Spojenci

Kapitola 1. Elfové Nad krajinou přeletělo káně, zobák od myší krve. Potůček tiše žbluňkal a les šuměl, přestože nefoukal vítr. Na palouku uprostřed lesa se dvě lidské dívky učily šermovat s dřevěnými meči, protože ikdyž ovládali kouzla, nedalo se vše vyřešit pouze pomocí vnitřní síly. Bylo k tomu potřeba něco víc. A to něco víc, se teď dívky snažily naučit. Učily se tajně, protože každá žena v tomto království měla zakázáno šermovat. Nebylo to proto, že si muži myslely, že by to nedokázaly, ale protože věřily, že když se žena jen jedním prstem dotkne nějaké zbraně, tak to na jejich království přinese velkou pohromu. Proto se na palouku ozývaly výkřiky „Teď tě dostanu!“ „Néé!Já tebe!“ „Chachá!Tak jak se ti líbí na tý zemi!“ Zasmála se blonďatá dívka jménem Karin, když druhá, o něco menší a také blonďatá dívka Lucy, spadla na zem. Obě dívky se rozesmály a Karin pomohla Lucy vstát. Když Lucy vstala a začala si oprašovat svoje šaty, z lesa se náhle ozval šelest. V tu chvíly jim káně prolétlo nad hlavou znovu a začalo se rychle stmívat. Dívky se otočily tváří k lesu. Karin něco zamumlala a vtom se jí nad dlaněmi objevila koule z čistého, bílého světla, která zářila dost na to, aby osvětlila celou louku, ale aby si jí nevšiml žádný člověk. V tom v lese něco zavrčelo. Ozval se šelest a další zavrčení, tentokrát blíž. ,,Co to asi může být?" Zeptala se Lucy. ,,Že by nějaký kanec?" ,,Žádní kan...... Ááááááááá! Vyjekla Karin, když z lesa vyběhl skřet. Než obě dívky stačily cokoliv udělat, skřet padl tváří k zemi. ,, Myslíš, že je mrtvý?" Ozvala se Karin roztřeseným hlasem. ,,Já... Já nevím." Odpověděla Lucy ,,Pojďme se kouknout." A tak se vydaly k lesu. Lucy nohou obrátila skřeta. ,,Je mrtvý," řekla ,,a byl zabit elfským šípem." ,,Zajímalo by mně, kdo přesně ho zabil" zajímala se Karin. ,,A mě by zajímalo, jestli ho zabil protože nás chtěl zachránit, nebo jestli toho skřeta stopoval, a našel ho až teď" Odpověděla Lucy. V tom se z lesa vynořily dva elfové v zelených pláštích. Dívky se lekly a nachystaly si kouzla. Když se je chystaly požít, elf, který šel první, řekl ledovým hlasem ,,Chcete bojovat, koťátka?" Dívky vyslaly kouzla. Elf však nadlidskou rychlostí uhnul doprava, a ani jedno kouzlo ho netrefilo. Dívky zůstaly udiveně stát. Ještě nikdy se jim nestalo, že by nestrefily svůj cíl. Teď však nebyly schopné se pohnout, a jen udiveně zíraly na elfa, který na ně promluvil. Byl velice pohledný. Byl vysoký. Stříbrné vlasy dodávaly jeho černým očím tajemný vzhled. Na zádech měl dva elfské meče, přes pravé rameno luk a přes levé toulec šípů s labutímy pírky. Znovu promluvil, teď však o něco jemněji ,,Vašemu království hrozí nebezpečí, měly byste jít za námi." S tímto se oba elfové otočily a vykročily zpět k lesu. ,,Kdo jste a co si o sobě myslíte, když ná rozkazujete? My s vámi nikam nepůjdeme" ozvala se Lucy. ,,Děvěnko! Já jsem elf a snažím se vám pomoct." ,,Odpověděl." ,,A zatímco tu otravujete s hloupými otázkami, celá armáda skřetů se čím dál tím víc blíží k vašemu městu. Proto vám opakuji znova, že vašemu království hrozí nebezpečí a proto musíte jít s námi" ,,Dobře, dobře. Vždyť už jdeme" Chopila se rozhovoru Karin a tak se všichni čtyři vydaly na cestu. Protože království dívek bylo daleko, došli k němu těsně před svítáním. Když vyšli z lesa, naskytl se jim strašný pohled. Vesnice i hrad byly zapáleny a ztoupal z nich kouř. Vesničané byly povražděni, nikdo nebyl ušetřen. Když se prodíraly ruinami a sutinamy, na okamžik zastavily, protože si všimly skřeta který nesl bílou vlajku, kterou obvykle nosil posel. Stříbrovlasý elf jakoby si nevšiml bílé vlajky, vytáhl z toulce šíp, zasadil ho do luku, a s tichým drnk vystřelil. Mířil přesně. Šíp zasáhl skřeta mezi oči, takže byl na místě mrtvý. Karin mu hned začala nadávat ,,Ty seš ten nejhloupější elf, kterého jsem kdy potkala! Copak sis nevšiml té bílé vlajky?! Byl to posel a mět pro nás zprávu! Porušil si pravidlo nedotknutelnosti poslů!" Elf však jen řekl ,,U nás pravidla nedotknutelnosti poslů nedržíme. Vlajky jsem si všiml a nenesl pro nás zprávu ale přišel vyjednávat. A pokud jde o toho nejhloupějšího elfa, tak mám pocit, že si jich moc nepotkala." ,,Lucy, měli bychom najít rodiče," Řekla Karin a tak se znovu vydali na cestu. Když došli k městskému paláci, hned si všimli, že je něco v nepořádku. Z celého paláce zbyly jen hromady kamenů, všechno dřevo bylo spálené. Trůnní sál, jakoby zůstal ušetřen. Na stupínku v pravo byl stolek, okolo něj seděli služebníci, zřejmně připraveni k jídlu, než je ovšem zabily skřeti. Vepředu na vyvýšeném místě, byly dva trůny. Zlaté, a poseté mnoha diamanty, rubíny, smaragdy a dalšímy vzácnými kameny. Na trůnech seděli král a královna, tak, jak se oblékli k večeři. A i oni seděli bez hnutí. Obě dívky se rozbrečely. Jejich rodiče byly mrtví.