Nad opuštěným přístavem

Mohutné vlny tříští se o kamení.
Smetanová loď upadá v zapomnění.
Co dříve bylo, dnes tu už není.

Čas plyne dál a svět se mění.
Jsou tu i tací, kteří vzpomínají,
Na své milé co pevninu opouštějí.

Dívky a ženy tu často naříkají,
Jejichž námořníci na cestu odplouvají.
Pak moře sledují a tiše vyčkávají,
Dokud se jejich touha nenaplní,
Nebo čas rány v srdcích nezahojí,
Pokud se samy vstříc vlnám nevrhají…


Seděla na bílé skalce. Pozorovala opuštěný přístav pod sebou. Od doby, kdy z něho odplula Smetanová loď, ho ostatní námořníci přestali využívat. I rybáři si zbudovali menší přístaviště na opačné straně poloostrova.
Sedávala tu často a vzpomínala. Sedm let oplynulo od jejich posledního odejmutí, posledního rozloučení. Chyběl jí. Víc, než by si před tím dokázala představit. Ale cítila, že nepotrvá dlouho a brzy se to změní. Právě proto se z toho místa za posledních třicet dní nehnula. Domů nechodila už ani přespávat.

***

Chlapec se blížil ke svému úkrytu a v rukou nesl kytici čerstvě natrhaných květin. Tentokrát musel sebrat všechnu odvahu a konečně ji to říct. Vůbec mu nevadil jejich věkový rozdíl. Od plnoletosti ho dělilo pouhých sedm let. A za sedm let uplynulých od doby, kdy její láska odplula na moře, dívka zdánlivě nestárla. Pořád vypadala stejně krásně a mladě, snad jen trošku ztrápeně, i když naději evidentně neztrácela. Proč by ho nemohla mít ráda, když by dospěl a oba by vypadali stejně mladě? Byl to přece jeho bratr, koho očekávala. Jeho krev. Na bratra mu zbylo tuze málo vzpomínek a naděje, že ho ještě někdy uvidí, se dávno vzdal. A ani ona na něho přece nemohla čekat věčně.

***

Všude vládlo hrobové ticho. Ticho před bouří. Neslyšela nic než hukot vln, dokud něco nezašustilo ve skupince keříků jen stěží přežívajících tamější horká léta, i když teď se v jejich prospěch ochladilo a schylovalo k dešti. Pohlédla tím směrem. Tušila, kdo ji pozoroval. Nikdy spolu nepromluvili, a přece se necítila tolik sama, když se objevil v její blízkosti.

***

Nějakou dobu si ve stínu větví dodával odvahu. Od ní ho dělilo jen několik metrů. Stačilo by se zvednout, obejít několik balvanů, které tam trčely z písku a byl by u ní. Ale co jí říct? Nevěděl. Proto, stejně jako mnohokrát předtím, udělal jedinou věc, která ho napadla. Vyběhl za svého úkrytu směrem ke své rodné vesnici.
Doufal, že ho neviděla utíkat a zapřísahal se, že následující den si konečně dodá dost odvahy, aby s ní promluvil.

***

Nejen že slunce téměř zapadlo, ale ve vzduchu bylo cítit ještě něco dalšího, nejen blížící se bouřka. Ještě jiný, mnohem silnější náboj. Vycítila ho už před třiceti dny, které následně strávila odříznuta od zbytku vesnice, v naději, že se něco změní, že se s ním konečně setká. A skutečně, měnilo se. Každým dnem, který tam trávila téměř bez jídla, bez pití a beze spánku, náboj sílil.
Nevšímajíc si větru, který jí cuchal vlasy, zaměřila pohled na mořskou hladinu. V tu chvíli ji nezajímalo nic jiného, než Smetanová loď. Ta se měla v dálce objevit každou chvíli, alespoň si to myslela, dokud tmavnoucí obloha nevzplanula jasnou září.
Když světelné paprsky dívku pohltily, ještě si stačila uvědomit, že loď ke břehu nikdy nedopluje. Že se s ním setká jinde, než v přístavu, posledním místě na zemi, kde se spatřili. A pak byla, nebo aspoň její část, přemístěna do jiné dimenze, kde už na ni čekal její přítel spolu se svou posádkou a ostatními lidmi, kteří na zemi také zanechali své tělesné schránky a odešli na věčnost.


Námořnická těla vodou uvězněna
Spolu s jejich lodí bouři nepřežila
Hlubina moře všechny je pohltila…

Chlapecká ruka dotkla se dívčího těla,
Chladného těla jenž duše opustila.
Dočkala se toho, koho tak chtěla…

…Nebesa se jim otevřela.