Veverky a krmítka

Veverky a krmítka

Marek si přisunul nabídnutou židli ke stolu a posadil se. Nenápadně se přitom rozhlédl po pracovně, jejíž vybavení jako by existovalo v jiném časoprostoru, někde kde entropie může růst do nekonečna.

„Jaký chceš to kafe?“ ozval se zpoza rohu Petrův hlas. Marek leknutím nadskočil.

„Stačí slabší, dneska už jsem jich pár vypil…“ odpověděl trochu roztřeseným hlasem Marek a zaměřil pohled na šedou skříňku s množstvím blikajících kontrolek.

Po chvíli se ze dveří vynořil Petr se dvěma kádinkami. Na jedné byla nálepka varující před radioaktivním nebezpečím, na druhé před vysoce toxickým obsahem. Marek stísněně polkl. Věděl, že Petr je excentrik, ale že to s ním došlo až tak daleko… Petr před něho postavil radioaktivní kádinku.

„Chceš cukr?“ zeptal se nevinně.

Marek jen přikývl. Petr se shýbl a odkudsi zpod stolu vylovil hnědou prachovnici, otevřel ji a laboratorní lžičkou začal nabírat průhledné krystalky. Markův zrak se upřel na nálepku na láhvi – a rukou reflexivně zakryl hrdlo kádinky.

„Ty ses úplně zbláznil!“ vyjel na Petra rozhořčeně a prudce se postavil. Na etiketě bylo napsáno: Kyanid draselný p.a.

„Copak tě ve škole neučili, že se do nádob na chemikálie nedávají potraviny?!“ Vytrhl mu prachovnici z ruky a ze zvyku přičichl k obsahu. A výsledek jej naprosto ohromil – vůně hořkých mandlí představovala nezpochybnitelný důkaz, že v láhvi není žádný cukr.

„Ty!“ začal, ale úsměv na Petrově tváři mu sebral další slova. Zaváhal.

„Mandlové aroma,“ uculil se Petr, hrající si na neviňátko.

„Ty idiote!“ vybuchl Marek. „Měl bych ti to omlátit o hlavu!“ zvedl prachovnici ve výhružném gestu, ale posléze ji postavil na stůl, když si uvědomil iracionalitu svého jednání. Petr byl matematik a tyto chemické výstřelky představovaly jeho způsob odreagování. On, fyzik, měl počítače v laboratoři plné všelijakých záludných prográmků, které nejednou vyděsily jeho kolegy a jednu z asistentek málem přivedly do psychiatrické léčebny. Neměl právo nikoho soudit, tím méně Petra.

„Promiň,“ zahuhlal omluvně a posadil se. „Blbej den…“

Petr jen mávl rukou, přitáhl si křeslo blíž ke stolu a svalil se do něj. „Kolik?“ ukázal lžičkou na láhev.

„Dvě vrchovatý,“ odpověděl znaveně Marek a opřel se. „Třeba ti někdo vyměnil cukr za kyanid. Dneska by to bodlo, alespoň bych měl klid od těch zpropadených úředníků…“

Petr mu nasypal cukr do kádinky a zamíchal její obsah. „Copak, že máš tak blbou náladu?“

„Ale, kvůli pitomý administrativní chybě nám zamítli jeden důležitý projekt. Nestojí to za to, abych tě tím otravoval,“ zachmuřeně odvětil Marek a sáhl po kádince.

„No dobře, nebudu naléhat.“ Petr pozvedl svoji kádinku k přípitku. „Tak ať nás tyto jedy posunou blíže smrti.“

„Na smrt,“ přitakal Marek a usrkl omamně vonící tekutinu.

Petr si na stehna položil bezdrátovou klávesnici a posunul monitor blíže k Markovi a natočil ho jeho směrem.

„Včera jsem dokončil další simulaci. Jako vstupní data jsem opět použil výsledky experimentů doktorky Ivanové.“ Zadal příkaz a pozorně sledoval vypisující se informace.

„Pořád ti potkani?“

Petr přikývl. „Jde to pomaleji, než jsem si myslel. Sice používám distribuované výpočty, ale ani tak se mi to nedaří moc urychlit.“

„A?“

„Zatím všechno vychází až příliš dobře. Obávám se, jestli jsem někde neudělal chybu. Jsou to přeci jen programy – podstrčíš jim nesmysly a vylezou ti nesmysly ještě větší.“

„Implementoval jsi ty nové sekvence, co jsme vytvořili na základě měření?“ Markova mizerná nálada byla ta tam.

„Samozřejmě, používám je k verifikaci.“

„A?“

„Právě proto jsem s tebou chtěl mluvit.“ Petrův hlas zvážněl. „Dělám na tom už více jak tři roky a postupně si začínám myslet, že ty výsledky jsou opravdu správné. Že skutečně popisují realitu takovou, jaká je.“

Marek se zamračil. Snažil si vzpomenout na podrobnosti – věděl, že mu to Petr už jednou vysvětloval, ale tehdy tomu nevěnoval až takovou pozornost. Chyba, pomyslel si.

„Mám skutečné důkazy,“ dodal náhle Petr a Marek v ten okamžik zbystřil.

„Pokračuj,“ vybídl ho Marek. „Jen se obávám, že jsem tak trochu pozapomněl souvislosti.“

„Myslím, že vím, proč jsme doposud nezachytili žádný mimozemský kontakt. A že ani žádný nezachytíme. A proč ho nezachytíme.“

„Na tohle téma je spousta teorií,“ namítl Marek.

„Připouštím.“ Petr udělal jakési gesto pochopení a pokračoval: „Když si to vezmeš z hlediska statistiky – velikost a stáří vesmíru, pravděpodobnost výskytu hvězd spektrální třídy G, pravděpodobnost výskytu planet terestrického typu na oběžných drahách umožňujících existenci kapalné vody – jenom organického života musí být ve vesmíru ohromné množství variací. A to zatím nepočítám s pravděpodobností existence anorganického života. Když navíc přidám pravděpodobnost vývoje inteligentního života, vycházeje z analogie vývoje člověka, a započítám faktor času a prostoru, měl by vesmír představovat pěkně rušnou křižovatku během dopravní špičky. Jenže realita je úplně jiná.“

„Inteligentní život přeci nemůže existovat věčně, čas hraje ve vesmíru ohromnou roli, stejně jako vzdálenost,“ namítl Marek první věc, která ho napadla.

„I to jsem ve svém modelu zohlednil. Uvážil jsem i spoustu zdánlivě nesmyslných faktorů, třeba vnímání v odlišném spektru vlnění, vliv náhodného uspořádání planetárních systémů, vliv odlišného chápání reality, relativistické efekty a spoustu dalších věcí.“

„Ty ses odvážil to počítat?“ Marek překvapeně zamrkal.

„Blázníš? To je nemožné spočítat. Většinu toho jsem odhadl a to tak, že jsem ty odhady ještě pořádně podhodnotil…“

„A?“ Marek mu netrpělivě skočil do řeči.

„Přesto mi vychází, že minimálně každé století by k nám měl přiletět létající talíř se zelenými mužíčky. A to nemluvím o datovém šumu – takovém elektromagnetickém smogu – všude ve vesmíru.“

„Jenže ono nic.“

„Přesně.“

„Předpokládám…“ nadhodil Marek návnadu.

„Už dlouho dělám na jedné teorii,“ chytil se jí Petr. „Říká ti něco problém veverky a krmítka?“

Marek se na Petra překvapeně podíval. Tak rychlou odbočku od tématu nečekal. Zavrtěl hlavou.

„Zadání je jednoduché. Ale řešení… Řešení nikoliv, zato dává řadu zajímavých otázek a ještě zajímavějších odpovědí.“

„Nechápu,“ přiznal porážku Marek.

„Tak dobře poslouchej,“ začal Petr a pohodlně se uvelebil v křesle. „Máme dům se zahradou, která hraničí s lesem. Majitel je vášnivý ornitolog a proto má na zahradě krmítko pro ptáky, kam jim pravidelně sype zrní. Jenže veverky z blízkého lesa přišly na to, že krmítko je trvalý, snadno dostupný zdroj potravy a chodí do krmítka na lup. Na ptáky toho zákonitě moc nezbude. Úloha zní takto: zajistěte trvalou ochranu krmítka tak, aby byl negativní vliv veverek eliminován a aby přitom tato opatření neměla žádný vliv na ptáky.“

„A jakou to má souvislost s inteligentním životem ve vesmíru?“ ohradil se Marek, jemuž úloha přišla vcelku triviální. „Krmítko dáš na hodně vysokou ocelovou tyč. A je po loupežných nájezdech.“

Ticho, které následovalo, Markovi napovědělo, že něco je špatně. A Petrovo zavrtění hlavou ve výmluvném gestu jej v tom utvrdilo.

„Díváš se na to příliš zjednodušeným pohledem fyzika.“

Marek se dotčeně ušklíbl. „Tak tedy pouč neznalého fyzika,“ zavrčel.

„Za prvé, v úloze nejsou definovány iniciální podmínky. Za druhé, nejsou definovány váhy jednotlivých součástí systému. Z toho vyplývá, že úloha nemá, a vlastně ani nemůže mít, jednoduché řešení.“

Marek se zamyslel. Jeho předchozí závěr byl skutečně střelbou od boku. Bez pořádného míření… Povzdechl si a napil se. „Dneska mi to nemyslí…“

„Vyřešil jsem dva okrajové extrémy daného problému, a několik dalších, dílčích stavů. Výsledky jsou více než zajímavé.“ Petr zadal příkaz a na obrazovce se objevil podivný obrázek.

„Extrém první: Iniciální podmínky irelevantní, váha eliminace veverek rovna jedné, váha ochrany ptáků rovna jedné.“

Marek se podíval na obrazovku. Obrázek sestával z mnoha kružnic kolem nenápadného středu. Naprosto nechápal, co to má znamenat.

„Tohle je výsledek, samozřejmě vztažený na současnou úroveň poznání a techniky,“ začal Petr. „Tady v tom středu je překvapivě obyčejné dřevěné krmítko na obyčejné tyči. První ochranný perimetr představuje bezpečnou zónu o poloměru padesát kilometrů. Povrch tvoří několik vrstev polymerbetonu. Pravděpodobnost výskytu veverek rovna nule, pokud by některá přeci jen překročila vnější hranici tohoto perimetru, stoprocentně na cestě ke krmítku zemře hlady a žízní. Druhý perimetr představuje zónu totální eliminace veverek. Je široký jeden kilometr a představuje příkop hluboký sto metrů, se stěnami ze skla. Třetí perimetr představuje zónu selektivní eliminace. Sestává se ze systému stěn, průlezů a šachet, do nichž se může dostat jen veverka a je zde zabita elektrickým proudem a jinými prostředky, jako například vodními pastmi. Pokud by tyto selhaly, veverku zabije pád do příkopu. Čtvrtý perimetr je opět zónou selektivní eliminace. Obsahuje řadu labyrintů, do nichž se může dostat pouze veverka a je vybaven řadou elektronických detekčních a likvidačních zařízení. Pátý perimetr představuje hranici divočiny a ochranné zóny krmítka. Je vybaven nejlepšími elektronickými systémy k vyhledávání a eliminaci veverek, tyto systémy jsou vybaveny umělou inteligencí schopnou se učit na základě získaných dat.“

Marek na Petra nevěřícně zíral.

„Zajisté tě překvapilo, že nikde v dosahu krmítka není dům ornitologa ani les, prostě nic. Vše je podřízeno zadání a jak dům, tak les, představují možný zdroj ohrožení krmítka. Také si povšimni toho, že nepříteli se jako první nastavuje nejtechničtější část řešení. Později to vysvětlím.“

Petr odklepl ENTER a na obrazovce se objevil další obrázek, tentokrát 3D model.

„Extrém druhý: Iniciálních podmínky přesně podle zadání, váha eliminace veverek rovna jedné, váha ochrany ptáků rovna jedné.“

Marek nevěřil svým očím.

„Zahrada s domem se změnila ve vojenskou superpevnost vybavenou nejdokonalejšími systémy detekce a likvidace veverek. Zahrada je doslova prošpikována sledovací technikou napojenou na řídicí počítače v domě, které neustále analyzují data ze senzorů a v případě pozitivního kontaktu jsou během zlomků sekundy schopny eliminovat veverku širokou paletou zbraňových systémů, infračervenými lasery počínaje a miniaturními samonaváděcími raketami konče.“

„Ty ses zbláznil!“ ujelo Markovi.

Petr se vítězoslavně usmál. „Přesně! Spočítal jsem si pravděpodobnost, že něco takového řekneš – a vyšlo mi třiadevadesát procent!“

„Co tím chceš…“ ohradil se Marek dotčeně, ale větu nedokončil. Jeho mozek už začal zpracovávat získané informace. Probudily se v něm instinkty vědce.

„Je možné spočítat vývoj libovolného podobného systému.“

„Kdyby byl k dispozici dostatečně velký výpočetní výkon,“ dodal Marek.

„Nikoliv, to není podmínkou. Většina se nemusí počítat, odvodí se ze známých analogií, například právě z řešení problému veverky a krmítka. Mimo jiné, oba okrajové extrémy zároveň říkají, jakými dvěma základními směry probíhá evoluce inteligentního života,“ pokračoval Petr.

„Veverka ani pták nejsou zrovna moc inteligentní,“ usmál se Marek.

„Nikdy jsem je nedával jako příklad,“ odvětil tajuplným tónem Petr. „Problém se vůbec netýká veverek ani ptáků!“

Marek se zamyslel. Něco mu stále unikalo. Něco moc důležitého. Chvíli bylo ticho.

Petr ho popíchl nevinnou otázku: „Proč se vůbec tenhle problém řeší?“

V tu chvíli jako by v Markově mozku zapadlo poslední kolečko do ohromného soukolí a to se začalo pomalu otáčet. A s tím posledním kolečkem to všechno začalo dávat smysl.

„Bože…“ vydechl Marek ohromeně. „Kdyby nebylo toho zpropadeného ornitologa, nemuselo by se nic takového řešit!“

Petr mlčky přikývl a začal nezvykle tiše říkat: „Spočítal jsem několik řešení mezi oběma extrémy a pracuji na algoritmu, který umožní počítat libovolná další řešení v závislosti na proměnných podmínkách. Ale ať počítám jak počítám, stále všechny výsledky konvergují k jednomu nebo druhému extrému. A oba extrémy popisují v konečném výsledku systém bez ornitologa, a v úplně konečném výsledku bez jakéhokoliv života.“

„Řešení prvního extrému mimo jiné říká, že z dlouhodobého hlediska jsou ta nejprimitivnější řešení vždy správnými řešeními. Já k tomu dodávám, že tato řešení jsou také nejefektivnější. Všechny ty perimetry napěchované elektronikou a důmyslnými pastmi jsou k ničemu, jejich osudem je v průběhu času selhat. Mají velký krátkodobý efekt díky své variabilitě a složitosti, ale z hlediska termodynamiky se jedná a vysoce neuspořádané systémy, stejně jako sám život, a proto zákonitě musí selhat, nepřítel je prostě překoná pouhým svým vývojem. Zato perimetr nejblíže krmítku je prostou fyzikální bariérou – je to nejjednodušší a nejefektivnější systém. Z hlediska termodynamiky je to systém blížící se svojí mírou neuspořádanosti k nule, bez možnosti náhodného výběru, bez možnosti náhodně proklouznout. Tak jak u něho počet možností k překonání limituje k nule, stejně tak limituje čas nutný k přizpůsobení se mu k nekonečnu. Konečný stav je takový, že kolem krmítka je nekonečná pustina bez života.“

Petr se odmlčel a dopřál si několik doušků kávy. Marek se v duchu snažil zasadit získané informace do širšího rámce.

„Řešení druhého extrému říká mimo jiné, že efektivita řešení problému roste exponenciálně s vynaloženými prostředky a jejich složitostí, ovšem na úkor ovladatelnosti takového systému, a to až ke kritickému bodu. Za ním již úloha nemá řešení.“

„Totální eliminace,“ dodal tiše Marek, když si dal dvě a dvě dohromady.

„Tak. Celý ten obranný systém se sám zničí prostě proto, že dospěje do stavu, kdy proti němu bude stát rovnocenný protivník – on sám. Jeho jedinou volbou totální eliminace veverek bude totální eliminace všeho, protože všechno může být veverkami. “

Marka v ten okamžik cosi napadlo. „Máš někde po ruce kus papíru?“

Petr mu podal poznámkový blok a tužku. Marek si začal rychle psát rovnice a kreslit jednoduchá schémata. Petr mu zvědavě koukal pod ruku.

„To je neuvěřitelné,“ vydechl ohromeně Marek po několika minutách zuřivého počítání. „Vychází mi, že oba extrémy jsou silně závislé na časoprostoru a – měly by jít dokázat pro, hm, dostatečně malé systémy!“

Petr přikývl. „Taky mi něco takového vyšlo. S velikostí systému počet neznámých roste – ani to nedokážu matematicky popsat. Ale máš pravdu, pro omezené systémy… Mám důkaz.“

Marek údivem otevřel ústa.

„Ja – jaký?“ vykoktal.

„Potkany doktorky Ivanové.“

„Ta bludiště, co jsme pro ni u nás navrhovali?“

„Mimo jiné. Její tým se na začátku rozhodl trochu inovovat genové inženýrství, alespoň co jsem tedy pochopil. Nejsem biolog a už vůbec ne genetik. Výsledkem měli být inteligentní jedinci, kterých by v budoucnu mělo být použito jako zbraně proti přemnoženým potkanům ve městech.“

„Tak o tom jsem neměl sebemenší tušení,“ poznamenal mrazivě Marek. „To je jako vyhánět čerta ďáblem…“

Petr pokrčil rameny a pokračoval: „Rozhodl jsem se využít situaci. Ještě než experiment začal, spočítal jsem jednoduchý model založený na známých faktech chování potkanů a implementoval do něj řadu proměnných z problému veverky a krmítka. Když experiment spustili, začal jsem pilně sbírat data a upřesňovat model. Zpočátku to moc nevycházelo, potkani nevykazovali žádné známky vyvíjející se inteligence. Doktorka Ivanová jim proto pozměnila geny tak, aby se jejich generace střídaly rychleji, jenže ani to zpočátku nepřinášelo kýžené výsledky.“

Petr nechal zobrazit na obrazovce grafický výsledek výpočtu. „A pak, pak se něco stalo. Já tomu říkám okamžik prozření, ale nemám tušení, co se vlastně stalo. Nikdo to neví…“ Ukázal na bod, kde se čárkovaná čára experimentu přiblížila plné, reprezentující model.

„Stačily další tři sady dat, a měl jsem prakticky jistotu, že se u potkanů skutečně objevila inteligence a že vývoj bude pokračovat podle spočítaného modelu. Prozatím je shoda přes devadesát procent.“

„Ale pořád to jsou všechno výpočty. I když založené na reálných datech. Může tam být někde chyba, kterou nikdo z nás nevidí,“ namítl celkem oprávněně Marek. Petr přikývl na souhlas.

„Jsem si toho vědom. Proto mám i rozsáhlou databázi fyzických důkazů.“ Sáhl do šuplíku, vyndal hot-swap disk a zasunul ho do počítačové skříně. „Každý rok je toho více jak sto tera dat v reálném čase.“

Petr počkal, až se obsah disku načte a pak začal projíždět jednotlivé adresáře.

„Ukážu ti pár záznamů z předposledního měsíce. Vybrané scénáře již představují komplexní problémy s množstvím řešení. Logické skládačky, logické zámky dveří, chytré návnady a pasti a samozřejmě konfrontace s neinteligentními jedinci a konkurenty.“ Vybral soubor a stiskl ENTER. Na obrazovce se objevilo schéma jednoho z pater bludiště, složitého trojrozměrného komplexu úctyhodné velikosti. Vlevo nahoře byl zobrazen zmenšený model celé konstrukce s vyznačením zvětšeného území.

„Tak takhle to je! Žádná nová bludiště, ale nová patra jednoho a toho samého!“ Markův hlas nesl známky podrážděnosti. „Taky jsi mi to mohl říct!“

Petr zavrtěl hlavou. „Promiň, Marku, nemohl. Musel jsi zůstat nestranným, tím, jenž o experimentu nic neví a nemůže ho tudíž jakkoliv ovlivňovat, a to ani nevědomě.“

„Ale mohl jsem něco vytušit…“

Petr opět zavrtěl hlavou. „Řada pater se dělala s velkým předstihem a některá se vůbec nepoužila.“

„Vidím, že jsi počítal úplně se vším,“ poznamenal uznalým tónem Marek

Petr přikývl. „Vše je pečlivě zdokumentováno, všechny vstupy lze dohledat, identifikovat a ohodnotit statistickými veličinami.“

Marek ukázal na shluk žlutých bodů v rohu. „Potkani?“

„Ano, každý má miniaturní vysílačku. Všichni jsou v hnízdě, tedy až na průzkumníky a obránce – to jsou žluté body tady, tady a tady.“

„Hnízdo ve střední části objektu? Chytré…“ Marek uznale hvízdl.

„Mají pod kontrolou celé patro. Tady skladují potravu, tady mají něco jako laboratoř – sem nosí dosud neprozkoumané předměty…“ Petr zvýrazňoval jednotlivé segmenty.

„To snad ne…“ vyhrkl Marek. „Chápu, že jste to nějak museli pojmenovat…“

Petr se na kolegu zazubil. „Teď se dobře dívej.“ Spustil další soubor. Na obrazovce se rozběhl záznam mikrokamery v jednom z pater. Od stropu zabírala posuvná dvířka a jednoduchou barevnou mozaiku na podlaze. Chvíli se nic nedělo, jen časomíra běžela. Pak se objevil bílý potkan, zastavil se před dvířky a začenichal.

„Otevírací sekvence je červená, červená, žlutá, modrá,“ ozval se z reproduktoru počítače nezaujatý hlas komentátora záznamu.

Potkan znovu začenichal a pak packou stiskl dvakrát červený, jednou žlutý a jednou modrý čtvereček. Dvířka se otevřela a potkan zmizel v chodbě za nimi.

Marek se ještě nestihl vzpamatovat a už běžel další záznam z jiné části bludiště. V malé místnosti byla hromádka kostiček krmiva. Šedivý potkan jednu z nich uchopil do zubů a odchvátal s ní pryč. V rohu běžícího videa se zobrazila mapka s pohybujícím se žlutým bodem. Mířil k okraji, ke dvěma modrým bodům. Hlas komentátora říkal: „Jádro kostičky obsahuje rychle účinkující synaptický jed, potkan I-25-44 míří k potkanům N-5-11 a N-6-1, kteří před hodinou uvízli v jednosměrné pasti v sektoru F-14.“ Na videu se objevil záběr kamery na průhlednou plexisklovou podlahu zmíněného sektoru. Pod ní se v místnosti zmateně pohybovali dva malí hnědí potkani. Po chvíli se objevil onen šedivý potkan, kostičku položil na podlahu, opatrně ji dostrkal na okraj nevýrazného čtverce v podlaze, poté se zadníma nohama zapřel o stěnu a předníma na okamžik spočinul na čtverci. Padací dvířka se pootevřela a kostička sklouzla dolů. Oba uvěznění potkani se na ni okamžitě vrhli. Po minutě jednoho z potkanů zachvátily křeče a zemřel. Komentátor oznamoval: „Jedové kostičky byly během následujícího dne systematicky rozmístěny v okrajových sektorech patra H a I, jimiž jsou do komplexu vpouštěni vetřelci.“ Záznam skončil.

Marek se jako zhypnotizovaný podíval do své nyní již prázdné kádinky. Zvedl ji a energicky ji strčil před Petra. „Plnou nádrž! A pořádně silnou!“

Petr se zvedl a vzal i svoji kádinku. „Jasně, šéfe! A přejete si taky umýt pření sklo?“

„Je to neuvěřitelné. Kdybych to neviděl na vlastní oči…“ začal Marek, když mu množství vstřebaného kofeinu umožnilo opět rozumně uvažovat. „Ten experiment už končil?“

Petr přikývl. „Poslední měsíc již velmi rychle směřoval ke kritickému bodu řešení druhého extrému. Začalo to přesunem hnízda do vzdálenější oblasti, systematickým uzavíráním cest a vytvářením izolovaných skupin jedinců evidentně se lišících inteligencí. Ke konci se to zvrhlo v jednu skupinku nejchytřejších jedinců, která začala likvidovat ostatní jedince a nakonec se pustili i sami do sebe.“

„Sociofobie?“ nadhodil Marek první věc, která ho napadla.

Petr se zamyslel. „Spíše bych řekl paranoia.“

„Co se stalo s experimentem?“

„Pokud vím, tak celou halu hermeticky uzavřeli a veškerý vzduch na týden nahradili inertní atmosférou. Spotřebovali na to celou cisternu kapalného dusíku. Biologický materiál teď budou zkoumat genetici, fyziologové a řada dalších vědců. Pak bude všechno spáleno v plazmové peci. Pro jistotu.“

„Myslel jsem, že vznik inteligentních forem života je sporadický, ale to, co jsem viděl…“ Marek tomu stále jen stěží věřil.

„Říkal jsem ti, že ze statistického hlediska není vznik inteligentních forem života nic výjimečného, samozřejmě v příslušném měřítku. To ostatně dokládá tento experiment. To, co limituje jejich výskyt ve vesmíru obecně, je jejich vývoj. A ten je analogií veverky a krmítka…“

„A to je podle tebe důvod, proč jsme neměli doposud žádné kontakty s mimozemskou inteligencí? A že je díky tomu i nikdy mít nebudeme?“

Petr přikývl. „Podívej se na vývoj lidstva. Spatřili jsme světlo světa tak před milionem let. Za tu dobu jsme stihli projít všemi selektivními perimetry ochrany, přizpůsobit se jim a překonat je. Překonali jsme i příkop v podobě atmosféry a vstoupili do prvního perimetru – vesmíru. Jak daleko je nejbližší krmítko – třeba cizí inteligentní život? Nikdo neví… Vyslali jsme mezihvězdné sondy, vypouštíme spoustu elektromagnetického smogu, ale vzhledem k času a velikosti vesmíru je to totéž, jako bychom do pouště hodili pár zrníček písku.

Marek se zamračil. „Zapomínáš na vědu a technologický pokrok. Mohou nám pomoci i ve vesmíru.“

Petr zavrtěl hlavou a usmál se. „Ale kdepak, nezapomínám. Vezmi si ty naše potkany. Oni měli možnost opustit bludiště! Kdybychom se rozhodli jim nebránit, mohli využít svých schopností a vydat se na velký průzkum! Jenže oni té možnosti nevyužili. Proč asi?“

Marek se zamyslel.

„Nevím,“ přiznal po chvíli.

„My sami, coby inteligentní forma života, jsme veverkami; snažíme se dostat ke krmítku, ať už tím je cokoliv. Zároveň jsme ale i obranným systémem ornitologa; snažíme se zabránit jiným veverkám, aby se dostaly k našemu krmítku. Jiným veverkám – sami sobě! Domnívám se, že toto schéma platí obecně pro veškerý inteligentní život ve vesmíru. Ti potkani jsou toho jasným důkazem.“

Marek si promnul bradu. „Pokud bychom připustili existenci Boha jako tvůrce života, tak je docela nepřející vůči svým výtvorům…“

Petr si promnul dlaně. „Ale kdepak, Bůh není nepřející. On se jen snaží zabránit veverkám, aby se dostaly k jeho krmítku!“