Most mezi světy- 2. část

Dívka spěchala na náměstí. Ve čtyři hodiny tam měla domluvený sraz s Nimerem a věděla, že dorazí se zpožděním.
Její snoubenec na ni čekal před kostelem už půl hodiny.
„Nimere!“ Vrhla se mu do náručí. „Byla jsem… Právě jsem… Máme už jen tři dny!“
„Co se stalo? Kdeže jsi to byla?“

Dívka neodpověděla. Na druhém konci náměstí stálo kamenné jeviště, na kterém se někdy konala různá představení, což jí nyní přišlo vhod a vydala se tím směrem. Chlapec běžel za ní a cosi volal. Ona si ho nevšímala.
„Všichni mě poslouchejte!“ řekla, když vylezla na pódium. Přestože bylo náměstí plné lidí nikdo z nich jí nevěnoval pozornost. I když ji většina z nich v tom hluku zaslechnout nemohla, ti nejbližší ji jistě ignorovali, až tak potichu nemluvila.
„Prosím! Věnujte mi pozornost!“
Opět žádná reakce.
„Most bude do tří dnů zničen! Vím to! Mluvila jsem s čarodějem ze Železné věže!“ zaječela z plných plic, až ji přeskočil hlas. „Jen já vím, co s tím udělat!“
Teď už ji někteří začali sledovat.
„Vlastně je to všechno naše vina. Nás lidí!“
Davem to zašumělo. To už někteří, kteří ji poslouchali, zastavovali kolemjdoucí a sdělovali jim, o čem se Lasse chystala mluvit.
„Tak co je?“ vykřikl netrpělivě někdo z davu po tom, co se dívka na chvilku odmlčela. „Již od dávných dob,“ pokračovala, „dávaly lidská láska a vůle spolu se svitem hvězd mostu sílu a energii na jeho existenci. Mezi lidmi a mostem vzniklo neviditelné pouto, stejně jako i mezi mostem a hvězdami. Pokud mi nevyvineme obrovskou vůli, světlo hvězd stačit nebude a most se již nikdy neobjeví, ani hvězdy, které při snaze udržet most v chodu slábnou a brzy nebudou dost silné natolik, abychom je mohli odsud spatřit.“
„Tak co s tím máme dělat?“ ozval se opět ten stejný, netrpělivý hlas.
Lasse pohlédla na Nimera, který stál jen několik metrů od ní a vypadal být ještě více v šoku, než ostatní, protože takhle ji ještě nikdy mluvit neslyšel. Když se jejich pohledy střetly, pokusil se však o povzbudivý úsměv.
„Když za tři dny, hned po východu hvězd, vejde na most zástup lidí, tak dlouhý, jako most sám, aby když se všichni lidé spojí, každá ruka stiskne ruku té nejbližší osoby, a tak tomu bude po celé délce mostu, jen tak vydrží a my po něm budeme moci přecházet i nadále a budeme svobodní.“

Ne každý dívce věřil a ne každému to vysvětlení stačilo, Lasse strávila na náměstí celý večer a snažila se všem lidem upřesnit, co přesně ji kouzelník poradil, přesto se zpráva, kterou přinesla ze Železné věže se rychle roznesla po celém městě a později ještě dál, až do Metrilu, také díky novináři, který šel náhodou náměstím v tu správnou dobu, aby zaslechl každé její slovo.


A přišel večer, na který všichni čekali.
Vyšly hvězdy a nikdo nevěděl, zda tomu tak není naposled, i most se opět všem ukázal v celé své kráse.

Z obou světů se na most vydal zástup lidí, držících se za ruce. Ať už to byli staří přátelé, nebo úplně cizí lidé. A k nim se přidávali i další, kteří třeba předtím váhali.
Mnoho jich dorazilo zdaleka, i mezi nimi byli tací, kteří dívčiným slovům příliš nevěřili, i tak se šli podívat na to, co se bude dít, čistě jen za zvědavosti.
Nikdo netušil, kolik lidí již na most vstoupilo, ale po neurčité době se jim podařilo ho konečně zaplnit. Každý zatím ztratil pojem o čase.

Ve chvíli, kdy již nebyla potřeba dalších lidí a Lasse v čele průvodu ze svého světa stiskla ruku Nimerovi, který vedl průvod svého lidu, most vzplanul jasným, zelenomodrým světlem. Vypadalo to krásně!Ale pak se to stalo! Někteří lidé se vyděsili a pustili ty, kterých se do té doby pevně drželi. V tom okamžiku se most začal třást. Nejdřív slabě, ale čím více stisků rukou povolilo, tím otřesy zesílily.

„Nepouštějte se!“ vykřikla Lasse. „Jen tak most vydrží. Prosím!“
Ale nikdo ji neposlouchal. Všichni se dali na útěk, směrem ke svému světu. Lasse a Nimer se však stále pevně drželi, ač se již z mostu začal sypat svítivý, zelenomodrý prášek a později i větší úlomky.
Následně otřesy zesílily natolik, že oba upadli a jejich ruce se rozpojily. Dívka rychle vstala a chtěla se opět chytit Nimera, nějaký silnější muž ji však pevně stiskl paži a táhl směrem k Atrilu. Snažila se mu vytrhnout, jeho stisk byl však silný a on pořád mumlal něco o tom, že je to pro její dobro a že mu za to jednou poděkuje. Nic si nenechal vysvětlit. Ohlédla se po Nimerovi, ale i on byl proti své vůli smeten davem, směrem k Metrilu.
Ani jednomu se nepodařilo probojovat se zpět k tomu druhému.
Mohli se jen dívat na to, jak se most hroutil, vyděšení lidé se snažili uniknout a někteří… Někteří i umírali. Kdo upadl na zem, již neměl v té tlačenici šanci se postavit, protože ho ostatní ušlapali.
Lasse si uvědomila, že selhali. Především ona selhala.

Přístavem šla asi desetiletá, maximálně dvanáctiletá holčička. Toužebně při tom hleděla na svět Metril, jehož odraz se třpytil i na mořské hladině. Smutně si povzdychla a posadila se na lavičku. Než její matka zemřela, chodívaly tam spolu často, hleděly na moře a na Metril a dívka poslouchala příběhy o svém tatínkovi, který v Metrilu zůstal, když most mezi světy navždy zmizel. Holčička ani její maminka ho již nikdy nespatřily, vlastně se to stalo ještě o několik měsíců dříve, než se děvčátko narodilo. Ale když s matkou pozorovaly ono vzdálené vesmírné těleso, necítily se tak samy.
„Třeba se teď tatínek taky dívá na náš svět,“ říkávala holčička.
„To víš, že ano. A pokud ne teď, podívá jindy, brzy, jistě jsme se tak již někdy setkali pohledy a neměli o tom ani tušení.“

Ale maminka nedávno zemřela ze zdánlivě neznámého důvodu, prostě jednoho večera usnula a již se neprobudila a holčička zůstala na všechno sama. Starala se o ni sice její teta, matčina sestra, ale ta jí nedávala zdaleka tolik lásky, kolik byla potřeba.

Holčička si prohlížela přístav plný lidí, z nichž nikdo nezastavil u místa, kde se prý dříve objevoval most a nikdo nezapřemýšlel o tom, co se ani ne před dvanácti lety stalo, tak jako ona, která si to na rozdíl od většiny přítomných ani nemohla pamatovat.
S dalším povzdychnutím pohlédla zpět na noční oblohu a nemohla uvěřit vlastním očím. Jako by se najednou na nebi začaly třpytit tisíce malých, světelných bodů a s nimi se zhmotnil krásný, zářící krytý most, vedoucí kamsi do dálky, nejspíše až do světa jejího otce. Vypadal přesně jako ten, který jí maminka popisovala.

„Promiňte, prosím!“ zastavila ženu, která zrovna procházela kolem. „Není to ten most, který zmizel?“
„A který máš na mysli?“ zeptala se žena, nečekala však na odpověď a pokračovala v cestě, ani se neohlédla.

„Pane?“ oslovila muže, který otázku zřejmě již zaslechl, protože ji ani nenechal ani domluvit a řekl: „Když zmizel, tak tu ani nemůže být,“ a také odešel.

Ani ostatní nevypadali, že by si mostu a hvězd všimli. Copak byla jediná?

Pomalu vstala, vstoupila na něj a opatrně udělala několik krůčků vpřed. Ohlédla se po lidech, ale nevypadalo to, že by ji někdo viděl. Pokročila o dalších pár krůčků dopředu, ale bála se, že se jí most okamžitě rozplyne pod nohama.

„Toho se bát nemusíš,“ ozval se najednou jasný, mužský hlas, ale nedalo se poznat, z jakého směru.
„Kdo… Kdo jste?“ vylekala se holčička, ač tušila, kdo na ni promluvil.
„Nepřerušuj mě,“ odpověděl hlas. „Ke všemu podstatnému se dostanu. Tvá matka tenkrát nechtěla mé moci zneužít a chtěla tím pomoci všem, ale především sobě a tvému otci, proto jsem jí dal ještě něco přes deset let života, tak jako ostatním, kteří mysleli více na sebe a své blízké, než na všechny. Ale ty jsi vzešla z opravdu velké lásky a abych aspoň částečně odměnil vůli a odhodlání tvých rodičů, udílím ti zvláštní poctu. Jsi po těch letech první, komu se tenhle most zjevil, přejdi po něm do světa Metril a najdi svého otce. Nebude to těžké. Žije ve městě, kam dojdeš a jeho jméno tam zná každý. On tě pozná, určitě rychle uvěří, že jsi jeho dcera. Tento most, stejně jako hvězdy, tu zůstane navždy, ne však v očích lidí. Až přejdeš, ani ty ho víc nespatříš, nebude to potřeba. Řekl bych ti: ,Pozdravuj svého otce,´ ale ten mě teď pravděpodobně nenávidí a nedivím se mu. Hodně štěstí!“


…Dokud se nezasnoubili a nepočali dceru, která jako první a možná i poslední spatřila most mezi světy spolu s hvězdami i po jejich vyhasnutí. Světlo z jejích krásných očí, stejných, jako mívala i její matka, Lasse, až do smrti věrná Nimerovi, stejně věrná, jako on jí, však nevyhaslo nikdy. Žila dlouho a šťastně se svým otcem, i když jim oběma Lasse velmi chyběla, a když i ona usnula věčným spánkem, lesk jejích očí byl stále vidět v očích jejích dětí a vnoučat, poději i pravnoučat… Její jméno znělo tak, jak si její matka ráda nechávala říkat. Dívka se jmenovala Lara.