Svázaná u útesu

Seděla nevinně na okraji a dívala se dolů. Oceán šuměl v rytmu jejích vzlyků a ona si připadala těžká jako kameny, o které se vlny tříštily. Slzy stékaly po jemné broskvové pleti s nádechem bronzu až na plné rty zakalené barvou růží. Jak ráda by k ní teď přivoněla, naposled pocítila volnost a krásu, kterou dřív tolik vnímala.
Teď už nemohla. Skutky lidí jí přiměly vzpomínat na bolest, která byla do její duše na doživotí vsazena. A opustit ji? Jako hledat jehlu v kupě sena, sena, které by hořelo za činy druhých.
Oči v jednom okamžiku splynuly s barvou čisté vody, byly stejně tak andělské, ale prožily toho mnohem víc, než by se dalo očekávat. Viděly již tolik utrpení, že další břímě by už nemohly unést.
Kousla se do spodního rtu a zapěla popěvek. Vzhlédla k nebi. Na nebi ani jeden mráček, byla zabarvena do jejích myšlenek. Krvavá a neústupná obloha. Světlo prostupující přes vrstvu zkázy jí šimralo jemně po nose.
Prameny vlasů se smáčely v bahně, které proplakala. Husté dlouhé a též neposlušné kadeře, jí občas zakryly výhled, což si v tuto dobu nemohla dovolit. Chtěla vidět, chtěla se dívat, pozorovat to, co jí nikdo nedal. Proč se nezrodila jako vlna v oceánu? Byla by volná. Mohla by si pohrávat s mušlemi, vzhlížela by pyšně na dílo matky přírody, byla by s ní spojená a cítila by to. Když by se jí zachtělo, mohla by si pohrát s královstvím písku. Vsakovala by se do matičky země. Při odlivu by se předháněla se sestrami. Zpívala by, ano, krásně by pěla svůj příběh.
Teď? Může jen skučet, píseň o ní by byla beze slov, bez rytmu, bez duše.
Zadívala se na ptáky, proletěli nad její hlavou. Též byli volní, a ona jim to tak záviděla. Byli bezstarostní. Viděli kouty světa, jejich svět nezahrnovat opovržení, zlobu a lži jako ten její. Byli lepší bytosti než ona. Neměli potřebu nenávidět, proklínat kohosi za rány, které jí byly předány, a se kterýma se už tak těžko smiřovala.
Pocit méněcennosti. Nebyla dobrým člověkem. Mohla být. Vždyť milovala. Pokoušela se dál a dál. Chtěla do života zahrnout s láskou mnoho lidí. A jak jí to oplatili? Zranili ji. Tvrdili, že ji též milují a klamali. Krutě si hráli s jejími city.
A nyní... rána se s ránou sešla...
Dívka vstala, medové vlasy klouzaly po zádech, přejela si po nich rukama, jako měla vždy ve zvyku. Naposled se nadechla. Tak krásně bude taky vonět, až splyne s tím, co se jí tak líbilo.
Vykročila vstříc osudu. Poslední krok, hluboký nádech. Poslední slza za, nikoliv to zlé, ale za to dobré.
Potom se jí přání splnila do posledního. Padala, byla volná jako pták, cítila vítr kolem svého těla.
A když dopadla, splynula s vlnami a její tělo se proměnilo v oceánskou pěnu.
Teď může její duše v klidu odpočívat.