Procházka deštěm
Když procházím se v dešti
a hudbu kapek slyším hrát
pak zatnu ruce v pěsti
a začnu vzpomínat.
Na horké léto krásné,
které čas už dávno vzal.
Na chvíle tolik šťastné,
které jsem prožíval.
Tenkrát jen nám patřil svět,
a tak krásně na něm bylo.
Na louce voněl snad každý květ
když slunce svou zář vlilo.
Tam poznal jsem tvoji tvář
a už nechtěl jsem znát jinou.
Jen pro tebe svítila hvězdná zář
když stáli jsme tam jen ozářeni lunou.
Pod stříbrnou klenbou hvězd
jejichž svit ve vlasech jsi měla,
a tvář tvoje dávala mi zvěst,
že lásku mou jsi chtěla.
Tu jemný déšť tak svěží
zahalil mě a tebe.
Na krok bylo vidět s těží,
my však drželi se sebe.
Vše kolem svěžestí vonělo
když políbil jsem ústa tvá.
Nám zpět se domů nechtělo
vždyť já byl tvůj a ty jsi byla má.
Jenže všechno končí jednou,
stejně tak i okamžik tolik sladký.
Ty už tu nejsi se mnou
čas žene se vpřed a nikdy nevrátí se zpátky.
Tak jdu se projít v dešti,
už kapky slyším hrát
Snad prší dávné štěstí
snad smím ho ještě znát.
|