10dkg magie

Amatheonské ulice jsou dlouhé a klikaté. Někdy jimi procházíte nekonečné hodiny, jindy může být jedna strana zakončena slepou uličkou – v takovém případě je nejlepší se otočit a hezky rychle zmizet. A pokud na druhém konci čeká opět slepá ulička, raději počkejte další týden, než se město zase promění. Někdy i déle...
Kráčíte-li s mapou v ruce rozlehlým komplexem amatheonského labyrintu, kde dům chudáka stojí vedle domu boháče a plánek města vám radí zahnout doleva, abyste se dostali k vyhlášenému hostinci, kde se podávají ty nejlepší pokrmy a lahůdky, na jaké si dokážete jen vzpomenout, je lepší nejdříve najít toho podvodníka, který vám mapu prodal a zavolat na něj městskou stráž. Než ho najdou, musíte si počkat dva, tři měsíce. Někdy i déle...
V Amatheonu totiž žádné mapy města nejsou. A koneckonců ani vyhlášené hostince.
Jeden den se město zlatem skví, druhý zase v bahně utápí... Jinými slovy, dnes už nenajdete cestu do toho pajzlu, kde vás včera hostinský s úspěchem obral o celoživotní úspory. Má to svoje výhody, ale pro vás určitě ne. Vaším jediným štěstím je, že Amatheon leží tak daleko – až na nejjižnějším výběžku Syderie, hned vedle Kyrgylské pouště. Má to svoje výhody a tentokrát snad hrají i pro vás.
Raděj tam ale přece jen nechoďte...
* * *
„Vedle mýho baráku nikdy! Přestěhuj si to o dvě ulice dál, ale už to sem netahej!“
„Ale no tak, Erfi,“ snažil se kouzelník Aubron přesvědčit svého Sarkanďanského soka. A jako vždy, nezdálo se, že s valným úspěchem.
„Aubrone, ty všiváku! Taková pitomost může napadnout jenom tebe! Kdo to kdy slyšel – rozcestník v Amatheonu? Pomát ses?“ Erfishard byl statný muž zavalité postavy s černou Sarkandskou pletí a cizokrajným přízvukem, řádně zpeprněným amatheonským nářečím. V posledních několika dnech si ve svém postavení dost dobře polepšil, neboť se jeho dům proměnil v nádherný výstavní palác a vytlačil všechny ostatní v ulici na zbývajících několik metrů, čímž zároveň získal majiteli řadu nových nepřátel. Mluvit o „majitelích“ se možná zdá v Amatheonu krapet podivné, ale všechna čest tamním stavbám – je to tak.
„Ale jen si představ, že všechny cesty teď povedou k tobě!“ pokoušel se Aubron snad už po tisící. Pyšně poplácal rozcestník po dřevěné tyči a když si všiml, že se na jeho dílo chystá Erfishard znovu zaútočit, obětavě ho bránil vlastním tělem. „Jen se podívej; Hostinec na severozápad, nevěstinec na jih, sídlo městské stráže o padesát metrů vedle...“
„Jo? A co s tím budu dělat až bude hostinec na jihu a nevěstinec na severozápadě?“
„Všechno jsem to domyslel! No tak, Erfi, mysli na budoucnost města. Tenhle dokonalý mechanismus – vyvinutý náhodou mým mozkem – se bude sám měnit a otáčet podle toho, kde se bude příslušné místo právě nacházet. Opatřil jsem totiž všechno geniálním kouzlem, které zaručí, že tu bude ten rozcestník stát navěky věků...“
„A O TOM PRÁVĚ MLUVÍM!“ Erfishard se rozlítil téměř k nepříčetnosti. „Proč zrovna před MÝM barákem??“
Aubron se na chvíli zamyslel. „Abych ti udělal radost?“
Erfishard vypadal, že co chvíli vybuchne. Rudý vzteky odmrštil Aubrona od rozcestníku, popadl svýma mohutnýma rukama dřevěnou tyč zaraženou do země a škubl.
V té chvíli se stalo něco velmi podivného. Rozcestník se zohnul, – nevymýšlím si, dřevo se skutečně prohnulo bez jediného zaskřípění! – cedule na jeho vrchu se napřáhly a začaly Erfisharda fackovat hlava nehlava. Muž nebyl schopný ze sebe vydat jediné slovo. Vše, co se vydralo z jeho hrdla, připomínalo jen jakési: „Ááá-a-a-a-a-a-a.“ To jak se cedule nemilosrdně vrhaly po jeho tvářích.
Aubron se na výjev před sebou díval poněkud rozpačitě. Nakonec si ale řekl, že je čas co nejrychleji odsud zmizet. A to doslova.

„Jo, kouzla,“ pravil starý kovář, který celou scénu bedlivě pozoroval z bezpečí svého zápraží. Zapálil si fajfku a bezvýrazným pohledem sledoval zuřivé počínání vydrážděného rozcestníku. „Už to není to, co to bývalo...“
* * *
Aubron kráčel ulicí a pod paží nesl dlouhý klacek, který byl příliš těžký na to, aby mohl jakkoli koordinovat jeho pohyb. Výsledkem bylo, že se klacek neovladatelně komíhal ze strany na stranu a nutil tak lidi kolem obcházet kouzelníka dlouhým obloukem. Popravdě vzato i bez tohoto nezvyklého předmětu měli lidé zvláštní zvyk se Aubronovi v ulicích vyhýbat, ačkoli vůbec nechápal proč.
Aubron byl obyčejný kouzelník s trochu delším nosem a ostrou bradou, ale jiné závažnější vady na kráse neměl (až na značně proplešatělé vlasy a modrou koláčovitou skvrnu na tváři pod levým okem, pocházející z dávného pokusu, který měl zjistit, jestli lidé nepocházejí z žab). Nosil dlouhý volný hábit, – pracovní uniformu ve svém řemesle – jež byl vždy řádně načichlý a zplstnatělý, tak jak to tradice určovala. Ve svých četných vnitřních kapsách nosil vždy předměty nutné pro obchod, který jej také živil. Našly se tam nějaké klasické amulety, gryfí peří, výtažek z veryaly, falešná dračí krev, úlomek meče, který tutově sťal dávného krále Erwyona a podobné další nesmysly. Aubron sám jich pár nosil kolem krku – byl to totiž zaručený reklamní tah, jak přesvědčit zákazníky o funkčnosti daných předmětů. Bohužel, od té nešťastné nehody s žábami už obchody nešly tak jako předtím. Čert ví, proč...
Jak už tu bylo zmíněno, amatheonské uličky jsou velmi náladové a škodolibé. Kdyby se aspoň měnily podle určitých zásad a v pravidelných intervalech, nebylo by tak těžké zmapovat jejich chování. Jenže v jejich zvyku bylo měnit se v naprosto nepředložených chvílích bez jakéhokoli rozumného důvodu.
To právě zjistil Aubron na vlastní kůži, když šel po ztemnělé cestě do své pracovny, aby zahájil konstrukci dalšího rozcestníku, když vtom...
„Ááoiuňjéénééé!“
Jeho noha nenašla při dalším kroku pevnou půdu pod nohama a čaroděj se s hrůzyplným výkřikem zřítil do díry pod sebou.
Křach!
Následný zvuk byl vyvolán dopadem, který v Aubronově fantazii způsoboval několikačetné zlomeniny nohou a rukou. Kouzelník se pokusil pootočit.
Křach! Lup!
Aubron zaúpěl. Jeho tělo plakalo při každém pohybu, kterým se došourával do poněkud polámaného sedu. Při dalším pohledu pod sebe se jeho tvář zkřivila zmatenými pocity – jednak se mu ulevilo, že děsivé zvuky, které se ozývaly při jeho dopadu nebyly způsobeny lámáním končetin, zadruhé se mu však chtělo řvát bolestí nad ztrátou klacku, jež právě ležel rozlámán v několika kusech pod ním.
Kouzelník vztáhl ruce v dramatickém gestu k nebi. „Proč já?“ křičel plačtivě. „Proč zrovna já?“
Nahoře nastala rozpačitá odmlka. „Hm... no, já nevím...“
Aubron vyvalil oči. „Tys ke mně promluvil! Věděl jsem, že mi odpovíš! Ó!“
„Ty jo... Tohle fakt není žádnej podfukář...“
„No jasně, věděl, že seš tu, aniž by se na tebe podíval!“
Aubron s afektovaným výrazem vzhlédl. „Ó velký Artriy! Ty jsi...!“ nedořekl. Překvapeně těkal očima po dvou hlavách sklánějících se nad jeho dírou.
„Ne, velký kouzelníku! My věříme tvým slovům!“ spustil rychle jeden z nich. Měl krátké tmavé vlasy a křivý obličej – nic z toho neprozrazovalo co je zač.
„Nemusíš se dovolávat Stvořitele, ó mocný!“ řekl druhý, o něco mladší.
Aubron ještě sekundu zmateně civěl z díry. Potom však náhle změnil svou masku a nahodil tajemný výraz, který se snažil předstírat jeho nadřazenost nad červi jako jsou ti, co na něj shlíží. „Čeho si žádáte?“ otázal se s pompou. „Což nevidíte, že na vás nemám čas?“
Oba dva na sebe nejistě pohlédli.
„Inu, velký čaroději...“
„Kouzelník, velký kouzelník,“ opravil je Aubron rychle.
„... tedy kouzelníku,“ pokračoval tmavovlasý, „my víme, jak bezvýznamní se zdáme v tvé blízkosti... ale náš pán nás pověřil úkolem najít povolaného a mocného čaro... kouzelníka, který by mu pomohl v jeho útrapách. Za přiměřenou odměnu samozřejmě,“ dodal rychle.
Aubron dělal, že přemýšlí. „Dobrá,“ řekl nakonec. „Možná, že se v mém nabitém programu trocha času najde. Musím však zjistit, jestli jsou vaše úmysly čisté. Pokud mě dokážete dostat odtud bez použití magie, shledám vás pravdomluvnými a vyslechnu si prosbu vašeho pána.“
Oba muži na sebe rozpačitě pohlédli. Polkli a natáhli ruce pod sebe.
„Au! Dávej pozor! Ničíš můj hábit! Pomalu, pomalu! Au! Au, au, au!“
Aubron těžce dopadl na kamennou dlažbu. S ublíženým výrazem sčítal v duchu svá zranění a tázal se boha, proč zrovna on musí podstupovat takovou torturu.
„Mistře kouzelníku?“ oslovil ho tmavovlasý zachránce opatrně.
Aubron ze sebe přehnaně opatrně sestřelil smítko prachu a narovnal se do impozantní pózy, kterou považoval za velmi působivou a dramatickou. Když však zjistil, že oběma mužům sahá sotva po hrudník, ramena mu trochu poklesla.
„Eh, mistře... Vyslyšíš tedy naši žádost?“ zkoušel tmavovlasý dál své štěstí.
Aubron ledabyle pohodil rukou. „Nu dobrá. Vaše úmysly se zdají býti čisté. Řekněte mi tedy, kdo je váš pán.“
Oba muži na sebe opět rozpačitě pohlédli. Bylo zvláštní vidět ty dvě hory, které měly svaly snad i na svalech, jak na sebe poulí očka jako topená štěňata.
„No, víte, mistře kouzelníku... to bude možná ten problém...“ začal jeden nesměle.
Druhý se poškrábal na bradě a bylo na něm znát, jak usilovně přemýšlí. „On totiž – náš pán – nám nakázal, abychom sehnali kouzelníka, kterej bude tutově povolanej a schopnej vyplnit jeho přání, aniž by – teda jako ten kouzelník – znal jeho jméno.“
Aubron se zatvářil tajemně. „Hrozí snad vašemu pánovi něco?“
Oba na sebe opět pohlédli tím zvláštním politováníhodným způsobem, při kterém by je každý laskavý člověk měl chuť obejmout.
Tmavovlasý posel se sklonil k Aubronovi tak, že se téměř dotýkali nosy. „No, abyste věděl... hrozí mu nebezpečí od jinýho kouzelníka – než jste vy, samosebou. Prej je moc podlej a... tak vůbec. A on – jako náš pán – si s ním chce svoje účty vypořádat sám, ale to se rozumí, že bez magie se mu to nepodaří... no a tak chce, abyste ho to naučil.“
Aubrona jeho žádost zaskočila. Naučit kouzlit někoho, kdo o magii nejspíš neví ani co by se za nehet vešlo? Hluboce nad tím dumal a rozvažoval všechny možnosti. Ale koneckonců, je tu ta odměna, že jo? Nejspíš to bude nějaký zazobaný páneček, který se nudí k smrti. Ten určitě zacinká...
Oba muži ho napjatě sledovali bez jediného nadechnutí, jakoby právě předváděl nějaký cirkusový kousek.
„No dobrá,“ řekl náhle Aubron. „Řekněme, že vyhovím žádosti vašeho pána. Kdy se s ním však shledám? Nemohu ho ničemu naučit bez toho, aniž bych mu stál tváří v tvář...“
„Jasnačka,“ prohlásil tmavovlasý. „Hnedkonc, jak budete připravený odejít, vás k němu zavedem.“
Aubron nad tím ještě jednou zauvažoval. „Tedy souhlasím. Musíte mi však k takovému úkolu dát den na přípravy... učební plány, osnovy, vždyť to znáte, tradice magie se musí dodržovat! Zítra ráno mne můžete čekat u rozcestníku... víte snad, kde to je?“
Oba přikývli, zároveň se však zdálo, jakoby jim obličejem proběhla nepopsatelná hrůza s úctou zároveň.
„Tak tedy...“ Aubron se napřímil a pozvedl ruku dramaticky vztyčenou přímo proti nim, „nechť vašim duším vládne klid.“
Muži se děkovně uklonili, pak se trochu rozpačitě otočili a pomalu opustili ulici.
Aubron se naklonil nad dírou. „Odpočívej v pokoji,“ vzkázal rozlámaným úlomkům a se zádumčivým pohledem odkráčel pryč.
Většina lidí – jako vy nebo já – by se při chůzi v městě jako je Amatheon rozhlížela na všechny strany a obdivovala se tamním podivuhodnostem, kochala se pohledem na západ slunce nad oceánem, který rozlíval rozžhavené proudy zlata po střechách a ulicích a topil v něm lodi zakotvené v přístavišti. Aubron byl však ten typ člověka, kterému se tehdy říkávalo „tichodum“ – to znamená, že v naprostém klidu probíral všechna úskalí svého plánu a propočítával veškerá plus i mínus, které jeho dopodrobna rozpracovaný úmysl zahrnoval.
Jedna noha předháněla druhou, oči se zadumaně upíraly na dlažbu a plášť dramaticky vlál za vetchou soustavou tohoto muže. Lidé mu uhýbali z cesty, aby se náhodou nezapletli ještě do dalšího problému. Den se pomalu belhal ke svému skonu.
Aubron vytáhl z hábitu těžký kompas, větší než jeho vlastní dlaň. Zamyšleně se na něj zadíval, pak zvedl hlavu a vyrazil opět jistě vpřed.
Po dobré půlhodině svižné chůze se zastavil před nenápadně vyhlížejícím domem. A na to si při návštěvě Amatheonu dávejte obzvlášť velký pozor – cokoli vypadá na první pohled nenápadně, je ve skutečnosti krajně podezřelé.
Aubron rozhrnul závěsy, které zde byly namísto vchodových dveří a téměř okamžitě ho praštil přes nos ostrý pach kouře z pálených bylinných směsí. V místnosti panovalo hluboké šero, narušované jen dvěma úzkými paprsky slunce, pronikajícími dovnitř mezerami po obou stranách závěsu, a září z malého ohýnku pod kotlem, u nějž stála osoba pokroucených tvarů, kutící něco uvnitř. Jakmile vycítila, že někdo vešel dovnitř, bojovně se přikrčila, obrátila se ke vchodu a zaskřehotala: „Kdo je tam?“
„Hádej,“ ozvalo se jí namísto odpovědi.
„Ó, Aubrone, nepotřebuji oko na to, abych tě poznala na sto honů!“ zakřepelila a sáhla po čemsi ležícím na stolku u kotlíku. To „cosi“ byla malá koule, kterou si ona osoba přiložila k čelu. „Hm... vypadáš pořád stejně strašně, drahoušku,“ odvětila kriticky a pohodila kusem těla (pravděpodobně rukou), což kouzelník správně pochopil jako povel k sezení.
Teď by bylo nejspíš záhodno objasnit onu celkem ironickou podstatu poslední poznámky, aby poctivému čtenáři neunikl ani ten nejmenší detail. Tedy spíše „detail“. V porovnání se svraštělou a pokřivenou soustavou oné ženy (podle hlasu byste nejspíš poznali, že se o ženu jedná) vypadal Aubron jako horký šampion výstavy pudlíků. Ani dlouhý kus hadru spadající osobě až na zem nemohl zakrýt jisté podstatné tělesné nedostatky, zvlášť ty, které se týkaly rozlišení nohou od rukou, a ani škraboška by nemohla utajit dvě prázdné oční jamky. Snad by aspoň udělala něco s tím nosem. Upřímně řečeno, Jeníček s Mařenkou museli kdysi zabloudit až do Amatheonu – ono individuum skutečně vypadalo, jakoby prošlo pecí.
Baba zamíchala obsah kotlíku vlastním pařátem a mile se obrátila k nově příchozímu. „Jakpak to, že tě sem nesou všichni čerti?“
Aubron se snažil co nejvíce uvelebit na své trojnožce. „Potřeboval bych odbornou pomoc. Dostal jsem jistou velmi zajímavou práci, – nejspíš i královsky placenou – ale pokud nedořeším jeden dost podstatný detail, velmi rychle z toho sejde.“
Babizna se naklonila nad kotlíkem a na zlomek sekundy se z jejího místa ozval zvláštní zvuk, připomínající něco mezi rozléváním pudinku a pleskáním ploutví o sebe. Náhle držel Aubron v ruce misku čehosi žlutavě zeleného a plaval v tom kousek něčeho, co velmi podezřele připomínalo... Aubron byl rád, že je tu taková tma. Jinak by se nejspíš pozvracel.
„Jez, milánku,“ zaskřípala osoba. „A s čímpak by ti mohla prostá ženština jako já pomoci?“
Aubron se snažil myslet na něco jiného než na misku ve své ruce. „Napadlo mě, jak by se dalo naučit člověka, který nejspíš nikdy nekouzlil a ani pro to nemá nadání, čarovat?“
„Hmmm...“ zamyslela se baba nahlas. „To je velice těžké. K něčemu takovému je zapotřebí množství prvotní, syrové magie v jejím nejprapůvodnějším stavu. Jedná se o opravdové propojení ohně, země, vzduchu a vody... Chutná ti to, zlatíčko?“
„Velmi,“ vydal ze sebe Aubron tiše a snažil se potlačit myšlenky na břečku ve svých prstech.
„Taková rarita je ale dnes málokde k sehnání,“ pokračovala. „Gram této prapodstaty se dnes vyvažuje vozy zlata. Jen málokomu stojí za to, něco takového vlastnit. Už jsi dojedl?“
„Skoro,“ vzdechl kouzelník a v duchu si neustále opakoval: Ryby nemají nohy. Ryby nemají nohy! „A,“ začal pomalu, „kde bych to tedy mohl sehnat?“
„No, jsou jen dvě možnosti,“ opověděla. „Buď vlastníš přebytečné vozy se zlatem – což ty těžko – nebo jsi chytřejší než ti, kteří je mají.“
Aubron se začal potit. „A... kde... kdo... ?“
„Říkals´něco, milánku?“
Kouzelník se zhluboka nadechl. „Aphéééé...“ vydal ze sebe, když nasál litry začouzeného vzduchu.
„Afard? No, máš pravdu,“ zauvažovala baba. „Nikdy mě nepřestaneš ohromovat, zlatíčko. A kdybys... Počkej! Kam utíkáš?“
Aubron vystřelil z místnosti neuvěřitelnou rychlostí. Zastavil se až u zdi o dva domy dál, kde se mohl v klidu vyzvracet.
* * *
Amatheonské baráky! nadával v duchu Aubron, když se šplhal po břečťanu nahoru do druhého patra. Vždycky se dokáží náramně proměnit, ale vždycky tak, jak je to právě nejmíň potřeba. V ulici panovala naprostá tma, takže si nikdo nevšiml člověka kradoucího se do domu lorda Afarda.
Aubron se cítil být na pokraji svých sil, když se jeho prsty konečně dotkly okenní římsy a jeho paže ji blaženě objala. Kouzelník se zapřel a zvědavě nahlédl dovnitř.
Uprostřed dlouhé místnosti obskládané z jedné strany regály knih stál malý kruhový stolek, na němž se nacházely ohořelé kusy svíček, unaveně žhnoucí do černé tmy a ozařující tváře pěti lidí v honosných šatech. Oči měli zavřené a tvářili se tajemně. Seděli v kruhu, ruce spojené a ani nedutali.
Boháči vyvolávající duchy mi tu ještě scházeli, zoufal si Aubron, když přemítal nad svým dalším postupem. Nakonec mu to ale docvaklo: Pokud ti zbohatlíci berou seanci opravdu vážně, museli zrušit všechny magické obrany kolem domu! zajásal.
Nesmělým pohybem se dotkl stěny uvnitř pokoje. Nic. Žádný alarm. Aubronovi poskočilo srdce. Provedl rychlé, ale účinné kouzlo, které vytvořilo neviditelnou clonu mezi ním a okolím, takže ani pozorný svědek celého výjevu ho nemohl spatřit. Tiše vlezl dovnitř.
„Ó duchu, slyšíš nás?“ pronesl kdosi afektovaným, hlubokým hlasem.
Aubron se snažil soustředit na tok magie kolem sebe. Něco tak mocného přece musel vycítit – pokud to tady v domě je. A jeho vnitřní hlas mu napovídal, že dnes bude mít štěstí.
Ztichlou místností se nesly zvuky podobné jemnému šoupání o dřevo.
„Můžeš nám svou přítomnost nějak dokázat?“
Náhle se ozvalo zívnutí tak silné, že Aubronovi ztuhla krev v žilách. Až teď si všiml páru chrtů povalujících se na koberečku u stolku, kde byla celá společnost usazená.
„Můžeš nám říct, jak se jmenuješ?“
Aubron se pomalu sunul dál. Chloupky se mu ježily v zátylku se sílící aurou něčeho nesmírně mocného. Krok za krokem se k tomu přibližoval.
„Můžeš se nám zjevit, ó duchu?“
Kouzelník se zalekl tichého vrznutí dřevěné podlahy pod sebou. Doufal, že jsou všichni příliš zabraní do své zábavy, než aby to někdo zaregistroval.
„Je tu problém, který ti v tom brání?“
Aubron se snažil nasmát počínání těch hlupáků. Postupoval podél regálů s knihami, kde se mu moc onoho „čehosi“ zdála nejsilnější. Opatrně přejížděl prsty po jednotlivých knihách a začínal tušit, kde se to velké tajemství skrývá.
„Je to někdo z nás, kdo ti v tom brání?“
Náhle se jeho tělo zachvělo nad nečekaným přílivem magické energie. Sáhl po tlusté knize a snažil se ji co nejtišeji vyjmout ze sevření ostatních svazků. Srdce mu bilo jako nikdy předtím.
„Kde se ten člověk ukrývá?“
V té chvíli kniha vyklouzla z regálu a s hlasitým žuch dopadla na dřevěnou podlahu. Lidé kolem stolku se náhle probrali ze svého předstíraného transu. Aubron se přitiskl k polici, doufaje, že nebude odhalen, když vtom si uvědomil, že clona, která ho skrývala před okolním světem náhle zmizela.
„He... zdravím,“ řekl Aubron nejistě a sklonil se pro knihu. „Jen si to půjčím.“
„Arbriku, Kelvire! Na něj!“ zavelel hlas, který předtím předříkával.
Než si Aubron stačil uvědomit co se děje, párek chrtů se napřímil a s vyceněnými tesáky se pomalu blížil k němu. Bylo slyšel jen zuřivé vrčení psů a kouzelníkovi k smrti vyděšené vzdechy. Čas jakoby se náhle zastavil.
V tom okamžiku se udála ta poslední věc, kterou by kdo očekával. Stěny a podlaha domu se zavlnily, prostor jakoby se náhle scvrkl a pak zase roztáhl jako tepající srdce. Všechen nábytek poskočil a bez jakékoli logiky se začal měnit.
Regál za Aubronovými zády se vypařil. Kouzelník zamával rukama, zavrávoral a třískl se hlavou o stěnu za sebou. Chrti překvapeně zavyli, když se koberec pod jejich nohama začal rolovat.
Aubron vyběhl ke schodišti na konci místnosti. Kniha jej zpomalovala a celý svět kolem něj se točil, ale i přesto vnímal zběsilý štěkot za svými zády. Rukou už se dotýkal zábradlí. Udělal první krok dolů, když tu náhle vydaly schody hlasité klap a v tu ránu byly pryč. Aubron vykřikl smrtelnou hrůzou. Přímo pod ním zel prázdný prostor končící až kamennou podlahou o několik pater níže. Tlumený výkřik zněl ničím snad celou věčnost.
Náhle se podlaha dole vzdula jako ohromná trampolína. Aubron už cítil lámání kostí ve svém těle, když ho obří síla vystřelila desítky metrů vzhůru.
Narazil zády do něčeho tvrdého, co mu velmi nepříjemně připomínalo struhadlo. Než si stačil uvědomit, že sjíždí po střeše dolů, ležel už na chodníku vedle prahu. A než kdokoli ze sousedních domů stačil otevřít okno, aby zjistil od koho ty výkřiky pocházejí, pelášil už Aubron o několik ulic dál.
* * *
Slunce se líně vykulilo zpoza hor a probudilo spící obyvatele Amatheonu. Nikdo se nenechal rušit otravným světlým kotoučem, který mu koukal do domu a raděj zatáhl záclony, než aby se na něj musel dívat.
Jen Aubron byl v tuhle ranní hodinu čilejší než obvykle. Bručel, hábit měl potrhaný, k modré skvrně pod okem mu přibyla ještě jedna zarudlá a opuchlá a v rukou nesl ohromnou knihu, kterou teď s pocitem zadostiučinění trhal na kusy. Zbytky potrhaného papíru se vlaze vznášely vzduchem než dopadly do stoky mezi ostatní splašky.
Kouzelník vytáhl z hábitu hnědý ušmudlaný měšeček. Tak kvůli takové trošce smradlavého prášku jsem se nechal málem rozkousat na cucky, rozplácnout na placku a rozstrouhat na nudličky! Čert aby do toho... Jediné, čím se Aubron uklidňoval, bylo že už ho v životě nejspíš nepotká nic horšího než včerejší incident.
Za nějakou dobu dospěl k smluvenému rozcestníku. Oba pohůnci už tam stáli.
„Tady mě máte!“ vykřikl Aubron na pozdrav a doufal, že svým nenadálým příchodem oba dotyčné značně poleká. Nestalo se však. Ještě před tím, než byl schopný svou triumfální větu doříct, ho kdosi zezadu chytil za límec.
„Tak tady jsi, ty jeden podvodníku!“ ozvalo se za ním rozčileně.
Aubron polknul. Ten hlas mu připadal důvěrně známý. „Erfi! Brachu stará!“ Vymanil se ze sevření a pohlédl na Erfisharda. Muž vypadal asi jako pacient s leprou v pokročilém stádiu. Jeho údy byly obvázány desítkami metrů plátna a z obvazů na obličeji vykukovala jen dvě malá očka.
„To je mi ale shledání! Ani jsem nedoufal, že se uvidíme tak brzy,“ pravil Erfishard sladce.
„To já také ne,“ odpověděl Aubron. „Ale nic se nemá přehánět, že? No... tak jsem tě viděl a už abych šel...“
V tu ránu ho sevřely čtyři železné paže a přibily ho namístě, že se nemohl ani hnout.
Erfishard mu vytrhl váček z ruky. „Lordu Afardovi se včera ztratila jedna velmi cenná věc. Nemyslíš, že by to byla náhoda, kdybych ji našel hned následujícího rána?“
„Určitě. Přeji ti hodně štěstí při hledání...“
„Ale kampak bys chtěl jít?“ zeptal se Erfishard slaďounkým hlasem (tlumeným několika vrstvami obvazů). „Myslel jsem, že by ses rád pozdravil se svým výtvorem.“ Kývl na své dva posluhovače, ti přitáhli kouzelníka k rozcestníku a přivázali ho k dřevěné tyči. Nad Aubronovou hlavou byl nápis: Nevěstinec 350m na východ.
„Máš smůlu, Aubri,“ vyprskl jeho jméno. „Městská stráž nám trochu trouchnivý – tvé mínus ale je, že se přestěhovala na západ.“ Erfishard ustoupil stranou. Dal znamení tmavovlasému muži, který bleskově zatáhl za tyč a uskočil stranou.
V té chvíli se rozcestník prohnul a cedule se začaly komíhat ze strany na stranu přes Aubronovu tvář. Jen nápis: Městská stráž 500 metrů trochu nesměle povlával vzadu.

„Jo, kouzla,“ pravil starý kovář, který celou scénu bedlivě pozoroval z bezpečí svého zápraží. Zapálil si fajfku a bezvýrazným pohledem sledoval zuřivé počínání vydrážděného rozcestníku. „Už to není to, co to bývalo...“




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/