Bílá pevnost VII.

Lanthes se v posteli neklidně otočil. Zase se mu zdálo, že ho někdo volá. Ale kdo? Nemohl na to přijít a usoudil, že bude nejlepší, když si o tom promluví s Altarisem. Podíval se na měsíce. Podle jejich postavení mohly být tak čtyři hodiny ráno, ale Lanthes věděl, že už neusne. Hlavu měl stále celou zmatenou z tajemného volání a i kdyby ho nebylo, byla tu ještě Charissa která, ač se tomu bránil sebevíce, vládla jeho myšlenkám. Měl jí plnou hlavu a přemýšlel, zda jeho touha někdy dojde naplnění, protože znal Chariin osud stejně dobře jako ona. Jediná možnost jak se vyhnout tomu, aby zemřel pokud bude chtít naplnění svých tužeb je taková, že počká, až budou vybojovány všechny bitvy a pak teprve prozradí co k té zelenovlasé kočce cítí. A zatím? V duchu pokrčil rameny. Kdo ví, kdy se zase setkají?
Najednou se ho zmocnil neklid a tak než aby ležel radši vstal, oblékl se do hnědé kožené tuniky s rukávy, zelených kalhot a obojí přepásal silným koženým opaskem na kterém měl připevněnou svou flétnu, meč a malou dýku. Nechtěl rušit svou sestru a matku a raději se rozhodl že vyleze oknem. Sáhnul na bok, vyndal flétnu a tiše začal hrát, aby si vytvořil cestu dolů, ven, blíže k lesu. Ačkoliv, jak se již několikrát přesvědčil, nikdo z ostatních, kromě Charissy, samozřejmě, neviděl žádnou změnu, před jeho očima se najednou rozprostíralo schodiště a tak po něm, poté co uschoval flétnu, v klidu sešel.
Schodiště ho dovedlo až na okraj lesa a tak zavřel oči, aby se celý nechal prostoupit jeho voňavým dechem. Zavřel oči a začal snít…Snít o dívce se smaragdovýma očima a sněhově bílou pletí. O zelené čarodějce. Ano, tak je to, nebude si přeci sám před sebou něco nalhávat, to nemá zapotřebí,prostě ho očarovala.Najednou měl pocit, jako by se zvedal vítr, ale instinktivně vycítil, že to není vítr obyčejný, ale spíše magický. Ruka mu sklouzla k meči. A pak uslyšel zvuk pohybu, ale nemohl říci chůze. Když se „to“ zastavilo, odvážil se otevřít oči a prudce vydechl překvapením. Před ním stál, no spíše se vznášel, předmět jeho myšlenek. Charissa. Ale viděl, že teď je úplně jiná, jež jak ji viděl když se potkali naposledy. Neměla nohy a až k bokům měla lehce našedlý vír, ve kterém občas probleskly různobarevné plaménky. Na horní polovině těla měla měla oranžovou tuniku bez rukávů která sahala tak palec pod vzdouvající se ňadra a s průhlednými, rovněž oranžovými rukávy.
„Charisso!“ Char se praštila dlaní do čela. „Ahoj Lanthe. Nevíš kudy se dostanu k Altarisovi? Potřebuji jeho radu a hodně rychle.“ Lanthes se na ni koukal jako na zjevení. „A zavři prosím pusu když už na mě musíš zírat.“ Když viděla, že to s ním nepohlo, použila svou sílu, lehrým pohybem ruky mu, aniž by se jej fyzicky dotkla zavřela ústa a druhým pohybem ruky jej zvedla. Do tmy pak zazněl strohý rozkaz. „Veď mě!“ Char byla obvykle klidnější a dokázala krotit svůj ohnivý temperament, ale ne teď, když ji svíraly obavy o tetu, kterou nechala na paloučku.
Lanthes šel rychle, spíše se dalo říci že běžel. Char ho svou magií trochu vystrašila a všimnul si, že je víc panovačná než obvykle, ale vypadala zároveň trochu vyděšeně a tak si pomyslel, že má ke své nedůtklivosti a spěchu asi důvod. Nakonec tedy došli k hoře. „Na jejím vrcholku Altaris bydlí. Nejdřív se tam musíme dostat.“ Charissa pokrčila rameny. „To není problém.“ Rozpažila a dala dlaně směrem k nebi. Vír se začal zvětšovat a zářit. A najednou stoupali vzhůru. Pro Char bylo překvapivé jak samolibé uspokojení cítila při pohledu na Lanthův údiv. Za pár okamžiků byli nahoře.
„Kam teď?“ Lanthes ukázal na závoj ze zelených rostlin. Byl za nimi vidět lesík s paloučkem uprostřed nějž byla malá fontánka. „Já tam ale nejdu. Říká se, že Altaris dovede být pěkně nevrlý, když ho někdo vytrhne ze spánku. Nehodlám být hromosvodem jeho vzteku.“ „Půjdu tam klidně sama.“ Prohlásila Charissa. Odhrnula závoj z rostlin a tiše vstoupila do Altova království. „Alte? Kde jsi? Potřebuji tvou pomoc, jde o Gariden!“ Náhle slyšela tiché zamručení a žuch jak Altaris skočil ze stromu. ‚Tak povídej.‘ „Gariden je hrozně slabá, říká že cítí že její čas končí. Prý se s Tebou snažila spojit, ale nepovedlo se jí to. Prohlásila že už je moc stará. Asi je to pravda. Vždy jsem ji viděla jako krásnou mladou ženu, ale přes noc ohromně zestárla. Nyní je z ní svraštělá babička. Málem mi omdlela, když jsme šly na palouček kde cvičím svou magii. Musíš mi říci co mám dělat! Prosím…“
‚Jediná rada, kterou ti mohu dát je ta, abys ji co nejrychleji dopravila sem, do světa kam patří, k tvé matce, Brethdě. Ona jediná jí teď může pomoci. Ale pospěš si, už jsi tu dlouho a nad tvým světem se smráká. Gariden bude bez sebe strachy o tvůj život. Utíkej‘ Charissa se beze slova uklonila a otočila se k odchodu. Pak si však na něco vzpomněla. „Dostane se Lanthes odsud sám?“ ‚To víš že ano. A Gariden přiveď až ráno. Dobrou noc, dítě.‘ Char sklonila hlavu a vyšla ven. „Lanthe, dostaň se domů, já musím za Gariden. Zítra se vrátím.“ S tím si založila ruce na ramena a sklonila hlavu. Rychle se začala smršťovat a náhle Lantha oslepil oranžový záblesk. Když prohlédl byl už na planině sám.