jak mezi formaci vlétl ten obrovský drak a rozehnal je. To že si vybral Venee mu vehnalo zuřivost do hlavy. Poplácal Tornáda a vyrazil. Když byl od draka nějakých čtyřicet metrů, zařval: „Tornádo spal tu bestii!“ věděl, že chce nemožné. Vždyť plameny jeho draka dosáhly pouhých dvacet metrů a on chtěl čtyřicet metrů. Tornádo vyrazil ze svého mohutného hrdla velikou ohnivou kouli a plivl ji přímo na netopýřího draka a zasáhl. Ray se s uspokojením a divokou radostí díval na to, jak hořící drak padá k zemi. Sám rozséval zkázu kuší. Srazil asi deset draků kuší, když mu při prudkém úhybném manévru vypadla. Zaklel, přinutil Tornáda vystoupat co nejvíš a shlédl situaci.

Obrovské hejno netopýřích draků značně prořídlo a mělo již jen patnáct draků, ale i obránci měli ztráty. Ray viděl několik draků s dragonýry hořící na zemi, ale draky svých přátel viděl stále ve vzduchu. Měl radost. Lovil a jeho kořist umírala. Vyhledal pohledem Jacka a hvízdl uznáním. Ačkoliv byl Tygr jistě unaven, létal nejrychleji z draků a tu vyšlehl plamenem, tu šlehl ledový paprsek. Netopýří draci okolo něj padali k zemi, jako hrušky a ostatní se také činili. „Tornádo! Padák!“ Zařval a přitiskl se co nejvíc ke hřbetu svého draka. Zaútočili na jednoho z draků, kteří ohrožovali Jacka. Tornádo ze začátku letěl střemhlav, ale pak se přetočil a dopadl plnou vahou na záda netopýřího draka. Ozval se příšerný praskot lámající se páteře a napadený drak se bez hlesu zřítil na zem. Poslední dva netopýří draci se otočili a co nejrychleji zmizeli za obzorem. Unavení draci obránců začali slétávat k zemi.

Tornádo přistál a svěsil hlavu. Byl na smrt vyčerpaný. Ray k němu přistoupil, poplácal ho a řekl: „Byl jsi skvělý Tornádo, dráčku můj. Odpočiň si. Pak se nakrmíš.“ A zavřel ho do dračí koule. Ostatní také uzavřeli své draky do dračích koulí. Když byli draci uzavřeni, Tim se vrhl k Rayovi a nadšeně vykřikl: „Rayi, já věděl, že nás nenecháš na holičkách!“ a smál se jako blázen. „Díky Rayi. Bylo to o chlup.“ Poznamenal klidně Robert. „To jo.“ Přitakal Ray. Venee se vrhla k Rayovi, objala ho a políbila. Pak se zarazila, zčervenala a utekla. Ray byl zmatený a zčervenalý. „Co to mělo znamenat?“ zeptal se. Dock se pousmál a řekl: „No naše vzteklá Venee se zamilovala do našeho hrdinného lovce draků.“ Ray si uvědomil, že mluví o něm a znovu zčervenal. „Nedělejte si srandu a radši poděkujte tuhle Jackovi. Potkal jsem ho nedaleko odtud a pomohl nám v boji.“ Řekl Ray. „Jo to je fakt. Má dobrého draka.“ Pronesl Robert a potřásl Jackovi rukou. Stejně tak i ostatní. Jack přijal chválu klidně, i když uvnitř mu to dělalo dobře.

Když se ostatní seznámili, Ray vyhledal svou kuši a s ulehčením seznal, že není poškozená. Pak tasil dýku a šel k prvnímu drakovi a rozřízl mu břicho. Hledal vejce a také ho našel. „Co kdybyste tam tak nestáli a pomohli mi, co?“ zavolal na ostatní Ray. Ostatní hned tasili nože a začali párat dračí břicha. Všichni draci byli dračice. Když se však Ray podíval do břicha velkého draka, který pronásledoval Venee, vykřikl překvapením.

„Co se děje?“ zvolal Vincent a rozběhl se k Rayovi. „Vincente. Víš co tohle znamená?“ vykřikl Ray a vytrhl samčí žlázy drakovi z těla. „Je to samec! Teď jsou samci už jen čtyři!“ volal nadšeně Ray. „To je skvělý!“ vykřikl Vincent.

Ray vytloukl drakům, které zabil on nebo Tornádo pravé horní tesáky a sebral své šípy a vrátil je do toulce. Pak vypustil Tornáda, aby se nažral a ostatní se také tak zařídili. Za chvíli se ozývalo jen funění, praskání kostí a trhání masa. Když se draci nasytili, dragonýři nechali zdechliny odtáhnout několik desítek metrů od hradu a spáleny. Pak se všichni vrátili do hradu.

Robert s Timem vedli Raye a Jacka k sobě do pokoje, aby si odpočali. Všichni byli vyčerpaní a potřebovali si odpočinout. Ray ten pokoj znal z dřívějška, a tak se natáhl na postel, na které spal, když tu byl poprvé. Když dal ruce pod polštář, nahmatal papír. Vyndal ho a zjistil, že je to nějaký lístek, několikrát přeložený. Rozložil ho a zjistil, že je to dopis pro něj. Stálo tam: „Rayi, až se setmí a rozsvítí se na nebi souhvězdí Draka, přijď na hradby, kde si zpíval Tornádovi.“ Žádný podpis, nic. Ray přemýšlel, kdo tam ten lístek mohl položit. Dragonýři co byli s ním venku to být nemohli a Venee? „Proč by to dělala?“ přemýšlel Ray. „Když sem tu byl naposledy, nemohla mě ani cítit, ale když sem se s Jackem vložil do toho mumraje venku, který pak skončil naším vítězstvím, vrhla se mi okolo krku a políbila mě. Co se to sakra děje?“ usilovně přemítal Ray a zíral do stropu.

„Hele Rayi, když si tu nebyl a napadli nás ti draci, víš že Venee byla nějak skleslá a modlila se, aby ses vrátil?“ ozval se do ticha Tim. „Se jí nediv Time. Ve vzduchu není nějakej zázrak a když nám teklo do bot, tak se modlila, aby přišel někdo, kdo by ji z toho vytáhl. Třeba tuhle Ray a Jack.“ Zavrčel Robert. „Roberte, slyšel si co řekl Dock, když se Venee pověsila Rayovi okolo krku a dala mu toho hubana?“ zeptal se Tim. „Time klídek. To slyšel každej.“ Ozval se dopáleně Ray, a aby skryl rozpaky, vyndal z baťohu vrtáček a malinký svěrák, a provrtal zuby draků, které dnes s Tornádem zabil. Bylo to patnáct nových trofejí. Když je provrtal, navlékl je na trofejní řetěz. „Tak co Rayi, kolik už jich je?“ zeptal se zvědavě Tim. „Asi stodvacet. Plus mínus.“ Odpověděl rozmrzele Ray, uklidil věci zpět do baťohu a lehl si na postel. Ještě chvíli si povídali, ale Ray se hovoru neúčastnil Nejvíc mluvení obstaral Tim. Chtěl do rozhovoru zatáhnout i Jacka, ale ten byl stejně málomluvný jako Ray a Tim to nakonec vzdal.

U večeře Venee seděla nedaleko Raye a neustále po něm pokukovala. Když se Rayův pohled setkal s jejím, zčervenala, sklopila oči do talíře a chvíli si dala pokoj. Když skončila večeře, půjčil si Ray od jednoho muže starou, otlučenou kytaru, vylezl si na výstupek ze zdi a začal hrát a zpívat. Hrál staré známé písničky od táboráků, dragonýrské písně a jiné. Nejdřív zpíval sám, ale postupně se přidávali i ostatní. Když se Rayovi přidal asi patnáctiletý kluk s otlučenou foukací harmonikou a starý Ben s tahací harmonikou, někteří začali tančit. Brali to jako oslavu velkého vítězství nad netopýřími draky. Raye nejvíc překvapila Venee, která si stoupla nedaleko od něj a svým krásným altem se k němu přidala. Ray si všiml, že na něm visí očima. Ray hrál, zpíval a sledoval její štíhlou postavu. Venee vůbec nebyla ošklivá. Byla menší než Ray, který dosahoval výšky okolo stoosmdesáti centimetrů. Venee byla prostřední postavy, ani hubená ani tlustá.

Byl to skvělý večer. Někdo přinesl několik lahví starého vína a sud piva, který odpočíval v ledovém sklepení hradu. Pivo bylo řízné jako křen a Ray se také napil. Mnoho lidí mu chodilo gratulovat k jeho návratu a úspěchu v bitvě, ale Ray si toho moc nevšímal. Soustředil se jen na hudbu a na Venee, která na něm visela očima.

Pozdě večer, když se již všichni odebírali na pokoje se vyspat, Ray vzal kytaru, seskočil ze svého místa a vydal se na hradby. Noc byla temná, ozářená světlem hvězd a měsíce, který byl v úplňku. Noční tmou ševelil vlahý vánek, který hřál na tváři. Ray usedl na kameny, nohy spustil z hradeb dolů, vypustil svého věrného Tornáda a začal zpívat onu píseň. Tklivou a jímavou, která brala za srdce a vytvářela zvláštní pocit na duši. Zpíval hvězdám, měsíci a okolí.

Náhle zaslechl tiché kroky ve štěrku a přestal zpívat. Očima se snažil proniknout tmu, ale nepodařilo se mu to. Zaslechl tichý šepot: „Nepřestávej. Prosím.“ Po hlase poznal Venee. Znovu rozezvučel struny a znovu vypustil do tajemství noční tmy tu tajemnou píseň.

Venee se potichu posadila nedaleko Raye a naslouchala těm zvláštním tónům a uvědomovala si, že Raye miluje. Sváděla boj sama se sebou. Chtěla si sednout těsně vedle něj, ale ostýchala se. Nakonec to nevydržela a sedla si vedle něj.

Ray si všiml, že si Venee sedla k němu, ale nepřestával hrát. Cítil vůni šeříku. Vůni, kterou se Venee voněla. Když uslyšel své jméno, přestal hrát.

„Rayi?“ „Ano. Co potřebuješ?“ zašeptal. Venee mu vzala kytaru a přisedla si až těsně k němu. Ray cítil její teplo. „Rayi, promiň mi za to, co jsem říkala, jak jsem se k tobě chovala předtím.“ Šeptala Venee. „Neomlouvej se. Dock mi vysvětlil důvod tvého chování a já to pochopil. I já na tom nesu svůj díl viny.“ zašeptal Ray a pohlédl na ni. Spatřil, že se Venee zaleskly v očích slzy.

„Neplakej.“ Šeptl. „Ach Rayi. Když jsi byl pryč, stýskalo se mi a něco jsem si uvědomila.“ „A co to bylo?“ šeptem se zeptal. „Že tě miluju.“ Zašeptala a pohlédla na něj. V tom si to Ray uvědomil. To, čeho se děsil ve svém úkrytu. On ji také miloval. „Venee, já tě taky miluju.“ Těžce pronesl a děkoval milosrdné tmě, že skryla jeho ruměnec. Podívali se na sebe a jejich obličeje byli od sebe vzdáleny několik centimetrů a Ray Venee políbil. Byl to dlouhý, horký polibek. Náhle Ray přestal a zašeptal: „Promiň.“ „Nepřestávej.“ Uslyšel tichou výzvu a ucítil jak ho Venee políbila. Líbali se dlouho a Ray byl na vrcholu štěstí. Když se přestali líbat, Venee se zvedla a zašeptala: „Promiň, už musím jít.“ A utekla do hradu.

Ray udeřil do strun a do noční tmy vytryskla divoká píseň plná radosti, štěstí, života a lásky. Tornádo jen přihlížel a naslouchal.

Ray se odebral na pokoj až dlouho v noci.

XVII.

Když ležel v posteli na zádech a zíral do stropu, rekapituloval svůj život a své skutky. Kromě toho, že dobře vytrénoval svého draka, vyhrál šampionát, pobil mnoho netopýřích draků, zachránil pár lidem život a zamiloval se, tak nedokázal nic světoborného. Aspoň si to myslel. Věděl, že pokud budou žít netopýří draci, lidstvo a příroda se nikdy nedají pořádně dohromady. Přemýšlel, jak by mohl ničivou expanzi netopýřích draků zlikvidovat. Pak si vzpomněl, že je jen pět samců, kteří oplodňují všechny samice. Když si vzpomněl na dnešní bitvu, a na zabití toho samce a náhle si to uvědomil. Když pobije samce a žádní další se nevylíhnou, netopýří draci postupně vyhynou, loveni lidmi a jejich draky. Náhle věděl co je jeho úkolem. „Zítra nebo pozítří se vydám na cestu po líhništích a budu s Tornádem honit zbývající samce po všech čertech, dokud peklo nezamrzne.“ slíbil si a usnul.

Ráno, když skončila snídaně, Ray zvolal: „Haló lidi! Včera mě něco napadlo. Samců netopýřích draků bylo pět. Teď už jsou jen čtyři. A dokud je nezabijeme, budou se dál rodit netopýří draci a ti kříženci. Proto jsem se rozhodl, že s Tornádem vyrazím na líhniště draků a ty samce zabiju. Ostatní draci postupně vychcípají, jak je budou lidé zabíjet.“ „To néé!“ vykřikla zděšeně Venee. „Dobrej nápad, ale šílenej.“ Ozval se Jack. „Cože?!“ obrátil se překvapeně Ray. „Je to dobrej plán, ale šílenej. A trochu nepřesnej. Za prvé sám to nezvládneš. Největší z nich, smaragdovej drak a jeho kamarádíček netopýří drak mají od čumáku ke konci ocasu okolo padesáti metrů. A za druhý těch samců je čtrnáct a ne čtyři. Velkých líhništ je patnáct a včera si složil samce z jednoho líhniště.“ Vysvětloval Jack.

„Cože?! Že těch potvor je čtrnáct? Jak si to zjistil? Já vím o čtyřech. A co, že mají padesát metrů od jednoho konce k druhýmu? Tornádo měří čtyřicet a je to nejlepší drak, který kdy vzlít.“ Hájil se Ray. „Jo to je možný, ale sám to nezvládneš. Těch potvor není jen čtrnáct. Vždyť, když se vydáš na líhniště, nebudeš mít proti obě pouze čtrnáct samců, ale i stovky hladových samic.“ Oponoval mu Jack. „Má pravdu Rayi.“ Vykřiklo několik lidí. Venee se protlačila až k němu. „Rayi, nedělej to. Já tě miluju. Vykašli se na to.“ Křičela.

„Nemůžu Venee, nemůžu. Už kvůli lidem. Dokud ty mrchy budou existovat, svět se nikdy nevrátí do starých kolejí. Nechte mě chvíli přemýšlet.“ Zvolal, posadil se na stůl a zahloubal se. „Jack má pravdu. Sám ty potvory nezvládnu, to je fakt. Kdyby se naskytli tak dva tři pomocníci, ale uvidíme.“ „Mám to. Potřebuju dva nebo tři partnery, kteří to s draky umí a nebojí se nasadit krk. Kdo jde se mnou?“ Promluvil Ray.

Chvíli bylo ticho a pak se ozval Jack svým tichým, klidným hlasem: „Jestli nikdo není proti, tak bych šel já Rayi.“ „Díky. Tebe a toho tvého rychlíka budu potřebovat.“ Odpověděl Ray. Pak se ozval Tim: „Jdu s tebou! Ohniváka budeš potřebovat Rayi. Ohnivák je větší než Tornádo.“ „To je pravda Time. Tak vítej do společenství drakobijců.“ Zahlaholil Ray. „Rayi, a mě a Rváče tu necháš? My ještě nepatříme do starýho železa.“ Ozval se ledově klidný Robert. „Ne. Jen jsem byl zvědav, zda se přihlásíš.“ Pronesl Ray. Pak se hlásili další a další, ale Ray je již odmítal. Nakonec se přihlásila i Venee. „Rayi, mě tu nemůžeš nechat. Miluju tě. Budeš mě potřebovat a Duhu taky.“ Říkala a přitom plakala. Ray k ní přistoupil s těžkým srdcem, chytil ji za ramena a podíval se jí pevně do očí. „Venee. Řekl jsem tři lidi a už je mám. Tebe a ostatních bude třeba tady. Kdo říká, že se další draci nevrátí, aby to tu nesrovnali se zemí? Budou tě tu potřebovat. Jsi statečná, ale já tvé schopnosti nepotřebuji. Bude to nebezpečný a my to zvládnem. Jsme přeci dragonýři.“ Vysvětloval jí. „Rayi!“ vykřikla a políbila ho. Byl to dlouhý polibek. Když se od sebe odtrhli, Ray řekl: „Vrátím se. Věř mi.“

Pak se odebral na Docka a řekl: „Docku, potřebuju, abys mi dal tolik zásob pro čtyři lidi, kolik jich můžete postrádat. A pak potřebuju nějaký železo. Cokoliv co není potřeba a je to jen trochu kvalitní. Chci si udělat ještě pár šípů do kuše. Vyrazíme tak za dva nebo tři dny. Ještě musíme probrat pár věcí.“ Dock se zamyslel a řekl: „Dobře Rayi. Připravím ti to. A kdy se hodláte vrátit?“ „Díky Docku. Až budou všichni samci hořet na zemi.“ Tiše, ale tvrdě odpověděl Ray. „Fajn, ale musím ti říct jednu věc. A to, že si cvok!“ zavrčel Dock. „Proč?“ zeptal se překvapeně Ray. „Kvůli ní. Lámeš jí srdce Rayi.“ Odpověděl Dock a kývl směrem k Venee, která seděla stranou, zamlklá, smutná a uplakaná. „Sakra Docku! Jsi rozumnej chlap a určitě si slyšel co jsem říkal. Dokud se budou ty bestie líhnout, svět se nikdy nevrátí zpět do starých kolejí. Sakra! Jsme dragonýři. Lidi co ovládají draky a jsou cvičení k boji proti nepřátelům lidstva.“ Rozčílil se Ray. „Klídek kamaráde. Jen jsem chtěl říct, že si myslím, že děláš chybu.“ „To já taky. Ale někdo to udělat musí, jinak nikde nebude bezpečno“ Smutně a tiše pronesl Ray a zjihl. „Jo to je fakt Rayi.“ Přikývl Dock a položil mu ruku na rameno.

Hned po obědě se drakobijci, jak je Ray nazval, sešli v pokoji. „Tak povídej Jacku.“ Nedočkavě vybízel svého druha Ray. „Takže se kouknem co tu máme.“ Pronesl Jack a vybalil svůj laptop. Ray vykřikl překvapením. Tohle nečekal. Vybalil taky svůj laptop a zapnul ho. Jack spustil program, při kterém se na obrazovce otážela planeta a na některých místech pulsovaly červené body. „To jsou líhniště?“ zeptal se Tim. „Jo.“ Odpověděl Jack. Ray měl také tenhle program, a když ho spustil, pulsovalo tam jen pět červených bodů. Prohlédl si Jackův program, do svého laptopu zadal pár dat a chybějící líhniště již pulsovala červeně. Potom jim Jack ukázal na počítači fotografie některých samců. Byli obrovští. „Tak Rayi, jakej je plán?“ zeptal se Robert. „Já bych to viděl takhle. Když se dostaneme k líhništi, vyrazí tři na samce, pokud bude v dohledu, jinak ho najdou, ale nebudou riskovat. Jeden odvrátí pozornost samic tím, že zaútočí nízko a spálí vejce a zmizí. Bude záležet na situaci. Až spadne samec dolů, ostatní se taky zdejchnou. Boje se samicemi, jen v krajním případě. Nesmíme zbytečně riskovat. Co vy na to?“ pronesl Ray. Souhlasili. „Fajn, teď si jděte po svých a udělejte co je třeba a připravte se. Zbraně, postroje a jiné věci zkontrolovat. Já si udělám šípy do kuše, protože nebude čas je zase sbírat. Nakrmte, napojte a vydrhněte draky co to půjde. Ještě obstarám zásoby co mi Dock slíbil a budeme moci vyrazit. Tak rozchod.“ Řekl Ray a vyrazil vyrábět šípy.

Když Ray vyšel z pokoje, vydal se za Dockem, aby si od něj vzal slíbené železo. Po chvíli hledání, nalezl Docka ve skladišti. „Nazdar Docku. Jak probíhají přípravy?“ zvolal Ray vesele. „Dobře. Za chvíli to bude hotový.“ Odpověděl Dock. „A to železo?“ zajímal se Ray. „Jdi do kovárny.“ Doporučil mu Dock.

Ray vyběhl ze skladiště a zamířil ke kovárně. Když vešel dovnitř, stál tam starý Ben, lovec draků a zdejší kovář. „Nazdar Rayi. Bude to stačit?“ zeptal se a ukázal na hromadu dlouhých železných trubek o průměru dvou centimetrů. Ray je prohlédl, potěžkal a zašeptal: „Dokonalé.“ „Rayi, jak chceš dlouhý ty šípy?“ zeptal se Ben. „Sedmdesát centimetrů, s ostrou dutou špičkou a nárazovou pumpou.“ „Cože? Nárazová pumpa, co to je?“ zvolal překvapeně Ben. „Koukni Bene,“ řekl Ray, vyndal jeden ze šípů, které nosil sebou, stejně jako kuši, a pokračoval: „tohlento je jeden z mejch šípů. Tady na špici je díra, která je zalepená slabounkou vrstvou vosku. Tady na konci, vidíš tenhle kolíček? Ukázal Ray na malinký kousek kovu, který vyčníval z konce šípu. „Jo, vidím a k čemu to je?“ ptal se stále nechápavě Ben. „K tomuhle kolíčku je přidělanej malej špalík kovu, kterej tam drží pojistka, aby nevypadl. Když vystřelím šíp a on se zabodne do dračího těla, špalíček s kolíkem pokračují dál, zatlačí na jed, kterým je šíp naplněn. Tlakem se odstřelí vosk a jed vstříkne do dračího těla. A za pět minut je z velkého ještěra jen krmení pro mrchožrouty.“ Vysvětlil Ray. „To je fikaný. Tak takhle ty lovíš draky?“ zeptal se Ben. „Přesně tak. Hubím je jedem, ohněm a ledem.“ Tvrdě řekl Ray. „Tak se dáme do práce, ne?“ navrhl Ben. „Jo.“ Kývl hlavou Ray.

Ben pilkou na železo řezal trubky na požadovanou délku, Vincent, který se tam po chvíli objevil, vytvařel ostré špice a Ray dělal nárazové pumpy a pojistky. Pracovali dlouho do noci a druhý den brzy ráno rozezněli kovárnu údery nářadí. Celý den vyráběli šípy. Zpracovali všechny trubky a naplnili pět toulců, každý o obsahu patnácti šípů. S prvním toulcem, který Ray přivezl sebou, vytvářeli úctyhodnou zásobu šípů.

Když bylo hotovo, Ray sebral toulce, poděkoval jim za vydatnou pomoc a odnesl si je na pokoj. Tam vyndal ze svého baťohu pár lahví, plných ošklivě vypadající zelenožluté tekutiny a svíčku. Zapálil ji a na každou špici šípu kápl kapku vosku. Pak s pomocí maličkého trychtýřku začal šípy plnit. Když naplnil šíp, dal tam pumpu a zacvakl pojistku.

Když měl hotovy již dva toulce, přišel Tim a zeptal se: „Co je to v těch lahvích?“ „To je sakra silný jed. Draka to složí za pět minut. Ty bys byl mrtvý téměř okamžitě.“ Odpověděl Ray. „Z čeho je to vyrobený?“ zajímal se Tim. „Směs hadích, rostliných a dračích jedů. A není proti tomu protijed.“ Odpověděl Ray. „Kolik toho ještě máš?“ zajímal se Tim. „No, až naplním všechny šípy, už mi nezbude žádný jed. Hele Time, máš připravenýho Ohniváka?“ zeptal se Ray. „Jo. A co Tornádo?“ zeptal se Raye Tim. „Připraven jako nikdy předtím. Time bude to jako za starejch časů. Já, ty a Robert. Už dřív jsme byli tým a teď jsme ještě lepší. A máme Jacka s jeho Tygrem. Něco ti řeknu kamaráde. Při tý bitvě jsem je pozoroval. Tygr je rychlejší než Tornádo, a ten je jeden z nejrychlejších draků, který znám. Nic proti tvému Ohnivákovi nebo Robertovu Rváči, ale ti jsou pomalejší jak Tornádo.“ Promluvil Ray.

I když Ray vypadal sebevědomně, bylo na něm vidět, že má starosti. A Ray skutečně starosti měl. Věděl, že si ukousl příliš velké sousto a měl obavu, aby je dokázal rozžvýkat. Cítil odpovědnost za draky a za své společníky. I když se přihlásili dobrovolně, Ray si je vyžádal a navíc to byli jeho přátelé.

Když Tim odešel, Ray dodělal svou práci, uschoval šípy do toulců, aby zakopal lahve do země. Zatímco kopal díru, Tornádo ležel v jezeře a pil. Když byl Ray hotov s lahvemi, vydrbal ho a pak zavřel do dračí koule.
Poté, co se vrátil do pokoje, zhasnul a unaveně se natáhl na postel. Přemýšlel, jak to všechno dopadne a modlil se, aby to dopadlo dobře a všichni se vrátili v pořádku. Po chvíli uslyšel tiše vrznout dveře. Myslel si, že je to někdo z jeho přátel a dál si té osoby nevšímal. Osoba, která vešla do pokoje, ve kterém vládla tma, se přiblížila k Rayově posteli a sedla si na její kraj.

„Rayi.“ Tiše zašeptala a Ray ji poznal. Byla to Venee. „Co chceš? Zítra vyrážíme a nevím, kdy se vrátíme. Doufám, že brzy.“ Promluvil Ray. „Já vím. Řekl mi to Tim. Strašně chci letět s vámi.“ Zašeptala Venee. „Já vím. Já bych to chtěl taky, ale nejde to. Už takhle oslabuji vaší komunitu o čtyři zdatné dragonýry a ještě ji připravit o pátého? To ne Venee. A všiml jsem si, že malé děti ti důvěřují. Ony tě tu potřebují. Je tě tady třeba. Já se vrátím, lásko.“ Mluvil tiše Ray. „Já vím, a proto chci, abys mi tu nechal něco ze sebe.“ Tiše, ale vášnivě promluvila Venee. Očí jí jen jiskřily. „A co?“ nechápavě se zeptal Ray. Veneenic neřekla a začala ho líbat. Ray její polibky opětoval. Líbali se a pomalu se svlékali.

Když byli nazí, Ray ji rukou přejel po ňadrech a jel s rukou níž a níž, až našel to pravé místo, její klín. Zajel dovnitř prsty a Venee slastí zavzdychala. Pokračoval a Veneeiny vzdechy se staly častějšími. Slast se začala měnit v utrpení, a pak, když Ray dosáhl hlouběji, do samého centra jejího bytí, prohnula se jako luk a slastí zalapala po dechu. Ray ruku přeunoval k jejímu krku a vnikl do ní svým údem. Pomalu do ní pronikal, až narazil na odpor, kterým pomalým tlakem řekonal. Venee zasténala bolestí. Pak Ray začal jemně přirážet, znovu a znovu. Venee lapala po dechu a sténala rozkoší. Ray si připadal jako když stoupá do neskutečných výšek a oheň v něm hrozil, že ho sežehne jak papír. Pak ucítil, že se blíží konec a zrychlil. Venee ucítila jak zrychlil a ten sladký plamen uvnitř ní byl čím dál tím palčivější. Přimkla se těsněji k jeho tělu a on ji proklál kopím svého mužství. Vzepjala se a vzápětí mu vyčerpaně zplihla v náručí.

Ray nikdy nic podobného nezažil a dnešní noc si pečlivě uschoval do vzpomínek a do svého srdce. Leželi vedle sebe, zpocení, unavení, ale šťastní, s údy propletenými a rychle oddechovali. Po chvíli se mu Venee jemně vyvinula z objetí, políbila ho a on jí rukou zlehka přejel od úst, přes ňadra a břicho a pohladil její klín. Tiše zavrněla a řekla: „Teď ne, teď si musíš odpočinout. Další až se vrátíš. A děkuji.“ Oblékla se a odešla.

Ray tiše povzdechl, natáhl si spodní prádlo a šel se vykoupat do blízkého jezera. Když se vrátil, osvěžený chladnou vodou, lehl si na postel a vzápětí usnul.

XVIII.

Ráno ho probudil Tim. Nasnídali se, sebrali své věci a vyšli před hrad. Všichni se s nimi přišli rozloučit. Dragonýři vypustili své draky z dračích koulí a na dračí postroje připevnili svá zavazadla, zbraně a balíky se zásobami. Mnozí jim stiskli ruku a přáli mnoho štěstí a pobitých draků. Venee se protlačila k Rayovi, objala ho a políbila. Zašeptala: „Děkuji.“ A vtiskla mu do dlaně medaiónek na stříbrném řetízku. Ray ho rozevřel a zevnitř se na něj smála jeho milovaná. „To, abys na mě nezapomněl a vrátil se.“ Usmála se škádlivě. „Moc ti děkuju. Já se vrátím, i s ostatními. To přísahám!“ a políbil ji. Pak si pověsil medaiónek na krk, odtrhl se od ní, vyskočil na Tornáda a vykřikl: „Nashledanou.“ Chvíli sečkal nepohnutě, jen očima pozoroval své okolí. Viděl jak jeho přátelé lezou na své draky a ostatní jim mávají, drží palce a usmívají se. Spatřil plačící Venee a poslal jí polibek. Usmála se a Ray zařval: „Dragonýři vzhůru!“

Ozval se tlukot dračích křídel, zvedlo se ohromné mračno prachu, země se vzdalovala a lidé na ní stojící zmenšovat. Stoupali v kruzích a ve velké výšce se srovnali do řady. Naposledy zakroužili a vyrazili na západ, k nejbližšímu líhništi.

Po dvou dnech dorazili na dohled od líhniště. Přistáli na úpatí kopce, které bylo odvrácené od líhniště, draky nechali dole a vyšplhali na vrchol, kde se skryli za kameny a pozorovali líhniště dalekohledy. V malém údolí bylo si padesát samic, spousta malinkých i odrostlejších mláďat a nepřeberné množství vajec, ale samce neviděli žádného. „Tak co tomu říkáte?“ zeptal se Ray. „Vůbec se mi tu nelíbí. Je tu strašná přesila a náš cíl není v dohledu.“ Zavrčel Jack. „Jo, ale s přesilou jsme počítali. A co se samce týče, počkáme do večera. Před chvílí se rozednilo, aspoň si draci odpočinou.“ Navrhl Ray. „Tak dobře.“ Přitakal Jack.

Najedli se a čekali. Jejich draci se stočili do klubíček, hlavy strčili pod křídla a spali. Dragonýři se zařídili stejně. Tři spali a jeden držel hlídku. Střídali se po třech hodinách. Celý den proběhl klidně. Slunce pálilo z azurově modré oblohy, dračice v líhništi pospávali, kladli vejce nebo krmili mladé. Samec se neobjevil.

„Sakra, to pitomý zvíře se nechce objevit! Myslíte, že něco tuší?“ zaklel Tim. „Těžko. Počkáme do zítřka. Ráno se určitě objeví.“ Pronesl Ray. „Jak to víš?“ zeptal se Jack. „Vím to. Za prvé, samice kladli dneska vejce, a ta musí být nejpozději do čtyřiadvaceti hodin oplozena. Jinak zajdou. A za druhý mu provedeme něco, co ho přivede.“ Odpověděl zlomyslně Ray. „A to jako co?“ zeptal se Robert. „Víte, když jste spali něco mi napadlo. Spálíme mu dětičky.“ Zasmál se Ray. „A kdo to udělá?“ zajímal se Tim. „Ještě nevím. Třeba budem losovat, kdyby se do toho hrnulo víc lidu.“ Navrhl Ray. „Jo to bychom mohli.“ Souhlasil Jack. A pak dodal: „Ale navrhuju, aby do toho šli aspoň dva. Jeden může krýt druhého a ostatní je budou krejt ze vzduchu a vyhlížet samce.“ „Jo, s tím souhlasím.“ Pronesl Robert.

Začalo se stmívat, první hvězdy se rozsvěcet na tmavnoucím nebi a ochladilo se. Ray sešel dolů k Tornádovi, který dosud spal. Jemně ho pohladil po šupinách a povzdechl si. Tornádo se zavrtěl, zvedl hlavu a podrážděně zasyčel. Podíval se na svého rušitele, a když poznal Raye, uklidnil se. „Ach Tornádo, jak to všechno skončí?“ zeptal se a pohlédl na hvězdy. Sedl si na kámen nedaleko Tornáda, vyndal ze záňadří medailonek a otevřel ho. Díval se do rozesmátého obličeje své milované a zabolelo ho u srdce. Hluboce ji miloval a stýskalo se mu. Na okamžik litoval, že zorganizoval tuhle šílenost. Pak se ale probral a zůstal věren svému úkolu. „Ach bože. Tohle prověří to nejlepší v nás a v našich dracích. Bože dej mi sílu, abychom to zvládli.“ Poplácal Tornáda po čumáku a vydal se zpátky na kopec. Měl první hlídku, která utekla jako voda. Probudil Tima, ulehl a brzy usnul.

Brzy ráno již byli vzhůru a losovali. Ray vyhledal čtyři kamínky. Dva světlé a dva tmavé. Schoval je do Jackova klobouku a postupně si tahali. Když každý svíral v pěsti kamínek, Ray řekl: „Kdo má tmavý kamínek, zaútočí na hnízdiště, a kdo světlý, bude vyhlížet samce. Tak otevřete pěsti panstvo, ať víme, jak dneska kdo stráví den.“ Otevřeli pěsti. Robert a Tim měli světlé kamínky a Ray s Jackem tmavé. Pohlédli na sebe a Jack pronesl: „Je to jasné hoši. Takže nahoru a ukážeme jim.“ „Jasně.“ Kývl Ray a jantarové oči se mu zableskly.

Vzlétli do vzduchu a ještě jednou propátrali dalekohledy okolí. Nikde nic. Ray se podíval na Jacka a kývl. Pak vykřikl na Tornáda: „Dolů a na znamení vějíř!“ chytil se pevně dračího postroje a přitiskl se k dračímu tělu. Tornádo složil křídla a začal střemhlav padat dolů s Tygrem po boku. Pár desítek metrů nad zemí roztáhli křídla a letěli rovnoběžně se zemí. Vyklesali ještě níž a na plesknutí Raye Tornádo spustil. O úder srdce později spustil i Tygr. Z jejich tlam tryskal široký plamen, který dohromady zabíral šíři třicet metrů. Zasažená vejce vybuchovala žárem, mláďata se měnila v popel. Zasažené samice, které se snažily potomstvo ochránit, se svíjely ve smrtelné agónii. Ostastní vztekle řvaly a syčely. Přeživší samice, počtem okolo dvaceti, vzlétly za nimi a začaly je pronásledovat.

Tornádo a Tygr začali okamžitě stoupat, a pak se pustili do boje s pronásledujícími samicemi. Za chvíli většina z nich padala k zemi s hořícími křídly. Když se zřítil i zbytek samic po zásahu Tima a Roberta, Tornádo zařval. Byl to hrozný vyzývavý řev samce jinému samci.
Chvíli bylo téměř hrobové ticho a pak se ozvala odpověď a zpoza řetězce kopců se vznesl ohromný drak. Ray okamžitě vylovil dalekohled a prohlédl si ho a vykřikl: „To je on! To je náš samec!“ Vystoupali ještě o něco víš a za chvíli přiletěl jejich cíl. Byl to nádherný exemplář netopýřího draka.

Vítr rozfoukával černý mastný dým stoupající ze zničeného spáleniště. Samec proletěl pod dragonýry a sledoval dílo zkázy. Když spatřil spálené samice a odrostlejší mláďata těsně před výletem, vztekle zařval a podíval se nahoru. Spatřil čtyři draky a se vzeklým řevem se na ně hnal. Rozprchli se jako vrabci, aby na něj zaútočili ze všech stran. Samec byl stejně velký jako Tornádo a šlehal plameny stejně daleko. Rayovi se povedlo trefit samce v jednom klidném okamžiku do krku šípem. Zařval na ostatní: „Neútočte na něj! Jen mu unikejte! Za chvíli je po něm!“

Necelých pět minut ohromnému dravci unikali. Jeho let se postupně zpomaloval, začal být trhavý. Umírající drak vztekle zařval a podnikl poslední pokus sundat z oblohy nenáviděné vetřelce, ale již se mu nedostávalo sil. Začal padat se zoufalým řevem. Když dopadl, ozvala se temná rána a zvedlo se mračno prachu.

Dragonýři unavené draky navedli na kopec, ze kterého den předtím sledovali líhniště. Draci svěsili hlavy vyčerpáním a rychle usnuli. Dragonýři se unaveně složili nedaleko nich. Tim vyčerpaně řekl: „Pánové to byl boj!“ „To nebyl boj. To byla jatka. Kdybych nevěděl, co mají na svědomí, bylo by mi jich líto.“ Zašeptal Jack a ostatní s ním souhlasili. K večeru se draci probudili a sešli dolů do zničeného líhniště se nažrat. Když sešli dolů, každý si vybral svou mršinu a začali žrát. Tornádo si vybral samce. Jed, který ho zabil, byl jedovatý pouze, když se dostal do krve, jinak byl poživatelný. Ozývalo se jen funění, syčení, trhání masa a praskání kostí. Draci hodovali dlouho a zatímco žrali, dragonýři se na vrcholu kopce navečeřeli. Když se draci nažrali, vrátili se zpět ke svým pánům a usnuli.

Ray seděl na zemi, opřen zády o kámen, díval se na medailónek a myslel na Venee. „Děvče, tohle jsme zvládli, ale jak to bude vypadat dál, to nevím.“ Za chvilku jej schoval, vyndal laptop, zapnul ho a otevřel si soubor s mapou světa, kde byla vyznačená líhniště, vyhledal to, které zničili a změnil ho z červeně pulsujícího na modré. Pak se zeptal: „Tak kam vyrazíme příště?“ „Tam, kam je to odsud nejblíž.“ Zvolal Jack. Ray se podíval do počítače a řekl: „Nejbližší je odtud zhruba tři tisíce kilometrů odsud na jihojihozápad.“ Odpověděl Ray. „To je skoro tři týdny cesty odtud. Nějaký bližší by nebylo?“ ozval se Robert. „Promiň, ale nebylo. Pojď se podívat. Když si dneska a zítra draci řádně odpočinou, budou moci letět dlouho. Drak uletí denně pět set kilometrů. A navíc jsou to rychlá a vytrvalá zvířata. To zvládnou. A nezáleží na času, který tím strávíme, hlavně, když ty bestie pobijem.“ Řekl Ray. „Jo, to je pravda. Něco s tim musíme udělat. A nemůžem ovlivnit, jak daleko jsou hnízdiště od sebe.

Prostě se musíme podřídit podmínkám jaký jsou a netopejrům to ukázat co umíme.“ Nechal se slyšet Jack. Ostatní jen pokývali hlavou na znamení souhlasu. Pak se zabalili do dek a rychle usnuli.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/