Posel války - II.část

Čerstvý vánek pohupoval stébly trávy a nadzvedával hřívu mohutného grošovaného hřebce, který je s chutí spásal. Zdejší kraje už dlouho neviděly podobné zvíře – dlouho od doby, kdy Geldar vyhnal Vznešený národ na jihovýchod Syderie po čas Kyrgylských válek.
Narvir seděl v trávě vedle svého koně. Za jeho zády se tyčil Lyenský les, který náhle přecházel v krátkou planinu, jejíž druhý konec ohraničovala řeka Rellsin před ním. A tu pozorně sledoval. Její vody se chvěly v chladném jitru. Tam kdesi za ní začínal jeho domov – Eslandirovy země – království Vznešeného národa. Jeho domov...
Zamyšleně přežvykoval stéblo trávy. Už tu měla být. Nikdy nepřicházela pozdě. Znamená to snad, že se jí něco stalo? Že je v nebezpečí? Nikdy ji neměl nechávat samotnou...
Náhle se východním směrem za řekou mihl bělavý stín. Člověku by to zjevení nejspíš připadalo jen jako pára, Narvir však měl mnohem lepší zrak.
K řece se blížil jezdec. Hrdý grošák svižně krájel krok, až se zdálo, že se vůbec nedotýká země. Zastavil se u řeky a sklonil svou hlavu do čiré vody.
Narvir se postavil na nohy. Sledoval dívku, jak pomalu sesedá z koně a vítr jí laškovně pročechrává dlouhé vlasy. Byla krásná. Ale to byly všechny ženy z Eslandirova rodu. Černé kadeře jí spadaly až po ramena a zakrývaly jí tvář, takže jí Narvir nemohl vidět do obličeje. On jej ale znal nazpaměť. Jak by taky ne, když byla jeho sestrou – dvojčetem?
„Přicházíš pozdě,“ řekl, když k ní přistoupil. „Měla jsi problémy?“
Isfíra se usmála na pozdrav, tvář jí ale hned potemněla. „Na východě se šíří divné zvěsti. Říkají, že byl král zabit a s ním i jeho rodina. Naše teta Ariath a její synové...“
Narvir sklonil hlavu. „Vím o tom...“
„Bála jsem se o tebe. Všechno kolem té tajné zprávy se mi zdálo tak podezřelé... Ale hlavní je, že jsi tady a máš ji s sebou.“
Narvir se odmlčel. „Žádná tajná zpráva není. Byla to past. Měli jsme štěstí, že jsme do Myrionu nevyslali i ostatní, o které král žádal. Já sám jsem vyvázl jen tak tak a nevím co by se stalo, kdyby se mnou byli i Asigar s Livrodelem...“
Isfíra nevěřícně naklonila hlavu. „Takže je to pravda? Král Gylliren byl zavražděn? Kým? Jak se to stalo? Copak... copak tam nebyl jeho Strážce?“ Hlas se jí zachvěl.
„Všechno se to odehrálo tak rychle. V Myrionu se proti králi vzbouřila jen hrstka vojáků... Měli ho šanci svrhnout, ale nemohli se dlouho udržet proti těm, kteří by přišli na pomoc. Jenže Gydeon měl jiný plán...“
„Gydeon?“ vydechla Isfíra. „Geldarův potomek?“ Krev se jí bouřila při tom jméně. Dědic toho, který mohl za zkázu jejího národa, ten že se zmocnil trůnu? „Řekni mi, Narvire,“ naléhala, „co se stalo?“
Narvir mlčel. Obrátil svou tvář na západ, kde se v dálce za lesem tyčily vrcholky Dormských hor. Rýsovaly se na jasné obloze jako zlověstné stíny, poslové smrti, kteří prahnou po ovládnutí Syderie. A kdesi za nimi se rozkládala země Hadarot... „Tam odtud vyšlo zlo,“ ukázal k západu. „S těmi se Gydeon spojil, aby se zmocnil vlády. Já je viděl, Isfíro.“ Jeho hlas se proměnil v šepot. „Tisíce a tisíce jich stály před branami Myrionu. Zamořily celé město jako kobylky, bylo jich stále víc a víc. Jakoby to nemohlo nikdy skončit. Potom vše zachvátil oheň. Mezi domy zněl křik a pláč. Nikoho nenechali naživu. Gydeon začal nový Temný věk...“
Isfíra ho chytila za rameno. „Přežil ještě někdo jiný kromě tebe? Někdo přece musel zůstat!“
„Gawian, Irvador, Gylliren a jeho synové... každý, kdo byl ve městě, zemřel. Arwian a Gydeon jsou jediní, kteří ještě přežili z Artheonova rodu.“
„Potom tu nemůžeme zůstat!“ Isfířiny oči naléhavě plály. „Musíme se vrátit domů a říct to ostatním! Rozumíš mi?“
Narvir hleděl do země, jakoby mu už na ničem nezáleželo.
„Naše země se musí připravit na obranu. Musíme je varovat!“
Pomalu zvedl hlavu. „Máš pravdu. To ještě udělat můžeme.“
Vyšvihli se na koně. Země se znepokojeně rozechvěla pod údery kopyt jezdců, kteří přinášeli poselství války. Za chvíli po nich zbyly jen dva matné stíny v dálce a dvě řady stop rychle ubíhajících směrem na východ, kde ještě Eslandirovy děti měly svůj domov.
Noc je zastihla na úpatí Orisilských kopců – západní hranici mezi světem lidí a Vznešeného národa. Les, ve kterém se nacházeli, objímal celou jejich východní část. Narvir s Isfírou nikde nezastavovali. Pouze zpomalili své tempo, zčásti proto, že ani jejich koně nebyli neúnavní, hlavním důvodem však byla téměř nulová viditelnost.
Narvir náhle zpozorněl. Zmocnil se ho vtíravý pocit, že nejsou sami. Naznačil své sestře aby zůstala stát. Sesedl z koně. Plížil se nocí mezi široce větvenými stromy, které na něj dotíraly ze všech stran a škrábaly ho do krku. Čím dál však byl, tím víc v něm sílil pocit blížícího se nebezpečí.
Rozhrnul větve. Na malé mýtině před sebou spatřil skupinku mužů s koňmi. Pokud mohl soudit v té tmě, byli ozbrojení. A to víc než jen na obyčejnou výpravu.
Narvir se stáhl zpět. Pokud Gydeon vyhlásil kvůli němu poplach, mohli se vojáci dostat až sem, aby ho našli. Každému, kdo trochu uvažuje, muselo být jasné, že se vydá zpátky do svého města. A nejrychlejší cesta k Amun Niriath vedla právě přes Orisilské kopce.
Náhle za ním zašustily větve. Narvir instinktivně uskočil. Právě včas. Místem, kde ještě před vteřinou stál, prosvištěl šíp. Z mýtiny se ozvalo bolestné zaúpění. Narvir by se škodolibě pousmál, kdyby na to měl čas.
Rozběhl se pryč po kruhu kolem útočníka. Ve tmě rozeznával dvě matné postavy s luky. Za vteřinu na to – s meči. Narvir si lehl k zemi. Mlčky sledoval, jak jeho nepřátelé začínají pročesávat okolí. Jeden z nich se blížil k němu.
Vytáhl dlouhý nůž. Vyšvihl se na nohy a skočil po něm. Jediným pohybem mu prořízl hrdlo. Jeho společník se obrátil po hluku.
Narvir vystřelil vpřed. Vrhl nožem před sebe a podle hlasitého zaúpění pochopil, že zbraň našla svůj cíl. Vyběhl k místu, kde opustil Isfíru, jak nejrychleji mohl.
Kdesi před ním se ozvaly výkřiky a rozčilené koňské ržání. Přidal až na okraj svých sil. Náhle před sebou spatřil svou sestru, marně zápasící s asi pěti postavami.
„Isfíro!“
Na poslední chvíli se přikrčil za strom. Kolem něj proletěly šípy a zabodly se do kmenů před ním. Tady neměl šanci. Vyběhl vpřed a stočil se doleva, aby se dostal nepřátelům do zad.
V té chvíli mu něčí ruka zasadila tvrdou ránu do břicha. Sesul se v křečích na zem. Kolem něj se rozhořely pochodně.
„Ale, ale, ale...“ pravil sladce něčí hlas. „Kohopak to nevidím? Já jsem si ani nemyslel, že se setkáme tak brzy...“
Narvir překvapeně vzhlédl. Oheň ozařoval tvář velitele vojáků, toho samého, se kterým se před několika dny setkal v hostinci U Zápeříka. Dal svým mužům pokyn a ti surově vytáhli Narvira na nohy. „Netušil jsem ale, že si s sebou vezeš společnost...“
V kruhu světla se objevili vojáci, držící spoutanou Isfíru. Velitel k ní vykročil a chytil ji za bradu.
„Dotkni se jí a budeš toho litovat!“ Narvir marně zápasil s muži, kteří ho spoutávali.
Velitel se k němu pobaveně obrátil. „A co mi uděláš? Plivneš na mě? Bohužel, k mému hlubokému zklamáním, vězňům nesmíme ublížit. Král Gydeon si vás chce vychutnat osobně...“
„Říkáš král tomu, kdo zničil vaše město? Tomu, kdo vyvraždil své příbuzné, aby se dostal k moci? Jak se můžeš cítit člověkem a zároveň zrazovat svůj rod? Budeš litovat dne, kdy ses přidal k tomu samozvanci, až budou hadarotská vojska plenit tvůj dům!“
Velitel ho chytil pod krkem. „To už ale nebude tvůj problém.“ Škrtil ho tak dlouho, dokud Narvir nezačal chroptět. Potom ho pustil. „Ten dopis!“ kývl na své muže a ti ho rychle prohledali. Podali veliteli listinu, smotanou černým páskem kůže.
Rozevřel ji. Na několik vteřin se rozhostilo ticho. Náhle chytil Narvira za košili. „Kde je ta zpráva? Ze mě si nebudeš utahovat!“ Rozčileně odhodil list na zem. Nebyla na něm ani čárka.
Narvir zakašlal. Zvedl k němu oči. „Žádná není. Copak to nechápeš? Podvedli nás všechny a takovému člověku ty sloužíš!“
Velitel ho pustil. „Se mnou si nebudeš zahrávat! Já jsem kapitán Erfigard. Zapamatuj si to jméno!“
Narvir se tiše zasmál. „Tak pitomý jméno nezapomenu.“ Náhle ho jeden z vojáků udeřil do spánku a on upadl do bezvědomí.