Bílá pevnost

*0*
Bouře. Zuřivý přírodní živel donutil všechny aby se schovali. V celém městečku to vypadalo jako po vymření. Vlastně…ano, v jednom rohu malého trojúhelníkového náměstíčka živá bytost je. Miminko, tak týden staré, možná ani to ne. Má dlouhé zelené vlásky, což je velmi neobvyklé, alespoň na kojence jejího věku. Mám na mysli pochopitelně jejich délku, nikoliv barvu, ta je totiž ještě zvláštnější.
Lidé pomaličku začínají vycházet z domků, ale všichni se děťátku vyhýbají. A mají k tomu velice dobrý důvod – bojí se, že kdyby se jí jen dotkli zničila by je. Jsou velice pověrčiví. Děťátko stále pláče, až odněkud vyletí kámen a zasáhne jej. Okamžitě zmlkne, ale pak se rozkřičí ještě více. Z vedlejšího domku vyběhne rozespalá dívka. Všichni ji velice dobře znají. Je to léčitelka a bylinkářka, která vezme malé do náruče a ukonejší jej. Potom s ním odejde do svého domku.
***
„Tak pojď, ty uzlíčku neštěstí…“ zašeptal něžný, konejšivý hlas. Léčitelce se z hlavy sesunula plachetka a odhalila zářivě rudé vlasy. „Už jsem na tebe čekala, holčičko. Jsem tvá příbuzná víš? Budu tě vychovávat.“ Odkrývá plátno v němž je děvčátko zabaleno. „Ale musíš mi co nejdříve říci jak chceš, abych tě nazývala. Vím, že to dokážeš.“ Chviličku čekala a pak se ho kaštanově hnědých očí zaryly temně zelené. Byl v nich jasný vzkaz. Charissa.
„Dobrá, jak si přeješ. Škoda jen, že nevíš, co jsi na sebe tímto jménem vzala. Opět vzkaz. Vím. Vždy jsem to věděla. Je nutné zničit zlo. A to je mým posláním. „Výborně holčičko. Ale kdo ti to řekl?“ Nikdo. Cítím. A až zničím zlo pak možná zemřu i já. Nevadí mi to. O svůj život se budu prát. „Jak si přeješ. Rozhodla jsi se sama, věštkyně.“ Malé bylo vyčerpané, i když se to zdálo jako krátký rozhovor. Bylo to velice krátce po přenosu. „Dám tě spát a až usneš, ošetřím ti ránu od kamene. Nic tam nebude, věř mi. Dobrý spánek. Léčitelka se jménem, které si jako její svěřenka vybrala sama, Gariden, se usmála. Políbila maličkou na čelo a uložila ji do své postele. „Spi dobře“
Charissa v bezpečí měkké postele usnula a Gariden si přes vlasy natáhla plachetku. Pak tiše vyšla z domku. Před dveřmi na nic čekali vystrašení měšťané. „Máme se čeho bát?“ „Že není nebezpečná?“ „Měli bychom ji zabít, pak nám nic neudělá!“ Až za tímto hlasem se léčitelka otočila. „Opovaž se jí něco udělat a slibuji ti, že toho budeš do konce života litovat. Je to má neteř. Ale neptej se mě, jak se sem dostala, ani jak vím, že to je zrovna ona a ne nějaké jiné dítě.“ Pak se otočila k ostatním. „Nebojte se, není nebezpečná. Je to obyčejné dítě. Bude tu žít jako má svěřenka. Tak to bylo dáno.“ Usmála se. „A teď mě omluvte, musím na bylinky.“
***
„Ach Bethdo, kdybych věděla jak velké břímě na mne naložíš, nejspíše bych na to nikdy nepřistoupila. Ale měla jsi pravdu. Tvé dítě je předurčeno k velkému a slavnému osudu.“ Gariden klečela u obrovského kamenného sloupu s hlavou o něj opřenou. Nikdo netušil, jak velké úsilí ji stálo, aby se před ostatními přetvařovala, když odcházela. Jakmile zjistila čím toto dítě je, zděsila se před velikostí svého úkolu. „Doufám, že v této nejtěžší zkoušce obstojím.“