LOVCI ÚSMĚVŮ

Půlnoc se přehoupla rychleji než obvykle k novému dni. Úsvit je však ještě daleko.
Kroky opilců mátonohů naplňují svým rytmem prokřehlou noc. Ponocný se svítilnou prošel kolem nevábného zákoutí. Ve světle se mihlo tělo ženy, odlesk lahve a oči dítěte, které se ustrašeně a zimomřivě tisklo k matce.
Z protějšího hostince nevalné pověsti vyhodil mohutný chlap několik štamgastů. Stejně jako každý den touto dobou.
Jen o pár domů dál vstupuje do podkroví zloděj. V jednom z bytů právě chůva usnula u kolébky nemluvněte.
Kolem jejich okna se propotácelo několik opilců, prošel ponocný. Ozvaly se spěšné kroky, pak pád, rychlé smýknutí těla, úprk, výkřik.
Nemluvně spalo.
*
Ze tmy vystoupila postava černá jak otevřený hrob, zablýskl se kov, když na něm zatančily čardáš měsíční paprsky.
Tiché našlapování neznámého nevyplašilo ani několik krys, které hledaly zbytky jídel.
Prach zatuchlé uličky tlumil všechny zvuky, avšak jeden se zde rozléhal velmi hlasitě: zvonění mincí.
Člověk se rozhlédl, sáhl do kapsy, rozhodil po zemi několik stříbrňáků a něžně k nim položil čerstvou růži.
Zvuk lidské chůze se ve tmě ztrácel směrem k náměstí.
*
Nad městem se konečně rozprostřel nesmělý úsvit. Z podmraků vylétl sluneční paprsek a zatočil se na stříbrných plíšcích, pohladil růži.
Maličká služebná šla vylít špinavou vodu z kuchyně. Do rozespalých očí jí udeřily pablesky. Rozhlédla se s údivem, vykřikla, voda nevoda, vrhla se na kolena a se šťastným smíchem vzala růži a přitiskla ji na rty. Posbírala mince a se zpěvem vešla zpět do domu.
Z nedalekého výklenku vystoupil temný stín a rozplynul se v ranní mlze.
*
„Jdeš pozdě,“ kovový hlas zněl nevzrušeně.
„Poslední mě zdržel,“ odpověděl stín.
„Ukaž kolik jsi přinesl. Všichni ostatní už odevzdali svůj díl.“
Stín položil na červotočivý stolek čtyři barevné kuličky. „Poslední dobou jsou vzácné, pane,“ vysvětloval zlostnému pohledu Pokladníka.
„Přinášíš jich čím dál míň. Mistr ti vzkazuje, že si nezasloužíš už ani stín. Přesto ti Nejvyšší dává ještě šanci. Do novu jich musíš přinést padesát, abys směl zůstat stínem nebo sto padesát, abys dostal zpět své tělo.“ Stín se poklonil. „Teď smíš odejít do sálu.“
Poradní sál společenstva skýtal zvláštní podívanou. Stáli zde lidé, lidé bez barvy, stíny a vybledávající přízraky.
Na vyvýšeném stupínku stál Nejvyšší a kolem něj Velká rada. Zahaleni v pláštích hrajících odstíny všech barev čekali bez hnutí na zahájení slavnosti.
Přísvit v sále ještě více pohasl. Zářil už jen měňavý, duhový plášť Nejvyššího. Pokynul, a masa stínů a přízraků a těl barevných i bezbarvých se uklonila a vzdala hold jemu a Velké radě.
Slavnost byla tichá. Ve vzduchu se nad každým vznášel překrásný obrazec. Obraz úsměvů.
Stín zaslechl u ucha šepot. „Víš, proč tu jsi?“
„Ano, pane. Abych Vám prokazoval svou věrnost a svůj vděk.“
„Velmi správně, stínový lovče. Jen na to nezapomínej.“
*
Lidé postávali na ulici, slunce pomalu zapadalo. Večer byl příjemně teplý.
Mezi bavícími se hloučky procházely přízraky.
Nikdo se neusmíval.
Děti vážně a soustředěně hrály kuličky. Přiběhla malá holčička, v ruce držela panenku. Její smích zvonivě dopadal na dlažbu.
Když všichni z ulic odešli, prošel tudy Stín a v hrsti držel velkou barevnou kuličku.
*
Ráno jako každé jiné. Ráno stejně šedé jako předešlé; promoklé, prokřehlé, smutné. Lidé pracují – bez úsměvů. Hokynář vážně pokyne hlavou, rozkřičí se na příručího. Mladá vdova drží v náručí děcko a smutně mu zpívá ukolébavku.
*
Stín zůstane stínem, život životem. Přesto je neustále nový; tak, jak slunce kreslí prasátka na stěnách, tak ubíhá.
*
Dítě – nebo už žena? – kráčí ulicí ve špinavých hadrech. Rezavé vlasy do půli zad. Ano, poznává to tu. Tady vyrůstala, tady přežívala se svou matkou. Je to dávno, nebo to bylo teprve včera? Zná ten krámek; chodívala tam krást jablka.
Potkala malou služebnou s uschlou růží za živůtkem. Je jí povědomá. Snad jí kdysi dala almužnu. K dětem bývají lidé štědří.
Z oblak, která celý den hrozila deštěm, konečně začaly dopadat na zem první kapky. Zrzka zalezla do chráněného rohu. Sledovala jak prší, jak se lidé ztrácejí z ulic.
*
Stín zůstal Stínem, Nejvyšší Nejvyšším. Jen ten plášť je delší a bohatší o několik barev.
*
„Víš, co čeká na zrádce, na neschopné, na nepotřebné?,“ šepot zněl jak syčení rozzuřeného hada.
„Ano, pane, znám jejich osud.“
„Příliš dlouho jsi Stínem, stínový lovče. Příliš dlouho jsi nepřinesl víc jak padesát. Neprokazuješ mi úctu a oddanost tak, jak si přeji.“
„Jsou vzácné, můj pane, jsou stále vzácnější.“
„Dobrá. Ale nezapomínej, že jsem milosrdný, že vás, ubožáky, zbavuji vzpomínek. Když trestám, jsem krutý: vzpomínky vracím. Nezapomínej na to.“
*
Je po dešti. Slunce vysušilo snad každou vzpomínku na něj. Jen slzy v uličce vysušit nedokáže.
Stíny vyšly na lov.
„Proč pláčeš, malá rusovlásko?,“ tiše se zeptal milý hlas hromádky hadrů.
„Kdo jste?“ poplašeně se rozhlédla.
„Jsem Stín, lovec úsměvů.“
„Lovec úsměvů?“
„Ano. A slzy nelovím rád.“ Otřela si oči.
„Proč vás nevidím?“
„Já se Stín nejen jmenuji. Já jím jsem.“
„Proč?“
„Neptej se, rusovlásko, nevzpomínám si,“ smutně zazněl hlas. „Vzpomínky jsou z milosti Nejvyššího nám, ubožákům, odebírány.“
„Kdo je nejvyšší?“
„Neptej se, rusovlásko, neptej se. A už neplač. Usmívej se. Sbohem....“ Stín zmizel.
*
Znáte ten pocit, kdy po něčem bezmezně toužíte?, ptala se v myšlenkách lidí na ulici. Nikdo si jí nevšímal, jen občas se po ní někdo pohoršeně ohlédl.
Já toužila po teple, po jídle, po hračkách, jaké jsem viděla u bohatých dětí, když jsem byla malá. A teď, po čem toužím teď?
Nikdo se nezastavil, když si sedla na schod a dala hlavu do dlaní.
Toužím už jen po tom, aby si mě někdo všiml, oslovil mě, nekřičel na mě, nevyháněl mě, nenadával mi. Aby mi řekl rusovlásko, jako ten zvláštní Stín. Snad to byl jenom sen.
Lidé procházeli kolem a mračili se.

*
Z nitek utkaný, v nitky zakletý život. Vzpomínky jsou kruté, vědomí mučí. Ó, sladká nevědomosti, kam se ztrácíš?
*

„Pros o milost, Stíne!,“ Pokladníkův hlas hřměl šedou místností. Kde jsou ty barvy? „Trpělivost našeho pána je veliká, ale ne neomezená. Ty víš co tě čeká. Máš jen jedno přání.“
Stěny bez omítky, pavučiny, vlhko. Kde je to světlo?
„Podrobím se vůli Nejvyššího, pane. Mé přání je, abych odtud mohl naposledy odejít pryč.“
„Dobrá. Do úplňku zbývají dva dny. Pak se vrať.“ Stín se poklonil odešel.
*
Kolem města pole, kolem polí lesy. Lesy kruté, mocné, temné, lesy krásné, bohaté.
*
Ohnivé vlasy rusovlásky se ztrácí mezi spadaným listím. První sněhová vločka letošní zimy jí roztála na dlani. Vše je tak konečné. Už nechce žít ve městě jako žebračka. Zůstane tady. Bláto je v lese čistší, stejně jako vzduch. Stromy jí ochrání před posměchem lidí. Teď bude lovec ona.
V křoví se něco pohnulo. „Kdo je tam?“ „Jen Stín, rusovlásko,“ řekl Stín.
„Vítej v mém novém domě, příteli. Jsem ráda, že tě slyším.“
„Rusovlásko, slyšíš mě naposledy. Přišel jsem, abych se rozloučil. A abych ti popřál štěstí. Víc, než jsem měl já. A abych tě varoval."
„Před čím?“
„Před zrádnými sny. Mé sny ze mě udělaly pouhý stín.“
„Jak poznám zrádný sen? Teď, když mám les, nesním už o ničem.“
„Já měl skoro vše, co může člověk mít, ale chtěl jsem ještě víc. A On slíbil, že budu mít vše, vše po čem kdy zatoužím. A já Mu věřil. Já hlupák. Nebyl jsem jediný, první ani poslední. Co jsem měl, jsem ztratil a Jemu prodloužil život.“
„O kom mluvíš?“
„O Mistru, o Nejvyšším mistru lovců úsměvů. Teď už neuteču.“
„Co se stalo? Děsíš mě.“
„Jen zmizím. Zemřít nemůžu. Vlastně jsem zemřel už když jsem se stal lovcem úsměvů a úsměvy musel splácet svou hloupost a chamtivost. Stane se ze mě jen další odstín, další nešťastná nitka na jeho plášti.“
„Chci ti pomoct.“
„Cože?“
„Chci ti pomoct utéct.“
„Ne, utéct nemůžu, nedokážu. Ale mohla bys mi pomoct odejít.“
„Jak?“
„Musela bys ukrást plášť Nejvyššího a vypárat nitky.“
„Nitky?“
„Ano. Tak trestá všechny provinilce. Vrací jim vzpomínky, nechává jim vědomí a zbavuje je těla, které by se mohlo osvobodit. Jedna nitka vnímá druhou, nemohou spolu rozmlouvat, nemohou se pohybovat. Mají jen vzpomínky, které jim byly vráceny."
„A co se s tebou stane pak?“
„Odejdu.“
„To už tě nikdy neuslyším?“
„Nikdy.“
*
Nikdy je dlouhá doba, nikdy je věčnost. Co je tak stálé jako nikdy? Co je tak hrozivé jako nikdy? Vždyť i se smrtí přichází naděje, ale není naděje pro nikdy.
*
Jinovatka na zdobené bráně skrývá rez a zpuchřelost. Čistým sněhem jdou malé stopy. Ticho, prázdno. Démoni jsou na lovu.
Studená sklepení lovců úsměvů jsou temná ztraceným smutkem.
Nejvyšší odpočívá a sčítá své úsměvy, prohlíží si barvy na plášti. „Nic není krásnější, nic není barevnější, mí otroci. Jak jsem na vás pyšný, kolik síly je ve vás ještě skryto. Jsem rád, že vás mám. Teď už patříte jen mně.“
Ze sklepení vane chlad a syrovo. Voda se vytrvale snaží vyhloubit v kameni důlek: kap, kap... Šramot.
„Co to bylo?“ Nejvyšší rukama objímá plášť. Tma nepřátelsky pomrkává.
Skrčený za rohem nahlíží do sálu. Nic. Hrozivý klid. Zrádce může číhat všude.
Chodba s nízkým stropem má zaprášené zdi a podlaha pod nánosem let není vidět. Cihly jsou dávno odrolené. Ticho.
Neklidně se posadil, přehodil přes sebe plášť a chytal do uší každý zvuk. Kap, kap, tlap. Kap, kap, tlap. Voda pokročila ve své práci.
Víčka Mistra těžknou, ale strach jim nedovolí zavřít brány očí. „Ticho, ticho, ticho. Všude jen ticho,“ šeptá zlostně.
Kap, kap, tlap. Kap, kap, tlap. Zavrzala brána. Nejvyšší se přikrčil v ošoupaném křesle, plášť tiskl na prsa.
„Můj pane?“ Pokladníkův hlas hromově narazil do klenutí.
„Ano, tady jsem,“ zavrčel nerudně Mistr.
„Odpusť, pane, nechtěl jsem tě vyrušit.“
„Už se stalo. Co chceš?“
„Úsměvů je stále míň a naše zásoby se tenčí. Jestli se to nezlepší, nepřežijeme.“
„To není tvoje starost,“ rozkřikl se. „Tobě nepřísluší připomínat svému vládci zcela zřejmou věc! Zmiz odtud!“
Pokladník se poklonil a ztratil se v temných chodbách. Mistr zadýchaně padl do křesla. Otevřel skříňku skrytou v opěradle. Byla plná barevných kuliček. Vzal tu největší a začal ji rozplétat. Ve vzduchu před ním vznikl složitý obrazec. To byl úsměv. Nevšímal si pláště. Hltal očima tu krásu.

*
Malá ruka proklouzla za roh, následovaly velké oči, kaskáda vlasů. Kradmý pohyb sálem přikrylo šero. Dotkla se pláště. Byl hebký, měkký a chladný.
Kap, kap, tlap. Kap, kap, tlap. Přátelské kapky pohltily nenápadný šramot. Vzala plášť do náruče. Krůček za krůčkem se blížila k temné chodbě.
Mistr se otočil. Strnuli. Oči lovce žhnuly vztekem a překvapením. Zlodějka zkameněla strachy.
„Vrať mi můj plášť a já ti dám vše, co si budeš přát,“ zazněl zatuchlým prostorem medový hlas. Mávl rukou a kobka se proměnila v překrásnou komnatu plnou bohatství. Bezděčně postoupila vpřed. Plášť zašustil. Odtrhla oči od pokladů. Ustupovala krůček za krůčkem k chodbě.
„Stůj! Hlupačko! Můj plášť tě zahubí!“
Dala se do běhu. Hlas za ní zněl jako sykot hada, jako řev šelmy, jako vytí vlka. Plášť ševelil: Je bezmocný. Je bezmocný.
*
Vítr skučel mezi stromy, narážel do skal, obtáčel kopec v rozmarném tanci.
Na vrcholku seděla drobná postavička. Kolem ní vlály rudé vlasy a proplétaly se s duhovými nitkami, které tančily spolu s větrem. Vznášely se nad krajinou hluboko dole, stoupaly s proudy vzduchu k dalekému nebi a rozplývaly se dřív, než tam mohly doletět.
 *