|
Byl večer a pak byla noc,
kdekdo nás prosil o pomoc,
a my, jak hluší, bezbranní,
odmítli jeho volání.
Bylo ráno, však bez slunce
a vítr vlál jen lehounce,
když před zdí stáli, potichu,
vstříc smrti a mému smíchu…
Byl večer, znovu, jak kdysi
a my, ti zrádci, my – krysy,
jsme s vrahy jedli u stolu
a pili víno pospolu.
To o půlnoci, slyšet hlas,
co nezná pomstu, zná jen nás
a naše viny, hříchy, pláč --
a děkuje nám… Jenže zač?!
Snad myslíte, že pochopit –
a zhroutit se, nemoct dál žít,
nás přivedlo až ke srázu,
kde zbavili jsme zem kazu…
My radši žijem' s vámi dál
a ne daleko… Opodál.
Když vyjdete ven, jsme tam též,
když zůstaneš, snad nezemřeš…
|