Bílá pevnost VI.

C
har otevřela oči a několikrát zamrkala. Nemohla si vzpomenout kde je, a ani co se stalo, takže se trochu vyděsila. Uklidnila se až v okamžiku, kdy jí došlo, že je doma u sebe v pokoji, vysoko na obloze, která je blankytně modrá, stojí slunce a pálí tak, jako by chtělo dohnat všechny dny, kdy pršelo. Charissa pomalu a opatrně vstala, nebyla si jistá, zda má svou magii pod kontrolou. /Doufám, že mi teta pomůže,nebo alespoň nechá někoho, aby mi pomohl, jako tenkrát s ohněm. Společně to zvládneme./ Oblékla se, a šla vedle, kde na ni již čekala Gariden se snídaní. „Tak co, jak se cítíš?“ Optala se naoko vesele Gariden, ale Char vycítila, že to je zástěrka pro nejistotu. „Velmi dobře, děkuji za otázku“ Usmála se a rychle prostřela. Gariden na stůl položila tmavý chléb s máslem a čerstvým mlékem. Dívka si najednou vzpomněla na poslední slova Altarise a téměř nevědomky je zopakovala nahlas.„Řekni Gariden, že ji pozdravuje Alt.“
Její teta se zapotácela a musela se opřít o pícku, aby neupadla. „Tys‘ viděla Altarise?“ Zeptala se s doširoka otevřenýma očima. Jelikož teď byla Charissa jaksi vnímavější vycítila, že to, co se v její tetě odehrává má spojitost s dalekou minulostí. „Ano, přivítal mě.“ Char se zamyslela a pak se rozhodla, že je zbytečné říkat tetě o Lanthovi. „Pomůžeš mi naučit se ovládat i magii a živly?“Gariden si povzdechla, ale odpověděla. „Dobrá, vím o jednom místě, které se na to bude hodit. Tentokrát ti již Stráže hlídající Kámen na druhé straně nepomůžou, musíš na to přijít sama.“„Vím o tom a doufám, že to nebude trvat dlouho, protože mě již brzy budou potřebovat. Cítím bolest, kterou přinese cesta, kterou se dám. Ale také uvolnění na jejím konci.“„V tom případě bychom měly začít co nejdříve. Nejlepší by bylo, kdybychom šly na místo nácviku ještě dnes hned potom, co se nasnídáš.“„Ano. Čím dříve tím lépe.“
Charissa si namazala chléb máslem a do hliněného pohárku nalila mléko. Pochutnávala si, jako kdyby nejedla naposledy včera večer, ale nejméně předevčírem, jak jí připadalo. Konečně dojedla, sebrala pohárek, džbán i nůž, umyla to a schovala. Pak se otočila na Gariden.„Můžeme vyrazit.“„Výborně, tak tedy pojďme.“ Char šla za tetou, která svižným tempem vyrazila směrem ke Kameni a uvědomovala si, jak se Gariden chvějí ramena a jak najednou přes noc zestárla. Věděla však, že kdyby jí navrhla aby si na chvilku odpočinuly, protože vidí, že jí není dobře, odmítla by a tvrdohlavě by šla dál, i kdyby byla se silami u konce. Najednou gariden podklesla v kolenou a Char měla co dělat, aby ji stihla zachytit.
„Holčičko….musím si odpočinout, téměř celou noc jsem nespala a jsem vyčerpaná. Snažila jsem se..navázat spojení s Altarisem nebo někým jiným, ale nepovedlo se mi to…jsem stará…brzy odejdu ze světa smrtelníků…uvědomuji si to…“„Ne, tetičko, teď ještě není tvůj čas. Nejdřív musíš naplnit své poslání, vzpomínáš? Odpočiň si teď, já zatím dojdu pro vodu.“Opatrně položila tetu na měkký mechový koberec a vrátila se kus nazpátek, kde si pamatovala, že viděla potůček. Sáhla k pasu a odpoutala od pásku láhev. V duchu si blahořečila, že ji napadlo vzít ji s sebou. Naplnila ji chladnou, průzračnou vodou a rychle se vrátila na místo, kde nechala odpočívat svou milovanou tetu. „Napij se tetičko..“ Sáhla jí na čelo a pak si povzdechla: „Doufám, že to není daleko…Jsi velmi slabá ale já tvou pomoc potřebuji…“
Gariden se napila a pomaličku se postavila. I přesto, že s dechem sípala dokázala jít a tak se pomalu vydaly na cestu. „Už to není daleko. Naštěstí pro mne. Domůžeš mi na místo které ti ukážu a pak se začneš učit jak ovládat svou magii.“ Řekla Gariden hlasem, který byl jejímu obvyklému na hony vzdálený, neboť skřípal jako zarezlá vrátka. Pomaličku šly asi půl hodiny když konečně dospěly na palouk, který se měl stát Charissinou učebnou. Stará paní ukázala na vyvýšeninu v jeho jižním konci která byla střežená starým dubem, co ji chránil před žhnoucím sluncem. „Tam mne prosím doveď.“
„Dobře tetičko, jak si přeješ.“ Jelikož přišly ze severu čekalo je ještě asi sto padesát metrů cesty. „Poradím ti jen jednu věc. Nejprve se uvolni a proměň se do podoby, která ti bude nejbližší. Pak teprve začni s nácvikem.“ „Děkuji za radu.“ Dívka se usmála a měkce tetu posadila na zvláštní kořeny které tvořily sedátko, jako kdyby přesně věděly, že budou podpírat starou ženu, která bude hlídat neteř při učení. Char se ujistila že její teta sedí nejpohodlněji jak to jde a pak přešla pod pálící slunko doprostřed mýtinky. Klekla si, rozpřáhla ruce a v duchu k sobě zavolala magické prameny.