|
Jedině růže…
Černý květ má, co naději zná,
beznaděj taky, když snáší se mraky…
Stejně tak bolest, jako i smích,
když voní, či bodne tě strachy…
Krása, co svléká tě z kůže…
Tak to je růže.
Jedině led…
Ten pokrývá svět, i lidská srdce,
co málokdy roztají, leda tak potají,
neviděna, nespatřena,
úlomky ledu zaprášena…
Pak jimi roztříštěna…
Tak žije led.
Až jednou srdce roztaje,
zástava na věži zavlaje…
Co potom…? Zima se vrátí…
Najde si růži, v sobě ji ztratí…
Zamrzlý květ tu bude stále,
jak srdce skrývat tiše city,
které jsme růži vdechli…
Já i ty…
|