bez názvu

Ukřižovaný muž křičel až uši zalejhaly a z míst okolo hřebíků stříkala horká krev. Pozoroval jsem, jak z těla uniká život a těšil se z pocitu, který ve mně vyvolávají kapky dopadající na tvář. Přirovnal bych to k orgasmu. Ženskou jsem už sice dlouho neměl, ale vlastní ruka mi ten pocit připomíná.
Mučený muž naposledy zařval, zachrčelo mu v hrdle a ztichnul. Vyšel jsem z místnosti, jejíž stěny byly zdobeny cákanci krve, podle nichž bych dokázal určit počet jejích původních majitelů. Stiskl jsem vypínač a tma skvrny skryla pod svým pláštěm. Kladivo a hřebíky jsem uklidil na poličku a řeznický plášť, posetý již stékající krví, pověsil na věšák. Ve vedlejší místnosti jsem ze sebe smyl pot a cizí krev, upravil vlasy a v městském ruchu se ztratil.
Znepřátelená mafie po mě už šla jak včely na med. Nebýt Glocku, který mě i teď tlačí zastrčený za opaskem do oblasti beder, už bych asi dávno popíjel kyselinu s rybami na dně nějaký přehrady.
Z davu sunoucího se kupředu jsem vybruslil do postranních uliček staré Prahy. Každý ví, že právě tady se kumuluje celé podsvětí ve městě. Pohmatu jsem zkontroloval náhradní zásobníky. Někde mezi uličkami byla slyšet střelba – zdejší normálka. V úzkých uličkách osvětlených jen starými plynovými lampami bylo slyšet každý můj krok.
Někde blízko klapnul závěr nějakýho automatu. Za rohem jsem vklouznul do obchodu s chladnými zbraněmi, ve kterém byl ze záhadných důvodů prodavač všude kolem. Po stěnách. Moje oko zachytilo slabý záblesk čepele výmluvně vypadajícího meče. Ruce se téměř samy omotaly kolem jílce a já se i se smrtelným nástrojem v rukou schoval do stínu za roh dveří čekaje na příchozího připraven vykuchat ho. Vedle mého pravého lokte se objevila hlaveň staré známé AK čtyřicetsedmičky a po podlaze se protáhl stín pozdního návštěvníka.
Sekl jsem, kalašnikov zarachotil o zem a jeho majitel se snažil narvat si svoje střeva zpět do dutiny břišní. Mafián stiskl tlačítko pageru, který můj útok nezničil a ze směru, kterým jsem přišel se rozběhlo několik párů nohou. Mečem jsem přibodl práskače ke stěně, vzal si kalacha a nabral opačný směr, než kam jsem měl původně namířeno.
Tahle ulička byla bohužel rovná, takže kolem mě za chvíli bzučely kulky. Kalašnikovem jsem naslepo začal střílet za sebe. Zepředu začaly svištět další kulky. Ztrhmul jsem běh do nejbližšího průchodu, zahodil AKáčko a rukou obejmul pažbu svýho Glocka. Dusot nohou a svištění střel ustalo. V průchodu bylo krásně vidět siluety střelců. Přepnul jsem na automatiku a vystřílením tří zásobníků způsobil chaos a krvavou bouři. Kousky těl lítaly vzduchem. No jo. Explodující munice. Několik přeživších nepřátel zalehlo a v hromadě masa a vnitřností bylo vidět několik záblesků, které po chvíli ustaly. Zezadu mě draply dva páry rukou a Glock mi uletěl do neznáma i se zápěstím. Docela to zabolelo. Kopance, rány pažbami zbraní a pokřiky: „To máš za skvělý lidi hajzle!“ mě nakonec udolaly.
Probral jsem se až v matně osvětlené místnosti. Po asi hodině vstoupil ulízaný hubeňour s mým Glockem v ruce. Bohužel, bez mého zápěstí. Takže mi je stejně na hovno. Hubeňour nic neříkal a prohlížel si mě. Pak jen prohodil: „Teď chcípneš.“ a stiskl spoušť.
Cítil jsem, jak mi vlastní krev teče z kořene nosu. Ale jen chvíli. Pak už nebylo nic. Jen tma.