Z deníků korvety Vigilance - Finále

Finále

Proboha! Jsem ještě naživu??? … Jo, jsem… No tak to bych asi měl vstát… a jít dál…

James se probral v kokpitu své malé stíhačky z mrákot a hlava mu nesnesitelně třeštila. Přímo proti jeho očím stékala po skle nevelká krvavá skvrna. No, to je úžasný! Rozsekl jsem si škebli. Přejel si rukou po čele a krvavá stopa na dlani ho ujistila, že tomu tak skutečně bylo. Naneštěstí pro něj, hlava nebyla jediná část těla postižená havárií. Mnohem hůře to odnesla jeho pravá paže. Prudký náraz totiž úplně zdeformoval pravobok vesmírného plavidla a kus zkrouceného plechu prořízl kombinézu a hlodnul si i do tkáně. Rána ani moc nebolela, ale připravila Jamese o cit i sílu v celé končetině, nehledě na potůček krve protékající skrze oděv. Bože! Je to jako zlomenina… No to jsem dopadl!
Tak co se vlastně stalo?! Ten parchant Malcolm! Hledal jsem ho, ale nakonec on našel mě… Stačil jeden přesnej zásah z jeho laserového kanónu a šel jsem do kytek! A to mě učili, jak se nenechat překvapit – taková školácká chyba… Můžu považovat za štěstí, že ještě žiju…
James chvíli seděl bez jediného pohybu u řídícího panelu. Tak, co teď?! Při tý bouračce se rozflákalo i rádio. Nemůžu volat pomoc… A tady sám taky nic nezmůžu. Holt budu muset do tý zimy venku. To se mi zas něco povedlo! Neznám ani jméno týhle planety.
Nemusel ani otvírat kabinu. Díra v boku byla dostatečně velká na to, aby jí prolezl ven. Vzal si svůj batoh se skrovnými zásobami jídla, vody a munice. Pistoli měl bezpečně uloženou v pouzdře u opasku. Malý vrhací nůž si schoval do nenápadné kapsy na pravém rukávu… Doufám, Malcolme, že jsi ještě někde poblíž. Máme nevyřízené účty!
Vesmírné plavidlo trčelo napůl v zasněžené zemi. Zdeformovaná příď se celá schovala do zimní peřiny a trysky ještě lehce doutnaly. Z obnaženého motoru stoupal zápach několika spálených součástek a obvodů. Všude kolem se povalovaly střepy silného skla a úlomky karoserie… Hmm! Tak tohle asi nespravím! Musím najít pomoc… A hned potom Malcolma!
Vydal se po bílé pláni… Tam v dálce se tyčily k nebi vysoké mrakodrapy. Podivná metropole na otevřené pláni se stala Jamesovým cílem. Však to bylo taky jediné sídlo v téhle pustině. Jinak jen samý led a sníh… Aspoň, že jsem ztroskotal v civilizované soustavě. Nechtěl bych zkejsnout v úplným zapadákově! Do toho města dojdu tak za dvě hoďky. Takže mám čas přemýšlet… Hlavně o tobě, Malcolme!
Obtěžkán plným batohem, bořil se James po kolena do závějí. Slunce zapadalo a vrhalo na celou pustinu stíny městských staveb. Pár načervenalých paprsků mu svítilo do obličeje. Vůbec se necítil dobře. Byl zraněn, měl hlad, vztek na Malcolma a západ slunce nad polární krajinou mu na sebevědomí taky nepřidával. Jakoby nekončil den, ale celý jeho život. Šel však dál. Výcvik vojáka z elitní jednotky ho naučil ignorovat veškeré vnější vlivy. Brodil se hlubokou sněhovou přikrývkou. Každou část jeho těla živila a poháněla kupředu jediná myšlenka, jediné heslo – Malcolm!

Před více jak dvaceti lety se James a Malcolm poprvé potkali na vojenské akademii. Oba byli cvičeni v boji proti terorismu a posléze i sloužili ve stejné jednotce. Zúčastnili se jak mnoha menších operací tak i hrstky opravdových válek. Právě během občanské války na planetě Razor se z nich stali opravdoví přátelé. Při všech bitvách si vzájemně kryli záda a dýchali jeden za druhého. Domluvili se, že po válce spolu zaletí na planetu Vrego, do největšího intergalaktického kasina, hrát všechny možné hazardní hry, dokud budou mít prachy! A že jich tehdy neměli málo. Taky si chtěli koupit tu nejrychlejší dvoumístnou stíhačku a sbalit spoustu holek…
Válku oba přežili, ale z jejich velkých plánů nezbylo nic. Zážitky a vzpomínky na padlé spolubojovníky tížily jejich mysl jak černý stín… Taky se toho hodně změnilo. James a Malcolm zůstali jako jediní ze své jednotky. Všichni ostatní našli na Razoru svoji smrt. Oddíl byl zrušen a cesty dvou velkých přátel se rozešly. James se stal velitelem čety nováčků a Malcolm odešel z armády nadobro. Našel si práci u klanu Quadrate, společnosti anarchistů, kteří profitovali z razorské války, neboť není-li řád, může se všechno – vraždit, loupit i pašovat.
Od té doby neměl James o svém někdejším parťákovi žádné informace. Měl u sebe dřevěnou hrací kostku, na níž nebyla pětka. Tu mu dal Malcolm během války. Jakoby tušil se jejich cesty rozdělí. Ať už smrtí jednoho z nich, nebo prostě jen náhodou. Dával ji Jamesovi se slovy, že až bude chtít hodit něco mezi čtyřkou a šestkou, vzpomene si na něj… Jakoby tušil se jejich cesty rozdělí. Ať už smrtí jednoho z nich, nebo prostě jen náhodou.
James věděl, že Malcolm pracuje pro podsvětí, a že až se obnoví řád, bude pronásledován policií. Modlil se však, aby právě je příslušnost k opačným stranám zákona nepostavila proti sobě. Když už má Malcolma někdo chytat, ať to nejsem já! Bohužel se tak stalo… Je to náhoda, nebo osud?!

Vyndal z malé kapsy své kevlarem vyztužené bundy onu dřevěnou kostku. Zadíval se na holou stěnu, kde obvykle bývá pětka. Nechtěl na Malcolma myslet, ale nedokázal si pomoct… Pocítil silnou touhu tu kostku zahodit, co nejdál, pryč!!! Je to dar od zrádce. Kdysi přítele, který teď obrátil svou zbraň proti mně. A tenhle kus dřeva mi ho má připomínat?! … Ale na druhou stranu, ta kostka za nic nemůže… Malcolme! Ty parchante! Proč se tohle muselo stát? Proč jsme se museli setkat na opačné straně barikády?! Proč právě my dva?!
Slunce konečně zapadlo za obzor. Už žádné paprsky nešlehaly do obličeje. James zdvihl sklopenou hlavu a rozhlédl se. Byl téměř ve městě. Zbývalo jen pár set metrů. Nohy ho pomalu přestávaly poslouchat. Přesto dál klopýtal kupředu. Během svého života přišel o veškeré iluze, ale stále zde zůstávala poslední věc k vyřízení – Malcolm, co jiného…
Od občanské války uplynulo dobrých pět let. Pět dlouhých let… Co jsem za tu dobu dokázal?! Poslouchal příkazy, honil zločince… Nikdy jsem se na nic neptal. Řekli: „Sejmi tohohle hajzla!“, tak jsem ho chytil… A nedávno nařídili, abych chytil tebe…
Já nechtěl! Bože, jak já nechtěl… Mám zlikvidovat někoho, kdo v minulosti nesčetněkrát zabránil mojí likvidaci?! To přece nejde. Rozkaz je rozkaz, ale přátelství je mnohem víc… Hledal jsem ho. Ne abych ho vodprásknul, chtěl jsem s ním mluvit... Co ho jen přimělo k práci pro Quadrate? Prachy nebo moc? Peněz měl dost a v armádě už dosáhl na hodnost majora, stejně jako já… Tak proč? Touha poznat nový svět – podsvětí? To přece k němu nesedí… Nechápu to… Chtěl jsem s ním mluvit, ale když jsme se potkali, nemilosrdně mě sestřelil… A tak teď kráčím touhle ledovou plání, abych ještě mohl chvíli žít. Abych ještě měl šanci dovědět se pravdu…
Konečně se James dostal pomalým a těžkopádným krokem do města. Zkontroloval, jestli má v pistoli plný zásobník. Tyhle končiny jsou prolezlé kriminálníky. Nesmím dovolit, aby mě překvapili… Schoval zbraň zpět do kapsy a vydal se po dlouhé hlavní třídě, lemované z obou stran vysokými lampami, směrem k centru. Slabé výbojky vrhaly na celou ulici lehké oranžové světlo. Jakoby se snažily Jamese přesvědčit, že den ještě neskončil.
Malcolme… Já tě tak nenávidím. Chtěl jsem si s tebou jen promluvit a ty mně sejmeš… Bez jediného slova do mezipalubního rádia, bez varování… Nechci tě zabít, i když mi to nadřízení poručili, i když si to zasloužíš!!! Ale ty mi svým chováním nedáváš na vybranou. Jen blázen se nechá dobrovolně zabít. Přestože mám kvůli tobě rozseklou hlavu a pravou ruku ani necítím, jsem ochotnej ti to odpustit... Neviděli jsme se pět let. Vypadá to, že mi nemáš co říct. Já tobě ano! Nechci tvoji smrt. Chci dialog…
Na křižovatce lampa poblikovala. Výbojka asi nebyla z nejnovějších. A tam ji James spatřil. Nahoře na střeše dvanáctipatrového věžáku. Stála tam nehybně. Vrhala dolů na ulici temný stín – Malcolmova loď. Jeho vesmírný koráb, který poslal Jamese k zemi. Tak přece jsi tady! Dostanu rozhřešení i pravdu… Popovídáme si.
James se vůbec nerozmýšlel. Co nejrychlejším tempem vběhl do budovy a patro po patru stoupal vzhůru. Šel po schodech, jelikož výtahy se v těchto končinách obvykle stávají doupaty narkomanů. Pravou ruku stále necítil… Snad ji nebudu potřebovat. Jestli to proběhne podle mého plánu, odejdeme odsud oba!
Konečně se dostal na střechu. Bylo zde pusto. Stále sněžilo, i když už ne tak hustě. Jen pár stop v čerstvém prašanu napovídalo, že tudy před pár minutami někdo procházel. James se jen letmo rozhlédl a zamířil k Malcolmově stíhačce... Jestli tu ten hajzl není, tak si na něj počkám!
Nijak nezajišťoval prostor, nekontroloval okolní budovy. Nepřišel jako voják, ale jako nechápající poutník, který chce vědět, jestli všechny jeho životní hodnoty nebyly jen mlhavý přelud…
Malcolm nebyl přítomen. Loď byla prázdná a zamčená. Ticho a tma – nic jiného Jamese neobklopovalo. Jako předzvěst, že se něco stane. Vítr zcela utichl. Sněhové vločky zlehka padaly na zem i Jamesovu zraněnou pravici. Absolutní ticho - klid před bouří… A ona přijde!
James znejistěl. Víc než kdy předtím si teď uvědomil, že je raněn a pokud dojde na souboj, bude mít jen mizivou šanci. Pokusil se zatnout pochroumanou ruku v pěst. Moc se mu to nedařilo. Hrůza. Jsem mu vydán na milost…
„Takže jsem tě nezabil!“
Hlas přicházející od vstupu na střechu proťal božské ticho jako ledový nůž. James zůstal stát zády, neotočil se. Snažil se zachovat svůj klid, ale kdesi hluboko ve svém nitru cítil, že něco není v pořádku. Zrychlil se mu tep. Po mnoha letech ho velmi silně ovládnul pocit, na který už dávno zapomněl – byl to strach!
„Mohlo mě to napadnout,“ pokračoval příchozí, „už jsi přežil mnohem horší věci než pád s letounem…“
James nechápal jak, ale náhle se nějak uvolnil. Poslední věta mu vrátila ztracenou odvahu. Vždyť je to pravda. Mám za sebou strašlivější věci než setkání tváří v tvář nepříteli. Až teď se pomalu otočil, aby pohlédl Malcolmovi do očí. Byl to pořád ten sympatický mladík, i když na jeho obličeji zelo více jizev než před pěti lety… Tak se konečně setkáváme!
„Řekni mi, proč, Malcolme…“ optal se tiše. Snažil se vymazat ze svého tónu jakoukoli emoci. Snažil se za každou cenu působit sebevědomým dojmem, i když jeho situace byla zoufalá.
„Proč?!“ skoro vykřiknul Malcolm, „zvláštní, že ty se ptáš! Copak ty by si mě nesestřelil? Dobře vím, že tě na mě poslali?! Ptal jsi se JICH, proč?!“
„Neptal!“ přikývnul lehce James, „protože jsem to věděl. Oba to víme. Jsi zločinec, nepřítel republiky… A mým úkolem je takové chytat.“
„No vidíš a mým úkolem je nenechat se chytit! Pak se divíš, že jsem tě poslal k zemi. Byl jsi sice můj přítel, ale jen blázen neopětuje palbu protivníka. Myslel sis, že se tebou nechám sejmout jen proto, že se nějakou dobu známe?!“
„Nechtěl jsem tě sejmout! Chtěl jsem si s tebou promluvit. Chtěl jsem vědět proč! Tehdy po válce na Razoru jsi odešel ke Quadratu a nic jsi mi neřekl. Celou tu dobu jsem se sám sebe ptal, proč… A teď jsem konečně dostal šanci… zeptat se tebe!“
„Víš jakej je rozdíl mezi mnou a tebou? Ty jsi strašně upjatej. Nejsi schopnej přijmout to, co se děje. Realita tě úplně míjí! Republika slábne, ale ty jí pořád sloužíš. Pořád plníš její ideologický příkazy a nedokážeš se postavit na vlastní nohy. Já jsem jinej. Pochopil jsem, že slepě sloužit systému nikam nevede a odešel jsem…“
„Přešel jsi na stranu zločinu a chaosu. Nic víc jsi nedokázal! Utekl jsi za jednodušším stylem života! Porušovat pravidla je tak jednoduché, když dokážeš přemoci ty, kteří je vytvářejí a dohlížejí na jejich dodržování!“ přerušil Malcolma James.
„Myslíš?! Co je to zlo? Co je chaos? Co jsou pravidla? Definuj mi ta slova. V dnešním světě neustálých revolucí a převratů už tyhle termíny ztratily svoji platnost… Náš svět není rozdělen na dobro a zlo nebo na řád a chaos… Je to místo, kde žádná pravidla ani hodnoty dlouho nevydrží. Jediné co zůstává, jsou lidé a peníze!!!“
„Takže to děláš pro prachy?“
„Ne, dělám to, protože chci volnost, jak jsi správně odhadl. Quadrate mi nedává žádné příkazy jako tobě republika. Jediným mým úkolem je bořit váš systém. Že se u toho trochu obohatím je jen vítaný bonus…“
„Takže jsi se vlastně vykašlal na všechno, co pro tebe kdysi něco znamenalo a našel jsi si novou snadnou cestu…“ smutně povzdechnul James.
„Přesně tak… Teď to víš. Zodpověděl jsem tvoji otázku, takže už tě můžu v klidu zabít…“
Jamesem tohle oznámení docela zacloumalo. Během rozhovoru s bývalým kamarádem úplně zapomněl, o co že tu vlastně běží. Začal doufat, že si pokecají a v míru rozejdou… Hezká představa, ale z téhle situace tak lehký únik nebude. Zdá se, že souboj na život a na smrt je nevyhnutelný.
„Víš Jamesi,“ promluvil opět Malcolm a vytáhl z pouzdra pistoli, „věděl jsem, že tahle chvíle jednou přijde. Byl to jediný důvod, proč jsem se obával vstoupit do Quadratu. Myšlenka, že bych se měl střetnout s tebou coby ochráncem toho vašeho „zákona“ mě dřív děsila... Teď už ne. Naopak! Posledních pár měsíců jsem se vysloveně těšil na souboj s tebou. A teď je tady. Je to vrchol!“
„Jak to myslíš?“ otázal se James aniž by učinil jakýkoli pohyb. Stál vzpřímeně, jakoby se ani nechtěl bránit nebo krýt.
„Prošli jsme spolu spoustu bitev. Bojovali proti mnoha armádám a přežili jsme… Všechny souboje jsme vyhráli. Náš život je jako turnaj. Přehršle potyček a přestřelek… A teď nastalo finále, jako v každém turnaji. V posledním zápase se vždy utkají dva dosud neporažení… Ale kouzlem finálové bitvy je, že jeden z účastníků musí prohrát… Tak, jdem na to!“
Pozvedl ruku s pistolí a namířil přímo na svého starého kamaráda. James se ani nepohnul. Jen čekal. Nechtěl se nechat zastřelit. Prostě doufal, že Malcolm nevypálí.
„Tak vyndej tu bouchačku!“ zavrčel Malcolm, „pořád ji nosíš v pravé kapse?“
James nereagoval. Jen stál a koukal sokovi přímo do očí. Snažil se v nich najít naději. Nechtěl bojovat. Ne, že by se bál smrti, to rozhodně ne... Denně se jí chechtal do tváře, ale cítil, že nemá sílu. Nedokáže zastřelit člověka, se kterým prožil několik let svého života. To přeci nejde!
„Necháš se tu picnout jako nějakej prašivej pes?! To bude úžasnej náhrobek: ‚Zde leží James, veliký to válečník. Přežil nespočet vojenských operací. Nakonec byl střelen do hlavy aniž by sám vytáhl zbraň.‘ Jak by se s tím ta tvoje hrdá duše smířila?!“
To byla poslední kapka, která odplavila všechny Jamesovi zábrany. Ať to teda rozhodne pár kulek! Souboji již není vyhnutí… Roztřesenou zraněnou pravačkou sáhl do kapsy a vyndal pistoli. S obrovskou námahou ji namířil proti sobě. Stálo ho to mnoho sil, ale nepomohl si levou rukou… Možná mě čeká poslední výstřel, ale ať je aspoň v něčem stejný jako ty předchozí - bude vypálen jednoruč!
„Tam nahoře jsem tě sice nezabil, ale tvé zranění tě zlikviduje aspoň nepřímo. Myslíš, že mě můžeš trefit rozříznutou pazourou?“
„To brzy uvidíme, kámo…“
„Jak chceš… Dám ti poslední šanci – můžeš vypálit jako první!“
James se pousmál. No tak vida! Malcolm mne podceňuje…
Opatrně přendal zbraň do zdravé levačky. Proboha, jak se to vlastně má držet v druhý ruce?! Ale spíš ho trefím takhle… Namířil na soupeře, ale nedokázal udržet pistoli v klidu. Klepala se mu celá paže… Takhle to nepůjde! Asi budu muset vážně střílet pravačkou.
„Levou rukou? Nejsi levák, příteli. Natolik dobře tě snad znám. V životě jsi levačkou nedokázal ani nastartovat stíhačku… Přestaň dělat šaškárny a vem ten kvér do obou…“
Malcolm celou scénu pozoroval s úsměvem. Byl si tak jist Jamesovou bezmocností, že sklopil hlaveň svého revolveru k zemi. James znovu s vypětím všech sil uchopil zbraň do pravé ruky a s bolestivou grimasou zacílil na kamarádovu hlavu.
„Už jsi si vybral hnátu, Jamesi?! No tak střílej, ať to máme za sebou… Ať to TY máš za sebou!“
James se klepal soustředěním. Na čele mu naběhly žíly… Ruka mu lehce vibrovala, takže Malcolmova hlava neustále unikala z hledáčku… Po pár vteřinách James zbraň sklopil s vítězným úsměvem.
Jakoby úplně zapomněl na vážnost celé situace, prohlásil hrdě: „A co moje zásada, že nikdy nevypaluju první ránu… Tu přece znáš, ne? Myslíš, že ji poruším kvůli někomu jako jsi ty?!“
„Budeš muset… Jinak je střecha tohohle baráku a můj zjizveném kvicht posledními věcmi, které ve svém nanicovatém životě uvidíš,“ kontroval Malcolm.
Výměna slov pohrdání ještě zvýšila vypjatost okamžiku. James vyrovnal handicap. Už nezáleží na tom, kdo je raněnej… ale komu dýl vydrží nervy…
„Říkal jsi Malcolme,“ začal zvolna James ve snaze nabourat sokovu pohodu, „že mi dáváš poslední šanci… Tak aby to bylo spravedlivé, když se jedná o finále, jak říkáš, taky ti dám možnost zachránit se před smrtí…“
Poprvé se v Malcolmově výrazu objevila známka nejistoty. Slova jsou zbraň mocnější než sebevětší kanón, pokud je volíme správně… A já si tě teď, kámo, vychutnám!
„Myslíš si, že mě znáš… Prožili jsme spolu několik let… To všechno je pravda. Ale nevíš, že jsem měl před třemi lety zlomenou pravačku. Dost hnusný a komplikovaný zranění. Sádru jsem nosil skoro půl roku… Dost dlouhá doba ne?“
Malcolm nijak nereagoval. Jakoby nechápal, co mu James říká. Nebylo jisté do jaké míry poslouchal. Pomalu, ale jistě přišel o celou svoji výhodu. Opravdový souboj začíná!
„Zdá se, že jsi nepochopil, co ti tu říkám…“ zakroutil James hlavou a neodpustil si ani ironický úšklebek, „hned ti to bude jasné!!!“
Nelidskou rychlostí zajel levou rukou do kapsy na rukávu, uchopil vrhací nůž a mrštil jej po Malcolmovi... Celé se to odehrálo během zlomku vteřiny. Ostrá ocelová čepel letěla smrtelně přesně na hrdlo… Nepochopil jsi kámo, že za půl roku se dá zvládnout leccos, zvlášť, když tě k tomu donutí jisté okolnosti! Když máš zlomenou pravačku, musíš se naučit spoustu věcí levou rukou: psát, odemykat… nebo vrhat nože!!!
Malcolm nemohl uhnout, ani se o to nesnažil… Dokázal však včas pozvednout pistoli a vypálit jednu kulku na Jamese!
Těla obou soupeřů bezvládně klesla na zasněženou střechu. Ani jeden se nepohnul. Pistole jim vypadly z rukou. Bylo po boji. Mělo snad tohle finále skončit remízou?! To přeci nejde. Vždycky musí někdo vyhrát…
Velké sněhové vločky dál dopadaly na chladnou střechu. Absolutní ticho panovalo nad celou scénou. Krev se pomalu vsákla do bílých peřin. Finále bylo dobojováno. I když to vypadalo, že jsou oba mrtví, jeden z nich přeci jen tenhle zápas i celý turnaj vyhrál…

Proboha! Jsem ještě naživu??? … Jo, jsem… No tak to bych asi měl vstát… a jít dál.