ALTER EGO

ALTER EGO Nevím už jak dlouho to je, co mě sem zavřeli. Nevím už ani proč, komu nebo jak jsem vadil. Nepamatuji si ani své jméno. Vím jen, že mě v noci vytáhli z domu skoro nahého a odvlekli do hnusné místnosti s ještě hnusnějším chlapem. Pak si nevzpomínám na nic. Probral jsem se až v téhle smradlavé kobce se dvěma prkny místo postelí, vetchou dekou a okýnkem, které vedlo nejspíš do světlíku, protože sem padalo jen bledé světlo odražené od protější stěny. Čas se tu zastavil. Trčel jsem tu minuty, hodiny, dny, měsíce, roky? Podle intervalů mezi jednotlivými jídly jsem to poznat nemohl, protože můj žaludek měl na pravidelnost jiný názor než mí dozorci. Jak často jsem jedl? Jednou dvakrát denně? Obden? Nevím. Časem jsem si zvykl na smrad svojí kobky, zvuk kroků dozorců na chodbě, prkno a vetchou deku. Na světlo zajaté mezi stěnami světlíku. Lidské hlasy jsem slýchával jen z dálky a když jsem se zpočátku snažil mluvit s dozorcem, můj žaludek protestoval daleko déle, než obyčejně. Přestal jsem se tedy snažit, přestal jsem mluvit a začal jsem přemýšlet. Většinu svých dní jsem trávil marnou snahou vzpomenout si na něco ze své minulosti. Až jednou, nevzpomínám si přesně kdy, přišla ona zásadní změna. Dostal jsem společníka. Masivní dveře se otevřely, dozorci strčili dovnitř nevysokého chlapíka a zase zavřeli. On se otočil a chvíli mlátil do dveří a hulákal, že je nevinný, že nemají právo ho tu držet a bla, bla, bla... asi jako každý jiný. Když ho to přestalo bavit, otočil se, aby si mohl prohlédnout své nové obydlí a lekl se, když si mě všiml. Když viděl, že se nehýbám a jen ho pozoruji, šel a sedl si naproti mě. Chvíli jsme po sobě pokukovali a odhadovali jeden druhého. A najednou, po strašně dlouhé době, jsem zas uslyšel lidský hlas: „Ahoj.“ Já nic. „Hmm. Říkám, ahoj!“ zvýšil hlas, snad si myslel, že jsem nedoslýchavý. Upřeně jsem na něj zíral a čekal, co řekne dál. Zjevně pokládal další snažení za zbytečné, tak se natáhl na pryčnu zády ke mně a něco mumlal do zdi. „Proč jsi tu?“ zeptal jsem se a můj hlas mi zněl velmi neobvykle. Trhl sebou a vyjukaně si mě prohlížel. „Já myslel, že si hluchej nebo blázen, což vyjde skorem na stejno, a ty si ze mě střílíš. To od tebe nebylo fér.“ Pokrčil jsem rameny a zopakoval otázku. „ Proč? Protože kobky sou prej přecpaný až k prasknutí, bez mí milý přítomnosti se zjevně obejít nechtěli, tak mě strčili sem k tobě. Teda, řeknu ti, venku je to peklo. Lidi se srocujou, hrozí, že vydrancujou palác a zabijou Velikýho Gustava. Naposledy jsem je viděl, ty davy, jít k náměstí, mávat pěstma a řvát pořád to samý méno: Ramond! Ramond! Ramond! Toho chlapa už nikdo neviděl věky, ten už asi někde hnije pod kytičkama a do revoluce mu je asi jako mě do blech vrchního dozorce. A proč sem tu já? Řval sem trochu moc nahlas moc nebezpečný věci, psal sem letáky a plánoval převrat. Proto si mě dali radši na dohled tady do tý ubykace.“ „ Kdo je Gustav a Ramond?“ zeptal jsem se tiše. Vytřeštil na mě oči, div se mu nerozkutálely po podlaze, chytil se za hlavu a zavyl. Zavyl, jako když nakopnete toulavého čokla. Pak zavřeštěl: „ Ty nevíš, kdo je Gustav a kdo byl Ramond?!! Člověče, jak dlouho tady dřepíš?! Tak poslouchej. Náš miláček, Gustav Veliký, se ujal chudinky opuštěnýho trůnu po nečekaný smrti svýho otce, matky a staršího bratra. Vyhnal všechny ministry a rádce, že ví všechno líp a vyžírky že nepotřebuje. Pak to začalo. Zakázal volnej pohyb lidí, statky musely odevzdávat velkou část výnosů, obchodníci museli platit vysoký cla, řemeslníci dostali předepsáno co za kolik prodávat a museli odevzdávat podíly ze zisku plus daně povinný pro všechny. Udělal si zásoby v tý svý pevnosti a lidi chcípali hlady, protože přišly zlý časy: zima a povodně a sucho a Gusta nesnižoval povinný dávky do paláce. Neumíš si představit, jak to tenkrát vypadalo. Všude plno žebráků, mrtvol, a nikdo nevěděl, co dělat. To bylo tak před čtyřiceti lety. Já to nezažil, mě to vyprávěl otec. Za ňákej čas přišla zpráva, že Gusta se oženil s dcerou panovníka nějaký zámořský země, a netrvalo dlouho, narodilo se jim dítě, Ramond. Za pár let panovnice onemocněla a i se synkem se vrátila domů, že tam maj teplejc. Už se nevrátila, zato Ramond po matčině smrti přijel za papínkem. Mohlo mu bejt tak šestnáct, sedumnáct. Prej to byl mládenec, jak se patří; vysokej a urostlej po otci a po matce měl tmavý vlasy a uhrančivý oči. Co měl po matce zaručeně, tak to bylo dobrý srdce, smysl pro čest a pro spravedlnost, to po Gustovi prostě mít nemoh. No, zkrátka, žili si tady chvíli celkem spokojeně. Ramond měl vzdělání a vychování ze země svojí matky, tak mu Gusta ještě opatřil nejlepší zdejší učitele všeho, co tě může napadnout. Dokonce i čaroděje z východu dal prej pozvat. Ramond se staral o svoje učení a Gusta o svoje drahé poddané. Jenže pak už uměl Ramond všechno, co byli ochotný ho naučit, a tak se začal nudit. To víš, hlava učená chce pořád něco zkoumat, jinak nemá klid. Tak se začal zajímat o dění v zemi svýho papínka. Netrvalo dlouho, a došlo mu, co je fotřík zač a přestalo ho bavit dívat se na to, jak lidi trpí. Šel za Gustou a řekl mu, co si myslí. A co bys řek?! Gusta ho nechal zbičovat a na dva měsíce ho strčil do vězení. Když odtamtud vylez, začal kout pikle a vymyslel si vzpouru. Několik stovek lidí se s ním do toho pustilo, ale jak to mohlo dopadnout, když je ved sotva dvaceti letej mladíček, sice vzdělanej, ale bez zkušeností. Gusta dal vzpouru rozehnat, pozatýkat vůdce, a když zjistil, že za vším stojí Ramond, nechal ho někam zavřít a nikdo ho už nikdy neviděl. Uf. To je snad všechno. Dotazy?“ Usmál jsem se. Jak dlouho už jsem se neusmíval? Tady nebylo čemu. Od toho dne jsme si většinu času povídali. Tedy, on povídal a já poslouchal. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Zurvan a byl zapletený do plánování převratu a osvobození vězňů. Spolu s ním pochytali a pozavírali dalších asi pět set lidí. Vůbec netušil, jak se octl tady ani co ho čeká, jako jsem to nevěděl ani já. Díky němu a jeho vyprávění se mi začaly vybavovat některé vzpomínky. A byly zvláštní. Zdávalo se mi o nekonečné modré obloze bez slunce. Táhla se pod mýma nohama daleko, daleko, daleko... Pak jsem viděl chudé chatrče, hubené starce čekající na smrt u cesty, davy lidí běžící k hrozné pevnosti na příkré skále. Netušil jsem, co to může znamenat. Někdy jsem Zurvanovi o svých snech krátce vyprávěl. Poslouchal mě pozorně a pak nahlas uvažoval o tom, co to může znamenat a oba jsme doufali, že se jednou dobereme pravdy o mé minulosti. Já se domnívám, že jsem byl zapleten do té záležitosti s Ramondem. Možná jsem patřil k těm, se kterými plánoval revoluci. Byla tu však ještě jedna možnost a ta se mi vůbec nelíbila. Mohl jsem to být já, kdo dostal příkaz Ramonda zlikvidovat nebo někam zavřít a jako takový jsem byl buď vzbouřenec, nebo přímo vrah následníka trůnu. Vzpomněl jsem si na snědý obličej, který se na mě obrátil se zoufalstvím v očích. Jako by prosil o milost. Čas plynul a nic se neměnilo. Jen jsme občas zaslechli vzrušené hovory dozorců, což se dříve nestávalo. Z toho se dalo soudit na brzké změny. Mysleli jsme, že snad připravují popravu, nebo ještě hůř, návštěvu jeho velectěnosti Gustava Velikého. Pak nadešel ten den. Otevřeli dveře, shodili nás z pryčen a vedli nás kilometry chodeb a sklepení a místností a kobek a slují, až jsme konečně stanuli před masivními vraty pobitými železem. Přistoupil k nám jakýsi vznešený muž a milostivě nám přečetl vzkaz od jeho velkoblahorodí Gustava Mocného: „ Z nejvyšší laskavosti a milosti Nás, Gustava Velikého ( jak vidno, byl skromný), bude umožněno dvěma nejtěžším zločincům, aby si vybojovali milost. Jejich úkolem bude najít v Jižní zahradě prsten s rubínem. Prsten může být schován kdekoli. Pokud ho jeden z nich získá, bude propuštěn a bude mu splněno jedno přání, ať už se týká čehokoli, druhý vězeň bude popraven. Pokud prsten nenajde ani jeden z nich, budou popraveni oba. Podepsáno je jeho veličenstvo, Gustav Veliký osobně.“ „ Hej! A kdo nám zaručí, že tam ten prsten opravdu je a když ho najdem, že nás opravdu propustí!“ „ Jak se opovažuješ zpochybňovat slovo panovníka, smrade!“ nakopl jeden z dozorců Zurvana. „ Buď rád, že ještě než chcípneš uvidíš slunce, parchante!“ Pak pomalu otevírali bránu, skoro slavnostně, jak se mi zdálo. Zářivé slunce nás na chvíli oslepilo a jako připitomělé mouchy jsme se vpotáceli do zahrady. Brána za námi zapadla. Když jsem si zvykl na tu záři, rozhlédl jsem se kolem. Kam až oko dohlédlo, nahoru i dolu, táhla se obrovská zahrada zarostlá keři, stromy, vysokou trávou, divokým kvítím, protkaná uzounkými pěšinkami vydupanými ve vysoké trávě. Vzduch voněl suchou trávou a prachem, květy a tlejícím listím, slyšel jsem zpívat ptáky, bzučet hmyz a lehký větřík prokluzovat mezi listy stromů a stébly trav. Nemohl jsem odolat. Svlékl jsem si vězeňskou halenu a nastavil ramena a hruď slunci a větru. Mé tělo toužilo po hebkosti trávy, mé nohy toužily procházet nesčetné cestičky, mé ruce hladit kůru stromů, mé oči pozorovat let motýlů, můj nos cítit vůni květů a mé rty ochutnat plody plané jabloně. „ Člověče, nestuj tady! Na opalování neni čas! De nám o život! Navrhuju, abysme se rozdělili. Kam chceš jít? Nahoru nebo dolu?“ „ To je jedno,“ zamumlal jsem zasněně. „ Fajn. Du dolu,“ oznámil stručně, zcela proti svému zvyku. Zůstal jsem konečně sám se svými myšlenkami. Halenu jsem nechal u brány a vydal se loudavým krokem nahoru po jedné z mnoha cestiček. Zahrada měla svažitý terén uspořádaný jako nepravidelné schodiště a mně se líbilo kličkovat mezi keři, procházet stinnými tunely a rozpálenými plácky. Takovou krásu jsem snad za celý svůj život nespatřil. Nebo ano? Kolem poledne jsme se sešli na jedné z křižovatek. „ Nic?“ zeptal se nešťastně Zurvan. „ Nic,“ odvětil jsem s úsměvem já. „ Tak hledej pořádně! Tobě asi nedochází, že nám jde o život.“ „ Nedochází,“ řekl jsem přívětivě a šel se dál procházet zahradou. Slunce urazilo zase kus své nebeské pouti, když jsem stanul před nádhernou jeskyňkou tvořenou převislým keřem. A tam, schovaný pod větvemi obtíženými květy, čekal prsten s rubínem. Popadla mě bláznivá radost. Vím co udělám. Dostanu milost a mým přáním bude milost také pro Zurvana, mého nejlepšího a jediného přítele. Nemohl jsem radostí ani vykřiknout. Zahodil jsem jablko, které jsem jedl, a utíkal co mi nohy stačily za Zurvanem. Stál tam, na jedné z teras Jižní zahrady, hluboko pod ním záplava keřů, všude kolem moře vysoké trávy protkané červenými cestičkami. Doběhl jsem k němu, chytil ho za rameno a namáhavě vyrážel: „ Tam! Našel jsem ho! Je tam!“ „ Kde?“ vykřikl. „ Tam, pod převislým keřem. Zahodil jsem jablko a běžel za tebou! Pojď, ukážu ti to!“ Obrátil jsem se, že ho povedu. „ Stůj!“ křikl ostře a nepřátelsky. Než jsem se stačil otočit a zeptat se ho proč, ucítil jsem pod lopatkou prudkou bolest. Po zádech mi začalo stékat něco teplého. Moje krev. Sáhl jsem si na zasažené místo. Ruka od krve. Mojí krve. Kde vzal nůž, napadlo mě nesmyslně. Otočil jsem se na něj. „ Proč...?“ Bolelo to. Moc. Zrada. Zradil mě přítel. Můj přítel. V očích měl vztek a nenávist. Otočil se a něco křikl ke skupince nejbližších keřů. Slyšel jsem ho jako pod vodou. Slábly mi nohy. Dýchat bolelo. Přiběhli dva silní vojáci, chytili mě, skroutili mi ruce za záda a svázali mě. Proč, když umírám? Vedli mě a já klopýtal s nimi, černo před očima, v zádech nůž. Vedli mě daleko, až k plotu oddělující zahradu od náměstí. Tam stály davy lidí, mávaly pěstí do vzduchu a křičely pořád stejné jméno. Moje jméno. Ramond!