Poslední den

Setkání

Den jako každý jiný za poslední léta. Už dlouho nebylo v létě opravdu horko, dny kdy se dalo jen tak koupat a potom uschnout na slunci by šly spočítat na prstech jedné ruky.
Šel jsem s Martinem z fotbalu jako skoro už každý volný den. Fotbálek byla vlastně jediná zábava co mi zůstala, od té doby co jsem se rozvedl se mé dny podobají jako vejce vejci. Vraceli jsme se z fotbálku tou naší klidnou Poslední ulicí. Probírali jsem výhody a nevýhody práce pro město.
Již několik let jsem byl zaměstnán jako městský úředník.
Měl jsem na starosti počty stromů v jednotlivých čtvrtích a metry čtvereční veškeré městské zeleně. Tedy teoreticky.
Jen tak mimochodem jsem si všimnul, že proti nám někdo jde.
Jen jsem tak koukl dopředu a bylo to.

Teď kdykoliv se na chvíli zamyslím, zavřu oči, mám pocit že cítím ten vítr ve tváři a znovu mám ten zvláštní pocit.
Vidím dívku jak jde proti mně, vlasy jí poletují v obličeji, a já jsem uhranutý.
Její tajemné hluboké hnědé oči mě zcela pohlcují a já vím že už se jich nezbavím.
Pravdou je že mě od té doby pronásledují v mých snech.
To jsou ta období kdy jsem šťastnější, teď už mám většinu nocí bezesných a jsem nucen používat prášky na spaní.
Tyhle sny mě budou doprovázet až do smrti, pravidelně se střídají příšernou noční můrou.

Zamilovat se na první pohled ? Banální klišé. Tohle tedy není ten případ. Tohle je úplně něco jiného, potkal jsem člověka a jediným pohledem jsem poznal svůj osud. Je to přesně ta druhá polovina mé duše, Je to ta velká neznámá která je tam někde uvnitř když sedím koukám na západ slunce a bloumám vlastním nitrem.
Tisíckrát jsem si říkal co všechno udělám, jak budu vstřícný a zábavný.
Jak hned využiji situace a nenechám si nic utéct.
Všechno co jsem v tu chvíli udělal, je že jsem se zastavil a jen tiše koukal.
Prošla kolem a mě v hlavě najednou zněla cizí krásná slova.
Věděl jsem, z toho pohledu jsem to poznal, že se nesetkáváme naposledy.
To jsem však netušil jaké okolnosti budou provázet naše příští setkání.

Ten večer jsem dlouho nemohl usnout, válel jsem se v posteli a snažil se myslet na něco jiného, než na tu dívku a na ten její pohled. Televizi jsem ani nezapnul, v poslední době tam stejně byla jen politika a ta už mě opravdu nudila.
Otevřel jsem okno a začal jsem si číst, tohle fungovalo spolehlivě.







Útok

Před dvěma lety když se spojenci stáhli z Iráku trval relativní mír jen několik měsíců.
Irán, který držel svět v nejistotě svým jaderným programem zatím přišel s něčím co předčilo i ty nejhorší vize. Iránským vědcům se podařilo zkonstruovat raketu na kapalný pohon, který tvořilo pár těžkých plynů, které prudce reagovaly s okolní atmosférou. Palivo bylo tedy zároveň i bojovou náplní.
Všichni jsme mohli účinky takto konstruovaných raket vidět téměř v přímém přenosu, když jich bylo několik použito v předem přesně vymezených prostorech na jih od hlavního města Kuvajt City, tam kde byla rozsáhlá ropná pole.
Vše je naprosto triviální, raketa prostě spadne a kapalné těžké plyny ve své prudké reakci se vzduchem vytvoří celkem ostře ohraničenou oblast hořící masy vzduchu. V televizi to vypadalo úchvatně než si člověk uvědomil, že obyvatelé Kuvajtu dostali oznámení o útoku včetně míst zásahů třicet minut předem.
Najednou bylo všechno úplně jinak, nejen na blízkém východě.
Postupně vznikl arabský superstrát, Liga arabských států a začalo unavující vyjednávání mezi Ligou a „ostatním“ v podstatě západním světem.
Jednání a prohlášení se střídala s výhrůžkami a různými stupni pohotovosti.
A tak jsme si časem museli zvyknout na časté falešné letecké poplachy, člověk si pomalu zvykl mít v noci uši nastražené.
Člověk si časem zvykne na všechno.
Jak jsme byli neustále ve stresu z možného útoku, naše životy získaly úplně jiný rozměr.
To byl taky důvod proč jsme se tenkrát se ženou rozvedli, nemělo to smysl ani budoucnost. Můj život se tak soustředil na práci a každodenní přežití do večera.

Onu osudnou noc, když už se mi konečně podařilo usnout, mě provázel velice zvláštní sen. Šel jsem lesem neustále něčím hnán stále vpřed.
Lesní cesta byla mokrá a studená, přelézal jsem padlé stromy
a konec lesa co jsem měl před sebou se vzdaloval s každým krokem.
Za dalším padlým stromem jsem narazil na malou mítinku,
takové údolíčko s tesanou lavicí a s rozcestím.
Vprostřed, přímo pod rozcestníkem stála ona.
Opírala se o kolo a dívala se na mě.
Zvedla ruce směrem ke mně a já uslyšel zase ten zvláštní tichý hlas:
„Petře, pojď ke mně !“ dívala se tak naléhavě.
„Vstávej !“ zakřičela a já se probudil.
Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomil, že skutečnost je opuštěný pokoj a otevřené okno bez záclony.
Z dálky jsem uslyšel jemné kvílení.
Ten zvuk by jsem měl znát, ale chvíli mi to trvalo.
Byly to rakety.
V okamžiku jsem stál v okně a sledoval oblohu, pořád jsem si říkal že se pletu, že to nemůže být pravda. Až tam úplně vzadu kde obloha byla světlejší než jindy jsem začal rozpoznávat jemné stužky, které pomalu vyhasínaly.
Na nic jsem nečekal, už ani nevím jak jsem se dostal ven a utíkal jsem.
Utíkal jsem ulicí přes sídliště na pole za městem.
Zastavil jsem se až na kopci na kraji lesa.
Stužky najednou už nebyly tak jemné a kvílení a jekot začínal být nepříjemně ohlušující.
Letěly strašně nízko.
Ve tmě bylo vidět jen ohnivé kužely jak za sebou vlečou pomalu vyhasínající stužky. Proletěly nad městem a rychle zmizely za mnou, za stromy.
Lesem duněl obrovský rachot jak se jekot odrážel od stromů.
Světélkující stužky spálených plynů se pomalu snášely k zemi jako padající polární záře.
Bylo to fascinující.
Neuvěřitelné divadlo ze kterého mě vytrhly sirény, rozeřvaly se nad městem a zaryly se mi morku kostí.
Takřka ve stejném okamžiku se za městem, tam co je letiště, rozsvítila obrovská temně rudě zářící koule. Bylo to jak zpomalený film. Koule se zvětšovala a postupně jasněla,
zároveň s tím jak osvětlovala své okolí tak jej postupně pohlcovala.
Začala mi být zima, uvědomil jsem si že mám na sobě jen triko, spodky a sandále.
Jak jsem si začal sám sebe uvědomovat nad tou apokalyptickou podívanou, všiml jsem si že tady nejsem sám. Bylo nás tady asi dvacet různě oblečených vystrašených obyvatel umírajícího města.
Stáli jsme v němém úžasu a s otevřenou pusou sledovaly, jak valící se ohnivá stěna polyká jeden blok města za druhým.
Barva postupně přecházela z temně žluté do bílé.
Bylo to zvláštní světlo, bílé až šedé a na povrchu tak zvláštně tlumené.
Krajina kolem nás vypadala jak ozářena úplňkem.
Se změnou barvy se stalo něco neuvěřitelného, ohnivá vlna se zastavila.
Několik vteřin ještě žhnula a najednou všechno zhaslo.
Dalo se jen tušit, že prostor kde před chvílí ještě žhnula pekelná záře, teď vyplňuje neprostupný hustý kouř.
Zvedl se vítr a pomalu k nám přinášel pach spáleniště smíšený s divným hořkým zápachem pravděpodobně nějaké použité chemikálie.
Udělalo se mi nevolno.
Svezl jsem se na kolena a začal jsem se dávit.

Vyčerpaný, prokřehlý jsem se mlčky vydal zpátky domů.
Začalo svítat.
Bylo to neuvěřitelné, ale část města, spolu s naší ulicí zůstal ušetřen jakékoliv pohromy. Protější řada domů byla neporušená, všechno vypadalo jako špatný sen, ze kterého se člověk probudil.
Stačilo se však pořádně zadívat do oken protějšího domu a člověk si mohl všimnout jak místy prostupují vypálené díry ve stěnách pokojů.
Pokud jsem ještě včera věřil v naději, že můj život bude někdy opět šťastný tak teď už nevěřím ničemu.
Naše ulice konečně dostála svému jménu, teď tedy byla opravdu „Poslední“.





Pokračování příště
Pws©2006