Návštěvník - 3. část

Temnou jeskynní chodbou, ústící do obrovského skalního dómu, postupovala prapodivná skupina. Vedla ji černovláska jemných rysů, avšak tvrdého výrazu tváře. Její upnutý tmavý kožený oděv zdobený lebkami (a ověšený bezpočtem exotických zbraní) poněkud neseděl k zjevně elfímu původu temné krásky. Její dva společníci - zdrženlivý, ale opatrný lučištník a poloobří hromotluk s kyjem - se také netvářili nijak přátelsky. Avšak ti tři zřejmě poskytovali dostatečný pocit bezpečí vesnické pětici, která je následovala.
Vůdkyně se znenadání zastavila a naznačila rychlými gesty, jak se mají ostatní rozmístit. Jakmile se tak stalo, rozhodně vkráčela do středu přední části dómu a sebevědomě oslovila postavu v šeru uprostřed:
„Zdravím tě, neznámý. Chtěla bych si s tebou promluvit jako rovný s rovným.“
Osoba učinila směrem k ní několik jistých kroků, aby vystoupila ze šera do mihotajícího se světla pochodně. Byl to vysoký štíhlý muž v klasickém černém plášti s kápí posetém stříbrnými runami, plášti, jaký obvykle nosí příslušníci čarodějných řádů. V ruce třímal pevnou dřevěnou hůl pokrytou podobnými znaky. Aniž by odhalil svou tvář, promluvil jasným sytým hlasem, rozléhajícím se celou jeskyní:
„I já zdravím tebe. Proč jsi svým příchodem narušila klid tohoto posvátného sídla?“
Žena se mírně pousmála, jako kdyby ji tato situace připomněla něco z dávné minulosti a bez váhání odvětila hlasem stejně silným a rozhodným:
„Hledám draka, který vypálil vesnici pod těmito horami.“
„A čehož…“ začal opět téměř obřadně odříkávat čaroděj, když vtom se ozvalo ohromné zadunění a mohutný hluboký hlas ze zadní části dómu:
„Nechte už toho divadla! K věci!“
Ze tmy za mluvčím se vynořila temně modrá dračí hlava vzápětí doprovázená zbytkem obrovitého šupinatého těla. Jasné žlutozelené oči se zabodly do malé postavičky v černém ozářené matným světlem.
„Co chceš?“ zaduněl drak.
V očích elfky zaplála jiskra poznání. Jinak to však na sobě nedala znát, pohlédla přímo do pronikavých očí a jednoduše odvětila:
„Těm vesničanům se nelíbí, žes jim spálil jejich domy a zabil příbuzné a přátele.“
„Skutečně?“ podivil se drak. „A já myslel, že to draci obvykle dělávají.“
Z tmy v ústí chodby pomalu vyšla shrbená postavička vesnického vševěda a zkoumavě, ale opatrně pozvedla svůj zrak k bájnému tvoru.
„Ty ale nejsi ohnivý drak, že ne?“ namítl přímo, po krátké prohlídce.
„Ne,“ odvětil suše dotázaný.
„Jak je tedy možné, že chrlíš oheň?“ zajímal se učenec.
Drak pootočil hlavu k zarytě mlčícímu čaroději: „Ukážeme mu to?“
Postava v kápi jen mírně přikývla. Šupinatá hlava klesla kousek nad hlavu zahaleného a otevřela tlamu plnou velice ostrých čistě bílých tesáků.
Čaroděj jednoduchým gestem vyslal k čekajícímu mudrci proud ohně z hole.
Stařec zpopelněl.
„Chtěl to vidět,“ pokýval hlavou drak.
Vesničané ztuhli hrůzou. Žena stojící kousek od malé hromádky popela se jen shovívavě usmála.
„To je on?“ vybaflo najednou vrcholné dílo Matky přírody na svého společníka a ukázalo pařátem na schovávajícího se rytíře.
Muž s holí si stáhl kápi a pohlédl modrýma očima (stejně pronikavýma jako ty drakovy) do tmy za ženou.
„Tak jest,“ potvrdil.
„Příteli, pojď sem blíž, ať na tebe dobře vidím,“ pronesl drak ke krčící se postavě. Při těch slovech se elfka opět neznatelně pousmála.
Bojovník předstoupil a s bázní pohlédl do očí obrovitému tvoru.
„Tak tys prý tvrdil, že jsem z vaší vesnice chtěl nějaké panny, je to tak?“ provrtával válečníka zkoumavým pohledem.
Oslovený se jen tiše klepal strachem.
„A co bych s nimi asi tak dělal?“
Žádná odpověď.
Drak se také na chvíli odmlčel, snad čekal, že se k tomu rytíř nějak vyjádří. Marně.
„Říkals, že jsem přísahal, že zničím vaši vesnici?“ pokračoval potom v nemilosrdném, ale bezvýznamném výslechu.
Tvor se na nekonečně dlouhý tichý okamžik zadíval jinam, jako kdyby přemýšlel.
„Přál sis to?“ otočil se najednou zpět na malou postavičku v zčernalé zbroji.
Děsivě bledý rytíř vypadal, že se každým okamžikem zhroutí.
„Nikdy nepodceňuj neznámé pocestné,“ přerušil monolog muž v černém plášti a na krátký okamžik se proměnil ve směšného staříka známého jako Šlachovitý Eren. Válečník jen zalapal po dechu.
„Co s ním uděláš?“ ozvala se elfka.
„Zaplatí za to, že způsobil smrt téměř celé obce,“ pronesl temným hlasem čaroděj.
„Ale protože přišel dobrovolně až sem, vyřešíme to rychle,“ dodal drak a přiblížil svou hlavu k odsouzenému tak, že slyšel jeho zrychlený dech a tlukot srdce.
Bojovník najednou posbíral poslední zbytky své odvahy a učinil rozhodnutí.
Otočil se a rozběhl se ven z dómu.
Žena v černém jasným gestem pokynula svému společníkovi čekajícímu stranou v šeru a ten okamžitě zareagoval.
Prchající rytíř se zastavil a svalil se na zem. Z mezery mezi pláty zbroje mu trčela ozdobná letka šípu.
Zbylí tři vesničané zírali s tichou hrůzou na nehybné tělo.
„Něco v něm přece bylo,“ pronesl suše drak.
Nastalo další napjaté ticho.
„Co s nimi?“ kývla elfka na malou skupinku u ústí chodby.
Šupinatec natáhl svůj dlouhý krk až k nim a důkladně si všechny tři prohlédl. Neohroženě se tvářící kovář v očouzené zástěře, starosta snažící se zachovat zbytky své důstojnosti a vychytralý vandrák v ušpiněných hadrech.
„Zmizte!“ štěkl na ně vyzývavě obří tvor.
Vesničané neváhali ani chvíli a rozběhli se chodbou ven. Už nikdy nemohli z paměti vymazat dnešní hrozivý zážitek. Jakmile vzali nohy na ramena, rozlehl se za nimi jeskyní ten nejstrašlivější zvuk, jaký kdy slyšeli.
Drak se smál.
„Tak co na to říkáš, Shairro?“ usmál se čaroděj na elfku.
„Musím uznat, že se vám to povedlo,“ zhodnotila s potěšeným úšklebkem.
„Sanne,“ dodala po chvíli zlomyslně.
„Víš, jak nesnáším tohle oslovení,“ pohrozil ji škádlivě oslovený. Ve skutečnosti byl plný neskutečné touhy se ke staré známé rozběhnout a srdečně ji obejmout.
Shairra se zvonivě rozesmála.
„Mistr Tarienzar Dixomeren Sanneimal a Rawathidezikharaz, poslední z Moudrých,“ pronesla téměř obřadně, stále však s úsměvem na rtech.
„A Shairra Nion, nejúžasnější žena na světě,“ opětoval poklonu drak. „Ten zmetek nevědomky dokázal něco, v co jsem už ani nedoufal. Jak dlouho…?“
„Příliš,“ odvětil Tarienzar s náhlým smutkem v očích.
Elfka gestem přivolala své dva ochránce a seznámila je se svými starými přáteli. Pak se všichni posadili a začali vzpomínat na dávné časy společných dobrodružství…