Boj o lásku- část čtvrtá

Muž si toho musel všimnout, protože se zastavil a promluvil tichým, uklidňujícím hlasem. „Už je po všem. Mě se bát nemusíte. Já vám nic neudělám.“ Něco v jeho hlase na ni zapůsobilo, přesto zůstala ve střehu.

„Co když jsou ty řeči jen k tomu, aby ji uklidnil a pak přemohl.“ Pozorně na něj upřela pohled modrých očí a prohlédla si jej. Nepůsobil a nevypadal jako bandita, spíš jako lovec či hraničář, které vídala procházet vesnicí, ve které donedávna žila.

Vedle stojícího muže se objevil jeho velký šedý vlk. Trochu se odtáhla v očekávání útoku. Muž si toho všiml, ohlédl se a krátce se zasmál. „Frazzety se nemusíte bát. Nic vám neudělá. My vám ani vašemu synkovi nic neuděláme. Máte mé slovo.“ Pak se krátce plácl do čela a znovu promluvil: „Ach promiňte. Zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Kerrt.“ „Enoja.“ Špitla.

Chvíli váhala, bojovala vnitřní zápas. Potřebovala pomoc, ale její kůň byl v posledním tažení a co ona sama se svým synkem, uprostřed planin obývanými těmi strašnými psy. Chvějícím se hlasem řekla: „Můj synek má horečku. Pomůžete mi?“ Muž ani na okamžik nezaváhal a přikývl. „Ovšem.“

Stáhl si rukavici a chtěl mu sáhnout na čelo, ale uhnula s ním. „Nebojte se. Nic mu neudělám. Jen chci zjistit, jak je na tom.“ promluvil muž a dokončil svůj pohyb. Chvíli ji držel na chlapcově čele a pak zaklel. „Není to vážné, trocha odpočinku, studené obklady na čelo a něco vydatného k jídlu a bude zase fit.“ prohlásil muž, ale Enoja poznala z jeho očí a hlasu, že nemluví pravdu, že je to mnohem vážnější.

*********

Když se k ní přiblížil, viděl jak sevřela svůj nůž. Nechtěl nic riskovat a tak se ji snažil uklidnit. Celkem se mu to podařilo. Pak to trochu pokazila Frazzeta, která se mu objevila po boku se zakrvácenou tlamou. Přesvědčil ženu, že se Frazzety nemusí bát. Pak se jí představil. Když mu prozradila své jméno, pomyslel si, že to jméno k ní sedí. Ohnivě rudé vlasy, zelené oči, půvabný opálený obličej a smyslné rty. Viděl jak v drobných rukou drží svůj nůž a poznal, že se v těchto drobných rukách skrývá síla. Domníval se, že není o mnoho starší než on sám, protože na ní nespozoroval charakteristické známky předčasně odkvetlé ženy farmáře, která tvrdě pracuje a vychovává houf dětí.

Když mu řekla, že její syn je nemocný a požádala ho o pomoc, neváhal ani vteřinu. Po menším nedorozumnění ji přesvědčil, že nechce dítěti ublížit, sáhl na jeho čelo. Od plic si zaklel. Bylo to hodně vážné, ten malý měl příliš velkou horečku, ale řekl, že to není vážné. Nebyl přesvědčivý lhář a tak věděl, že tuhle průhlednou lež prohlédla nebo brzy prohlédne.

Nasadil si zpátky rukavici a rozhlédl se po širokém okolí. V dáli zahlédl jakousi tmavou linku. Nevěděl přesně co to je, ale doufal, že to bude nějaký zdroj vody, který je lemován stromy nebo keři. Vodu teď budou potřebovat.

Otočil se na Enoju a promluvil. „Paní, vemte si odtud co potřebujete. Ten kůň je hotov. Nemůžeme se tu zdržet, než se dá dohromady. Pach krve z těch psů by mohl přilákat jiné psy. Myslím, že támhle je voda. Půjdeme tam. Frazzeta vás ponese a já půjdu vedle pěšky.“

„Jakápak já sem paní,“ chmurně se usmála. „Říkej mi Enojo, mladíku. Jsem jen pouhá farmářka.“ Zvedla se, synka posadila na zem kousek od sebe a začala dávat na hromádku věci, které si chtěla vzít sebou. Nebylo toho moc. Zbytek zásob, provaz a náhradní oblečení. Kerrt to naložil do sedlových brašen, které přehodil přes Frazzetin hřbet. Pomohl jí na vlčí hřbet a řekl: „Jeďte napřed, dohoním vás. Frazzeto k té lince na obzoru.“

Když se kousek vzdálili, sundal koni ohlávku a uzdu. Kožené řemení se může hodit. Položil je stranou a tasil dlouhý lovecký nůž co měl za opaskem. Poklekl u koně a začal jej hladit po zpoceném krku. „Ty už si dohrál, kamaráde. Promiň.“ pronesl a prořízl mu krční tepnu, aby kůň rychleji zdechl a netrápil se. Utřel nůž o trávu, uklidil jej zpět, sebral uzdu a hlávku a se špatným pocitem vyrazil za nimi.

II.
Jak se Kerrt domníval, linka na obzoru byla malá říčka s břehy lemovanými vrbami. Bylo to nádherné místo. Říčka se líně vinula pláněmi, šeptala mezi velkými, mechem porostlými kameny, které koukaly z hladiny. Nad hladinou létal jako modrý blesk ledňáček a hladinu čeřila lovící vydra. Kerrt nasbíral suché naplavené dřevo a rozdělal dva menší ohně.

Na jednom vařil v kotlíku bažanta, kterého zastřelil lukem cestou sem a na druhém, v plecháčku, vrbovou kůru a jiné byliny, které získal na břehu říčky. Utrhl rukáv jedné ze svých rezervních plátěných košil a naplnil jej mechem. Oba konce zavázal, aby mech nevypadával a tento výrobek namočil do chladivé říční vody. Pak to přiložil chlapci na čelo.

„Mělo by to srazit horečku.“ poznamenal směrem k Enoje. Ta přikývla a věnovala se polévce z bažanta, kterou jí Kerrt svěřil. Chlapec spal a dýchal pravidelně, byť rychleji a mělčeji než by měl. Kerrt ochutnal lektvar, který vařil v plecháčku a zašklebil se odporem. Pak pronesl: „Jo, to už by mohlo být.“ Přes kus čisté látky z košile, které předtím utrhl rukáv, vzniklý lektvar přecedil zpět do plecháčku, ve kterém ho uvařil. Pak tam hodil kousek cukru, aby to nebylo tak hořké.

„Enojo, až to bude teplé, ne vařící, musí to vypít. Třeba na pětkrát, ale vypít to zkrátka musí. Srazí to horečku a bude lépe spát. A jak jsme na tom s polévkou?“ ozval se. „Ještě chvilku a bude hotova.“ odpověděla tiše. „Výborně. Mám hlad jako vlk.“ poznamenal. „Ale určitě ne takový jako já.“ zavrčela Frazzeta. Kerrt se zasmál a poznamenal. „To opravdu ne, má milá. Ty si totiž jako tlupa trollů. Ti také sežerou na co přijdou.“ dobíral si ji Kerrt. „No dovol.“ naoko se urazila. Po chvíli lehce zavrčela: „Za tohle budeš dva týdny chodit pěšky, místo aby sis vezl zadek na mém hřbetu. A taky bys mohl zhubnout.“ Teď se naoko urazil zase Kerrt.

*********
Enoja jela na válečném vlku prvně. Bylo to pohodlnější než na koni, jen jí chybělo sedlo a třmeny. Kerrt je brzy dohonil. V ruce nesl ohlávku a uzdu. Ohlédla se a spatřila jak se první mrchožrouti slétávají na místo srážky. Posmutněla. Bylo jí líto koně, který ji odnesl tak daleko. Položil život, aby se ona dostala pryč od svého muže, z vesnice, kde žila od svého narození.

Za několik hodin skutečně dorazili k říčce, jak Kerrt sliboval. Zatímco tišila malého, pozorovala jej, jak škube a kuchá bažanta, jak sbírá dřevo na oheň a jak nožem odřezává kůru z vrb a běhá po břehu a trhá jakési rostliny. Z bažanta odřezal maso, které naporcoval na malinké kousky a dal je spolu s některými bylinami vařit. Přihodil tam kousek nakrájeného špeku, aby polévka byla mastná. Pak se na druhém ohni pustil do vaření kůry a ostatních bylin. Věděla, že připravuje prostředek proti horečce. Dojímala ji péče, kterou věnoval malému Tarrantovi. S radostí se ujala starosti o polévku, když ji o to požádal. Když oznámil, že ten lektvar je hotov, přijala to s ulehčením.

Poté s úžasem poslouchala špičkování mezi ním a jeho vlčicí. Poznala ze žertovného tónu muže i jeho vlčice, že to není myšleno vážně. Vzpomněla si na dobu, kdy ještě žila ve vesnici. Kdyby si tohle k někomu dovolil u nich ve vesnici, strhla by se pořádná rvačka.

Po nějaké době jí Kerrt podal plecháček s lektarem se slovy. „Už je to dostatečně chladné, aby to snesl a nespálil se.“ Zkusmo omočila špičku prstu a přikývla. Dala malému pít, ale ten hned po prvním doušku bouřlivě odmítal křikem další napití. „Co? Je to ještě příliš horké?“ zeptal se Kerrt starostlivě. Enoja zavrtěla hlavou. „To ne. Teplotu to má správnou. Nevím proč to nechce.“ odpověděla. Trochu upila a tvář se jí stáhla odporem. „Fuj to je odporný. Neměl bys ještě trochu toho cukru?“ zeptala se.

Chvilku přemýšlel, pak ale sáhl do sedlové brašny a vytáhl malý balíček. „Čert to vem.“ pronesl a hodil do plecháčku polovinu zásoby cukru, kterou měl. Enoja zamíchala obsah plecháčku, až se cukr rozpustil a poté to znovu zkusila dát malému. Tentokrát již nekřičel, ale všechno vypil až do dna. Brzy na to usnul hlubokým spánkem, který léčí. Oddechoval pravidelně a pomaleji a hlouběji než předtím.

Když usnul a najedli se, tak se ozval do večerního ticha: „Kam cestujete?“ „To nevím. Snad do nějakého většího města či pevnosti. Mohla bych se tam uchytit jako služka u nějaké bohaté rodiny.“ „Aha. Odsud je nejblíž akorát do Asanu, ale tam není pro našince zdrávo. Tamější samurajové nesnáší každého, kdo není z jejich města. A pak jedině Alcotar. Pevnost pod Mlžnými horami.“

Při zmínce o pevnosti, Enoje proběhla hlavou vzpomínka. „Ano, Alcotar. Slyšela jsem, že se pevnost rozrostla v město.“ „To je pravda. Dříve sloužila jako obrana před nájezdy Dračího království, teď když je mír, leží na hlavní křižovatce obchodních cest a chrání karavany před lupiči z Mlžných hor.“ přitakal. „Bbyl bys tak laskav a doprovodil nás?“ zeptala se ostýchavě. „Ale jistě.“ souhlasil.

Ještě nějakou dobu si povídali. Enoja téměř nic neřekla, většinou mluvil on. Když se hvězdy rozzářily v plné kráse, řekl: „Měla byste jít spát. Zítra nás čeká těžká cesta. Do Alcotaru je daleko. Více jak týden cesty. Budu držet hlídku.“ Přikývla a ulehla do pokrývek blízko svého synka.