APOKALYPSA 1.kapitola

Apokalypsa – 1.kapitola

1.

Bylo zrovna 8:20, když se z Ulice, jménem Severní vynořily dvě postavy. Kdyby jste tam stáli a viděli je, podivili by jste se, že se takové dva protiklady mohou vůbec sejít.
Z vašeho pohledu by jste spatřili napravo kluka, výšky minimálně 2 metrů, možná měřil ještě více. A vedle něj si to razil také kluk, ovšem minimálně o půlku menší, než ten vedle. A oba to byli nejlepší kamarádi.

2.Ben

7.let
,,Hej Bene, kreténe!“
,,Co ti dělam, že seš tak hnusnej, dělej, co??“
,,Prcku!“
,,Držte huby, kdybych měl náladu, tak vám utrnu palice a nacpu je vám do prdele!!“
,,Bene, co takhle mluvíš?!“
,,Oni sou zlí…“
,,O nic míň, než ty, prcku!“
,,Hej!“
,,No tak, můžete se už konečně nechat. Bene, ty vypadni odsud, nechci tě už tady vidět, zmiz. Prokrista pána, takový malý parchant, a takto se vyjadřuje! Děláš tady jenom neplechu! Vypadi, dělej, nebo zavolám matce!“


***

7.let nástup do školy
,,Jau! Copa nevidíš? Vrazil jsi do mě!“
,,Ježiši, sorry…, neviděl jsem tě.“
,,Neviděl?, šel si přím prosti mně!“
,,Abych tě viděl, musel bych se plazit po zemi, prcku…“

,,Tak jak bylo první den ve škole, Beníku? ...Copak, ty pláčeš, co se stalo, synu?“
,,Nemají mně tam rádi.., nikdo.“
,,Jak, nikdo?“
,,Nikdo, prostě nikdo.“

,,Děti, zopakujte to prosím.- TICHO! Třikrát tři je-
Bene…?? Slez z toho okna, dělěj!“
,,Ne“
,,Bene, kolikrát to mám opakovat, slez, proč tam jsi!“
,,Třeba jde chytat holuby!“
,,Ticho, Michaeli!- BENE NE!!!“

,,Paní Alešová, prosím vás, vyslechněte mně, já za to nemohu!“
,,A kdo za to může??“
,,Ben byl vždycky pozorný žák, jako první se naučil psát velké D-„
,,DRŽTE HUBU!“
,,O-och.. paní Alešová, prosím vás..“
,,Nesnažte se, máte to zbytečný, rozumíte mi? ZBYTEČNÝ!!“
,,Já za to nemohu…“
,,Já snad ano? Já snad mohu za to, že vlezl na to okno, skočil dolů, zlomil si obě nohy… och štěstí že nespadl nějak hůř… To já jsem ho vy sadila na to okno a hodila dolů?? To ode mě chcete slyšet?“
,,Nechci, já jenom..-„
,,Nechte si to pro sebe, prosím vás.“
,,Nemlaťte s těmi dveřmi! Žáci se učí“-
,,To je mi jedno!“
,,Nechoďte do té ředitelný dokud vám nepovím“-

3.

,,Jo, je super počasí.“
,,Ty vole, už se docela těším…, na holky na to že bude sranda“
,,Jo, to já taky já taky“
Ten malý se jmenoval, jak už asi víte, Ben. Měl trošku delší hnědé, vlnité vlasy a téměř vždy měl přes ně uvázán karmínově červený šátek s vyobrazeným bílým letním medvěděm. Nosil brejle a v pravé uchu měl náušnici. Toho slunného rána na sobě měl džínové kraťasy zhotovené z jeho školních kalhot, maskáčové tričko a džínovou, rozepnutou bundu.
Za svůj život toho zažil poměrně hodně a neměl to vůbec jednoduché. Ještě před 5 lety bydleli v Praze, ve velkoměstě plného života, lidí, hluku. Vlastně ani nevěděli, proč se odstěhovali do takového protikladu Prahy, do Nymburku. Ano, někdo by se sem možná odstěhoval, protože to v Praze neměl rád, ale jim to v Praze nijak zvlášť nevadilo. Matce ne, otci ne, tedy až do té doby, co zemřel. Možná právě toto je ten důvod, proč jsou zde.
Také za to asi mohl Benův stav ve škole. Ještě, když šel z mírného kopečku Severní ulice dolů, na křižovatku, kde se křížila Severní s Dobřanskou si přesně pamatoval ten pocit, jaký ho přepadl vždy, když přišel do té staré, šedé budovy.
Matka ho vypustila z auta necelých sto metrů od vchodu do školy, protože dál už auta nesměla, on vyběhl, šel po asfaltovém chodníku lemovaným okolo vysokou trávou. Došel před zrezivělý plot, kde ještě místy zbývala zelená barva, otevřel branku a vešel do areálu školy.
A tady to vždycky začalo. Hned, co prošel těmi hnusnými dvířky pocítil, že sem nepatří, že je mu to tady děsně cizí. Pohlédl na obrovskou budovu před sebe a přešel mu mráz po zádech. Ty tmavě šedé stěny, vysoko se nad ním táhnoucí, až kamsi k obloze. Ta oprejskaná okna, původně bílé barvy, teď hnědošedé. Dostával závratě hned při prvním pohledu, hned při prvním nádechu toho vzduchu tady, a to byl ještě vlastně před školou.
Nejhorší zkouškou rána bylo vyjít těch 5 schodů k hlavním dveřím školy a sáhnout po klice. Zde, na tomto místě cítil to nesmírně veliké tahání za zadek, aby se otočil a utíkal pryč. A utíkalo by se mu krásně… Běžel by pryč, jak by nerychleji mohl. Jásal by při tom, uvolnil by se, dal by průchod svým citům. Běžel by a díval se na to, jak míjí ty omšelé šedé baráky na straně Březové ulice jeden za druhým. Jak míjí aleje stromů, jednu za druhou. Prostě jen běžel a školu nechal daleko za sebou. Ten dům hrůzy, opustil by ho a už se tam nikdy nevrátil,… Jenomže to nikdy nedokázal.
Sáhl po klice a tělem mu prošel mráz. Zachvěl se a udělal krok. Babička Lída mu den před tím, než šel do školy říkala, aby sem vešel pravou, že bude mít štěstí. Možná právě to, že do školy vkročil poprvé levou bylo důvodem, proč na něj za prahem čekaly vždy jen problémy. Teď byl ovšem v Nymburku. Krásném, prosluněném městě. Dělal zde osmileté gymnázium a nikde se necítil tak šťastný, jako tam. Nebyl to šprt, ale nebyl to ani hlupák. A do školy se těšil hlavně proto, že tam na něj vždy a rád čekal jeho nejlepší přítel Radek, který nyní kráčel vedle něj.
Oba mířili ke konzumu, bylo 8:23. když vyšli na Dobřanskou a vydali se na sever po ní. Zanedlouho jim cestu zkřížila Sulkovní ulice a vydali se jí směrem na západ. Míjeli přitom soustu míst, která jim připadala tak obyčejná. Šli, prostě jenom šli a dívali se před sebe a ani na kratinkou sekundu se nezastavili pohledem na jedné z lip, které lemovali ulici, ani na jedné. A přitom se zde za nedlouho mělo odehrát něco strašného. Něco, co jim všem ublíží. Něco, co si budou strašně moc přát, aby byl jenom sen a zároveň budou plakat pro to, že to sen není. Dívali se na městečko, které měli rádi a milovali ho. Zatím.. zatím…