Ocelová kráska 2: U ohňů Miathinských

Zastavil jsem koně na kraji lesa. Přede mnou se rozprostírala louka s vysokou travou. Sem tam se do větru kývalo listoví jabloní a lip.
Kousek napravo od místa, kde jsem stál se nacházelo tábořiště Miathinů. Trochu jsem se sehnul, abych viděl skrz husté větvoví javoru. Napočítal jsem dvanáct stanů mezi nimiž pobíhaly děti.
Přemýšlel jsem. Pořád jsem mohl otočit koně a snažit se louku objet okrajem lesa. Miathinové neměli dobrou pověst. Zpolezenci temnoty. Přesně tak se jim říkalo. Plenili vesnice, zabíjeli muže, znásilňovali ženy a kradli dobytek. Za každého zabitého nepřítele (přičemž nepřítel je pro ně skoro každý) si udělají ve svých dlouhých vlasech copánek.
Nikdo normální by s nimi nechtěl mít nic společného. Ale mě lákala představa noci strávené ve stanu, kde nefouká, teplé pečeně a možná i ženské společnosti. Navíc se říkalo, že jsou velice snadno uplatitelní. To by mi práci dost usnadnilo. Moje finanční rezervy se sice tenčily, ale pořád v měšci zvonilo pár zlaťáků.
Na druhou stranu by pro několik desítek kočovníků nebyl problém mě okrást a zabít. Riskoval jsem. Ale nedělal jsem si iluze, že by Miathinové ani nerozmístili hlídky. Kdybych teď odešel, pravděpodobně by mě sledovali a přepadli někde jinde. Chtěl jsem být pánem svého osudu.
Štěstí přeje odvážným, řekl jsem si a pobídl koně. Jel jsem pomalu, abych je nevydráždil. Ostražitě jsem sledoval tábor. Po dvaceti krocích proti mně vyrazili dva mladíci na koních. Prvnímu mohlo být tak dvacet a účes už mu zdobil dobrých deset copánku. Druhému jsem hádal něco nad patnáct let. Oba byli vysocí a snědí, ozbrojení meči. Tihle mě ale rozhodně nechtěli přepadnout.
„Co tu chceš?“ křikl na mě starší. Hloubka jeho hlasu mě překvapila. Zastavili se docela rozumně asi na pět kroků ode mě.
Nejsem obratný jezdec a proti dvěma zkušeným kočovníkům, kteří v sedle tráví mnoho hodin denně, bych v boji z koňského hřbetu měl pramalou šanci.
„Chci jen nocleh a trochu jídla,“ začal jsem opatrně. „Za všechno zaplatím,“ dodal jsem pohotově.
Mladík si mě chvíli prohlížel kaštanovýma očima, pak kývl hlavou.
„Zavedu tě k našemu vůdci. Následuj mě.“
Otočil se a pomalým krokem směřoval k prvním stanům. Mladší z nich počkal až vyrazím, a poté mi neustále hlídal záda. Což mě dost znervózňovalo.
Kličkovali jsme mezi vozy a ohništi a zastavili až u velkého černého stanu. Můj průvodce sesedl z koně a já jej napodobil. Vešel do stanu, chvíli se ozývalo vzrušené mumlání, a pak vyšel šedovlasý muž.
„Prý chcete u nás pobýt,“ prohodil klidně.
„Ano, zaplatím deset zlatých za nocleh ve stanu a teplou večeři.“
Cenu jsem předtím důkladně zvážil. Nechtěl jsem urazit ani zaplatit přemrštěnou sumu. O výměně koně jsem se raději nezmiňoval.
Stařík se pousmál. Nabídl jsem víc než čekal a viditelně jej to potěšilo. Pokynul chlapcům. Jeden odvedl mého koně a druhého jsem následoval až k ohništi, u něhož seděla žena v dlouhých červených šatech a opékala zabitého divočáka.
Hoch jí něco pověděl rychlým dialektem. Podívala se na mě a ušklíbla se.
„Mareth je vdova. Má ve stanu dost místa. Postará se o tebe.“
Odešel.
„Tak se posaď. Maso bude chvilku. Jak ti říkají, mladej?“ přivítala mě.
Odhadoval jsem jí něco přes čtyřicet. I přes svou korpulentní postavu, měla osobité kouzlo a cítil jsem z ní mateřský pud.
„Jmenuji se Konall,“ představil jsem se.
Následoval rozhovor do pozdních nočních hodin. Muži v tu dobu zrovna lovili v lesích (falešná historka, jak jsem brzy zjistil). Mareth povídala o svém životě. O putování po celé Mellorii. O svém mrtvém druhovi a dětech. Mluvila a mluvila. Ukusoval jsem z pečené kýty chutná sousta a pouštěl její slova jedním uchem tam a druhým ven.
Jak se začalo stmívat přidala se k nám její dcera. Živé dvanáctileté děvce s neposlušnými černými vlasy. A ještě upovídanější než její matka.
Tolik mi připomínala Jasmínu.
Najednou jsme si vzpomněl na ten nádherný večer, kdy jsme spolu byli na pobřeží kousek za Erizou. Navrhla koupání v moři. Nebyl jsem proti. Plavali jsme vedle sebe, a pak se ke mně přitiskla. Tam na pláži za mým rodným městem jsme poprvé spolu strávili noc jako muž se ženou. Často se divím, kde se v mých pochmurných vzpomínkách vzala tak romantická situace.

Po západu slunce se muži vrátili z „lovu“. K našemu ohni se připojil ještě Marethin syn Onath s velice půvabnou dívkou spoutanou provazem. Zatímco matce podrobně líčil kočovnickým dialektem podrobnosti jejich výpravy, prohlížel jsem si se zaujetím zajatkyni.
Měla světlé vlasy sahající až do pasu, tmavě modré oči a velice dobře stavěné tělo. Opatrnými pohyby zápěstí se snažila vymanit z pout. Mladík ji však majetnicky svíral kolem pasu a druhou rukou hlídal konec lana vedoucího od dívčiných úzkých ruček. Líbila se mi. Mám rád ženy, které se nevzdávají. Takové, které se nemusím bát nechat o samotě. Odhadoval jsem, že s ní bude mít Onath tuto noc ještě dost práce. Nedá se tak snadno.
Nevědomky jsem se usmál. Podívala se na mě a zašklebila se. Možná až si s ní Onath trochu užije, mohl bych… Ne! Rychle jsem tu myšlenku potlačil a zahleděl se na hvězdné nebe, abych se uklidnil.
Správný muž by teď uvažoval o záchraně ubohé dívky v nesnázích. Za toho se můžu těžko považovat. Do záležitostí kočovníků mi nic není. Nehodlal jsem strávit noc záchranou té nešťastnice a divokou honičkou místo klidného spánku v pohodlí.
„Odkud jste vy?“ obrátil se na mě Onath.
„Z Warolie,“ odpověděl jsem stručně.
„Warolia… To je nějáký ostrov, ne? Tam jsme ještě nebyli…“
„Ano, na severozápad do Darinie,“ potvrdil jsem.
„Co říkáte na moji společnici,“ změnil téma. Vychloubal se. Viděl jsem mu na očích, jak moc je spokojený se svým úlovkem.
„Není můj typ,“ odpověděl jsem lhostejně a podíval se na ni. Znovu se zašklebila.
„Pokud máš zájem, tak ti za pár zlatých určitě najdu jinou, která bude vyhovovat tvýmu vkusu…“ Obchodník se projevil.
„Ne, děkuji. Rád bych se v noci vyspal,“ uzavřel jsem debatu.
„Víš, že moje matka umí skvěle věštit?“ změnil znovu téma. Pohlédl jsem na Mareth.
Přikývla. „Jedna zlatá.“
Věřil jsem jí. Viděl jsem v životě dost kouzel a věštkyň, abych věděl, jak pravdivé předpovědi mohou být.
Moje zvědavost už mě párkrát dostala do potíží. Ale nedokážu si pomoct.
Hodil jsem Mareth do klína zlaťák. Pomalu se zvedla. Odešla do stanu a vrátila se s malým koženým váčkem. Rozprostřela před sebe velký barevný šátek a nasypala si něco do dlaně.
„Opravdu to chceš?“ otázala se mě. Její pohled říkal, že to, co uvidím, nemusí být zrovna šťastná budoucnost. Mareth nebyla ten typ pochybné kartářky, která jezdí od města k městu s kejklíři a každému vykládá o velkém domě a kupě dětí.
„Ano,“ přisvědčil jsem pevně.
Natáhla ke mně ruku s obsahem váčku. Otevřel jsem dlaň a dostal do ní asi dva tucty malých barevných oblázků pomalovaných nejrůznějšími ornamenty.
„Hoď levou,“ přikázala stručně a rukou naznačila gesto směrem k šátku.
Přesypal jsem si kamínky do druhé ruky a hodil. Snažil jsem se, aby žádné nedopadly mimo šátek.
Vědma pokrčila obočí a na čele se jí rozběhly dlouhé vrásky. Podívala se mi do očí. „Tvůj osud je na hodně klikaté stezce. Bohové tě zkouší a záleží jen na tobě, jak projdeš. Ale bude to náročná a nebezpečná cesta. Ještě se můžeš vrátit, ale tím si navždy zavřeš dveře před svým snem.
To je vše, co ti můžu říct. Máš před sebou těžkou volbu. Ať tak či tak bohové s tebou příliš slitování mít nebudou. Poslední rada, kterou ti mohu dát, zní: dej si pozor na měsíc.“
Měsíc? Hmm. Dobrá rada nad zlato. A na který z těch dvou? Ach jo. Prostě miluju optimistické předpovědi. Nikdy jsem nebyl miláčkem bohů a se svým osudem se statečně vypořádám. Tak jako vždy.
Marethina dcerka na mě zírala s vypulenýma očima. Tohle asi nečekala. Možná ji matka chrání od takových věšteb.
Mareth zpozorovala dívčino znepokojení a ihned zasáhla.
„Jde se spát! Okamžitě!“ zavelela lépe než armádní důstojník.
Docela rád jsem poslechl a zvedl se na nohy. Útrapy mé několikadenní cesty bez odpočinku na nějakém civilizované místě se na mě podepisovaly čím dál víc. Zoufale jsem toužil po posteli s přikrývkou a polštáři. A po ženě. Bohužel se dnes budu muset spokojit s málem.
Holčička se poslušně přesunula do zeleného stanu kuželovitého tvaru. Mareth mi pokynula rukou. Odhrnul jsem plachtu halící vchod a vstoupil dovnitř. Ve stejném okamžiku dívka zapálila malou lampičku na hlavní tyči podepírající stan.
Plamen párkrát zablikal, a pak se ustálil. Spoře osvětloval malý prostor plátěného stanu. Na zemi leželo několik dek, houní, kožešin a pytlů naplněných věcmi.
Mezitím, co jsem si vybavení prohlížel, Mareth hodila na druhý konec stanu dvě kožešiny a nějakou tužší podložku smotanou do ruličky. Trochu jsem se sehnul, abych prošel pod zkosenými stěnami. Rozmotal jsem podložku a hodil na ni kožešiny. Vzápětí mi na hlavě málem přistál polštář a po něm ještě deka. Obojí jsem chytil v letu na vzdálenost lokte přede mnou.
Děvčátko se zachichotalo. Narovnal jsem si polštář pod hlavu a přes sebe hodil deku. Vlevo ode mě právě Onath dost nešetrně smýkl svojí otrokyní na zem.
Mareth sfoukla lampu.
Uvelebil jsme se na svém lůžku. Vlčí kožešiny příjemně hřály a polštář byl vítanou změnou. Přitáhl jsem si deku až k uším. Vychutnával jsem si příjemné pohodlí. V posledních dnech jsem spával v lese zabalený do svého cestovního pláště, který po mé dlouhé cestě vypadal spíše jako děravý hadr na podlahu nadměrné velikosti.
Z jiného koutu stanu se počaly ozývat tlumené zvuky souboje vystřídané pravidelným oddechováním. Asi jsem tu otrokyni trochu přecenil. Myslel jsem, že se vydrží bránit déle. Vynadal jsem si za svou chladnokrevnost. Mám myšlenky jako nějaký buran. Znovu se ve mně ozval ten podivný komplex. Musel jsem myslet na to, co by udělal správný čestný muž. Šel by mnohem dřív k tomu hrubiánovi a třeba i mečem mu vysvětlil, jak se má chovat k ženám. Ale já jsem uvažoval jinak. Snad jsem Onatha i chápal.
Otočil jsem se zády ke vchodu a v mžiku usnul.

Ze spánku mě vytrhla něčí ruka na mém rameni. Obrátil jsem se na záda a snažil se co nejrychleji přizpůsobit oči tmě. Přede mnou se začala rýsovat ženská silueta.
„Pomůžete mi?“ zašeptala.
Měla skutečně krásný hlas. Určitě dobře zpívala.
„Proč myslíte, že to udělám?“ odpověděl jsem též šeptem.
„Protože sama to nedokážu.“ Rozplakala se.
Hebká ruka mě pohladila po tváři, a pak sjela níž pod deku. Hezké přesvědčovací metody. Chytil jsem ji na úrovni prsou. Nemohl jsem si dovolit víc hluku a času, než bylo nezbytně zapotřebí.
„Za kolik?“ Nemohl jsem teď vypadat jako dobrák, když jsem jí před tím nepomohl. I když by si mohla říct, že před tím jsem nemohl.
„Za tvůj život,“ špitla po krátkém přemýšlení.
„Cože?“
„Muži z vesnice mě přijdou zachránit. Většina z nich byla zrovna ve městě, když mě unesli. Najdou mě a všechny pobijí.“
Její jistota mě až zamrazila. Přesvědčovací argument to byl zatraceně dobrý.
Tiše jsem se vyhrabal se své deky. Hodil jsem si na záda batoh se svými věcmi. Z pod polštáře jsem vytáhl pochvu s mečem a připjal si ji řemenem kolem pasu.
Tasil jsem. V nejbližší stěně jsem udělal dost velký otvor, aniž bych natropil zbytečný hluk. Protáhl jsem se a ona mě následovala.
Otřel jsem se rukou o studenou noční trávu. Proč jsem se nechal vytáhnout z vyhřátého lůžka uprostřed studené noci končícího jara? Kvůli plané výhrůžce? Asi mi nějak nesvědčí pevninský vzduch. V Erize bych nikdy o něčem takovém ani neuvažoval.
„Musíme se dostat k lesu,“ zašeptala a předběhla mě. Stihl jsem ji ještě chytit za ruku a stáhnout do dřepu. Napravo od nás přešel mezi stany postarší muž. Měli jsme štěstí. Nejbližší oheň byl daleko a ve stínu nás nemohl spatřit.
„Proč?“ nechápal jsem.
„Mir a ostatní musí jít od lesa. Kdyby šli přes Medovou louku, ti zmetci je hned uvidí.“
Nevěděl jsem, jestli jí mám věřit, ale její jistota se zdála skálopevná.
„Půjdu první,“ přikázal jsem nakonec skrčený se vydal na druh konec tábora těsně následován. Meč jsem radši uložil zpět do pochvy.
Udělali jsme sotva pár kroků, když se u lesa ozval šílený výkřik. Ze všech stran se tam začali sbíhat kočovníci a někteří vylézali ze stanů. Odtáhl jsem uprchlici bokem a schovali jsme se pod naložený vůz.
Nad hlavami nám přelétl hořící šíp. Stan kousek za námi se v mžiku octl v plamenech. Pak další tichý šíp. Celý tábor se vzbudil a muži se chopili zbraní v bitvě proti náhlým útočníkům.
Kolem nás probíhali bojovníci. Musel jsem jednat rychle, pokud jsem nechtěl skončit ve žhavém pekle nebo pod mečem nějakého chrabrého zachránce.
„Jdeme!“ zavelel jsem a táhl ji na otevřenou louku.
„Ale les je tím směrem,“ protestovala.
„Nebudu se kvůli tobě rvát s desítkami kočovníků a bohové ví kolika vašimi. Vezmem to oklikou.“
Obratně jsme se schovávali ve stínu stanů před stále vybíhajícími muži. Znovu jsem se musel sám sebe ptát, proč ji beru s sebou. Možná z vděčnosti, že mě varovala a nechala mě, abych se sám probil ven z hořícího tábora. Mezi posledními dvěma stany nás zahlédl nějaký mladík.
„Heeej,“ stačil zakřičet ještě před tím než se mu moje dýka zaryla mezi žebra. Škoda jí, byla to dobrá zbraň.
Rychle jsem uprchlici popohnal, i když byla ještě v šoku. Doběhli jsme do tmy, kterou už oheň z tábora nedokázal prosvítit. Tam jsem ji povalil na zem. Vysoká tráva by nás měla uchránit před pomstychtivými zraky.
„Teď se proplížíme k lesu,“ znovu jsem zavelel a šel příkladem. Snad ze mě jednou bude dobrý učitel. Pokud se dostanu do pevnosti Společenstva živý.
Plazili jsme se po břiše dobrých pár set metrů. Lokty už jsem měl pořádně rozedrané. Ale ona na tom musela být mnohem hůř ve svých dlouhých šatech. V lese jsme pak celkem pohodlně přešli do chůze a schovávali se za velkými kmeny staletých dubů.
Kousek dál jsme objevili několik mužů u malého ohýnku.
„Nikde jsme ji nenašli. Promiň, Mire,“ hlásil zrovna blonďák, který držel na opratích vyčerpaného koně.
Ostatní se tvářili zničeně nebo hlídali příjezdovou cestu. „Všechno tam spalte a bez ní se nevracejte!“ vykřikl ten, jehož nazývali Mirem. Z jeho hlasu jsem cítil zoufalství. „Ne, počkejte!“
Bývalá zajatkyně vběhla na mýtinu a vrhla se Mirovi kolem krku.
„Fario! Holčičko!“ Pořádně ji objal. „Moc rád tě zase vydím.“
Úžasné. Jako z nějakého románu. Miluju šťastné konce. Škoda, že mě žádné nepotkávají.
Spousta jiných by možná zamáčkla slzu. Já se opíral ramenem o strom a měl chuť nikým nepozorován odejít. Ale touha po nějaké odměně byla silnější a Mir vypadal, že dokáže být vděčný za vrácení své milé.
„Fario?“ pohlédl Mir zděšeně na ženu ve své náruči. „U bohů, kdo ti to provedl?“
Ve stejnou chvíli se jeho pohled setkal s mým…

Probudilo mě vlkho na čele. Faria mi otírala obličej mokrým hadříkem. Pokusil jsem se přetočit na bok, ale při prvním pohybu mi tělem projela vlna bolesti. Padl jsem opět na záda. V celém těle jsme cítil podivné mravenčení.
„Dobré ráno,“ oslovila mě.
„Co se u Telconarových ploutví stalo?!“ soptil jsem.
Poslední, co jsem si pamatoval, byly Mirovi šedé oči.
„Musíš omluvit mého bratra. Má mě moc rád a občas jedná trochu neuváženě. Rodiče na nás nikdy neměli moc času a on se o mě staral od dětství. Když zjistil, že … no že… že si mě někdo vzal násilím, tak mě chtěl jen chránit.
No, vidíš. Asi byl ti měla vysvětlit… Můj bratr je trochu zběhlý v magii a je velmi silný empat. Proto jsem věděla, že mě najde. On mě cítí, proto mě našel a proto zjistil, co se mi stalo.
Nesmíš se na něj zlobit. Má mě moc rád.“
Přikývl jsem. Dokázal jsem to pochopit. Pro Jasmínu bych udělal to samé. Kdybych to uměl.
„Kdy se budu moct hýbat?“ zeptal jsem se, abych odvedl řeč.
„Za pár hodin by to mělo odeznít,“ usmála se na mě.
Zavřel jsem oči. Neměl jsem náladu na nikoho šťastného. Byl jsem zoufale sám a daleko od všech lidí, které jsem kdy znal. Samota mě začínala pomalu užírat. Kousek po kousku.