APOKALYPSA 3. Kapitola

Apokalypsa 3. Kapitola

1.

Ne lesní mýtině se po dlouhé době rozezvučely hlasy lidí.
,,Ty vole Honzo, kolikátou už kouříš?“
,,Šestou, sedmou?“
,,Já jenom, že od tý, co jsme zašli do lesa sem tě neviděl jinak, než s cigaretou v ruce.“ Pronesl Ben a vyšel na mýtinu.
,,Třeba chce vykouřit les“ Řekla Michala a následovala Bena na mýtinu.
„To bych mu byla i docela vděčná, aspoň by odsud dostal ty pitomý komáry.“ Pronesla Markéta, která sem přišla ve dvojici s Michalou.
,,Ták“, potáhl se Ben a sedl si opírajíc se o strom na zem. „Teď se odsud nehnu do tý doby, co se pořádně nenajim.“
„V tom tě budu následovat.“Řekl Honza a sedl si vedle Bena.
,,Vy jste teda pěkný hovna!“
„Market klid, a radši si sedni vedle nás.“
Markéta pohlédla na Michalu, pokrčila rameny a sedla si vedle Bena. Michala si sedla vedle Honzy a jako první rozbalila svačinu.
„Tak na co čekáte?“
,,Já na to, až mi Honza vyndá z batohu mojí svačinu.“
„Tak to si chvíli ještě počkáš, pač na tom batohu sedim a nebudu se zvedat do tý doby, co nedokouřim.“
„Ty debile, ty na tom sedíš ?! Já tam mam housku, a taky buchty!“
„Klid, kámo, žádnej strach. Pokud vim, tak jídlo máme v levý boční kapse a te je momentálně mimo mou prdel.“
„V tom případě nám sedíš na stanu.“
,,No vidíš, tak je to v pohodě.“
,,No, to není v pohodě, protože už mam hlad. Zvedni se, dej mi podržet to cigáro a vyndej jídlo.“
„Na“ Řekl Honza a podal Benovi cigaretu. Ten si z ní párkrát potáhl a pak jí zpětně vyměnil za jídlo. ,,Tumáš“, řekl a pustil se do své housky.
Bylo tři čtvrtě na dvanáct.

2. Michaela

Po tom hrůzném zážitku v jeslích, kdy utrpěla mírný otřes mozku a zlomená dvě žebra skončil její otec s vysokou školou. Raději se staral o dítě a chodil na, než aby se stalo zase něco takového.
Ta hrůzná učitelka byla hned, asi dva týdny na to zatčena a snad si dala už konečně pokoj. Za mřížemi si odseděla téměř dva roky, když ji pustili na svobodu, neměla kde bydlet – potloukala se s místními bezdomovci po nádraží a žadonila od lidí peníze. Takto trávila přibližně tři poslední roky svého života. Ve smradu a chladu. Až jednoho krásného zimního dne ho našel zdejší policista jménem František Cajthaml zmrzlou na oné lavičce, kde si o několik let později sedla i Marketa s Michalou, když se chystali se svými spolužáky na výlet.
Na její kremaci ani pohřeb nepřišel nikdo, nebylo nikoho, kdy by ji dokázal identifikovat, tak si vysloužila nectěné místo v rohu na hřbitově, bez jakéhokoli nápisu na hrobu.
A takto zkončila naše tyranka dětí.
Žádná škoda – nadělala víc škody, než užitku.

***

Její další vzpomínkou bylo, jak jednoho, chmurné, temného a deštivého dne potají zavraždila svého mladšího bráchu.
Narodil se, když jí bylo 5 let.
Od té doby, co jí tak brutálním způsobem ublížila paní dozorkyně bylo všechno krásné. Rodiče z ní nezpustili oči. Po této hrozné zkušenosti se jí báli jen na chvíli pustit z očí. Jediná osoba, která jí často hlídala byla její babička Blanka. Stará, dobrosrdečná paní, stejně otřesená nedávnou událostí v jeslích, jako její rodiče. Starala se o ní vždy, když byla matka ve škole, nebo otec, který se našel nové zaměstnání byl v práci. Chodili spolu na procházky, ona vždy ležela v kočárku a dívala se na koruny stromů Medvědího lesíka (tak se jmenuje jeden z Nymburských parků) jak se míjí jedna za druhou.
Jednou, asi ze 2 roky, když byli na procházce k ni přišla jedna bezdomovkyně a chtěla po nich peníze. Když se ovšem podívala Michalku v kočárku s křikem se obrátila a utekla.
Jak plynul čas, tak se i přetvářela Michaly tvář. Z původní kulaté hlavičky s pár vlásky se vyklubala pěkná hlavička s bujnými vlasy a už když jí bylo pět bylo poznat, že bude mít krásné oči.
Až nastal den, kdy jí maminka oznámila, že bude mít mladšího brášku.
Michalka se z toho docela radovala a těch pět měsíců, co to věděla se jí zdálo jako nekonečno.
Až přišel den, kdy matka přinesla bráchu domů.
Ona byla sama doma, poprvé. Seděla u televize, napjatá k prasknutí a skoro nevnímala to, co v televizi běželo. Tak se na něj těšila.
Najednou zazněl zvonek. Michala pocítila veliké stoupnutí a hned poté veliký pokles vzrušení. Zrychlil se jí tep a ona stále seděla na té sedačce a najednou zjistila, že se bojí jít otevřít. Začala se bát, toho, co mělo přijít domů.
Druhé zazvonění.
,,Proboha…“ Zašeptala Michalka, zatímco stále seděla na sedačce a svírala si kolena.
Další dvě krátká zazvonění, po nich pauza a pak hlasité zabouchán na dveře. ,,Mihcalo?!“
„JO, už jdu.“ Co řekla, to také udělala.
Přešla ke dveřím a zprudka je otevřela. Za nimi stála matka s novým bratrem v náručí. Dostala najednou hrozný strach. Celá se zalila potem. Stála jako přimrazená.
Matka: ,,Míšo, co se děje?“
Až do teďka spal, najednou se ale probudil a zprudka otevřel oči. A jedním z nich nepodíval na Michalu. Celým černým, velice pronikavým okem.
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!
„Míšo, co je ti?
Kdesi v domě práskly dveře a matka zůstala před dveřmi sama.
„Michalo?“
Další rána a pak se ozvalo sypání čehosi
„Michalo??“ Zavolala matka a vydala se směrem k tomu hluku. Prošla chodbou, zahla do obýváku a poté přešla ke dveřím napravo. Otevřela je.
„Micha“-
Spatřila jí na zemi mezi hromadou vysypaných panenek. Seděla, skoro se nehýbala, a když se pohnula, bylo to děsně trhané. Jak se tak dívala na ty panenky na zemi, byla na nich něco, co jí nějak nesedělo. Ještě se pořádně nerozkoukala, tak to sni vědět nemohla. Až pak – mezi dalšími šesti těly panenek byla jedna, jejíž ruce nohy a hlava byli odděleny od těla. Matka se zděsila.
„Trh trh trh trh trh bum bác“
A na stranu přilétly dvě ručičky, dvě nožičky a hlava. Ta hlava se zastavila tak, že se dívala na matku, krásnými modrými očičky.
„Trh trh trh trh trh bum bác“
Tu původní hlavičku odrazila druhá, tentokrát měla oči zavřené.
„Trh trh trh trh“-
,,NE! PŘESTAŇ!“
„TRH TRH TRH TRH TRH BUM BÁÁC!“
A před matčiny nohy přilétlo další 5 částí panenek.
Trhtrhtrhtrhtrhbumbáctrhtrhtrhtrhtrhbumbáctrhtrhtrhtrhtrhbumbác
Bylo to už čtvrté tělo, které Michalka takto oddělala. Vždycky vzala do ruky panenku a na každé trh z ní utrhla jednu končetinu. Pak na bum bác je hodila zem.
Byla by je snad roztrhala všechny, kdyby jí matka včas nevzala do náručí, nedala jí pár přes zadek a nehodila na sedačku v obýváku. Plačícího bráchu položila na stůl.
,,CO TO MÁ ZNAMENAT??“
,,Trh trh trh trh trh bum báác.“
„Mluv se mnou normálně!!“
,,TRH“-
Matka jí umlčela pohlavkem. „tak budeš už mluvit normálně??“
Michala, jako by najednou procitla z tranzu a zahleděla se na svého bratra. „Je, tak už se narodil?“ Vstala a pokusila se ho vzít do náruče.
„Musíš takhle“ přistoupila k ní matka a pomohla jí si bráchu vzít.
„A jmenuje se tedy Martínek?“
„jo, Martínek.“ Řekla tehdy nadmíru překvapená a nechápající matka, co se to stalo s její dcerou. Naštěstí teď už se zdála zcela normální.
„Hehe, Martínkum Martínku, zahrajeme si?“
,,Ještě toho asi moc nepochopí“
„Ale, jo, pochopí, pojď, Martínku, mám v pokoji prýma hry, určitě tě budou bavit.“ Řekla odskotačila z obýváku, matku nechala za sebou.
,,Hahahaha, hop, haha!“
Michala za sebou zavřela dveře. V tu chvíli napadla napadla matku strašlivá myšlenka.
-Trhtrhtrhtrhtrhbumbáctrhtrhtrh-
„Míšo, otevři ty dveře!“
Místo odpovědi se jí ozvalo rachocení klíče v zámku.
„MICHALO!“
Matka přeběhla ke dveřím a zkusila je otevřít. Nešlo to, byli zamčené.
„Míšo, otevři ty dveře, nebo se maminka naštve!“
Tak a má to, její manžel jí vždycky říkal, aby v těch dveřích nenechávala ten klíč.
Začala bouchat na dveře. „Michalo, slyšíš mně?? Ihned otevři ty dveře!“
NIC.
Náhle se ozval hlasitý pláč jejího syna. Rychle se otočila. Začala přemýšlet, jestli má vyrazit dveře-
,,TRH“
Proboha- musí něco dělat.
Pláč nabíral oprátek.
V té chvíli ještě doufala, že ukazuje jejímu synu, jak trhá ty panenky.
Rychle se sebrala a vyběhla na zahradu. Začala obíhat barák. Cestou narazila do zahradního sudu, ten se převrhl a vylila se z něj voda.
„TRH“
Běžela, jak to nejlíp dovedla. Uklouzla na trávníku, po kterém nyní stékala voda ze sudu a jela po zemi tak dlouho, dokud se nezastavila o zeď domu. Postavila se a pohlédla nahoru. A čtyři metry výše bylo okno pokoje její dcery.
„TRH TRH“
Odběhla od okna ke kůlně. O její stenu byl opřený zahradní žebřík. Vzala ho a utíkala s ním zpět.
Postavila žebřík pod okno a vydala se nahoru.
„TRH!!“
Náhle si s hrůzou uvědomila, že už neslyší synáčkův hlas.
-bože, bože, BOŽE!!
Třetí příčka, čtvrtá, pátá, šestá
Už tam bude
Sedmá, osmá
-bože, prosím, ať se nic nestane
Devátá, desátá, jedenáctá-
To co spatřila v okně jí vyděsilo k smrti. Bylo to přesně tak, jak to nechtěla. Nevydržela ten pohled, pustila se žebříku a dlaně si hala přes obličej. Začala hlasitě křičet.
Padala, zvolna padala do hloubky více než tři metry.
„BUM BÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁC!!“

Článek, který vyšel 22.11.1995 v Nymburském zpravodaji V PŘEDMĚSTÍ NYMBURKU SE ODEHRÁL HOROR Včera mazi 11 a dvanáctou hodinou dopoledne se odehrál ve městě krvavý lynč, který jinde v Republice zatím neměl obdoby. Matka jedné, 5 let staré dívky se té doby vracela z porodnice s ani ne týdenním chlapečkem. Dcera na ní čekala sama doma. Hned co matka přišla domů se to stalo. Místo toho, amy její dcera měla radost z přírustku do rodiny vzala svého mladšího bratra makce a zamkla se s ním v pokoji. Vyděšená matka šla pro žebřík a začala se do pokoje dcery dobývat oknem. Když vylezla nahoru, naskytl se jí strašlivý pohled: její dcera seděla na zemi mezi několika panenkami kterým utrhala končetiny a hlavy a totéž nyní dělala svému nově narozenému bratru. Matka, které tuto strašlivou scenérii sledovala z okna to nevydržela a pustila se. Dopadla na zem a nyní je v nemocnici, její fyzický stav se tsabilizuje, ale psychycky je nadně. Policie nyní šetří případ a snaží se zjistit z jakého důvodu dcera takto jednala. Prý si na nic nepamatuje. Zítra bude podrobena podrobnému vyšetření. Jedna z teorií je, že dívka trpí nemocí, při které na několik minut strácí vědomí, přitom její tělo funguje normálně. takovýchto případů bylo již v minulosti zaznamenáno více, ovšem žádný z nich nebyl tak hrozný a odporný, jako je tenhle.