|
Uvadající duše
Zmenšování a svírání duše… uvadám,
už nevím jak dále… do nicoty se propadám.
Bez vody, bez živin nevydržíme dlúho
Ale co naše duše? A co srdce?
Mé právě bolestí nesnesitelnou ztuhlo
a duše mi uvadá trpce.
Bolest – ne tělesná, ale v duši.
Smutek – zalévá celého mě.
Nešťastnost – vysává mě jak černý vír.
A já přihlížím jen tomu němě!
O Bože, kdy naleznu v duši mír?
Pane Bože, naleznu sílu a srdce mé se opět rozbuší?
Jediný okamžik způsobil, že jsem se rozdělil,
jedno setkání, sic jen pár chvil, ale já jsem tomu prve nevěřil!
A zmýlení stálo mě velikou nešťastnost.
Hm… city a láska jsou podivná vlastnost.
Nevědě jak z toho kruhu, vyřešilo se však vše náhle,
ale já bloudím pořád dále a tápám dále
Zabloudil jsem, kudy mám dále jíti?
Cest je mnoho, a přesto tak málo!
Žízním po citech, avšak nedokážu již ani píti.
Kéž by jen…, kéž by srdce opět vzplálo…
Aj, smutek mě svírá, každá jest drahá rada.
Únavou duše a bez slunce mi klesá brada…
|