Tanec duší

Přichází noc... Stíny se prodloužily a čas jako by se pokřivil a změnil svůj rozměr.Je ticho a já v něm přece jen slyším křik.Tak neznatelný,že smrtelní by ho nemohli slyšet.To křičí ti,kteří z nemrtvých dnes byli zabiti.Jejich pláč a bolest Akira cítí jako svou vlastní.Jsme jedné rasy.Přichází noc a já potichu vyrážím do ulic,které se postupně vylidňují.Jdu ulicí a cítím pachy,vnímám stíny a světlo,kontrasty,pach opilců,dívek,mužů,všeho...Vnímám a můj mozek staletími vycvičený filtruje pachy,které jsou jen kulisou a moje duše hledá.Hledá kořist.Něco se změnilo.Z domu přede mnou vyšel mladík,vysoký a štíhlý,v dlouhém tmavém plášti.Míří ulicí k nábřeží a necítí nebezpečí.Neví,že v tu chvíli přivírám oči a přemýšlím,jestli v okolí někdo není.Zjišťuji,že ne a že cesta je volná.Je daleko a já nechci aby se mně lekl.Rozhodl by se k útěku a já dnes nechci příliš riskovat honičkou.Jdu za ním a sladký pach krve mně vede.Cítím ji,jako by byla na mých dlaních,chlapec se možná o něco dnes pořezal.Možná něco opravoval,nebo vyráběl.Obyčejné starosti obyčejného člověka.Zastavil se.Při skoku mezi stíny jsem málem zakopla o povalené popelnice.Ticho.Nic se neozvalo,v duchu jsem si gratulovala.Zaslechla jsem jak mladík tiše zaklel a pevněji stáhl obvaz kolem zápěstí."Chudáček..." zašeptala jsem pro sebe mrazivě.Šel dál.Vystoupila jsem ze stínu a vydala se za ním.Došel k mostu a zamířil podél řeky.Teď.Přidala jsem do kroku a za chvíli ho dohnala."Můžu se k tobě přidat?"Zeptala jsem se sladce.Nervozně se po mně podíval,ale souhlasil.Během pár minut se přestal bát.Vzala jsem ho za ruku,ale cukl sebou,prý studím.Řekla jsem,že je mi zima a poprosila jsem jestli bychom se mohli projít spodem blízko řeky.Souhlasil,bylo krásně teplo a on měl blízko asi nejhezčí dívku kterou kdy viděl.Vedl mně po nábřeží a držel mou chladnou ruku ve své.Prošli jsme pod most a když nás nikdo neviděl,zastavila jsem ho."Polib mně"řekla jsem tiše a přivřela oči.Netušil,že to,co je v mých očích k vidění,není vášeň,ale chtíč,nebo spíš hlad.Vzala jsem do svých dlaní jeho zraněnou ruku a sundala obvaz.Rána byla ještě čerstvá.Zalila mně touha zabít ho rychle a tiše,ale chtěla jsem si s ním přeci pohrát.Ve stínu pod mostem nic neviděl.Jen zářící oči v mé tváři a spíš tušil,že jsem ke rtům zvedla jeho ruku.Jeho tělem projela střela vášně.Lehký polibek na ránu...Jemně jsem ochutnala sladkou krev a vzala víc,než jen ochutnání.Nevzpíral se,protože považoval mé gesto za pouhý polibek.Zatočila se mu hlava a stěží zůstal stát.Opřel se o pilíř mostu a vnímal jen chladivý kámen za sebou a mé horké rty.Poslavila jsem se blíž k němu a lehce sklonila hlavu k jeho krku.Objal mně kolem pasu a přitiskl blíž,chtěl mně.Pro sebe jsem se usmála "Hlupáčku,nevíš,že za chvíli zemřeš".Zavřel oči a vnímal jen mně.Bylo to tak snadné.Lehce jsem protnula krční tepnu a nadechla se sladkého pachu krve.Chlapec mně stiskl ještě silněji,ale bylo to marné.Brzy jeho stisk povolil a já ho v náručí lehce položila na dlažbu jako milence.Ještě žil.Dýchal slabě a snažil se ovládnout bolest hlavy.Nevěděl,proč na něj takhle působím.Dívala jsem se dlouho do jeho tváře,na jemně rýsované rty,na hnědé mírné oči,plné něhy a strachu.Jako by pohled těch očí žádal ať mu pomohu a přece věděl,že proto jsem ho nedoprovázela.Byl tak křehký a odkázaný na monstrum o kterém dosud nevěděl.Na mně. Neodolala jsem a políbila ho.Vstala jsem a pomalým krokem se vydala domů.Slyšela jsem tichý vysláblý pláč,a hlas který patřil jemu.Jako by se ve mně probudil soucit.Ne,to je nesmysl.A přece...Vrátila jsem se a klekla k němu.Napadlo mně,že s tou krásnou tváří by byl dobrým upírem.Měla bych možná společnost,kdyby chtěl,ale to by musel přežít.Zvedla jsem ho do náruče co nejopatrněji,očekávajíc,že se mně pokusí zranit,ale mýlila jsem se.Sebral všechny síly a zoufale se přimkl ke mně.Cítíla jsem slabý tep jeho srdce i mělký pomalý dech.Zatoužila jsem,aby byl nesmrtelný,ale to bude ještě dlouho trvat.... (Bude-li zájem o pokračování ráda budu pokračovat.Mailujte klidně připomínky a kritiku)