Kronika světla část 1. - Probuzení

Byl studený podzimní večer. Kromě zvuku dešťových kapek bubnujících do popraskaného chodníku a občasných spěšných kroků posledních lidí vracejících se z práce domů bylo naprosté ticho. Procházel jsem se ulicemi toho nevelkého města ve Východních Čechách už pár hodin a tiše jsem si pobrukoval tisíce let starou melodii. Mám tohle podzimní počasí rád. Déšť smývá špínu z ulic a každý chce být co nejdříve doma v teple u televize a tak si nikdo nevšímá nápadně vysokého cizince v černém plášti až ke kotníkům a nikdo se nezajímá proč má na sobě v deset večer temné sluneční brýle. Kdyby se někdo podíval pořádně, možná by se divil, proč mi v tom lijáku nekape z pláště voda a kdyby se díval opravdu pozorně, viděl by, jak se kapky deště rozplývají zhruba půl centimetru nade mnou. Ale tomu by lidský mozek nejspíš stejně nebyl schopen uvěřit, takže jsem byl celkem klidný. Kolem půl jedenácté jsem se podíval na hodinky a pomalu zamířil k cíli mé cesty. Byl jsem v tomhle městě poprvé v životě, přesto jsem přesně věděl kudy se dát. Šel jsem ještě asi dvacet minut městem, když mě cesta zavedla do temného neosvětleného parku. Proč ne, řekl jsem si. Stromy mám moc rád – vyzařuje z nich obrovský klid a ten sem pomalu začínal potřebovat. Jak jsem se totiž neomylně blížil k tomu klubu který tady „hledám“, začínal jsem být hrozně nervózní. Je to zvláštní pocit, když ho zažijete jen jednou za zhruba tisíc let. Nic jiného mě snad nedovede tak rozhodit, jako když Ji vidím poprvé. Pokaždé je to napoprvé silnější než já. Při vzpomínce na tu tvář se mi zježily chlupy na zátylku a zamotala se mi hlava. „Jen klid“ řekl jsem sám sobě „nesmíš zpanikařit – pamatuj že Ji budeš muset ještě probudit“. Vzpomněl jsem si jak se mnou otřáslo, když jsem se asi před půl rokem probudil já. Samozřejmě tady nemluvím o tom, co zažívá ráno každý jiný člověk. Kdyby vám po proflámované noci skočila ráno do postele smečka rozzuřených rotvajlerů, bylo by to nic proti šoku který sem zažil. Je to pokaždé stejné. Představte si, že žijete svůj život jako každý jiný člověk, chodíte do školy, později do práce, snažíte si užívat života a najednou vám jednoho rána dojde, že je všechno jinak. Většinou je to naplánované na dobu někdy kolem pětadvacátého roku života, když už je mozek natolik vyspělý, aby neutrpěl vážnější šok. Do té doby nevíte nic o svém skutečném původu a o svých schopnostech, aby jste se náhodou neprozradili a Lovci vás nedostali dřív, než budete připraveni. Viděl jsem to před sebou jako by se to stalo včera. Probudil jsem se ve svém bytě v Kalifornii a hned jak jsem otevřel oči věděl jsem, že něco není v pořádku. Celý svět byl najednou jakoby cizí, všechno co jsem celý život dělal mi přišlo nepodstatné, skoro až zbytečné. Na chvíli jsem si myslel, že se mě zmocnila nějaká deprese nebo co – takovýhle pocit jsem ještě v životě nezažil. Bloudil jsem pár minut po bytě jako tělo bez duše a přemýšlel, proč jsem se sakra vzbudil ještě před šestou hodinou, když obvykle spím minimálně do devíti. Nakonec jsem skončil u okna, zíral na moře a přemýšlel co se to se mnou děje. Pomalu se rozednívalo, a když se nad obzorem objevilo slunce a první paprsky mě oslnily, najednou jsem si vzpomněl. Myslím že nelze popsat ten neskutečný šok, ten moment když zjistíte, že jste někdo úplně, ale úplně jiný, než si myslíte celý život. Podlomila se mi kolena a po tváři mi pomalu stekla slza . „Loki“ zašeptal jsem to jediné slovo a zhroutil se na podlahu… Z úvah mě vytrhnulo zašustění křoví vedle cesty a téměř neslyšitelné, podivné kovové cinknutí. Na okamžik jsem strnul čirou hrůzou. Na Lovce ještě nejsem připravený. Ještě zdaleka ne. V zápětí jsem se uklidnil – Lovec by se takhle hloupě neprozradil. Najednou se z křoví vyhrnulo asi pět postav a postavili se mi do cesty v nepravidelném půlkruhu. „Nazdar hezoune. Máš průser. Hehe.“ Řekl někdo hlasem jemně zastřeným alkoholem zřejmě obdařený obrovskou inteligencí. To už na mě mířily asi tři zbraně a začalo se ozývat pleskání baseballových pálek o dlaně. Navzdory situaci jsem si hlasitě oddechl a společensky prohlásil: „Zdravím pánové. Kouzelný večer na procházku parkem, že?“. To už jsem je i dobře viděl. Na hlavách mnohobarevné účesy absolutně šílených a bizardních tvarů, ověšení byli tolika řetězy, že ani nebylo vidět jestli mají vůbec něco na sobě – musel sem bý hodně zabraný do myšlenek, že jsem je neslyšel cinkat na sto metrů daleko. Budu si muset dávat mnohem větší pozor, řekl jsem si. Na nohách měli těžké vojenské boty a v obličejích tolik piercingu, že jsem přemýšlel jak to dělají, že jim kůže ze tváří nevisí až na ramena. Byli to obyčejní punkeři, co se v tomhle podivném třiadvacátém století po desáté večer potloukají snad každým temným zákoutím měst a okrádají a mlátí každého, o kom si myslí, že si to nechá líbit. Tentokrát se ale docela přepočítali. „Blbej čas na procházku parkem sráči!“ prohlásil ten nejvíc potetovaný, se zhruba půltunovým obličejem a s orezlou devítkou mířícím mi na břicho. Takže tohle bude nejspíš něco jako šéf. „Neser se s nim, Krakene. Dáme mu přezhubu, voberem ho a dem chlastat“. Proboha to se mi snad zdá. Kam na ty jména chodí. Nechtěl jsem na sebe moc upozorňovat, tak sem se rozhodl, že tohohle zkusím nějak efektivně vyřídit a třeba ostatní utečou. Nikdy nezabíjím nevinné lidi když to není nezbytné, ani takovéhle ne. A navíc, pět mrtvých by zbytečně vzbuzovalo pozornost policie. Ne že bych se bál zkorumpované a neschopné policie, ale Lovci mají mezi nimi určitě svoje lidi a jejich pozornost rozhodně nepotřebuji. „Na osvěžující procházku parkem není nikdy pozdě“ řekl jsem, pomalu si sundal brýle, přistoupil jsem k nim o krok blíž a podíval jsem se „Krakenovi“ (měl jsem co dělat abych nevyprskl smíchy) přímo do očí. Když uviděl mé oči, ruka s pistolí se mu roztřásla a ustoupil o krok dozadu. Bohužel mu alkohol a mnohobarevná posila za zády dodala odvahu a aby se neponížil před zbytkem „tlupy“, rozmáchl se po mě baseballovou pálkou, kterou mu někdo podal za zády. Asi si chtěl upevnit postavení vůdce. O půl vteřiny později se ozvalo nabíjení pistolí a vzduchem zasvištěly další dvě pálky. Kdyby se do toho tak nehrnuli, mohli si ušetřit docela dost bolesti. Normální člověk by byl rád, kdyby se po takovémhle nočním setkání vůbec doplazil domů. Jenže já nejsem vůbec normální. A člověk vlastně taky ne. O pět minut později jsem se zase nerušeně procházel parkem a broukal jsem si stále stejnou melodii. I když teď už spíš z nervozity než z radosti. Asi sto metrů za mnou se na zemi klepal člověk s podivně barevnou hlavou, kolem něho tři baseballové pálky, tři rezavé pistole a pár seškvařených kousků kůže. Ze vzdálenější části parku se ozývalo úpění a rychle se vzdalující kroky. Mohl jsem být zdvořilejší, ale bylo už po půl jedenácté a neměl jsem na ně náladu. Pořád jsem myslel jenom na Ni. Na to, že Ji už brzo uvidím. Vyšel jsem z parku, přešel po mostě nějakou celkem velkou a dost páchnoucí řeku a ocitl se na zřejmě velmi málo používané silnici. Kolem silnice byly stromy a podle jejich velikosti a síly kterou vyzařovaly to byly velice staré stromy. A stromy uklidňují. Cítil jsem jak mě opouští nervozita a začínám se na setkání těšit. Šel jsem pomalu, takže jsem ke klubu se svítivě žlutým neonovým nápisem na střeše dorazil přesně v jedenáct. Venku posedávali hloučky podivně vyhlížejících lidí a většina z nich pila odpad, který se dnes balí do krabic a prodává za pakatel jako víno. Seděli na mokré zemi, což jim očividně nevadilo, protože byli všichni zasraní od hlavy až k patě a do jednoho zfetovaní. Pach jejich oblečení se mísil s vůní nějakého ředidla – klasický lidský odpad, který posedává před každým klubem, protože je nepustí dovnitř i kdyby na to měli. Stěny klubu byly posprejované nejrůznějšími nápisy a okna divoce vibrovala pod náporem drsné elektronické hudby, která jakoby se snažila probourat ven na ulici. Když jsem se dostal až ke vstupu, obořil se na mě holohlavý bodyguard. „Vodprejskni vole, dneska je už plno“. Byl skoro stejně vysoký jako já, ale tak dvakrát širší v ramenou, na holé hlavě zamračené vrásky a tradiční tupý pohled člověka, který je zvyklý spíš do lidí mlátit než s nimi mluvit. Jeho chování mě v tu chvíli trošku naštvalo a vzpomněl jsem si na nedávnou scénku v parku, kdy jsem se pomocí Slova zrychlení nejdříve bleskově přesunul za záda prvního útočníka, zasadil mu paralyzující úder do zad, přerazil prsty svírající baseballové pálky a téměř zároveň jsem použil jednoduché Vyvolání žáru abych zvýšil teplotu pistolí v rukou útočníků zhruba na tisíc stupňů – pro punkery neuběhla snad ani vteřina, takže je to patřičně překvapilo. Trošku jsem se pousmál. Asi jsem se zamyslel na moc dlouho, protože se mnou začal bodyguard třást a křičet mi do obličeje stále se opakující hlášku, že už je plno. Občas mi tihle chlapíci připadají jako nějací naprogramovaní roboti. Na druhou stranu když víte jak s nimi jednat, jde to většinou celkem snadno. Ovládl jsem své rozhořčení, pokusil jsem se o ustrašený pohled a zamával mu před očima pětistovkou. „Mám vevnitř s někým schůzku“. Trošku se přestal mračit, pustil mě a kývnul na ostatní gorily, jako že ok. Peníze jsou nejuniverzálnější dorozumívací prostředek už několik set, možná tisíc let – před příchodem „civilizace“ to byl většinou hodně ostrý nebo těžký kus železa. Musím se přiznat, že mi ta starší varianta přišla tak nějak upřímnější. Prošel jsem krátkou chodbou, naposledy zalitoval, že jsem bodyguardovi nemohl dát lekci slušného chování, otevřel těžké lítací dveře a byl jsem uvnitř. Okamžitě do mě narazil vzduch tak plný kouře z cigaret, konopí, opia a bůhvíčeho ještě, že nebylo vidět víc jak na pět metrů. Nárazová vlna ze stěny reproduktorů mě málem vrátila do chodby a zuřivě oslňující záře stroboskopů viditelnost nijak nezlepšovala. Po krátké dezorientaci jsem se probojoval k baru a objednal si whisky. Alkohol má sice ve větším množství negativní vliv na mé schopnosti vnímat a používat magická pole, jenže na druhou stranu je pro mě „větší množství“ asi tak desetkrát větší než u průměrného člověka a jednoho panáka jsem prostě potřeboval. Chvíli jsem postával u baru a když se uvolnilo místo na jednom z gaučů rozestavěných kolem stěn, klidně jsem se posadil. Podíval jsem se na hodinky, bylo už skoro půl dvanácté. Ještě tu není. To bych poznal. Všechny pohyby v klubu byly světly ze stroboskopů tak zkreslené, že to vypadalo, jako bych sledoval film na nějaké pravěké promítačce. Sledoval jsem čím dál víc klátící se davy u baru a pobíhající servírky a vzpomínal na doby, které jsou dávno pryč, na doby, kdy člověk nebyl jedinou rasou na zemi a svět byl úplně jiné místo. Když máte v paměti několik tisíc let, vždycky je na co vzpomínat. Ze zamyšlení mě vytrhla náhlá změna hudby. Temně dunivý rytmus zpomalil a lidé se začali hrnout do sálu, sedat si na zem a celkově bylo v celém klubu najednou nějak ticho. Asi to bude nějaká místní klasika, protože lidé nevypadali nějak překvapeně, spíš jakoby na tuhle chvíli čekali celý večer. Zvedali se i lidé, co už nějakou tu hodinu pospávali s čelem na stole a dokonce i bodyguardi od vstupu se přestali mračit na kolemjdoucí a nenápadně se přesunuli do pozadí sálu. Seděl jsem dál, nejsem tu kvůli hudbě a navíc se místnost s barem celkem vyprázdnila, takže jsem mohl v klidu sledovat vchod. Za chvíli lidé začali pískat a tleskat a řvát a vůbec všemožně projevovat radost a za další chvíli už byl sál narvaný ode zdi ke zdi. A pak začal někdo tiše zpívat. Mráz mi přejel po zádech jako blesk a na chvíli jsem byl úplně paralyzovaný šokem. Byla to Ona, o tom není pochyb. Ani mě tak nepřekvapilo, že tady zpívá, zpívala totiž vždycky nádherně a hrozně Ji to bavilo. Vyděsilo mě něco jiného - jak to, že jsem Ji nevycítil už dávno? To není možné. Pokaždé to poznám, pokaždé když se přiblíží aspoň na padesát metrů! Byla jediná možnost. Někdo tady na mě čeká. Musel totiž nějak blokovat magické vibrace v klubu, abych nepoznal, že Ona už je tady. A byla jediná bytost, která tohle mohla udělat a která by k tomu mohla mít důvod. Lovec. Pořád sem tomu nechtěl věřit, pomalu jsem se rozhlížel po klubu a snažil se něco vymyslet. Děkoval sem starým bohům za to, že jsem si před vstupem rozmyslel obranné Slovo, které jsem chtěl použít. Po jeho použití bych totiž pro ty správné oči svítil jak maják. S Lovci je problém, že mohou vypadat jakkoliv a neexistuje způsob jak je odhalit, dokud nezaútočí, nebo sami nechtějí. Překonal jsem ztuhlost a postavil se. Musím Ji odsud rychle dostat – Lovec ji nezabil jen proto, že nás chce dostat oba najednou a já jsem nepochyboval, že by se mu to teď povedlo. Pomalu jsem se vydal směrem k sálu a snažil se ignorovat ten hlas, který mi vháněl slzy do očí a podlamoval kolena. Nesmím se prozradit moc brzo. Koutkem oka jsem u jednoho stolu zahlédl postavu punkera v kožené bundě s barevnými špicemi z vlasů po celé hlavě hýřících barvami – na první pohled klasický návštěvník klubu. Seděl ale sám a vzhledem k tomu, že bylo už půl druhé, vypadal nějak moc „zachovale“. Zrychlil se mi tep a vrhl jsem se do davu stojících a posedávajících lidí. Když jsem se prodral až do prvních řad, kde lidé už jen seděli, konečně jsem Ji uviděl. Představte si ženu z nejkrásnější a nejstarší rasy, která kdy existovala, zakletou v moderní době. Kaštanově hnědé vlasy jí spadaly pod ramena v lesklých pramenech, v některých měla zapletené dřevěné korálky a barevné nitky. Po stranách hlavy Jí z vlasů vyčnívaly špičky štíhlých uší, dvě doširoka otevřené oči měla stejné barvy jako vlasy. Přestože na sobě neměla špetku make-upu, její rty byly temně rudé a kreslily do vzduchu plného kouře slova písně, při které jakoby se zastavoval čas. Slova byla chvíli česká, chvíli anglická, ale melodie té písně byla starší než všechny dnes známé jazyky a já jsem ji poznával. Připadal jsem si jako ve snu. Počkal jsem na pomlku v písni, třemi kroky vyskočil na pódium po postranních schůdkách, cestou jemně složil gorilu hlídající scénu a už jsem stál před ní. Dovolil jsem si kratičký pohled do sálu a kromě zbytku goril deroucích se k pódiu ze zadních řad jsem si také všiml toho, že pan „osamělý punker“ už nesedí na svém místě. Nebyl čas. Stejně už jsem se prozradil. Chytil jsem Ji za ramena, podíval se Jí do očí a použil Slovo. „MUSÍŠ JÍT SE MNOU. VĚŘ MI“. Byla v šoku, ale když jsem ji chytil za ruku a rozběhl se do temnoty za pódiem, neprotestovala a běžela se mnou. I tohle jednoduché kouzlo muselo pro oči Lovce vypadat v sále jako záblesk stroboskopu, takže jsem nepochyboval, že je nám v patách. Ze sálu se začal ozývat zmatek a nespokojené výkřiky. Jen jsem doufal, že tady mají zadní východ. Neměli. Běžet zpátky do sálu by byla sebevražda, tak jsem intuitivně odhadl, kde je zeď nejtenčí, přiložil jsem na ni ruku a zařval další Slovo. Zeď povolila a půl tuny cihel vylétlo na ulici pod náporem neviditelné síly – naštěstí venku nikdo nebyl. Protáhli jsme se otvorem a vyběhli do chladu nočního města. Běželi jsme co nám síly stačili – mohl jsem použít zrychlení, ale pro dva a na vzdálenost víc než dvacet metrů by mě to v tomhle stavu asi zabilo, takže to nemělo cenu. Navíc potřebuji zbytek sil na něco úplně jiného. Zase sem chvíli nevěděl co dál. Po chvíli běhu přestalo Slovo účinkovat a dívka začínala vypadat nejdřív trošku zmateně, vzápětí už hodně podrážděně a já si uvědomil, že pokud máme utéct musím Ji probudit hned teď. Zrovna když už se chystala na mě začít křičet, zahnul jsem do postranní uličky a opřel ji o zeď. „Podívej se mi do očí!“ řekl jsem naléhavě, ale snažil se znít přátelsky. Asi mi to moc nešlo, protože sebou polekaně cukla a začala pro změnu dostávat strach. Do očí se mi ale podívala a času bylo tak málo. Položil jsem jí ruku na čelo a použil nejsilnější kouzlo které znám, sloužící k jedinému účelu a použitelné jen jednou za život. Slovo probuzení mě stálo tolik energie, že jsem se zakymácel a málem spadl na zem. To už mě ale dvě štíhlé ruce podepřely jako bych nic nevážil a když jsem se dívce podíval do očí, už to nebyl pohled dvacetileté ustrašené dívky. Poprvé se na mě pořádně podívala a byla to zase Ona. Moje elfka, můj smysl života, moje krásná Loki. Měla to všechno v očích – všechny ty stovky let, co jsme spolu prožili, všechnu tu elfí krásu a moudrost a nesmrtelnou lásku ke mně. Probuzení kouzlem nemá žádné vedlejší účinky, což je dobře, protože kdyby mě nepodepřela, už bych ležel na zemi. V tu chvíli mi ale bylo všechno jedno. Stáli jsme tam naproti sobě, dívali se jeden druhému do očí a okolní svět jakoby na chvíli přestal existovat. Než ale kdokoli z nás stačil něco říct, objevila se na rohu podivná postava s nezdravě barevným účesem a temný plamen Lovcovy magie mě vytrhl z toho krásného snu...




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/