Carrvador- země prokletí

Cesta k chýši byla ještě dlouhá, cíl se zdál nedosažitelný, ale tyto dvě ženy přebité energií se nikdy nevzdávaly. Povídaly si o drobnostech a přitom měly nastražené všechny smysly stejně jako jejich zbraně. Z prolité dětské krve si už jedna z nich nic nedělala, stačila chvilinka a zapomněla. Nebylo se čemu divit.

„Zítra jsou slavnosti magie,“ podotkla Anique.
„Vím, přemýšlela jsem, že asi nepůjdu,“ odpověděla nerozhodně Quierra.
Anique na ni vyvalila oči. „To nemyslíš snad vážně, ne?“
„Myslím to tak vážně, jako že cítím, že třicet metrů od nás v lese je hejno oslavujících elfů. Budu ležet doma v posteli, nemám náladu něco oslavovat.“
„Jak něco? Slavnosti MAGIE, to není něco, je to jako oslavovat tvůj život!“
„Přesně tak, už mě nebaví ani můj život,“ klesla na hlasu Quierra. Anique ji zastavila.
„Cože jsi to pověděla?“ upřeně na ni hleděla.
„Copak ti musím všechno opakovat?! Nebaví mě už tenhle způsob žití!“
„Počkej! Co to povídáš? Ehm, ne-nemůžu tomu uvěřit. To snad není pravda!“
Obě se daly zas do chůze, po tentokráte rychle a neuváženě. „Je to pravda,“ utvrdila bojovnice a letmo pokoukla, jestli se někde něco nešustlo.
„Jak můžeš?“ zvýšila Anique roztržitě tón. Patříš sem stejně jako já.“
„Nemluvím jen o tom, jde o to, co děláme. Už nechci, nebaví mě to zabíjet. Moje duše je černá jako tahle noc, ani severka nesvítí.“
„Je to naše předurčení, byly jsme tak vychovány. To nemůžeš nijak změnit, je to náš úděl. Naše duše možná jsou černé, možná nepřijde očistec, ale víš co ti řeknu? Je mi to jedno! Kašlu na to! Já mám dobrý pocit z toho co dělám. Sice zabíjím, ale pro dobrou věc. Pro záchranu.“
„Ale já už nechci riskovat, teď si málem zas umřela, ksakru, už se prober. Tenhle svět byl od počátku zatracen, je jen otázka času, kdy se rozpadne. Ani my ho nezachráníme teď nemluvím o věži, o trůně. Je to všechno kolem, zem, po které šlapeme je nasáklá krví a bolestí. Není to dar, je to prokletí. Už tu nechci být. Když se můžou dostat lidi sem, můžu najít i já potrál ven!“ domluvila.
Anique na ni celou dobu jen zírala. „Chceš mě opustit? Chceš?“
„Ne, chci, abys šla se mnou.“
„Blázne! Bláznivá elfko!“ zaječela Anique až to Qiuerru vylekalo, už jen to oslovení ji překvapilo. A ten tón, pohrdání. „Nikam se nemůže jít. Máš pravdu, bude jen válka, ale pokud se mnou chceš být, pak jedině tady. Portál je daleko, moc daleko a krom toho, myslíš si, že by nás dvě přijali? Poznali by, že jsme jiné a pobili by nás.“
„Co?! Ty jsi hloupá! Jejich svět není takový jako ten náš. Nevládnou zbraně. Krom toho, mohli bychom vykonat poslední kouzlo.“
„Tse, chtěla bys být smrtelník?“ „Ano, chtěla a to moc.“ „Fajn, jdi, slabochu!“ Tím to Anique zpečetila, neboť moc dobře věděla, že jediné co Quierru zabolí je říct, že je slabá.
Zastavila se a nervy jí pulsovaly. Anique se proti ní postavila jako soupeř soupeři. Bodaly se pohledem, hlavou jim probleskly miliony myšlenek v jednom okamžiku, jak se teď zachovat. Nakonec to chtěla Quierra přejít, díky lásce, kterou cítila. Nechtěla pohltit roky přátelství. „Mysli si to klidně, ale já vím, že ...“ „Slabochu!“ vyprovokovala ji prudce Anique. To už Quierra přejít nemohla. Jen co doznělo v šeru poslední písmeno, nohy udělaly pár rychlých kroků a zbraně se střetly. Zpívaly píseň bolesti. Odrážely tvář plačícího měsíce. I nebe zaprotestovalo bouří a deštěm. Zem se v mžiku rozplavila na bláto.