Software 1. část

Vypnul jsem vodu, vyklonil se ze sprchy a z věšáku si vzal osušku. Otřel jsem si obličej, osušil se, navlékl trenky,které byly pohozeny v umyvadle, a sušíce si vlasy vešel do obýváku. Na to jak je prostorný v něm mám dvě hluboká křesla, velkou pohodlnou pohovku, širokoúhlou plazmovou televizi s velmi výkonným domácím kinem, po stěnách několik nesmyslných obrazů.
Posadil jsem se na gauč, hodil ručník přes záda jednoho z křesel a zeptal se svého počítače : -- Máš pro mě něco Baby? --. Je to sice TEN počítač, ale ONA je velmi vyspělý operační systém se zabudovaným vyhledávačem. Existoval i v provedení mužském, ale proč bych si měl kupovat chlapa, když můžu mít ženskou, že. Dnes tento program již nikdo nevyužívá, takže se mi vyplatí, jelikož už skoro nikdo neví jak se do takového systému nabourat. Jsou sice modernější, pravda, ale moje Baby má několik prográmků, díky kterým se sama dokáže aktualizovat. Komunikuji s ní pomocí myšlenek, které se vzájemně posílají přes čip, voperovaný do mojí hlavy. Má dosah po celé planetě, takže se to skutečně vyplatí. Za ta léta jsem k ní získal jistý osobní vztah, proto jí říkám Baby. Ve skutečnosti se ale jmenuje Petra.
-- Petře, japonská softwarová firma PetSoft, obzvláště její majitel, hledá někoho, kdo by nalezl odcizený nový tajný software. Ztratil se včera večer a odměna závisí na dohodě. --
-- To zní zajímavě. Řekni mi něco o tom PetSoftu. --
-- Zabývá se především vývojem firewallů a antivirových sytémů. Já jejich systém využívám jako sekundární opatření. --
-- To by mohlo jít. Pošli jim ímejl, že to beru a ať mi napíšou, kam mám přijet pro bližší informace. Díky. –
-- Jistě Petře. Odesláno. –
Uvelebil jsem se na pohovce a pustil televizi. Dávali už asi po stopadesátý Terminátora se Swarcenegrem, ale nic jiného se kromě nudy při čekání na odpověď dělat nedalo.
Když skončil terminátor, pustili tam další akci, protentokrát s Willisem. Tak jsem si k tomu vzal z lednice chlazenou krokodýlí krev. A když už jsme u pití krve, tak se vám přiznám. Jsem upír a je mi už něco přes tři sta let. Baby má se mnou stále kontakt a zjišťuje, za jak dlouho se mi jaké zranění zacelí a tyto údaje mi posílá. Já pak vím, jestli mám na chvíli přestat a zregenerovat, nebo jestli můžu pokračovat.
Willis už zase vyhrával a vtom se ozvala Baby : -- Přišla odpověď od PetSoftu. Za dva dny ve 13:00 na recepci jejich firmy v Tokiu. Tam ti dají instrukce a dohodnete se na odměně. –
-- Dobře, blokni mi prosimtě letenku do Tokia. V kolik to letí ještě dnes? --
-- 20:14 a 21:37 --
-- Tak blokni těch osm čtrnáct. A na jméno Jimmy Brown prosím. Díky. --
Zašel jsem si obléknout něco pracovního a slezl do sklepa. Mám tady svůj arzenálek zbraní a právě jsem si šel vybrat. Vzal jsem si několik nožů, mohly by se hodit, a starého dobrého Glocka sedmnáctku. Několik zásobníků jsem naplnil a všechno hodil do krabice, kterou jsem vzal nahoru. Ze skříně jsem vytáhl další krabici,tentokrát s rádiem, se zabudovaným CD přehrávačem a televizí. Ne nebudu ho poslouchat, ale dám k němu zbraně. Když člověk ví jak, tak tímto způsobem do letadla zbraň propašuje. Krabice jsem nakonec přelepil izolepou, aby to vypadalo jako nově koupené.
Kolem páté jsem si oblékl svůj nejlepší oblek a s rádiem v krabici vykročil ze své vilky ve Stodůlkách. Přes park a kolem rybníku jsem se dostal až na stanici metra Lužiny, odtud na Zličín a pak autobusem na Ruzyni.
V 19:15 jsem se dostal k přepážce na vyzvednutí letenky. Měl jsem falešný pas na jméno Jimmy Brown, takže jsem se tvářil jako američan cestující za obchodem. U přepážky byla sice usměvavá, ale jinak ne moc pěkná slečna. Zeptala se mě na nějaká větší zavazadla a já jí vysvětli, samozřejmě anglicky, že ty jsou už na místě, že moje dcera a žena jsou i se zavazadly v Japonsku a já se zde zdržel jen kvůli obchodnímu jednání a tak dceři vezu nový CD přehrávač. Slečna se zatvářila chápavě, a tak mi po zaplacení hotovostí podala letenku do Tokia na 20:14.
Hned jsem se přesunul k celním přepážkám a zaplatil za nový přehrávač pro dceru. U kontrolních turniketů byla také usměvavá slečna, tentokrát i o hodně hezčí. Odpoutal jsem její pozornost tím, že jsem jí řekl, že má moc krásné oči. Zarděla se a pohlédla na mě. Měla je opravdu moc hezké. Zelené a takové hluboké. Ještě chvilku jsem jí skládal komplimenty a pak popadl svoje zavazadlo a vydal se hledat terminál, od kterého startovalo moje letadlo. Jako vždycky to byl ten úplně vzadu, takže jsem to stihl jen taktak. Letuška u dveří kontrolovala mojí letenku a pověděla mi, že moje místo je po pravé straně úplně vzadu u okýnka. Poděkoval jsem a šel se usadit.
Lidé se po mě ohlíželi, co tady dělám s tou krabicí, ale já si jich nevšímal. Uložil jsem ji do prostoru nad hlavou, skoro se tam nevešla, a zapásal se. Letušky odříkaly instrukce o bezpečnosti, jako kde jsou vesty a podobně a už jsme se rozjížděli po ranveji.
Tak už jsem se zas do něčeho namočil, řekl jsem si v duchu a letadlo se odpoutalo od země.