Co je horší než smrt?

Tiše jsem se připlížil k Eleiře, sedící mrzutě ve své pracovně, chytil ji něžně kolem ramen a na krk vtiskl polibek. Otočila se ke mně a já mohl vidět její žalostný výraz.
„Jak je?“ zeptal jsem se s očekáváním velmi otrávené odpovědi, ale překvapila mě, když řekla jen: „Hrozně. Jak dlouho to ještě potrvá? Připadám si jako sud.“
„Neboj, už to nebude trvat dlouho,“ něžně jsem jí položil ruku na břicho a pokoušel se ucítit pohyby našeho dítěte.
„Už aby to bylo. Tohle je hrůza.“
„Chápu, jak musí být pro tebe těžké chvíli nenastavovat kůži.“
V odpověď mě probodla tím nejnepříjemnějším pohledem, jaký dovedla.
„Už jsi to slyšela?“ vyvinul jsem snahu ukonejšit jí nejnovějším drbem. „Felderan se bude ženit.“
„Felderan? To jako tvůj bratr, vládce Temných elfů?“
„Znáš snad ještě jiné Felderany?“
„Jen jsem se chtěla ujistit. Vždyť je pověstný tím, že má každou noc v posteli jinou ženskou. Co ho to napadlo se oženit? Nevydrží v manželství ani měsíc.“
„Jeho nápad to nebyl. Vládce Firwenn mu na utužení jejich nového přátelství nabídl ruku své dcery. Nemohl to odmítnout, pokud ho nechtěl urazit. Pár dnů s ním nebyla řeč, jak ho to otrávilo, ale když jí potom viděl, tak to údajně zajiskřilo.“
„Ještě mi řekni se zamiloval,“ zasmála se Eleira.
„Když jsem s ním mluvil včera, byl jako vyměněný. Nadšení z něj sice netryská, ale otrava už je taky pryč.“
„To jsem zvědavá. A vůbec, zvedni si mě a půjdeme do zahrady, nechce se mi sedět celý den tady.“
Chytla se mě za ruku a svým rázným krokem, který jí neopustil ani v pokročilém stupni těhotenství, vyrazila chodbami hradu.
V zahradě se zhluboka nadechla. Chvíli si vychutnávala procházku pod rozkvetlými stromy a poslouchání zpěvu ptáků, zrovna se navrátivších z teplejších zemí, ale za nějakou dobu jí to všechno omrzelo. Byla zvyklá pohybovat se ve městě a klid jí nikdy nebyl moc blízký. Vyrazili jsme tedy do ulic Elronu.
Už z dálky se ozývala hudba a zpěv kejklířů a vykřikování obchodníků. Období svátku Jarní bohyně je v Elronu vždy spojeno s obrovskými trhy, kde se dá koupit naprosto cokoli. Osobně tyto svátky raději trávím s elfy v Nomeru, ale Eleira v tomhle stavu cestovat takovou dálku nemůže a rozhodně nehodlám přijít o cestu na svět svého prvního potomka. To je výhoda otců léčitelů, můžeme si svoje děti přivést na svět sami a nemusíme sedět za dveřmi, zatímco naši ženu trápí v zatuchlém pokoji porodní báby s třesoucíma se rukama.
V zamyšlení mi naprosto uniklo, kam nás ta má čarodějka zavedla, takže pro mě bylo překvapením, když jsem před sebou viděl stánek s různými cukrovinkami. Odvrátil jsem hlavu. Jen pohled na takové věci mi dělá zle. Eleira to dobře věděla a tak si rychle něco koupila a vedla mě pryč. Normálně si na takové věci také moc nepotrpí, ale teď se může po cukrovinkách utlouct. Jen mám strach, aby tyhle chutě našemu děťátku nezůstaly.
Ještě dlouho jsme se procházeli po tržišti a vzbuzovali pozornost lidí, jenž měli ohromnou radost, že se jejich budoucí královna ukázala venku. Mou pozornost upoutala známá tvář v davu. Elf? Není možná. Ale ano. Rithoril. Prodral se davem až k nám.
„Buď zdráv, Aldrine. El, rád tě vidím,“ naklonil se k ní a dal jí pusu na tvář.
Kdybych uměl spalovat pohledem, můj nejlepší přítel by už nebyl mezi živými. Co se má k mé Eleiře co lísat.
„Nono, já ti jí neukradnu,“ napomenul mě.
„Co tě přivádí do Elronu? Myslel jsem, že budeš chtít se svou rodinou v klidu oslavit svátky.“
„Kéž by, příteli. Povinnosti jsou neodkladné. V Nomeru jsem nebyl už čtrnáct dní a před tím jsem se tam zdržel jen dva dny, po které tam zase nebyla má žena. Skoro si už nepamatuji, jak vypadá.“
„Tak co se pořád někde touláš?“
„A to mám královně jen tak říct, ať jezdí nastavovat kůži sama, že já chci být se svou rodinou? Jsem voják, Aldrine.“
„Já ti říkal ´Dej se k druidům´ …“
„Jo, byl bych doma ještě míň.“
„Já například jsem s Eleirou nepřetržitě už měsíc.“
„Že si ho teď na chvíli odvedeš,“ mrkla Eleira spiklenecky na Rithorila.
„Vlastně ano. Máme problém s Duhovým paloukem.“
„A co já s tím?“
„Jsi druid.“
„Jo, pár let. Duhový palouk je vzhledem k faktu, že vstup na něj je nám zapovězen, záležitost hodná arcidruida.“
„Běž to říct vašemu veledruidovi. Ten mě totiž poslal za tebou.“
„Aha, hlubší význam?“
„Hlubší význam.“
„Tak co je?“
„Kdybych to věděl, líbal bych teď doma svou ženu a netlachal tady s tebou,“ odsekl mi. Taky občas dostáváte chuť nejlepšího přítele pořádně praštit po hlavě, ať se mu tam rozsvítí?
„Jde mi o to, co vás vede k závěru, že je tam problém.“
„Pojeď se mnou k jezeru Majal. Tam se dozvíš všechno potřebné.“
„Jen pro zajímavost – proč vždycky říkáte ´Jeď k jezeru Majal!´? Je to něco jako středisko informací?“
„Blbečku.“ Rithoril se kysele zamračil.
„Hele, nebuď hrubý, elfe,“ okřikla ho Eleira.
„Tak pojedeš?“
„Každým dnem čekáme…“
„Já taky u porodu svého nejmladšího nebyl.“
„Jo, ale tohle je můj nejstarší.“
„Počkej, ty si myslíš, že jich budeme mít víc?“ zhrozila se Eleira. „Jeď, my počkáme, až se vrátíš.“
Nemohl jsem jí nepolíbit. Rithoril se od nás na chvíli otočil a rozhlížel se po tržišti, pak si promnul oči a zívl.
„Unavený?“ zeptala se Eleira.
„Jsem tři dny na cestě. Už abych byl zase v Nomeru.“
„Tak zůstaň přes noc tady. Vyrazíte s Aldrinem ráno.“
„To bych mohl?“
„Samozřejmě, jsi vždycky vítán.“
…
V lesním táboře u jezera Majal bylo podivné ticho. Náš příjezd nevzbudil téměř žádnou pozornost, jen elfové, kteří uviděli Rithorila, klopili zrak k zemi. Zaskočilo nás to. Ani Rithoril neměl tušení, co by toto podivné chování mohlo znamenat. Po chvíli bloudění táborem přišel k jednomu z vojáků a zeptal se, co se stalo. Elf nejdřív sklopil zrak, ale uvědomil si, že stejně bude muset odpovědět, a to ho přivedlo trochu do rozpaků. Odkudsi z tábora se vynořil zástupný velitel a vzal Rithorila soucitně kolem ramen.
„Co to má znamenat?“ zeptal se zmateně Rithoril.
„Qindor, příteli, včera večer padl, když jeho skupina narazila na nějaké zvláštní kouzelníky. Zprvu si mysleli, že jsou to druidové, ale oni na ně okamžitě zaútočili. Nikdo z nich nepřežil.“
Rithorilovi se podlomila kolena. Sklonil hlavu téměř až k zemi a obličej schoval do dlaní. „To ne!“
Klekl jsem si vedle něj a položil mu ruku na rameno.
„Nevím, co bych ti měl říct, příteli. Je to příšerné.“
„Tak radši mlč!“ odsekl a odtáhl se. „Až se mi dostane pod ruku ten, kdo to udělal, zabiju ho.“
„Rithorile, chápu tvou bolest, ale…“
„Jak? Jak to můžeš chápat, Aldrine? Ty zatím děti nemáš. Nemůžeš vědět, jaké to je, ztratit prvorozeného syna.“
„Rithorile…“
„Vím,“ vzdychl smířeně. „Máme před sebou úkol, truchlit můžu pak. Už to ví Thiliel?“ obrátil se na zástupného velitele.
„Ne. Ještě jsme neposlali posly.“
„Tak to hned udělejte. Ať do Nomeru dorazí dřív než průvod s mrtvými.“
„Příteli, možná bys měl jet taky. Thiliel tě bude potřebovat.“
„Ne, Aldrine. Chci tu být a pomstít svého syna.“
Dál už jsem mlčel. Věděl jsem, že ať řeknu cokoli, nebude to nic platné. Můj přítel měl pravdu – nemohu pochopit jeho zármutek. Ztratit syna a k tomu ještě prvorozeného, to musí být rána horší než bodnutí tisíce dýk. Přes všechen soucit s mým přítelem a jeho ztrátou mi ale něco říkalo, že by tady neměl být. Rozhodl jsem se ho nějak zlehka přimět, aby přece jen odjel, jen jsem netušil jak.
Přestože se už pomalu stmívalo, trval jsem na tom, že musím vidět Duhový palouk. Se skupinou bojovníků jsme tedy vyrazili. Cesta od jezera není nikterak dlouhá. Rithoril, jenž si vymohl účast na našem malém výletu, se celou cestu loudal někde vzadu a mě to nedalo, abych se co chvíli neotočil a nekontroloval jeho počínání. Ti, kdo jsou sžíráni zármutkem nad ztrátou blízké osoby, občas provádějí skutečné hlouposti.
Jak jsem se jednou takhle otočil, abych Rithorila zkontroloval, zaujalo mě něco v lese poměrně daleko od nás. Zavolal jsem na ostatní, ať počkají, a rozběhl se do lesa. Jak se ona věc, co mě zaujala, přibližovala, les jako by temněl a plakal. Brzy jsem zjistil proč. Na mechu pod stromy ležel mrtvý jednorožec. Mé srdce se naplnilo žalem nad tou smrtí. Brzy po mně dorazili i ostatní. Jak uviděli, co já, hluboce vzdechli a raději odvrátili zrak.
„Kdo mohl udělat něco tak ohavného?“ podivil se jeden z bojovníků.
„Vlci,“ zněla má odpověď. „Podívej, má prokousnuté hrdlo. Tady z něj trhali maso. Nejspíš smečka utekla od hostiny, když ucítili náš pach. To ale nedává smysl, normálně by si nás buď nevšímali, nebo by na nás zaútočili, neutekli by. Museli si být vědomi ohavnosti, jakou dělají.“
„Proč by tedy lovili jednorožce, když vědí, jak je to špatné?“
„Hlad. Podle stop je smečka velká a štěňata chtějí žrát pořád. Jak dlouho jste v téhle části lesa?“
„Dva týdny.“
„A viděli jste tady za tu dobu nějakou zvěř?“
„Naposledy před deseti dny stádo vysoké.“
„Musím najít tu smečku. Jděte napřed, počkám tu na ně a až s nimi promluvím, doženu vás.“
„Roztrhají tě, Aldrine.“
„Ne, to neudělají. Jděte.“
Po delším naléhání nakonec družina svolila a šla napřed. Čekání trvalo jen tak dlouho, než mí společníci zmizeli z dohledu. Nejdřív se ozvalo z lesa vytí a pak se ze stínů vynořila smečka v čele s velkým, ale starým šedivým vlkem. Naše pohledy se setkaly a já viděl vztek, ale zároveň starost. Zužitkoval jsem dlouhá léta učení, takže se mi z jeho vrčení v hlavě vytvářela slova.
„To je naše kořist, dvounožče. Zmiz od ní!“ znělo varování.
Bylo mi jasné, že projevit jakékoli pochyby o svém rozhodnutí zůstat, by znamenalo jistou smrt, proto jsem rázně odpověděl: „Nechci vaší kořist. Chci informace.“
Vlk se zastavil u jednorožce a zadíval se na mě. Dlouho si mě měřil pohledem. Jakmile usoudil, že z mé strany nebezpečí nehrozí, nechal ostatní, aby pokračovali v hostině, a sám šel ke mně.
„Co chceš vědět, druide?“
„Všechno, co mi můžeš říct. Co se tu poslední dny děje? Proč lovíte jednorožce?“
„Není tu žádná zvěř a my musíme žrát.“
„Zvěř odešla? Proč nejdete za ní, proč tu stále zůstáváte a lovíte vzácné tvory?“
„Chtěli jsme, ale nějaká zvláštní vůle nás nutí zůstat. Jdete na Duhový palouk? Nesmíte tam.“
„Proč?“
„Zabijeme vás.“
„Stejně jako tu skupinu před námi?“
„To my ne.“
„A kdo?“
„Oni.“
„Kdo oni?“
„Dvounožci.“
„Lidi?“
„Ne. Nevím, kdo jsou, ale jejich vůle je silná.“
„Jsou na Duhovém palouku?“
„Ano.“
„Víš proč?“
„Ne. Vyhnali všechny tvory, co tam žili a pak se tam uzavřeli.“
„Proč vyhnali všechnu zvěř z lesa?“
„To oni ne. Zvěř odešla sama.“
„A vzácní tvorové? Proč neodejdou oni také?“
„A mají kam? Jsou plaší, bojí se i vás, druidů.“
„Můžeš mi říct ještě něco?“
„Nechoďte na Duhový palouk, zabijeme vás.“
„Oni vás k tomu nutí?“
„Ano, jejich vůle nás nutí zabít každého, kdo by se přiblížil k palouku.“
„Nejspíš proto vás nenechají odejít. My tam ale musíme.“
„Pak se setkáme v boji, dvounožče.“
„Nechci vás zabíjet.“
„Pak my zabijeme tebe. Nemůžeme se tomu bránit.“
„Pokusím se přimět stromy, aby kolem vás udělaly neprostupnou ohradu a vy se k palouku nedostali.“
„Zkus to.“
Stálo mě to moc síly, ale skutečně se mi podařilo ohradu vytvořit. Vůle, ovládající les, byla skutečně nesmírně silná. Ale kdo by mohl takhle manipulovat s lesem a hlavně proč?
Skupina na mě čekala nedaleko. Patrně se k Duhovému palouku nechtěli vydat beze mě. Ptali se na rozhovor s vlky a já jim stručně sdělil obsah.
Konečně jsme před sebou viděli Duhový palouk. Normálně je to část lesa zahalená jasným světlem, kryta hradbou z keřů a větví stromů, neprostupnou pro všechny krom vzácných tvorů a vil, ale teď zůstala jen ta hradba, mnohokrát posílena. Místo světla byl palouk zahalen naopak do ještě vetší tmy než všechno kolem.
„Máš ponětí, co teď?“ zeptal se Rithoril.
„Nemám,“ odpověděl jsem upřímně.
Moje další cesta vedla k hradbě. Ze stromů a keřů vyzařovala velká zloba a nenávist. Těsně u hradby mě jeden z dubů chytil svou větví a začal mě svírat. Vynakládal jsem veškeré své umění na uklidnění stromu, ale ten jakoby mě vůbec nevnímal a hleděl si jen své zloby. Bojovníci mi chtěli jít na pomoc, ale zakázal jsem jim přiblížit se ke stromům kolem palouku. Najednou se hradba rozestoupila a z palouku vyšel muž s holí z lísky v dlouhém černém plášti, z pod něhož prosvítala tmavě hnědá tunika přepásaná širokým opaskem s několika měšci.
„Aldrine,“ řekl a já se divil, odkud mě zná, „čekal jsem, kdy se objeví jeden z vás, bláhových.“
„Bláhových?“ podivil jsem se.
„Jistě. Nebo snad nejste bláhoví, když si myslíte, že lze zachránit přírodu, dokud budou na světě rasy jako lidé nebo Temní elfové, kteří si jí neváží a existují bohům jen pro ostudu?!“
V tu chvíli mi bylo jasno. Duhový palouk je místem, kde je soustředěna největší magická energie v Akay, možná v celé Akaye. On tu energii bezpochyby chce využít k úderu na lidi a další rasy, které nenávidí.
„Něco takového nedopustíme.“
„Nemáte moc mi v tom zabránit. Ovládám tento les, ať se vám to líbí nebo ne.“
Vždy, když se dostanu do podobných situací, ptám se, jak mohou bohové dopustit takové věci. Možná nás jen zkouší. Kdo ví? Bohové jsou nevyzpytatelní.
Začal jsem se bránit, ale už od začátku bylo jasné, že naše síly se rovnat nemůžou. Mohl mě zabít, kdykoli by si zamanul, ale nejspíš si nechtěl špinit ruce zabitím druida, a tak povolal svého společníka. Vlastně společnici. Mezerou v hradbě vystoupila z palouku krásná elfka s dlouhými světlými vlasy spletenými do copu, taktéž s lískovou holí, v hnědé tunice a černém plášti. Jak jsem jí uviděl, téměř jsem padl do mdlob.
„Rhenno,“ vyhrkl jsem. Ne to není možné, musel jsem se mýlit. Nemohla to být ona. Nikdy by se nepodílela na tak ohavné věci.
„Aldrine,“ zněla odpověď, ostrá a chladná jako čepel. Byla to ona. Rhenna. Láska mých učednických let. Zadívala se mi do očí a já v nich viděl podivné prázdno.
„Tak. Vidím, že se znáte. O to zábavnější to bude. Rhenno, zbav nás nezvaných hostů,“ poručil a zase zmizel za hradbou.
Podívala se za svým společníkem a s prázdnotou v očích začala svou vůlí štvát les proti nám. Stavěl jsem svou vlastní vůli posílenou pudem sebezáchovy proti její. Nakonec se mi podařilo přimět dub, aby mě pustil.
„Tak na co čekáte? Pryč dokud to jde!“ zakřičel jsem na bojovníky. Všichni jsme se dali do běhu. Já běžel poslední a držel zlobu lesa za námi.
Běh do bezpečí tábora trval celou věčnost. Alespoň pro mě ano. Přemohlo mě vyčerpání a já padl na zem. Rithoril si ke mně klekl.
„Je ti dobře?“ zeptal se starostlivě.
„Budu v pořádku,“ vykoktal jsem zadýchaně. „Rithorile, on…on chce zničit nepřírodní rasy a možná i nás, mu…musíme ho zastavit stůj co stůj.“
„Ale jak? Možná by mohli pomoci ostatní druidové.“
„Není čas. Budou jednat rychle, cítím to napětí.“
„Ale co chceš dělat. Vždyť na ně silou nestačíš.“
„Theodorick věděl, proč poslal mě. Možná nebude zapotřebí moc, ale přátelství.“
„Přátelství? Všiml jsem si, že znáš tu ženu.“
„Znám. Je to Rhenna.“
„Rhenna? Má mi to něco říkat?“
„Možná. Pamatuješ ne Erveda?“
„Tvého koně?“
Zasmál jsem se. „Ne. Na toho, po kom byl pojmenován.“
„Po kom byl pojmenován? To netuším.“
„Já, Erved a Rhenna jsme byli nerozluční přátelé během učednických let. Vlastně já byl do Rhenny zamilovaný a myslím, že Erved taky.“
„Je to druidka?“
„Ano, velmi dobrá druidka. Z nás tří byla vysvěcena první.“
„Zřejmě tak zarytá druidka to zase není, když má na svědomí život mého syna,“ zpřísnil Rithoril tón.
Na chvíli jsem se odmlčel. Představoval jsem si krásnou, jemnou druidku, jak vraždí mladého Rithorilova syna. Projel mnou třas a žaludek se mi obrátil několikrát naruby. Rychle jsem tu hroznou představu zahnal a pořádně si za ní vynadal. Ona přece není schopná vraždit. Ona ne. Kdokoli, ale ne ona. Vždyť ona vždycky tolik milovala přírodu a vážila si veškerého života. Nikdy neublížila ani mouše, ba dokonce neplácla ani komára, když jí sál krev. Spousta druidů cítí zášť k Temným elfům za to, že berou životy a při setkání s nimi jsou ochotni je zabít, pakliže by na ně zaútočili, ale ona nikdy takovou myšlenku nesdílela. „Bohyně je stvořila, ať se nám to líbí nebo ne. Jsou součástí přírody a mají právo na život jako kdokoli jiný.“ To vždycky říkala. Jak se tedy mohla dostat sem a dělat takové hrůzy? Pro záchranu přírody obětovat tolik nevinných životů a zároveň jednu z mála neposkvrněných částí přírody? A co znamenala ta prázdnota v jejích očích? Jak mohla zaútočit, přestože mě poznala?
Ze zamyšlení mě probudil Rithoril. „Aldrine. Vnímáš?“
„Promiň, zamyslel jsem se.“
„Myslíš na ní?“
„Ano. Rithorile, ona je klíčem k vítězství. Všiml sis toho prázdného pohledu? Musel jí očarovat.“
„Zajímalo by mě, kdo to vlastně je. Kde se tu vzal?“
„Je mi nějak povědomý. Odněkud ho musím znát.“ Konečně mi svitlo. „Jistě. Quelten.“
„Znáš ho?“
„Jen málo. Byl vyloučen z druidského společenstva dávno před tím, než se ze mě stal hraničář.“
„Je druid?“
„Byl.“
„Ale moc má stále.“
„Ani ne tak moc, jako schopnosti. Totiž, schopnosti využívané druidy mají všichni, i když si to neuvědomují, ale druidové se je od dětství učí využívat tak, jako se využívá řeč.“
„A co druidové získali tím, když ho vyloučili ze společenstva. Můžou si nad touto událostí mít ruce?“
„Ne, mohou bojovat. Nikdy totiž nesmí druid bojovat proti druidovi. Pokud druid sejde z cesty, je vyloučen ze společenstva a teprve potom proti němu mohou ostatní zasáhnout.“
„Takže teď zasáhneš ty?“
„Musím se znovu setkat s Rhennou. Musím zjistit, co jí udělal a pomoci jí od něj.“
„Aldrine, a napadlo tě, že nám třeba nebude chtít pomoci. Co když jí neočaroval?“
Neudržel jsem se a chytil ho pod krkem. „Ještě jednou řekneš něco takového a vytluču z tebe duši, přítel ne přítel.“
Když jsem ho zase pustil, nevypadal vůbec rozezleně, spíše překvapeně. Budu muset něco dělat s tou výbušností. Ostatně to máme v rodině, jak tak sleduju Felderana.
„Dělej jak myslíš. Jen bych se synem nechtěl pohřbít ještě nejlepšího přítele.“
„Omlouvám se. Vím, žes to myslel dobře.“
Pokýval hlavou a raději změnil téma rozhovoru. „Ty, Aldrine. Pořád mi vrtá hlavou…trochu zvláštní projev přátelství, pojmenovat po příteli koně.“
Zasmál jsem se. „Druidové to tak dělají. Kůň je náš věrný společník a přítel a jméno po našich nejlepších přátelích vyjadřuje naši úctu k němu a naopak k našim přátelům, za jejich věrnost.“
„Aha. To stejně nechápu, ale asi to má něco do sebe.“
„Prostě až svého dalšího koně pojmenuju Rithoril, tak se neurážej, ale važ si toho,“ smál jsem se.
Konečně se objevil úsměv i v jeho tváři. Těšilo mě, že alespoň na chvíli zapomněl na svůj žal. A já konec konců na svůj, stejně jako Rithoril truchlil pro svého syna, já truchlil protože s Qindorovou smrtí byla spojena Rhenna.
Rithoril šel spát a já byl jen rád. Dnes už si toho prožil dost. Já se odebral k ohni. Sedělo se tam velice příjemně. Noci stále ještě provázel chlad, ale oheň hřál. Napadlo mě zkusit se na dálku spojit s Rhennou. Vždyť lesem se nesla její vůle. I když…vůle? Musí mě přece vnímat. Má unavená mysl se soustředila na hledání její mysli. Mým vnitřním očím se vyjevil obraz, jak se toulám lesem. Jiným lesem, než jak vypadal teď, méně pochmurným. Toulání nebralo konce, až konečně. Objevila se v dálce. Tak krásná, jakou jsem jí pamatoval, ale stejně prázdná, jako dnes. Setkali jsme se.
„Rhenno, co se to s tebou stalo? Copak si mě nepamatuješ?“
Přejela rukou po mé tváři. Její hlas zněl nepřítomně. Ostatně ani její slova nedávala moc velký smysl. „Smrt a stín. Už nikdy víc. Už bude dobře.“
Začala broukat známou melodii a sevřela ruce, jakoby chovala dítě.
„Copak se ti stalo?“ opakoval jsem. „Pamatuješ si mě? Jsme přátelé.“
Podívala se na mě a dál broukala. Po tvářích jí začaly téct slzy a melodie nabrala na intenzitě. Prázdný pohled vystřídal pohled láskyplný, padající do prázdné náruče. Zadívala se kamsi do dálky a jednu ruku vztáhla po něčem, co nebylo. Konečně mi došlo, odkud tu melodii znám. Milosrdná Bohyně, tak dlouho už jsem jí neslyšel. Jistě, to byla naše, tedy má, Rhennina a Ervedova, píseň za učednických let. V hlavě se mi vybavila slova a já začal tiše zpívat. Překvapeně na mě pohlédla a se slzami v očích začala zpívat se mnou.
Náhle mi tělem projela ostrá bolest. Ucítil jsem ruku na svém rameni. Instinktivně jsem se ohnal a když jsem otevřel oči, viděl jsem Rithorila.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Myslíš krom toho, žes mi málem vyrazil zuby? Seděl jsi u ohně, něco sis broukal a pak jsi bolestně vykřikl. Probudil jsi mě tím. Stalo se ti něco?“
„Setkali jsme se.“
„S kým?“
„S Rhennou. Ona nám pomůže. Není s ním z přesvědčení, něco se jí stalo, něco zlého a on jí v tom musel nějak uvěznit. Jsem si jist, že nám pomůže.“
„Nebudu se spoléhat na pomatenou druidku, která mi zabila syna, Aldrine.“
Poslední Rithorilova věta mě rozzuřila. „Tak tu seď na zadku a nic nedělej, ale já jdu zachránit nevinné životy,“ křičel jsem.
„Ani nevíš, jestli ti pomůže. Mohla tě jen mást.“
„Co ty o tom víš? Nic. Nejsi druid a jí neznáš, nemůžeš mi rozumět!“
„Zabila mé dítě! Rozumím až moc dobře, co je zač, ale ty si to prostě nechceš připustit.“
„Jak můžeš vědět, že to byla ona? Třeba to byl Quelten!“
„I kdyby, byla u toho a nezabránila mu v tom, má stejnou vinu!“
„Ty chceš jen pomstu, nejde ti Duhový palouk, o lidi ani o nic jiného!“
„Jak to můžeš říct?! To JÁ tě přivedl!“
Do hádky se vložil zástupný velitel. „Aldrine, Rithorile, můžete na sebe přestat křičet a začít se chovat jako dospělí elfové?!“
„Nepleť se do toho!“ okřikli jsme ho oba současně.
„Vrátit se tam je šílenství, už jednou tě málem zabila.“
„A co chceš dělat? Máš lepší nápad?“
„Ano, znovu navštívit druidy, ať pošlou někoho, kdo se těm dvěma vyrovná schopnostmi.“
„Na to není čas…A víš co? Klidně si jeď, půjde mi to bez tebe líp. Takže. Jdu zachránit nevinné životy. Kdo jde se mnou?“
Nastalo ticho. Bojovníci se chvíli rozmýšleli, ale pak se přiklonili k mému názoru. Tedy minimálně v tom, že nemáme čas jet za druidy a že si musíme poradit sami.
„Dobře! Když se chcete nechat zabít, jděte a věřte si šílené druidce, ale já mám návrh pro ty, kdo by se chtěli vrátit domů. Vyřídíme to po našem. Jsme všichni jak tu stojíme vynikající bojovníci, tak toho využijme.“
„Vynikající plán, Rithorile. Tos vymyslel sám? Copak ti nedochází, že tam ti zbraně nepomůžou?!“
„Uvidíme,“ řekl umanutě a s odhodláním vyrazil do lesa směrem k palouku. Několik bojovníků ho následovalo.
„Pitomec,“ zasupěl jsem. „Tak jo. Vy zbylí jdete se mnou?“
Souhlas. Navrhl jsem, abychom šli jinou cestou než Rithoril, neměl jsem ani v nejmenším chuť se s ním dál dohadovat. Pospíchali jsme, abychom dorazili dřív než druhá skupina, což se nám podařilo.
Před Duhovým paloukem čekala ona smečka, jíž jsme před pár hodinami vyrušili od hostiny. Okamžik po našem příchodu se znovu otevřela hradba a vyšli Quelten s Rhennou.
„Tak, Aldrine. Čekám teď rozhodující střet. Správně?“ zeptal se ironicky.
„Theodorick čekal, že jednou provedeš něco takového, Queltene.“
„Tak starý Theodorick ještě žije? Vida. Ten nás ještě přežije všechny. Škoda, Aldrine, kdyby ses do toho nemíchal, mohl bys býval taky přežít několik příštích generací.“
„Patrně ne lidských, vzhledem k tomu, co tu plánuješ.“
„To ti na nich vážně tak záleží?“
„Divil by ses.“
„A kdybych ti slíbil ušetření jejich životů? Kdybych se obrátil jen proti parazitickým rasám, Temným elfům, skřetům a jim podobným?“
„I na nich mi záleží.“
„Pak jsi blázen!“
„Spíš bych řekl, že tvůj zdravý rozum se někam zatoulal, Queltene. Zastav to, nemusí to tu skončit krveprolitím.“
„Odejděte a nechte nás dokončit naši práci.“
„To nemůžeme udělat.“
„Pak zemřete.“
Chtěl na elfy poslat vlky, ale zarazil jsem ho.
„Počkej. Proč chceš hazardovat s životy těch vlků? Bojuj se mnou. Na život a na smrt.“
„To zní zajímavě. Když mě zabiješ, přerušíš tím…možná…mé dílo. Ale co získám já, když zabiju tebe?“
„Sakra, Aldrine, tahle nabídka se ti moc nepovedla,“ pomyslel jsem si.
„Čekal jsem to. Ale máš pravdu, proč nechat pozabíjet ty vlky?“ na jeho tváři se objevil démonický úsměv. Než jsem si cokoli uvědomil, skupina elfích bojovníků, jež mě doprovázela, se zmítala mezi kořeny stromů. Jen já stále zůstal volný.
„Je mi líto, Aldrine, ale ty dnes zemřeš. Nemůžu dovolit, abys v sobě našel nějakou skrytou sílu a ohrozil mě. Rhenno, zabij ho!“
Zadívala se na mě, pak na jeden ze stromů. Ten mě v zápětí sevřel větvemi. Zvedl se chladný, prudký vítr, zvedající vše, co do teď klidně leželo na zemi, ať už listí, nebo kameny. Většina z těch věcí si našla cíl na mé hlavě. Vyvinul jsem mnoho sil na zklidnění běsnění, vyvolaného mladou druidkou. Mocí mě převyšovala, o tom nemohl nikdo pochybovat. Napadlo mě jen jedno řešení. Do větru střídavě se zvedajícího a zase se zklidňujícího jsem začal broukat naší melodii. Po chvíli se ke mně přidal její jemný hlásek a vítr ustal. Využil jsem klidu a uzavřel jí do kořenů stejně, jako Quelten mé bojovníky. Mohla se z toho sevření dostat, kdyby chtěla, ale neudělala to.
„Tak ty to přece jen chceš prodlužovat?!“ vykřikl Quelten a začal proti mně volat všechny síly lesa. Takové moci jsem se už nemohl ubránit jen druidskými schopnostmi. Vždy mou předností byl hlavně boj a ten bylo nutné využít i teď. Sebral jsem ze země Rhenninu lískovou hůl, ale než jsem se stačil k temnému druidovi vůbec přiblížit, odhodila mě větev stromu. Octl jsem se na zemi a téměř okamžitě mě začaly škrtit šlahouny rostlin.
„To bylo krátké. To sem nemohl Theodorick poslat někoho, kdo mě mohl zastavit? Jak chceš zemřít, Aldrine? Co takhle tesáky těch, které si zachránil od postřílení elfy?!“ Pokynul vlkům. Vůdce smečky se ke mně blížil s vyceněnými tesáky. On sám mi ublížit nechtěl, ale Quelten ho proti mně nemilosrdně štval. Nevyhnutelný střet musel skončit smrtí jednoho z nás a zatím to vypadalo, že mrtvým budu já. Záchrana přišla, jak už to bývá, v poslední chvíli ve formě šípu, jenž vlkovi proletěl hrdlem. Rithoril. Právě včas. Ale co tady dál bude platný?
Příchod dalších bojovníků vyvolal menší zmatek, jehož jsem využil a vymotal se ze šlahounů.
„Queltene, jsi sice mocný, ale všechny nás pozabíjet nemůžeš.“
„Na to bych se podíval. Konec hraní, shoříte na prach, blázni.“
Na to z jeho ruky vyšlehl plamen. Elfové, ti, kteří se mohli hýbat, ucouvli dozadu. Rithoril poslal na Queltena několik šípů, ale všechny skončili v plamenech jeho ohnivé aury. Tady ale temný druid narazil. Já jsem sice jen průměrný druid, nicméně jedna věc mi vždycky šla mistrovsky – ovládání ohně. Ostatně, podle posledního Felderanova vyprávění, za to může můj původ. Ne každý druid se může pyšnit pánem démonů v rodokmenu. I když…pyšnit? Pamatuji si, jak se vždycky Theodorick na mě zlobil při výuce práce s živly. Nedokázal jsem prý s nimi dostatečně splynout, jen u ohně mě vždycky chválil a dával mě za příklad ostatním učedníkům.
Quelten znejistěl, když jeho ohnivá aura najednou obklopovala mě. Plameny odrážející se v mých očích mu ukázaly jakou nesmírnou chybou bylo použití ohně proti mně. Vytvořil jsem kolem něho jakousi plamennou klec. Ta nejenže mu bránila v pohybu, ale i v ovládání lesa. Jeho vůle totiž zůstala dokonale uzavřená uvnitř. Vážně? Uvnitř? Ale to ne já. Začal jsem s rozhlížet. Rhenna se dostala ze sevření kořenů. Její oči už nebyly prázdné, měla v nich hněv. To ona uzavřela Queltenovu vůli v ohnivé kleci. Les zůstal plný hněvu, avšak svého vlastního hněvu, mířeného proti temnému druidovi. I ve mně byl hněv, můj vlastní a díky spojení se živlem i hněv přírody.
„Les volá po jeho smrti, Rhenno.“
„Už s tímhle tvorem bylo spojeno dost smrti. Pusť ho, Aldrine.“
„Ne, Aldrine,“ ozval se Rithoril. „Ona se tě snaží oklamat. Je stále na jeho straně a chce ho zachránit. Zabij je oba.“
Bláznivý elf. Takovéhle věci nesmí říkat rozběsněnému druidovi, jenž je ve spojení s živlem. Neovládá se a snadno podlehne hněvu. To se stalo i mě. Než stačil kdokoli říct něco jiného, plameny klece se sevřely a za příšerného Queltenova křiku pohltily temného druida jednou pro vždy. Oči všech přítomných se upřely na mě. Jistě, plameny už nebyly potřeba, já se jich však stále nechtěl vzdát. Připadal jsem si tak bezpečně.
Vzdát se plamenů se mi podařilo, až když jsem zpozoroval Rithorila, jak pozdvihl luk proti Rhenně. Užuž pouštěl tětivu a já věděl, že jen výkřik k přerušení činu, k němuž se schylovalo, stačit nebude, proto poslední vyslaný plamen, než spojení s ohněm definitivně skončilo, zamířil k nohám mého přítele. Lekl se a uskočil, přičemž sice pustil tětivu, ale šíp skončil někde v zemi.
„Zbláznil ses? Chceš mě zabít?“
„A ty jsi naprosto zdravý? Co si myslíš, že děláš?“
„Řekni mi jediný důvod, proč bych jí neměl zabít?! Je vina smrtí mého syna.“
„Jeden důvod? Tak co třeba – nejsi vrah.“
„Ale ona je!“
„Není…“
„Má pravdu, Aldrine. Měl jsi ho nechat.“ Padla na kolena a začala plakat. Přestal jsem si všímat Rithorila a přiklekl k ní.
„Rhenno, nemůžeš za to, co jsi dělala. Ovládal tě.“
„Ale já mu to dovolila, Aldrine.“
„Očaroval tě.“
„Ne. Neočaroval. Šla jsem s ním dobrovolně.“
„Ale to prázdno v očích a to všechno zlé. Ne tomu nevěřím…Proč?“
„Když jsme se před lety rozešli, ty, já a Erved, chvíli jsme se s Ervedem toulali po Akaye spolu. Potom jsme se dlouhý čas neviděli, až nás cesty zase svedly dohromady. Vzali jsme se, Aldrine. Usadili jsme se v jedné elfské osadě v Raiylac. V téhle zemi vedou lidé nesmyslný boj proti elfům. Jednoho dne mě povinnosti odvedli pryč, Erved zůstal v osadě s našimi dětmi. V tu dobu na ní zaútočili lidé. Erved zemřel při obraně a naše děti spolu s ostatními z osady pak byly pobity na útěku. Tehdy to všechno začalo. Ovládla mě nenávist k lidem a pak přišel Quelten se svými plány na vyhlazení lidí. Po letech se mým jediným smyslem života stala pomsta.“
Nevěřil jsem vlastním uším. Tak přece jen měl Rithoril pravdu. Ona za ním vážně šla ze své vůle. Ta všechna smrt. Tak proč nám teď ale pomohla?
„Proč tedy teď ta změna?“
„To ty a naše píseň. Připomnělo mi to, že Erved by si takovouhle krvavou mstu nepřál.“
„Nikdy bych nevěřil, že bys byla schopna vraždit. Erved ještě, ale ty ne.“
„Vidíš. A přesto zůstal Erved jediný z nás tří, kdo neokusil, jaké je zabít.“
„A jaký to byl pocit, zabít mi syna?!“ vykřikl Rithoril.
Obrátila na něj svůj pohled. „Divil by ses, ale až překvapivě příjemný.“
„Rhenno?!“ vykřikl jsem překvapeně. Jak tohle mohla říct? Tak citlivá a jemná bytost to bývala.
„Vražednice! Zemřeš za své činy!“ Rithoril tasil meč a byl by druidku zabil, kdybych nezasáhl.
„Rithorile, to nesmíš! O co pak budeš lepší než ona? Vezmeme ji do Nomeru, ať je souzena.“
Přítel chvíli držel meč na jejím krku a rozmýšlel se, pak ho sklonil a kývl. „Budiž.“
Připravovali jsme se k návratu do tábora. Rhenna se zdála být smířená s osudem a vypadala…no prostě jako někdo, jehož život pozbyl smyslu. Já se cítil hrozně. Jak mě mohla takhle zklamat? Jak mohla zklamat Erveda? Miloval ji už za našich učednických let právě pro její úctu k jakémukoli životu, vážil si její touhy bránit život ve všech jeho podobách a ona se nechá svést takovou krvelačností a ještě má tu drzost vraždit v jeho jménu. Jak mohla? Chápu její zármutek. Konec konců Erved byl můj přítel a já ten zármutek prožíval právě teď, neboť až od Rhenny jsem se dozvěděl, že je mrtev. A přestože v mých žilách je horká krev démona a Temných elfů, nepociťoval jsem touhu mstít jeho smrt. Tak proč se ona nedokázala ovládnout, když já ano. Vždycky byla o tolik lepší než já.
Myšlenky se mi míhaly hlavou, a tak jsem nesledoval dění kolem. To byla chyba, neboť Rhennino svědomí patrně odešlo na věčnost spolu s mou vírou v její nevinnost a ona byla připravená udělat cokoli, aby…Co vlastně chtěla? Každopádně za největší překážku považovala mě, takže nůž, ukradený jednomu z našich bojovníků, měl skončit v mém srdci. Já už nemohl nic dělat, ale Rithoril dostal příležitost, na níž čekal celou dobu. Bleskurychle zvedl luk, založil šíp do tětivy a pak jí pustil. Šíp prosvištěl kolem mě a cíl si našel v srdci bývalé druidky. Zemřela s libým výrazem, jakoby smrt byla to, na co čekala už mnoho let. Zvláštní, jediné, co jsem cítil, byla lítost. Ubohé děvče.
…
Před branami Nomeru vzplálo několik hranic. Stál jsem s Rithorilem u hranice jeho nejstaršího syna a spolu s ním tupě hleděl do plamenů.
„Ani jsem ti nepoděkoval , příteli.“
Obrátil ke mně hlavu, ale neřekl nic.
„Omlouvám se ti. Měl jsi pravdu a já jí nechtěl slyšet.“
Nastalo krátké ticho. „Kvůli tobě jsem pravdu mít nechtěl, Aldrine, ale kvůli Qindorovi jsem po tom toužil.“
„Já tě chápu.“
„Mrzí mě to tvé zklamání. Věřil jsi jí.“
„To ano. Je mi líto Qindora. Nedovedu si představit, co teď prožíváš.“
„Kéž bys to ty nikdy nezažil, příteli. Není nic horšího, než když otec pohřbívá svého syna.“
„To věřím.“
Dál jsme stáli mlčky a naslouchali žalozpěvům za mrtvé.
…
„Pusťte mě dovnitř,“ domáhal jsem se vstupu do komnat budoucí královny.
„Je mi líto, pane Aldrine, jdete pozdě, teď už musíte čekat za dveřmi,“ odbyla mě jedna z porodních bab a vklouzla dovnitř.
Čekání se zdálo být nekonečné, až se ozval z komnaty dětský pláč, který hned zase zmlkl, a překvapený výkřik porodních bab. Ta, která mě přišla zavolat, byla úplně bledá. Jakmile jsem nedočkavě vběhl dovnitř, všechny báby s vytřeštěnýma očima zmizely z komnaty. Eleira se jen smála.
„Co je tak vyděsilo?“ zeptal jsem se s očekáváním nějaké pohromy. Naštěstí Eleiřin smích nezněl jako smích ženy šílené ze ztráty dítěte.
„Tak se podívej. Zajímá mě, jak tohle vysvětlíme.“
„No nazdar,“ vydralo se mi z úst po prvním pohledu na mého syna. „Vždyť vypadá jako Temný elf.“
„Ne úplně, vlásky má tmavé.“
Jak jsem tak seděl na posteli a držel v ruce svého prvorozeného syna, neubránil jsem se myšlenkám na Rithorila a všechny, kdo v tu chvíli v Nomeru truchli pro své blízké a také na Rhennu a Erveda a jejich povražděné děti. V mysli mi vyvstala Rithorilova slova: „Kéž bys to ty nikdy nezažil...“
Zadíval jsem se na svého synka a zašeptal: „Neboj, Weldrine, já tě nedám.“