Carrvador-země prokletí

Cesta k chýši byla ještě dlouhá, cíl se zdál nedosažitelný, ale tyto dvě ženy přebité energií se nikdy nevzdávaly. Povídaly si o drobnostech a přitom měly nastražené všechny smysly stejně jako jejich zbraně. Z prolité dětské krve si už nic nedělaly, stačila chvilinka a zapomněly. Nebylo se čemu divit.

„Zítra jsou slavnosti magie,“ podotkla Anique.
„Vím, přemýšlela jsem, že asi nepůjdu,“ odpověděla nerozhodně Quierra.
Anique na ni vyvalila oči. „To nemyslíš snad vážně, ne?“
„Myslím to tak vážně, jako že cítím, že třicet metrů od nás v lese je hejno oslavujících elfů. Budu ležet doma v posteli, nemám náladu něco oslavovat.“
„Jak něco? Slavnosti MAGIE, to není něco, je to jako oslavovat tvůj život!“
„Přesně tak, už mě nebaví ani můj život,“ klesla na hlasu Quierra. Anique ji zastavila.
„Cože jsi to pověděla?“ upřeně na ni hleděla.
„Copak ti musím všechno opakovat?! Nebaví mě už tenhle způsob žití!“
„Počkej! Co to povídáš? Ehm, ne-nemůžu tomu uvěřit. To snad není pravda!“
Obě se daly zas do chůze, po tentokráte rychle a neuváženě. „Je to pravda,“ utvrdila bojovnice a letmo pokoukla, jelit se někde něco nešustlo.
„Jak můžeš?“ zvýšila Anique roztržitě tón. Patříš sem stejně jako já.“
„Nemluvím jen o tom, jde o to, co děláme. Už nechci, nebaví mě to zabíjet. Moje duše je černá jako tahle noc, ani večerka nesvítí.“
„Je to naše předurčení, byly jsme tak vychovány. To nemůžeš nijak změnit, je to náš úděl. Naše duše možná jsou černé, možná nepřijde očistec, ale víš co ti řeknu? Je mi to jedno! Kašlu na to! Já mám dobrý pocit z toho co dělám. Sice zabíjím, ale pro dobrou věc. Pro záchranu.“
„Ale já už nechci riskovat, teď si málem zas umřela, ksakru, už se prober. Tenhle svět byl od počátku zatracen, je jen otázka času, kdy se rozpadne. Ani my ho nezachráníme teď nemluvím o věži o trůně. Je to všechno kolem, zem, po které šlapeme je nasáklá krví a bolestí. Není to dar, je to prokletí. Už tu nechci být. Když se můžou dostat lidi sem, můžu najít i já potrál ven!“ domluvila.
Anique na ni celou dobu jen zírala. „Chceš mě opustit? Chceš?“
„Ne, chci, abys šla se mnou.“
„Blázne! Bláznivá elfko!“ zaječela Anique až to Qiuerru vylekalo, už jen to oslovení ji překvapilo. A ten tón, pohrdání. „Nikam se nemůže jít. Máš pravdu, bude jen válka, ale pokud se mnou chceš být, pak jedině tady. Portál je daleko, moc daleko a krom toho, myslíš si, že by nás dvě přijali? Poznali by, že jsme jiné a pobili by nás.“
„Co?! Ty jsi hloupá! Jejich svět není takový jako ten náš. Nevládnou zbraně. Krom toho, mohli bychom vykonat poslední kouzlo.“
„Tse, chtěla bys být smrtelník?“ „Ano, chtěla a to moc.“ „Fajn, jdi, slabochu!“ Tím to Anique zpečetila, neboť moc dobře věděla, že jediné co Quierru zabolí je říct, že je slabá.
Zastavila se a nervy jí pulsovaly. Anique se proti ní postavila jako soupeř soupeři. Bodaly se pohledem, hlavou jim probleskly miliony myšlenek v jednom okamžiku, jak se teď zachovat. Nakonec to chtěla Quierra přejít, díky lásce, kterou cítila. Nechtěla pohltit roky přátelství. „Mysli si to klidně, ale já vím, že ...“ „Slabochu!“ vyprovokovala ji prudce Anique. To už Quierra přejít nemohla. Jen co doznělo v šeru poslední písmeno, nohy udělaly pár rychlých kroků a zbraně se střetly. Zpívaly píseň bolesti. Odrážely tvář plačícího měsíce.I nebe zaprotestovalo bouří a deštěm. Zem se v mžiku rozplavila na bláto.

„Co chceš dělat? Chceš mě zabít?“ křičela Quierra. „Zradila jsi svůj lid a svou zemi, zradila si tedy i mě.“ Argumentovala Anique a pozastavila boj. Déšť jakoby jim chtěl smýt hříchy, burácelo a tváře jim oslňovaly blesky. „Nezradila jsem tě! Nikdy bych to neudělala!“ „Teď to děláš! Měla by ses stydět!“ Quierra se ironicky uchechtla. „Já? Nechápu proč! Řekla jsem svůj názor a cos udělala ty? Osoba, která mě údajně miluje či milovala?! Vysmála ses mi a urazila mě. Víš, že jsi jediný člověk, co mi může ublížit a využila si toho. Nemusím se stydět já, ty bys měla, za to že si mě klamala, že si mě nikdy nemilovala...“ hlas poklesl a oči taktéž klesly ku zemi. Dalo by se říci, že vyčkávala, jak se Anique zachová. Začne snad opět bojovat nebo přijme její slova? „To-není-pravda!“ zněla její střídmá odpověď. Quierra na ní pohlédla. Stáli od sebe asi dva metry, takže oči se střetly v plameni touhy po vysvětlení, urovnání. Dýchaly stále ještě zhluboka, sem tam zasýpaly. „Co není pravda?“ pozeptala se ublížená třímající zbraň v ruce. „Miluju tě a ty to víš.“ „Ne- nevím, pochybuji,“ odpověděla Quierra obratem. „Chceš další hádku?“ „My se nehádáme, my spolu bojujeme.“ „Aha, takže se chceš bít, fajn!“ Udeřil blesk, jeho energie prorazila oblohou a dotkla se pochmurné země a v ten samý okamžik rozmáchla Anique mečem do vzduchu s cílem zabít. Jenže Quierřina praxe byla stejně obsáhlá jako ta Anina. Uskočila a máchla obranně svou zbraní. Nemohla... dýchat, uvěřit tomu, nemohla Anique přece zabít. Ale ona to zjevně tak neviděla. Meče se od sebe odrážely, aby spolu v příštím okamžení mohly soupeřit, který víc vydrží, a který má lepší majitelku. Čas se snad zastavil, vlasy se jim díky dešti lepily na oči a oslepovaly je. „Proč, proč...“ nepolevovala v síle Quierra, naopak... „Proč to děláš?“ přestávalo ji to bavit. Už neměla sílu, nikoliv ku boji, ale vidět, jak ji Anique chce zabít. Přidala, zesílila, měla vztek. A potom silně udeřila, sekla a oči se zděšením rozšířily. Anique padala, stejně vylekaná a ohromená oním gestem, pak spadla ku zemi a zasténala. Quierra stála jako přimražená. „Proč jsem to udělala? Ne- nechtěla jsem tě ztratit.“ Sykla Anique.
V tom se Quierra konečně vzpamatovala a přispěchala k ní, odhodila meč a poklekla ku svému dílu. „Co.. co jsem to provedla? Pane bože...“ pohlédla na ní a pátrala, kam se strefila. Ale jelikož tma byla neúprosná a blesky již z nebe toliko nesršely, neviděla skoro nic. „Kde.. kde krvácíš?“ „Na srdci...“ „Je mi to líto. Já, víš že.. že jsem nechtěla...“ Rozbrečela se. Jako malé dítě. Dnes již podruhé může ztratit onu milovanou. Ne, jen tak to nenechá. „Řekni mi, kam jsem tě ranila.“ Anique prosvítaly oči do temna, podívala se směrem pod šíji. Rána vedla z boku od prsou ku podbřišku, byla docela dlouhá. Ale ne snad taktéž hluboká. „Ošetřím tě.“ „Jak? Nemáš svou sílu.“ Quierra se nadechla. „Pravda... pak jediné co můžu udělat...“

„Co je?“ zaburácel hlas za ztrouchnivělými dveřmi. Quierra utichla. Je to dobrý nápad jít sem? Nakonec, přišly přece i předtím žádat o pomoc, ale tentokrát byla skoro sama. Anique už omdlívala, oči jí ztěžkly a tak neustále pomrkávala.
„Nehleď na minulost a pomoz kroku od budoucnosti,“ řekla Quierra jako by na obhajobu, když viděla odpudivý výraz osoby, u které momentálně hledala naději. Autilla si posměšně odfrkla. Chvilku na ni jen tak zírala, upřeně, Quierra se snažila rozpoznat, co tím zamýšlí. Je za tím nějaký trik? Snaží se jí očima zmást, aby ji oslabila? Teď ji má přece jen v hrsti.
„Vím, že to, co ke mně teď chováš rozhodně není ani z desetiny tím, jaký vztah jsme k sobě měli tehdy, ale moc tě prosím,“ nechápala jak mohla tohle slůvko říct, nejspíš okolnosti ji k tomu donutily, polkla, „prosím tě, abys jí pomohla.“
Autilla se na Anique podívala a něco si zamumlala pod nos, poté pootevřela dveře na znamení souhlasu. Těžko odhadnout, co bude nyní následovat, pomyslely si obě Nirfeuny.
„Polož ji na postel, uvařím speciální odvar z Kaučišníku, to jí udrží rozhodně ještě nějakou chvíli při životě,“ zachechtala se. Za normálních okolností by ji Quierra zpražila nejméně pohledem, teď nemohla dělat nic. Byla okázalá na Autilliny schopnosti, a sama dobře věděla, že ty jsou doopravdy mocné. Vždyť se od ní přece učila. Seděla na krajíčku postele a hladila Anique po tváři. Anně se už skoro zavíraly oči. Quierra znejistěla.
„Jak dlouho to potrvá?“ pípla.
„Dočkej času, víš přece, že na lektvary se musí opatrně, jediná kapička vedle a může se z toho stát jed. Myslím, že to bys zrovna nechtěla.“ Letmo po ní mrkla.
„Ne, to bych nechtěla, ale obávám se, že ona už dlouho nevydrží a krvácí stále víc a víc.“
„Ten lektvar jí dodá sílu přežít jednu noc, ale ránu nezacelí, to může jen list z Luchačské růže a ta roste daleko. Myslím, že v sedmé zemi u Nejvyššího pahorku.“
„Cože?“ vyjekla Quierra. „Ale to...“ sklopila hlavu do dlaní a tiše vzdychla.
„No jo, má drahá, bolí, když přicházíme o svoje milované, co...?“ Tón byl víc než výsměšný, ale byl v něm ukryt i žal a bolest.
„Pokud ji to udrží při životě alespoň tuhle noc, něco vymyslím. Musím se dostat do země Nejvyššího pahorku.“ Byla pevně rozhodnutá. V tom Anique zasípala. „Prosím pospěš!“
„Vždyť dělám jak můžu.“ Autilla právě přidávala do kotle nějaký odporný nazelenalý sliz, který nabrala z lahve se štítkem „ropuší žluč.“
Quierra sklonila svoje ústa těsně k Anninu uchu, tak, aby ji co nejlépe slyšela. „Neboj se, už to bude. Dnes tě tu ponechám s ní, rozhodně ti tu nic nehrozí.“
Anique si to však nemyslela, protestantsky se na ní podívala upřenýma očima.
„Vím,“ rozuměla jejímu pohledu Quierra, „ale nic jiného nezbývá, a pokud nenajdu růži, můžu se s tebou rozloučit.. a to nechci!“
„Tak a je to.“ Rozbila tento rozhovor Autilla blížící se k zraněné. „Je to neskutečně odporné, ale jestli chceš přežít, budeš to muset vypít.“
Quierra Anně pozvedla hlavu a Autilla jí přidržela dřevený pohár u úst. Hned při prvním doušku se Anique zvedl nepříjemně žaludek. Něco tak odporného nikdy nepila, pomyslela si, ale jak Autilla řekla, nic jiného jí nebývá, takže honem do toho. Začala hltat až do poslední kapky a potom unavená a znechucená položila hlavu do postele.
„Ták, šikovná holka je to.“ Pochvalovala ji Autilla.
„Doufám, že si jí tam nepřidala žádný jed,“ podotkla Quierra tak, aby se Autilly co nejméně dotkla, nicméně, přece jen od ní se naučila nebrat si servítky.
Ale starou babku to zřejmě nijak nevyvedlo z míry. Mohla se rozhněvat, vyhodit je nebo udělat milion dalších hrůzných možností, ale ona se jen začala dávivě smát a když přestala, upnula oči na Quierru.
„Milá zlatá, co bych z toho měla? Nebudu si patlat svoje přísady na nějaké jedy, kdybys mě tak dobře znala, teď nebo tehdy, věděla bys, že já jedy nedělám. Nemám to zapotřebí.“
Pravda, řekla si v duchu Quierra. Autilla uměla uhranout osobu se střední mocí kouzelníka na několik mil daleko a ani mu nemusela koukat do očí. Kývla na srozuměnou.
Autilla se na ni opět zahleděla. A poté pootevřela pusu, jako by jí chtěla něco sdělit, ale nakonec si to nejspíš rozmyslela.
„Já.. chci..“ Ani Quierra nedokázala mluvit o tom, co se přihodilo kdysi.
„Nejspíš chceš vědět, jak se dostaneš do sedmé říše, co...“
„Ehm, ano.. přesně na to jsem se chtěla zeptat.“ Ulevilo se jí. Nechápala se. Dokázala zabít plno oblud, nevadila jí krev, ale když měla mluvit o lidech, kterým ublížila nezaslouženě, nedokázala to. Byla slabá.
„No, předpokládám, že portál bude uzavřený, takže jediné co ti zbývá je levitace.“
„Levitace? Ale já levitovat neumím.“
„To moc dobře vím,“ přikývla Autilla a usadila se u okna na polorozpadlé židli. Dívala se z okna. Upřímně řečeno, Quierra nechápala jak může něco přes nános pavučin vidět.
„Změnila si poněkud styl ubytování,“ mírně nadhodila.
„Okolnosti mě donutily, nemyslíš?“ zavrtala do ní hladové oči. Po čem dychtily? Možná jen po ubohé omluvě, ale ta by nejspíš už dávno nestačila.
Nemělo vážně smysl zavádět řeč na tohle téma, jelikož Quierra byla hned potopená.
Kývla a rozhodla se dělat, jakoby tohle nikdy neslyšela.
„Pak tedy, nevím vůbec, co dělat. O pomoc nemůžu zavolat, když se Ulrich dozví o Annině slabosti, využije toho a bude se chtít zmocnit...“
Autilla se ušklíbla.
„Co je?“ všimla si jejího šklebu Quierra.
„Nic. Jen by chtělo konečně se zamyslet nad jádrem, ne jen nad obálkou, co ty na to?“
„Nechápu, co tím myslíš.“
„A proto jsi tím čím jsi.“ Přitakala Autilla.
„To má být urážka?!“ rozhněvala se Quierra a prudce vstala.
Zdálo se, že Autilla se jí však nebojí. Nebylo vlastně proč, tohle bylo její doupě, rozhodně měla teď nad osamělou Nirfeunou převahu. Jen seděla a dívala se na ní, s ledovým klidem.
„Ne, to byla čistá pravda. Ale rad jsem ti dala tolik a ty ses jich nedržela. Nemá cenu cokoliv ti vykládat, měla bys začít vymýšlet, jak se dostat k růži. A musím tě upozornit, že růže je v Kalibském jezeře, v nejtemnější hloubi Marfonovského lesa. Roste uprostřed. Takže myslím, že to nebudeš mít nejjednodušší.“
„Skvěle,“ podotkla sarkasticky Quierra, „takže až se dostanu přes haldu krvelačných potvor, hybridů a bůhvíčeho ještě, čekají na mě Kalibští skřeti v bažinách jezera a po bažině přejdeme k dalšímu svinstvu. No...“ nadechla se, „myslím, že budu potřebovat nabrat velkou sílu. Předpokládám, že máš ještě tu sbírku krystalů.“
Autilla na ni vyjeveně pohlédla. „Ty si pamatuješ ještě na kouzlo s krystaly?“
„Ano, nezapomněla jsem nic z tvého učení, byla jsi nejlepší elfka z naší rasy, ale dost mluvení, už mě to nebaví, Anique umírá a já zbytečně mluvím! Potřebuju pět krystalů a sůl.“
Autilla přikývla. „Nemusíš mi připomínat, co na tenhle rituál potřebuješ, sama jsem ho vymyslela.“ Mrkla na ni a běžela do zadní části doupěte, která nebyla zatím osvícená.
Až teď, když do ní Autilla vlezla a zapálila petrolejku, osvítila zároveň vše, co v místnosti bylo. A že toho nebylo málo. Každý druhý by tomu řekl harampádí, ale Quierra ty věci poznávala.
„Tohle je...“ přejela rukou po zaprášené skleněné kouli, „moje první...“
„Ano, na tomhle jsem tě učila hledět do časových prostorů. Je to už dávno, člověk by ani neuvěřil.“
„Proč to tu všechno máš?“
„Protože to nejsou jen tvé vzpomínky, ale i moje. Snad dovolíš staré bábě ponechat si v mysli kousek jejího života.“
Tahle věta vykouzlila Quierře na rtech úsměv.
Autilla hrabala v nějaké skříňce a potom vítězně vytáhla pět krystalů.
„Tady jsou,“ řekla a podala je Quierře do rukou. Když se letmo jejich dlaně dotkly, vybavila si Quierra některé vzpomínky.

Seděla na kamenném schodišti, které bylo pokryto mechem. Vedlo dolů do podzemí, do velkého sálu, ve kterém se o zimu elfové shromažďovaly ku slavnostem. Ale teď bylo ještě léto, ptáčci si prozpěvovali svoje příběhy o zemích, které navštívili a Quierra je poslouchala. Snažila se jim porozumět. Točila si na prstu malý pramínek jejích lesklých vlasů a napínala uši. Mezitím si ani nevšimla, že se právě přemístila její profesorka. Lehce k ní došla, aby Quierru nevylekala a usedla vedle ní na schod. Obě se na sebe místo pozdravu usmáli.
„Proč jim nerozumím?“ vzhlédla Quierra k nebi.
Autilla se pousmála a pohladila tehdy ještě malou Quierru po vlasech. „Každý tvor si chrání svoji kulturu, dítě. Hovoří jiným jazykem a snaží se tak ukrýt podstatu jejich rasy, to kouzlo. Stejně jako to děláme my elfové. Na slavnostech také hovoříme svým jazykem, jelikož nechceme, aby nám nikdo odcizil naše kouzlo. Kdyby ho totiž někdo prokoukl a snažil by se zkopírovat to malé jadérko výjimečnosti, naše rasa by pomalu uhynula. Proto se nikdy nesnaž někomu jen porozumět, ale dovol mu nejdřív, aby ti důvěřoval a ukázal ti to, čemu bys v jeho přítomnosti měla porozumět. Chápeš co ti tím chci říct?“ Stále na sebe upřeně hleděli. Quierra hltala každé její slovo, byla jako její matka. Možná víc než to.
„Možná...“ kývla hlavou.
„Je to jednoduché. Když přiměješ tvora, aby ti uvěřil, je potom lehké, doopravdy velmi lehké, prokouknout i jeho úmysly. Když ti daruje svou důvěru, daruje ti vstupenku do svého světa a vše, co se v něm skrývá ti bude odhaleno. V první řadě ale musíš důvěřovat sobě.“
„Sobě? Myslíš, abych měla dostatečně velkou sebedůvěru?“
„Přesně to taky. Ale celkově... pokud si budeš věřit, budeš kolem předávat kladné energetické pole a ostatní se ti můžou svěřovat. Vše pramení jenom v tobě, dítě.“ Opět ji pohladila po hlavě a usmála se na ní.
Quierra jí složila hlavu do klína. „Ty mi důvěřuješ?“
„Věřím ti jako nikomu jinému, věřím, že mě nikdy nezklameš, v ničem.“
Quierra zvážněla. „A kdyby přece...?“
„Ne, to se nestane. Nevěřím tomu, že by jsi byla toho schopná. Přece jen.. věříš ty mně?“
„Věřím.“

Quierra se otřásla.
Autilla na ní pohlédla, jako by přesně věděla, co si před několika vteřinami vybavila za vzpomínku.

„Kudy se jde na zahradu?“
Autilla se rozchechtala. „Všude kolem mojí chatrče je zahrada, chápeš? Jdi si kudy chceš a kam chceš.“
Quierru to donutilo taky se rozesmát. „Dobrá.“
Poklekla k posteli a políbila Anique na ústa, Anique tím probudila.
„Buď na sebe opatrná,“ špitla vysíleně Quierře do ucha.
„Neboj se, a ty... vydrž, nesmím o tebe přijít!“ pohladila ji po tváři a otočila se k Autille.
Ta kývla, jelikož věděla co má dělat. Sedět v klidu v chýši a nechat Quierru o samotě, protože to bylo to hlavní co na rituál potřebovala. Všechno pramení v tobě. Přesně toho se teď musela držet a věděla, že uspěje. Věřila si.