Zametall

Pampemrkev nervózně popotáhla za kraťounkou růžovou sukýnku, pod kterou měla notně pořezané nohy ukryté v černobíle pruhovaných punčocháčích. ,Žiletka je potvora.´ pomyslela si otráveně a na poslední chvíli zabránila tomu, aby si okousávala růžově nalakované nehty.

Za chvíli měla jejich skupina přijít na scénu. A to ne na ledajakou scénu, na scénu v taverně U Kalicha. Moct zpívat v taverně U Kalicha se poštěstilo jen opravdovým osobnostem. ,I když,´ napadlo ji, ,možná je to proto, že jsem panu Hromtlemovi slíbila, že pak přesvědčím ostatní, aby mu přestali zkoušet ve sklepě.´

Vlastně to ani jinak být nemohlo, protože skupina Zametall nebyla zvlášť proslavená a neměla ve zvyku se pohybovat před náročným publikem. Vlastně neměla ve zvyku se pohybovat před jakýmkoliv publikem, pokud se tedy za publikum nepočítá tandem slepého kocoura Huštifáce a hluché jezevčice, které v dobré víře, že je to jezevčík původně dali jméno Prokop a poté ho změnili na jméno Prokoplá. Huštifác a Prokoplá je slepě sledovali a hluše poslouchali pokaždé v pátek a středu ve tři hodiny ráno, kdy obvykle tato skupina zkoušela.

Z taverny doléhal do zákulisí hluk a rachot příborů. Pampemrkev si vzpomněla, že tento večer je v taverně spousta známých hrdinů, o kterých doteď malá trpaslice slýchala jen v pověstech. A také jich pár viděla, když žila v Sikáosu.

Do zákulisí přišel hostinský Hromtlem. "Hele, na řadu přijdete za tři minuty, jo? Tak se připravte."

Pampemrkev se zmohla pouze na vystrašené polknutí a potlačila nutkání stáhnout kraťoučkou sukni ještě níž. Pohlédla na ostatní členy kapely a viděla, že jejich reakce jsou prakticky shodné.

Jejich loutnistka, která zároveň vymyslela každý jejich pohyb a každou růžovou a třpytivou část jejich oblečení, se jmenovala Mivka. S Mivkou se Pampemrkev potkala v taverně U Kalicha asi v té době, kdy obě zjistily, že o ně nikdo nestojí a užíraly se sebedestruktivními nápady nad pohárem podivné tekutiny, do které jim velkorysý hostinský strčil růžové kousky pergamenu na špejli.

O téhle hráčce na loutnu nakonec vyšlo najevo, že ve vesnici a v krčmě samé skončila ze stejného důvodu jako Pampemrkev- nikde jinde ji nechtěli. Mivka se narodila v Sikáosu jakožto kříženka Rodné upírky a trpaslíka. Dostala jméno po bohyni Aroce, patronce všech upírů. Její rodina ji nepřijala a matka zapřela, protože tohle se přece nedělá, aby se šlechtična pářila s trpaslíky. Mivka vyrůstala v klášteře v pohraničí Sikáosu. Asi v jejích pěti letech vyšly najevo její opravdu neobvyklé vlastnosti. Byla alergická na krev a měla velkou zálibu v růžové.



DRRRRRRRNK!!!

Hlasité zadrnčení vytrhlo Pampemrkev ze zamyšlení. Podívala se okolo sebe a zjistila, ze se jejich houslistovi podařilo ohnout smyčec do podivné spirály. Mivka zařvala, jako by jí někdo vyndal játra a slezinu, převrátil je naruby a zase jí je velkoryse vrátil.

"COS TO UDĚLAL? Ty palice dubová, mor na tebe, cos to udělal s tím smyčcem? Jak asi budeš hrát, hm? To mi laskavě vysvětli!!"

Hromželezo zakašlal, zavrčel a odplivnul si. Pak natáhl ruku se smyčcem k Mivce. Ta ublíženě zakňourala, prohlédla si smyčec a podala ho bubeníku Vikovi se slovy, aby ten smyčec koukal rychle narovnat, pokud dneska chce mít houslistu.



Pampemrkev dospěla k závěru, že dnešní představení nepřežije, a tudíž se raději opět zahloubala do svých úvah. A také měla velký smysl pro povinnost a nechtěla nechat čtenáře sedět nad nedokončenou myšlenkou o růžové poloupírce.



Jakmile dosáhla dostatečného věku, dali jí mniši v klášteře pár dobrých rad a plášť a poslali ji do světa. Buchty nedostala. Od té doby cestovala po celé Mellorii a bezstarostně se protloukala životem, až nakonec vyrostla do podoby, ve které ji Pampemrkev znala. Nynější Mivka měla dlouhatánské černé vlasy, které by možná mohly být hezké, kdyby pořád nepůsobily mokrým a kluzkým dojmem. Mivka totiž uměla čarovat... Tedy čarovat, to je nesprávný výraz. Ona se o čarování rozhodně pokoušela, ale ve výsledku se při jakémkoliv jejím kouzlu objevil velký kbelík plný mydlinkové vody a vylil se buď na ni nebo na její okolí.

Mivčina jediná opravdu užitečná věc byl obrovský růžový plášť se spoustou kapes, ve kterých uměla nacházet různé užitečné věci. Například vlaječky nebo košťata. Nebo netopýra.

Kromě loutnistky Mivky byl ve skupině ještě elf Vik, hrající na buben a houslista Hromželezo, jehož původ byl neidentifikovatelný, byť se ostatní Zametallisti domnívali, že Hromželezo je jezevcodlak.



"HEJ!!! Mládeži, je na vás řada!" zařval Hromtlem Vikovi vedle ucha. Vik se na něj opravdu zle podíval, nervózně si uhladil vlasy a přiléhavý růžový oděv s třpytivou lebkou na hrudi a postavil se před oponu. Hromželezo naposledy zkusil ohnout smyčec do původní podoby, popotáhl za cíp svého bleděmodrého fraku a postavil se před Vika.

Pampemrkev opět polkla. Má zpívat před publikem, promiella!!! Nechtělo se jí prosit o požehnání Eiraney, protože jí bylo jasné, že bohyně umělců ji nemá zrovna v lásce, takže poprosila Arocu. ,Má ráda hybridy, třeba mi pomůže.´ napadlo ji. Protože ale bylo málo času, postavila se šikmo před Hromželeza a zarazila se při prohrabování svých růžových vlasů, učesaných do prazvláštních špiček a hrotů.

Mivka ještě proběhla okolo celé skupiny a udílela pokyny jako: "U Arlinga, Viku, kosočtverec! Vždyť já vám to tuhle kreslila. Vždyť tam máš i značku. Jdi kousek doleva!" nebo "Pampy, nešahej si do těch vlasů jinak ti přes ty tvoje pahnáty jednu majznu!" nebo taky "Tyzubře, tyzubře, tyzubře!!!!" Nakonec si ale i Mivka stoupla do pozice a pouze občas zašeptala: "Je to dupnout, dupnout, tlesknout. Na začátku potřebujem jenom loutny, to zvládne Pampy, ostatní budou dupat a tleskat. Pak se snad diváci přidaj." Představa, co se stane, když se diváci nepřidaj zavřela pusu i Mivce, takže skupina setrvávala v zachmuřeném tichu.

A opona se rozevřela a štamgasti se znuděně podívali, koho to sem marugasové nesou. A všem hostům zaskočilo.

Mivka polkla a do ticha krčmy dvakrát zadupala. Při zatleskání ji už doprovodilo plesknutí Hromželezových tlap a tlumené plácnutí od Vika. A znovu. Po třetím dup-dup-tlesk se přidala i Pampemrkev. A tiše se připravovala na zpívání.



Dup dup-tlesk

Dup dup-tlesk

Dup dup-tlesk

Dup dup-tlesk



Pampemrkev přestala dupat i tleskat a zhluboka se nadechla. Tavernou U Kalicha se rozlehl poněkud roztřesený a falešný ječák, který postupně sílil. Někteří méně otrlí diváci se začali dusit.



My zametáme Mellorii, celou ji zametem, jó, zametem ji

MY tu zametem

Pěkně s koštětem,

Jó zametem s koštětem



Pampemrkev si na okamžik oddechla, protože publikum začalo pozvolna tleskat a dupat spolu s Zametallem.

Zezadu uslyšela, jak Mivka tiše vydala pokyn k refrénu.



Svišti!

My vám tu zametem!

My vám tu zametem!



Někteří diváci začali tlouct do stolů příbory nebo miskami. Mivka s uspokojením zaznamenala, že pouze jeden divák tloukl do stolu hlavou.



Dup dup-tlesk

Dup dup-tlesk

Dup dup-tlesk

Dup dup-tlesk



My vám tu zametem!

My vám tu zametem!



Pampemrkvi došlo, že teď je čas na tanec, jak je učila Mivka. Sebevědomě se usmála a zavířila v otočce, přičemž nezapomínala dále zpívat, tentokrát s větším nasazením



Půjdem zametat Mellorii, celou ji zametem, jó zametem ji

Teď už je náš den

Tak tu zametem,

Jó tenhle den zametem.



Většina publika už stála a dupala spolu s nimi... tedy kromě té části, která omdlela.



My vám tu zametem!

My vám tu zametem!



Dup dup-tlesk

Dup dup-tlesk

Dup dup-tlesk

Dup dup-tlesk



Zubři!

My vám tu zametem!

My vám tu zametem!



Mivka se odvážila se při jedné otočce podívat na své druhy. Všichni tancovali a Hromželezův smyčec vyluzoval zvuky, které, ač se nedaly přirovnat ke zvukům houslí, zněly k Pampinu zpěvu celkem dobře.



My jsme Zametall a zametem vám, jó, tady zametem vám.

Zametall je sen,

Metaním žije jen,

Jó a mete s koštětem.



My vám tu zametem!

My vám tu zametem!



Svišti!

My vám tu zametem!

My vám tu zametem!



Dup dup-tlesk

Dup dup-tlesk

Dup dup-tlesk

Dup dup-tlesk



Všichnisviští!

My vám tu zametem!

My vám tu zametem!



Zubr!

My vám tu zametem!

My vám tu zametem!



Pampemrkev dozpívala poslední tón, Mivka se naposled otočila a zetleskala, Hromželezo naposledy zadrnčel smyčcem. A nastalo ticho, které vzápětí vystřídal burácející řev. Hromtlem si jen mnul ruce, protože tahle partička si neřekla o žádný honorář.



A Huštifác s Prokoplou, kteří leželi v rohu, se na sebe jenom usmáli a jali si převyprávět zvuky nebo obrazy, které ten druhý nemohl zachytit.