Sluníčko

Časně ráno, všude kolem je cítit příslib příjemného letního dne. Stačí jen zavětřit. „Mami, prosím, můžu se dnes proletět zase k tomu domu, který jsem včera objevil? Chtěl bych znova vidět tu milou dívku, která se na mě tak hezky usmívala.“ „Sluníčko, to nejde. Včera byla neděle a dnes musíš do školy.Ano?“ „Ale, mami, já…“ „A nezlob. Kolikrát jsem ti říkala, že si jich nemáš všímat. To si nemůžeš hrát s něčím jiným?“ Zase pondělí. Každé ráno znova a znova. Vypnout budík, vyhrabat se z teplé, přítulné pokrývky, ranní hygiena, něco na sebe a pospíšit si na autobus. Není to tak snadné, jak se zdá. Co třeba make up? Podle nálady. Pravdou je, že mi záleží na tom, jak vypadám, jak mě lidi vidí. Právě proto teď zrovna stojím před skříní a řeším svou každodenní otázku, co na sebe. Mrknu na hodinky. Proboha, snad mi to neujede. Nakonec to vyhrají ošoupané džíny a obyčejné tričko. Sedím na svém oblíbeném sedadle u okna ve starém rozkodrcaném autobuse. Oblíbeném, protože jestli nastoupí starší osoba, uvolnit místo by měl člověk vedle mě, nikoliv já. Ani mě se to nezamlouvá, ale občas musíme přinášet oběti. Vytáhnu sešit, snažím se něco naučit, ale opět to zůstane jen u toho snažení. Myšlenkami jsem bůhví kde. Občas mám takové chvilky, kdy mě přepadají myšlenky. Nejsou to obyčejné myšlenky, které ke mně přicházejí neustále. Tyto myšlenky jsou smutnější a závažnější, jindy veselejší a kamarádštější. Mám je moc ráda. Navštěvují mě téměř každý den, někdy i několikrát denně. Ale ještě mě nenapadlo svěřit se vám a popovídat si s vámi o nich. Zvoní za 10 minut, fajn. Povyprávím svojí nejlepší kamarádce o svém včerejším rande. Naše fantazie, nápady a možnosti jsou nevyčerpatelné, našemu neutuchajícímu veselí jako vždy nikdo nerozumí. Svěří se mi, že má jeden velký problém. Začátek hodiny. Zrovna teď. Následuje výbuch smíchu. Učitel nechápe potřebu sdělování svých pocitů a postřehů během výuky. Přitom je to tak důležité! „Konečně konec školy, třeba skončila ve stejnou dobu jako já. Tak já letím. Uvidíme se zítra“. V rychlosti se rozloučí, nabere výšku, pak rychlost a spěchá k domu. Je tam. Má velkou radost, že ji zase vidí. Pohodlně se uvelebí na velkou košatou lípu, co roste před domem a spustí novou píseň, kterou se dnes naučil ve škole. Je o tom, jak nevinně může vypadat hra, hra o život. Ale co to? Kam jde? Naladil se na stejnou frekvenci. Do lesa, na procházku, no prosím. Zastavila jsem se u bublavého potůčku a posadila jsem se do měkké voňavé trávy. Postupně se ke mně prodírají přes křoví, plazí se v trávě, myslí si, že je nevidím. Já už jsem je však dávno zaregistrovala. Koho? No přece svoje myšlenky. Co když vše, co je kolem nás, vidí a slyší, vnímá a naslouchá, pozoruje a kritizuje? Co se s námi stane po smrti? Odpovědi visí ve vzduchu, musím jen o trochu výš natáhnout ruce a zachytit je. Jsem ještě moc mladá. Musím počkat. Nebo umřít. Ale to jsem nechtěla. Neviděla jsem ho už někde? No jistě, vždyť to je ten, co mi včera svým zpěvem tak zamotal hlavu. Zdalipak umí číst moje myšlenky? Vzít mě s sebou do nebes a dát mi odpovědi? Pojď ke mně, Sluníčko, mě se nemusíš bát. Opravdu se tak jmenoval, jak jsem se později dozvěděla. Instinkt. Jako by slyšel, co si v duchu říkám. Přiletěl a sedl si naproti mně. Nemluvil, ačkoliv jsem cítila, že to umí, ale dělal mi společnost až do té doby, než se začalo stmívat. Komunikovali jsme spolu telepaticky. Nemůže mě vzít s sebou, nejsem připravena, ještě ne. Rozloučila jsem se a odešla domů. S mým laskavým svolením mě doprovodil až k domovním dveřím. Byla jsem šťastná, že mi všechno vychází. V rodině, se svými přáteli, ve škole, později v práci. Všichni mě měli rádi, obdivovali mě, a přesto o mě věděli tak málo! Byla jsem svým způsobem normální, nijak jsem se neodlišovala od svých vrstevníků. Jen svými myšlenkami a svým zvláštním přítelem. Za několik let mi můj ptačí kamarád sdělil, že už jsem schopná konečně vzlétnout. Instrukce zněly: vystup na nejvyšší místo v domě, roztáhni ruce a leť. Oknem na půdě jsem se dostala na střechu svého domu. Nedívala jsem se dolů, pouze vzhůru. Roztáhla jsem ruce a skočila. Žádné odpovědi. Necítila jsem bolest, jen lítost. Teď už nevrátím to, co jsem udělala. Jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že dokážu létat. Vždyť je to hloupost! Můj přítel, vlastně nevím, jestli ho tak mohu nazývat potom, co mi provedl, se spokojeně usmál a odletěl domů. Já ne. Byla jsem mrtvá. Zobáčkem si vyryl další čárku do pelesti svého dřevěného lůžka. Mnohem lepší lůžko, než moje rakev. I moje myšlenky mě opustily. Zavrtal se pod peřinu a usnul. Příští den se chlubil, že už má sedm čárek, zatímco jeho spolužáci pouze šest. Mé převtělení trvalo krátce. Šťastné mamince se narodilo děťátko. „Sluníčko, vítej na světě!“ Hlavně mi neříkejte Sluníčko, prosím. Svůj minulý život jsem si pamatovala dokonale. Dobrý den, myšlenky! Jen jsem neuměla mluvit, abych o tom všem řekla. Během pár měsíců jsem však na vše zapomněla. Žila jsem znova, jen jsem netušila pokolikáté. Kočka se líně protáhla a mlsně se olízla. Už se jí dlouho nepoštěstilo chytit ptáčka. Zbyla z něj hromádka peří. Ležela mi v klíně stočená do klubíčka a předla. „To se dělá? Lovit ptáčky?“ pokárala jsem ji. Můj nynější dům se zamyslel a pak jen tak potichoučku pro sebe pravil: „Čeho všeho se já ještě dožiju.“ Zaslechla ho pouze kočka.