Poslední výkřik

Ian Marlow seděl v křesle a sledoval mihotavé číslice na obrazovce. Venku byla tma, zvuky noční amazonské džungle se mísily s šelestem ventilátorů a otáčejích se cívek. Dvaadvacátá noc z jeho dvojměsíčního výletu na observatoř. Zvednul k ústům hrnek s kávou, když "cvak". V přístroji vedle něj se začala převíjet plná páska. Čas ji vyměnit. Opatrně sejmul kotouč s páskem a položil do pouzdra. Otočil se ke skříni pro další, když najednou začal počítáč zběsile pískat.

PÍP, PIP-PÍP, PIP... Otočil se prudce zpátky k obrazovce, loktem při tom převrhnul kávu. Hrníček se rozbil na podlaze, káva tekla po stole. Rychle! Podíval se na monitor: 6A D8 9F 99 ... Při normální citlivosti vracel teleskop hodnoty od 15 do 20. V žádném případě to nebyl šum. Signál, silný a jasný. Obrazovka - skříň - obrazovka - skříň. Neschopen pohybu přelétával očima z jednoho předmětu na druhý. Po pár sekundách se vzpamatoval, ale to už byla obrazovka skoro plná čísel. Popadnul nejbližší kotouč s páskem (přestože už plný, což bylo proti všem předpisům) a vsadil do přístroje. Ruce už se mu začínaly potit, jen se štěstím nahmatal konec pásku a zasunul do druhého kotouče. Záznamovou část sice ušpinil, ale pár bitů nehraje roli. Otočil přepínač do polohy RECORD a druhou rukou praštil do klávesnice na klávesu BRAKE.

Výpis se zastavil, kotouč začal šelestit v přístroji a obrazovka byla plná čísel. Zasedl znova před monitor, přisunul politý papír a tužkou začal přepisovat obsah obrazovky. Ruka se mu třásla vzrušením, když zapisoval jednu číslici za druhou. V polovině textu ale zvědavost převládla nad odpovědností. Pravděpodobnost, že by se mu pokus, co zamýšlel, povedl, se kriticky blížila nule. Přesto to zkusil. V hlavě odpočítával písmena podle záznamové tabulky a přepisoval údaje ze satelitu. Zbytek čísel na obrazovce počká. EXGWH CGUDYL SRCH... Ovšem, byl to nesmysl. Je jasné, že kdokoli, kdo by vysílal z vesmíru, by nevysílal podle pozemské abecedy, navíc právě v latince a navíc právě podle klasické znakové tabulky.

Vrátil se k přepisování, ovšem po pár číslech si vzpomněl, že udělal při přepisu chybu. Ano... Satelit byl přece kalibrován na záznam zesílený o tři stupně, kvůli kontrole chyb podle nulových hodnot. Ne, je to nesmysl, jen ztratí čas. Ale... Musí to zkusit, i když to dělá zbytečně. Začal odpočítávat písmena a u každého odečetl tři. Rozbušilo se mu srdce. Narychlo načmáraná písmena na papíře se spojila ve tři slova: BUDTE ZDRAVI, POZEMSTANE. Pokusil se přimět přepsat zbytek číslic z monitoru, ale nedokázal to. Musel pokračovat v překládání vzkazu: TOTO VYSILANI JE MIROVYM POSELSTVIM CELE ZEMI A VSEM JEJIM NARODUM. ZNAME VAS JAZYK I TECHNIKU, NEBOT VYSILATE UZ 40 LET VASE INFORMACE DO VESMIRU. NASE EXISTENCE JE V OHROZENI A JAKO JEDINA VYSPELA CIVILIZACE JSTE PRIPRAVENI NA TO, PRIJMOUT NASE VEDOMOSTI. ODVYSILAME VAM NAVOD NA KONSTRUKCI VESMIRNE LODE SCHOPNE DOSTAT SE NA NASI PLANETU A PREVZIT SCHRANKU, VE KTERE BUDE ULOZEN ZBYTEK NASEHO VEDENI. PREJEME VAM STESTI, VASI MA...

Na spodním řádku obrazovky se vypsaly tři hodnoty a náhle se signál odmlčel. 12 A1 1F. Šum. Ticho. Vteřinu na to v místnosti zhasla světla, obraz z monitoru zmizel, ventilátory se zastavily, cívky se pomalu dotočily. Nastalo ticho. Najednou se ve vedlejší místnosti rozsvítilo světlo, i když... ne, nebylo to světlo žárovky. Bylo to bílé mdlé světlo, které z ní vycházelo. Ian se trochu roztřásl, sám ani nevěděl proč popadnul střep hrníčku ze země a pomalu se vydal ke dveřím. Světlo stále měkce a vyrovnaně svítilo z místnosti. Prudce otevřel dveře a nahlédl. V místnosti nikdo nebyl, jen okny přitékalo dovnitř to bílé světlo. Roztřásl se ještě víc a vykročil ke dveřím, které vedly ven do džungle.

Otevřel. Světlo ozařovalo stromy podél cesty kam až dohlédl a výchazelo odněkud zhora. Zaklonil hlavu a vzhlédl. Na obloze zářila neskutečně jasně nějaká hvězda, kterou nedokázal pojmenovat. Přimhouřil oči a pátral po okolních objektech, než si byl úplně jistý. Tam, kde teď zářila ta hvězda, měla být dnes večer malá červená tečka. Tam měl dnes na noční obloze zářit Mars. Najednou světlo pohaslo, na džungli dopadla znova tma a na obloze místo hvězdy zůstala jen malá tečka červené barvy. Ze Země snad stejná, jaká bývala dřív...

Druhého dne ráno se Ian Marlow probudil brzo a telefonoval do Massachusetts na univerzitu kvůli tomu, co se stalo. Dozvěděl se, že zářící Mars pozorovali po celé zemi a také, že na mnoha místech došlo k výpadkům elektřiny a poruchám počítačů. Kotouče, které ráno zkoušel přehrát, byly plné, ovšem jejich jediným obsahem bylo FF FF FF. Byly zmagnetované. Vybavení fungovalo jen z části. Po té, co se o měsíc později vrátil do Bostonu, se pokoušel přednést události z observatoře univerzitní radě. Bez podkladů, záznamu a zbytku zprávy byl ovšem prohlášen jeho zápis za falzifikát a navíc byl pro zanedbání povinností (přesně poškození nebo nepořízení záznamů) propuštěn. O týden později ho v ulici viděli, jak se sbalenými kufry míří na letiště. To bylo naposled, co o něm někdo slyšel. Je možné, že ještě odletěl, nicméně žádná letenka na jméno Marlow nebyla toho dne přijata.

Když jsem za pár dní potom dorazil na observatoř a kontroloval vybavení, chyběl jeden z pásků. Věnoval jsem většinu volného času tam hledání - marně. Pásek se nenašel ani nikdy potom. Rovněž vesmír zůstal od té doby tichý a další signál nikdo nikdy nezachytil. Pokud mám říct, jestli jsem tomu všemu věřil, nevím. Sám si nejsem jist, i když jsem o tom mnohokrát přemýšlel. Když ale v létě vyjedu za město a na noční obloze září Mars, zadívám se dlouze nahoru a při tom si vzpomenu na Iana.