Jízda smrti

Tak jdeme na to. Rozhodl jsem se vás seznámit s jedním příběhem, který jsem zažil na vlastní kůži. Dříve bylo naší každoroční prázdninovou dovolenou to, že jsme jeli k tetě na chatu nejmíň na týden. No dobře, přiznávám, že to nebyla teta, ale znáte to. Jste malé dítě a vaše drahocenná maminka má spolupracovnici v kanceláři a protože spolu, jak sami říkají, pracují už x let, tak se velice dobře znají a protože ona spolupachatelka pracovní činnosti vás zná už od malička, je to pro vás jasná teta a hotovo. Talže přesně k takové tetě jsme jezdili na chatu.

Tetina chalupa sloužila nám rovněž jako dobré odbytiště věcí z naší domácnosti, protože přeci "ten starý gauč nezahodíme, když jsme si koupili nový, ale dáme ho tetě na chatu." A tak to nebylo jen s gaučem, ale i se skříní a dalšími věcmi až se dostalo na jízdní kolo. Přesněji řečeno skládačku zlaté metalízy s luxusními řídítky opatřenými bílými plastovými rukojeťmi. Jak tušíte, ona skládačka se stala hlavní aktérkou tohoto šíleného hororu.

Přijeli jsme tedy jednou v létě (již nevím kterého roku) na chatu. Dostal jsem chuť jezdit na kole a protože tam nic lepšího nebylo, vytáhli jsme ze stodoly alias garáže (kam se pro nepředstavitelný bordel auto stejně nevešlo) skládačku. Můj otec pravil, že bicykl se musí dát do provozuschopného stavu a tedy že jej pečlivě umyjeme, prohlédneme, utáhneme všechny šrouby atd. Vše šlo v pohodě, až došlo na promazání řetězu. K tomu bylo nutné sundat zadní kolo. Žádný problém, můj otec je zručným bicyklomechanikem (opravdu!), takže kolo sundal a řetěz promazal. Skládačku smontoval do původního stavu, poupravil pozici zvonku na řídítkách a stroj mi vítězoslavně předal do užívání se slovy, že každých 10 000 kilometrů musím do depa na generálku. Převzal jsem závodní mašinu do svých rukou a začal jezdit. Všechno bylo v pořádku, po dvoře před chalupou jsem se proháněl, po vesnici jsem jezdil, bujaře zdravil sousedy a prozkoumal každý kout zapadlé vsi. Ale druhý den..

Neměli jsme auto, protože tetin syn s ním odjel zpět do města, protože musel samosebou chodit do práce a neměl dovolenou jako všichni ostatní příslušníci populace dospělých. Protože můj tatínek se ale na chatu nikdy nedopravoval autem, ale pokaždé na svém kole, nedělalo mu problémy sednout na své kolo a dojet do 6 kilometrů vzdáleného městečka pro nejnutnější potraviny. Tak příštího dne ráno odjel na nákup. Když jsem zjistil, že otec zmizel do nejbližší metropole, vytáhl jsem svůj garážovaný zlatý bicykl a rozhodl se, že mu pojedu naproti.

Dojel jsem na hlavní křižovatku a odtud se dal doleva, směrem do města. Jenže nedaleko od křižovatky se vozovka začne naklánět pěkně dolů a do města je to pořádný sešup. Rozjel jsem se tedy z kopce s blaženým pocitem větru ve tváři a jako pravý závodník jsem to pořádně rozparádil. Tatínka celého udýchaného výšlapem jsem uviděl před sebou asi v polovině kopce. Jak snad všichni, i méně znalí mechanismů starších bicyklů, víme, skládačka měla pákovou brzdu jen na přední kolo, brzda zadního kola byla řešena otočením pedálů proti normálnímu směru jízdy. Jak jsem otce spatřil, pořádně jsem "dupl na brzdu" v domění, že na fleku zastavím a efektním smykem se zařadím po bok svého rodiče. Jaké bylo mé překvapení když se nic takového nestalo, pedály se pod mýma nohama protočily a já jsem se nezadržitelně řítil do křoví. Přední brzdou jsem se bál brzdit, měl jsem strach, že přelítnu řidítka a budu ve křoví dřív, než bych sám chtěl. Zkusil jsem opět použít pedálové brzdy, ale situace se opakovala — pedály se protočily a já se řítil dál. To už jsem za sebou slyšel otcův ukrutánský řev: "Honzo!! Ty debile, co tady děláš?? Co sem s tou hajtrou vůbec jezdíš?? Jak s tím můžeš vůbec na silnici??" Nedal jsem na otcovo pokřiky a jakoby se do mě právě vtělil 007, dostal jsem spásný nápad. Zariskoval jsem pár zánovních sportovních bot a přitiskl podrážky pevně na vozovku a statečně jsem přitom třímal v rukou řídítka, abych se na bicyklu udržel. Jak jsem předpokládal, od bot se sice zakouřilo, ale stroj začal zpomalovat a nakonec se těsně před nebezpečnými křovinami zastavil úplně. Ještě celý otřesen jsem z kola slezl a otočil se na svého otce. Ten hned jak viděl, že jsem se nezabil ani kromě prošoupaných bot nedoznal žádné újmy na těle, hned mi preventivně ještě vynadal a vydal se dokončit svůj výšlap do kopce. Já jsem šel pěšky za ním a nenápadně mu připomenul, kdo že byl mistrem mechanikem na mém stroji a jal se ho předchozí den dát do stavu provozuchopného. Otec chtě nechtě musel uznat chybu a omluvit se mě, závodnímu jezdci, za nedbalou práci na závodním stroji. Už je vám asi jasné, že pokud se má brzdit pedály, musí být něco, co to kolo zabrzdí. Je to taková malá kovová součástka pevně přikotvená k samotnému kolu a zároveň má být důkladně přišroubovaná k rámu bicyklu. Jenže ji někdo zapomněl zpátky přišroubovat :-)

Co naplat, nic se nikomu nestalo, boty jsem dostal nové a nakonec jsme se tomu srdečně zasmáli. Celý příběh se mi v prvním ročníku střední školy (tomu už je teď 5 let) hodil jako námět na slohovou práci, která byla vyhlášena jako nejlepší ve třídě..