Ta kytička mi utíká...

„Poletíš na Tau dvě v soustavě Eridan Tukana,“ suše mi oznámil šéf cíl mojí příští služební cesty. Nepatřím k lidem, kteří cestují rádi a už vůbec ne takovou dálku. Navíc, jen tak mezi námi, tohle místo bylo ve vesmíru objeveno teprve nedávno a povídá se o něm všelicos. Prý je to tam všechno naopak. Jenže když si chcete zachovat přízeň šéfa a zůstat na dobrým fleku, nemůžete si moc vybírat. Na Tau dvě mě přepravní společnost vyplivla na místním mrňavém kosmodromu. Tedy nechápu, proč tomu říkají kosmodrom, u nás je stanice tramvaje větší a mnohem líp vybavená. Ale co, jiný kraj, jiný mrav…. Něco jako taxi tady neexistuje, to bylo první neradostné zjištění. Prý musím pěšky a není to daleko. Hned na prvním nároží mě málem porazilo něco, co vypadalo jako přerostlý tulipán, utíkalo to na krátkých zakrslých kořenech někam pryč a táhlo za sebou vodítko. Za tímhle pádivým pugetem utíkalo dítě a volalo: „Tatí, tatí, ta kytička mi utíká.“ Za tím vším běžel muž, který hromovým zvoláním: „Zůstaň!“ přimrazil k chodníku i mne. Tulipán nebo co to bylo, zůstal na místě a začal vrtět jedním ze svých listů. Dítě chytilo vodítko a muž mu káravým hlasem vytýkal: „Vidíš, jsem ti říkal, že si ho máš pořádně držet.“ Hodně opatrně jsem tuhle podivnou trojici obešel a pokračoval za svým cílem. V jedné z výkladních skříní byl vystaven nádherný model kosmické stanice. Ten musím mít, rozhodl jsem se okamžitě, to bude úžasná ozdoba nad můj nový umělý krb. Vstoupil jsem do obchodu. „Dobrý den, prosím vás kolik stojí ten model ve výkladní skříni,“ zeptal jsem se zdvořile prodavačky. „Dvacet sedm kreditů,“ dostalo se mi odpovědi. „Já bych si ho tedy vzal.“ Prodavačka mi podala krabici s požadovaným zbožím a já jí podával svých dvacet sedm kreditů. Potom nastalo podivné přetahování o peníze. Skončilo to tak, že jsem měl ve své kapse svých dvacet sedm kreditů a stejnou sumu mi přidala prodavačka. „Kdo to byl?“ uslyšel jsem při opouštění obchodu hlas jedné zákaznice. „Asi nějakej magor,“ odpověděla prodavačka a já se ani neohlédl a mizel z obchodu pryč. Stál jsem zase na ulici, v ruce krabici s modelem a v hlavě totální zmatek. Pravda, byl jsem bohatší o dvacet sedm kreditů, ale jak si to mám vysvětlit? Moment, co když…? Stánek se zmrzlinou otestuje moje tušení. Přistupuji k němu a prosím o jeden kopeček zmrzliny. Prodavačka mi podává kornout a já rafinovaně čekám. Řekne si o peníze nebo ne? Dostávám půl kreditu. Tak to tady tedy funguje…. Při nákupu nedává peníze zákazník, ale prodávající. Bože to je zmatek, jak tady může fungovat ekonomika? Mrknu se na hodinky. Jsem na téhle planetě necelých patnáct minut, ale nemůžu říct, že bych se nudil. Jen mě děsí představa obchodního jednání. Nechám se překvapit… Po chvilce bloudění konečně nacházím budovu obchodní společnosti, cíl mé cesty. Vstupuji dovnitř a zvědavě se rozhlížím. Nic zvláštního, pult recepce, několik křesel a stolů v rozlehlé vstupní hale připomínají jiná, podobná místa u nás. Přistupuji tedy k recepci a představuji se. „Ano, už vás čekáme, vítejte u nás,“ zdvořilá pracovnice mne doprovází do jednacího sálu. Vstupuji s malou dušičkou. U velkého stolu seděla trojice mužů, s dokumenty v rukou. „Vítejte nám a posaďte se prosím,“ velmi zdvořile a mile jsem, uvítám a usazen do mohutného křesla. „Už jste u nás někdy byl?“ první otázka míří k mé osobě. „Ne, jsem tu poprvé,“ odpovídám podle pravdy. „A víte, jak u nás funguje ekonomika?“ Přiznávám se, že moc ne a jako příklad uvádím své dvě zkušenosti s nákupem na téhle planetě. Trojice mužů smutně pokývala svými hlavami. Potom jsem dostal přednášku o ekonomickém systému na tomto kousku světa. To by jeden nevymyslel, jejich systém ekonomiky pracuje se zápornou veličinou. U nás doma, jen tak pro příklad, když dostanete výplatu, tak vám naskočí na vašem kontě patřičná suma. Tady je to naopak, k výplatě dostanete částku se záporným znaménkem. Peníze, lépe řečeno kredity, které dostanete při nákupech, odnášíte do banky a odnést můžete jen tolik, kolik jste v mínusu. Jakmile dosáhnete nulu, nemůžete nakupovat. Na mojí nesmělou otázku, že je možné snadno podvádět, třeba ty kredity do banky nenosit, jsem byl spražen vražednými pohledy a dalším školením o počestnosti a poctivosti místních obyvatel. Oni totiž nezalžou a nezalžou…. A pochopitelně nepodvádí. Za to prý může místní klima. Na druhou stranu není tak těžké tenhle systém pochopit, ale jak s nimi budu obchodovat? Peněžní směna není možná, snad jen kus za kus. Ale jak stanovit hodnotu zboží? Dalších několik hodin jsme hledali nějaké schůdné řešení, ale ne a ne se na něčem dohodnout. Nakonec jsem smutně rezignoval a vydal se zpátky na kosmodrom. Co řeknu doma, to fakt nevím, nemůžete obchodovat s někým, kdo chce mít konto stále v mínusu a vy naopak v plusu. A čím by byl tenhle rozdíl větší, tím by obchod více vzkvétal. Problém je, jak to zařídit. Navíc, z těch několika čísel a tabulek, co mi tady dali, byl jejich ekonomický růst na neuvěřitelném vzestupu už několik desetiletí. A jak hrdě dodávali – je to díky jejich pravdomluvnosti a počestnosti. Prostě každý od samého začátku ví, do čeho jde. Úžasné, i když v našich podmínkách spíše úděsné. Konečně jsem stál na koberečku před šéfem a vysvětloval, proč a jak to nejde. Pochopitelně, měl pro moji osobu jen ta nejhorší slova o tom, jak jsem zklamal jeho i společnost, že se mnou nemůže počítat dál a takové ty řeči, no vždyť to znáte. Konečně udělal pausu a já se mohl dostat ke slovu. Chvilku jsem zaváhal. „Já, na rozdíl od vás, nemám místo diky protekci,“ prohlásil jsem hrdě a opouštěl šéfovu kancelář. „Vida,“ pomyslel jsem si, „to jejich klima pravdomluvnosti je nakažlivé.“