Boj o lásku-část druhá

Enoja štvala koně nocí. Prchala už třetí den a stále téměř cítila dech svého muže na svém krku. Věděla, že pokud ho nezabila či vážně nezranila, bude ji pronásledovat dokud peklo nezamrzne. Dokázala si představit bití, které by ji čekalo, kdyby ji chytil. O sebe se nebála, na to snesla už příliš mnoho ran, ale Tokran mohl v záchvatu zuřivosti ublížit malému a to by nepřežila. Nezastavovala, stále pobízela koně kupředu, vyděšená a vyčerpaná duševním vypětím.

Začínalo svítat, když zastavila koně, aby si trochu odpočali, a aby nakrmila malého. Její synek plakal. Konejšila ho, ale pláč neustával. Sáhla mu na čelo a zjistila, že má horečku. Rychle se rozhlédla po pláni, zda se tam nenajde něco co by jí pomohlo, ale pustá zelená pláň nenabízela pomoc pro nezkušeného uprchlíka. O něco dál byl malý pramínek s chladiou vodou. Utrhla si rukáv své haleny, smočila jej ve vodě a dala Tarrantovi na čelo. „Snad chladivá voda horečku zažene.“ pomyslela si.

Sama pak snědla pár sucharů a čekala dokud malý nepřestane plakat. Když se utišil, vyrazila dále. Čím dřív se dostane do nějakého města či vesnice, tím dřív se synek uzdraví.

Ohlédla se, zda ji někdo nepronásleduje. V dáli spatřila obrovské dvouhlavé psy, kteří obývali planiny na jih od Jaffrinu. Byli to nebezpeční dravci, kteří se v zimě často shlukovali do velkých, vyhladovělých smeček, které pak plenily stodoly a stáje. Často při tom umírali lidé. Byli nebezpeční i osamělým poutníkům. Nedaleko se ozvalo vytí hladového dvouhlavého psa. Pobídla koně k rychlejšímu běhu.

Zanedlouho přiběhl na místo kde Enoja tábořila, mohutný dvouhlavec. Zvíře stejně velké jako kůň, s mohutnými svaly, které se při každém pohybu vlnily pod šedohnědou, černě žíhanou srstí. Jeho hlavy, s mocnými čelistmi, připravenými trhat teplé, krvavé a ještě chvějící se maso, očichali tábořiště a zavrčeli. Pes se podíval směrem, kterým žena odjela a hladově zavyl. Zanedlouho se za ním objevilo několik jiných jeho druhu. Vyrazili po stopách Enojina koně.

Enoja se při zvuku toho strašného vytí ohlédla a spatřila skupinu dvohlavců, jak běží po jejích stopách. Vyděsila se a pobídla koně do ještě rychlejšího běhu.

Hon započal.

*********

Kerrt a jeho vlčice Frazzeta cestovali severně od Kru přes planiny do Zlatých hor, místa kde se odehráli velké bitvy mezi Alansií a jejími nepřáteli. Na úpatí hor bylo prolito už neskutečné množství krve a skončilo zde mnoho životů.

Byl to nebezpečný kraj, kde se potulovaly hordy skřetů, nebezpečné šelmy, bezkřídlí draci, a kde ještě vládla stará magie, ale byl to nejbohatší kraj na výskyt kožešinové zvěře a zlata.

Kraj, do kterého Kerrt mířil neměl své jméno pro nic za nic. Největší ložiska zlata byly nalezeny tam. Tradovalo se, že celý masiv Zlatých hor je hustě protkán zlatými žílami. Kerrt chtěl za zlato, které získá lovem kožešin nebo rýžováním, koupit někde malou farmu, oženit se a žít poklidný život.

Projížděli okolo malých usedlostí a farem v úrodném kraji okolo Kru. Všude bylo vidět pracující lid, pasoucí se zvířata a zlátnoucí obilí. Ne nadarmo se říkalo, že delta Bronzové řeky a úrodné nížiny okolo ní, je obilnicí Alansie.

Zastavovali málo a cestovali rychle. Váleční vlci jsou velká, silná rychlá a vytrvalá zvířata, která dokáží v poměrně krátkém čase urazit veliké vzdálenosti.

Druhého dne dosáhli okraje planin. Kam až oko dohlédlo byla vidět nekonečná, lehce zvlněná pláň, ze které občas vykoukl strom či malý lesík vzniklý okolo pramene. V dálce viděli několik dvouhlavých psů a hojnost pernaté a drobné srstnaté zvěře. Hlavně antilopy zajíce. Foukal mírný vítr, který tlumil sluneční žár.

Třetí den uháněli po planinách, když v tom náhle Frazzeta ztuhla, div že Kerrt nespadl z jejího hřbetu. „Co se děje?“ znepokojeně se zeptal Kerrt a oříškově hnědýma očima se rozhlédl po planinách, zda se tam někde neskrývá nebezpečí. Větřík mu při tom čechral temně hnědé vlasy spadající na ramena. „Dva jezdci a planinoví psi.“ odpověděla větřící vlčice. „Kde?“ zajímal se Kerrt, který se marně rozhlížel po číhajícím nebezpečí. „Někde před námi a blíží se.“ odpověděla Frazzeta.

Kerrt ji pobídl do běhu, ale pro jistotu si připravil luk. Když vyjeli na terénní vlnu, spatřil to co vlčice cítila. Pár set metrů před nimi běžel kůň s jezdcem a v patách měl několik stepních psů. „Kde je ten druhý jezdec?“ zamyslel se Kerrt. Pak se však jeho ostře řezaná tvář se stáhla odhodláním. Pokusí se zachránit tohohle jezdce.

„Běž Frazzet. Leť s větrem o závod!“ vykřikl a pevně sevřel luk. Šedá vlčice vyrazila. Stepní vlci jsou stvořeni pro rychlý běh na obrovském otevřeném prostoru a jsou natolik vytrvalí, aby mohli běžet několik hodin a přesto se neunavit.

Když zkrátili vzdálenost na nějakých padesát metrů, Kerrt seskočil z vlčice, upadl, převalil se, ale rychle vstal, nabil luk a vystřelil. Dlouhý šíp prolétl vzduchem, sluneční paprsek nakrátko zazářil na ocelovém hrotu, a s odporným mlasknutím se zabořil až po opeření do hrudi prvního dvouhlavce. Zasažený pes štěkl překvapením a bolestí a zřítil se na zem. Vystřelil podruhé a i tentokrát se šíp zabořil doprostřed hrudi.

Neznámý jezdec prolétl okolo. Kerrt zaregistroval, že Frazzeta zaútočila na jednoho ze psů. Zkřivil ústa do kyselého úsměvu. „Už jen dva,“ zahodil luk a tasil meč. Zbylí dva psi byli již skoro u něj. Věděl, že musí být rychlý, rychlejší než kdykoliv předtím v životě. Planinoví psi neumírali zase tak snadno. A už byli tu.

Sekl mečem po krku jedné nestvůře a uskočil stranou, aby se bránil druhé. Dvouhlavec po něm skočil. Mávl mečem šikmo ze spodu nahoru a pes zavyl bolestí. Prosekl jedné hlavě hrdlo, ale i tak zraněný pes dokázal napáchat ještě velké škody. Kerrta zkropila horká sprška krve. Uši mu naplnilo vrčení a štěkot hladových psů a dusot jejich nohou.