Bílá pevnost II.

O pět let později

„Tetó!“ Zvonivý hlásek malé, tak pětileté dívenky se zelenými vlasy je slyšet všude kolem. Gariden se pomalu zvedá od záhonku za domkem. „Ano Chari? Co se děje?“ Odpovídá s úsměvem a pohledem upřeným na bytůstku před sebou. „Do vsi přijeli komedianti…Všichni se na ně jdou podívat…Můžu taky? Prosím….“ Charissa naklonila hlavičku a líbezně se usmála. „A už jsi udělala co jsem ti řekla? Natrhala jsi pro králíky pampeliškové listí?“ Optala se teta s pozdviženým obočím. Dívenka sklopila hlavu, zesmutněla a zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Ale holčičko, víš přece že se říkává, nejdříve práce a pak zábava. Až jim přineseš plný košík listí, budeš moci jít. Ano?“ „Dobře teto.“ Char vzala košík a odběhla na louku k lesíku. Až tam se otočila a zamračila. „Proč musím vždycky všechno? Ostatní nemusí nic…To není fér…“ Utrhla pár pampeliškových lístků a pak se zamyslela. „Teta přece nepozná, když se zaběhnu podívat co se děje na návsi a pak se hned vrátím. Určitě.“ Umiňovala si. Nechala téměř prázdný košík košíkem a už si to oklikou, aby ji teta neviděla, metelila na náves.
***
Na návsi zatím bylo pozdvižení. Malá opička přeskakovala z jednoho dítěte na druhé. Děti se smály a hladily ji. Důstojný rezatý kocour se líně vyhříval na sluníčku, při pejsci proskakovali obručí, jako by se nic nedělo. Komedianti se oblékali do kostýmů a chystali se lidem zahrát oblíbenou pohádku o cikánech a černé kočce. Mělo jen jednu vadu. Jejich kočka byla rezavá.
Char doběhla na náves právě včas, aby si našla místo mezi dětmi, začínalo se hrát. Seděla vedle své nejlepší kamarádky Adie. „Takže ti to teta nakonec dovolila?“ „Ne, zůstanu tu jen chvilku. Pak musím jít trhat pampeliškové listí pro králíky…“ zašklebila se Charissa. „Jé, a nebude lepší, když tu budeš celé vystoupení a pak to natrháme spolu? Bude to dvakrát rychlejší a tvoje teta nic nepozná…“ „To nejde,“ vzdychla Char. Nechtěla, aby se na ni teta zlobila. Ale na druhou stranu…to představení bylo tak krásné…A tak zůstala. Když herci skončili už se stmívalo. „Adie, pojď, jdeme rychle natrhat to listí…“ „Když já musím domů, Chari. Maminka by se zlobila. Ahoj, uvidíme se zítra.“ Pak odběhla. Charissa svěsila hlavu. Nejlepší kamarádka ji zklamala. Za chviličku se ale vzchopila a rozběhla k lesíku, kde nechala košík. Co nejrychleji se pustila do trhání, ale bylo nad slunce jasnější, že teta stejně pozná, že utekla do vsi. Trvalo snad půl hodiny, než natrhala dostatek pampelišek, aby to stačilo na celý košík. Chytila jej a rychle se rozběhla domů. Doběhla na zahrádku, otevřela horní dvířka klece s králíky a vstrčila dovnitř svou dnešní kořist. Chvilinku se kochala pohledem na ta něžná stvoření ale nakonec od nich odtrhla pohled, vzala košík a s tlukoucím srdcem vstoupila do domku.
Teta na ni již čekala a tvářila se jako bohyně pomsty. „Kdes byla, Charisso? Ještě nikdy ti netrvalo natrhat pár pampelišek tak dlouho!“ Char sklonila hlavu a zašeptala: „Omlouvám se této, byla jsem neposlušná. Utekla jsem, abych se podívala na komedianty. Chtěla jsem tam zůstat jen chvilku, ale jejich představení mě okouzlilo a já jsem úplně zapomněla na čas. Dej mi prosím trest a odpusť mi.“ Gariden z tohoto proslovu ztratila řeč. Ještě nikdy se jí nestalo, aby se Chari dobrovolně přiznala k tomu, co provedla, a tak ji to velice překvapilo. „Stalo se tam něco, o čem bych měla vědět?“ „Myslím že ne, všem se to představení moc líbilo, akorát jejich kočka byla rezavá místo černé. Jinak na nich nic zvláštního nebylo.“ „Dobrá. Tvůj trest ti oznámím ráno, teď jdi spát, je dost hodin na tak malé dítě.“ Charissa sevřela rty a odešla. Bylo jí jasné, že trest bude těžký, jako ostatně vždy, když ji teta poslala spát pře tím, než oznámila, jaký trest dostane. Vlezla do postýlky a Gariden se unaveně sesunula za stůl. Aby dostála své povinnosti bylinkářky začala třídit to, co dnes natrhala v zahrádce. Pracovala asi hodinu, když ji překvapila rudá záře a vyděšené hlasy vesničanů. Vyběhla před dům, na náves a zastavila kováře Grewana. „Co se stalo?“