APOKALYPSA 4.Kapitola 1.část

APOKALYPSA 3.kapitola

1.
Byl večer. Konečně. Dlouhé trápení bylo u konce. Stíny tisíců borovic, rostoucích v tomto lese začaly nabírat na délce. Vše najednou dostalo červenooranžový nádech a pod korunami stromů začali kroužit první noční můry. Začali cvrkat cvrčci, jinak zde bylo hrobové ticho. Byl večer, jak se patří. Jak krásný byl východ slunce dnes ráno, tak krásný byl i jeho západ. Lidé v Nymburku si sedali na své terasy, či do zahradních altánů a klidně nasávali atmosféru a absolutně nevnímající čas zde popíjeli kávu. Čas zde přestal existovat.
Naše beznohá stařena seděla ve vozíku a postupně gumovala všech 28 křížovek, které tohoto dne vyluštila. Měla zde jenom pět knih s křížovkami, které donekonečna luštila a následně gumovala.
Několik kilometrů na západ od stařeniny vozíku dokončovali Ben, Michala, Markéta a Honza svojí dnešní tůru. Ušli celkem 15 kilometrů. Celé dopoledne procházeli lesy za Nymburkem. Když slunce začalo směřovat na západ, podešli dálnici a dostali se do obrovských lesů, které se rozpínali desítky kilometrů před nimi. A právě v něm byl cíl jejich cesty. Skály. Shluknutí několika mohutných balvanů, které společně s krásným, modravým jezírkem tvořilo nádhernou scénu. Zde chtěli děti pobýt tak dva dny a pak jít zase zpět domů.
Všichni se nyní plahočili do strmého kopce, který se zdál oproti všem dalším kopců, které téhož dne přešli nekonečným.
„A deme to vůbec správně?“
„Promiň Bene, ale ten kopec stejně dneska vyjdeme.“
„Prosimtě, nedělej tady ze mě vola, já klidně pujdu ještě dalších sto kilometrů“ řekl Ben a následně se na Michaly hlasité odkašlání odmlčel „ale de mi vo to, že tenhle kopec si vůbec nepamatuju a to se týhle cesty účastnim už po čtvrtý.“
„Je fakt, že já si to taky moc nepamatuju – tenhleten kopec.“
„Hmmm, takže další, kdo by s tim dneska nejradši seknul, Markétko?“
„Ale ne, klidně ještě pujdu, ale nerada bych zbytečně.“
„No jasně…“
,,Ne, počkejte, mně to tady taky není povědomý…“
,,tak tim chceš říct, že tu celou dobu deme zbytečně.??“
„Třeba nejdeme“-
,,Já to vidim tak, že vylezeme nahoru, tam rozbalíme tábor a ráno uvidíme.“ Řekl Honza a zahodil na zem, dnes již čtrnáctý vajgl od cigarety. Zašlápl ho a vykročil svižným tempem nahoru, Michala pokrčila rameny a vyrazila za ním. Ben s Markétou se na sebe podívali a vykročili za nimi.

2.Honza
Na jazyku měl chuť jahod. Bradu měl lehce narůžovělou a měl zde rozptýleno několik jahodových semínek.
Voněla po jahodách… krásně, sladce…
Vedle nich byl košík, kde zbyly čtyři napůl shnilé jahody…
Okolo byly rozházeny jahodové lístky a jedna deka, která byla napůl pod nimi a napůl stočená ve špíně a prachu vedle nich.
Jediný zvuk, zpěv ptáků a jemné oddychování Honzy A dívky ležící pod ním.
Miloval ji. Nebylo jiného člověka na světě, které ho by zbožňoval, Tak jako ji. Její pronikavé, zelené oči. Její krásnou postavu, krásné, svalnaté bříško, ale ne moc, jenom tak, aby zde byli lehce vidět obrysy břišních svalů. Její hrudník, na kterém se nacházelo také několik droboučkých kousků jahod. Byla tak krásná…
„Už bychom měli jít.“ Řekl Honza a podíval se na ni.
„Ach…, ne, ještě chvíli.“
„Ne, vstáváme.“
Honza se pokusil vstát, ale jeho holka ho strhla na sebe zpět.
„Čtvrt hodinky, prosím, pak nebudu už nic namítat.“
„hm.., ne, už i tak mam průšvih, ještě chvíli a“-
Umlčela ho polibkem. Druhým, třetím…
„Tak dobře, ale jenom čtvrt hodinky.“

Po celou tu dobu mu připadalo, že se vznáší. Byl tak šťastný… Bylo to něco nového, co doposud nepoznal. Láska… Někde uvnitř prožíval něco, co mělo hrozně blízko k pláči, ale zároveň by nejraději vyskočil a projevil svojí radost světu. Otevřít se, jak nejvíce by to šlo a jásat, přitom mít ruce zdvižené nad hlavu a skákat do výše. Poté se rozběhnout a běžet do dáli, tak daleko, jak to jenom jde.
Když se s ní dnes, snad už možná po tisícáté líbal, ať už za pomoci jahod, či bez nich, kanuly mu slzy na tváře.
Bylo to úžasné, mít osobu, se kterou toto mohl prožívat.
Zbožňovat ji..

Poslední pohlazení, poslední obejmutí, poslední polibek, poslední líbání krku, nebo hrudníku, poslední vyvrcholení, poslední snězená jahoda. Toto vše bylo již za nimi.
Když oba vstali a konečně se oblékli, uplynulo už určitě více, od té doby, co ho naposledy zlákala, než jenom půl hodina.
Oba nyní scházeli z kopce, držíce se za ruce a povídali si.
„Tak ty mi zmizíš do Keňi, jo…“
„Taky mně to štve, ale vezmi si, že je to skvělá dovolená, rodiče na to dřeli jako blázni a já si prostě nemůžu dovolit jim říct, že se mi tam nechce, tak sklamat je nemůžu a nehledě na to…, asi se mi tam i docela chce.“
„Jasně, v pohodě, já bych se tam taky docela těšil, bejt tebou.“
Jak; si tak povídali došli až k domu, kde bydlela.
„Tak jo, měj se, pa“
Políbila ho na čelo a pak na ústa.
„Užij si to tam.“
„Budu se snažit.“
„Miluju tě..“
„Já tebe taky.“
Zavřela za sebou vrátka a zmizela za keřem, který dominoval jejich zahradě. Ještě jednou se za ním objevila, otočila se, zamávala mu a pak zmizela nadobro.
Jméno dívky, se kterou Honza dva měsíce chodil a na závěr, onoho dne 22.července 2005 se s ní i miloval bylo Aneta Dalvenová.

3.
Honza šel, pohrožen do svých myšlenek a klidně se oddával napospas kopci, který ne a ne skončit. Cesta, po které nyní šel se začala zužovat, začalo se zde objevovat více kořenů a šišek a tak bylo o dost těžší se zde pohybovat, zvlášť za situace, kdy okolní tma začala houstnout. Porost okolo, jakoby houstnul spolu s tmou a začal zde vytvářet nekonečně, strmě stoupající chodbu, kde má chodec pouze možnost jít tam, nebo zpět. Do stran to nešlo. Začal si zde připadat stísněně. Okolní stíny na něj doléhaly a připadal si tu víc sám, než kdy jindy.
Markéta s Michalou a Benem se plahočili kdesi za ním.
Právě se chtěl Honza zastavit, když se stala ta hrozná věc, která podělala všechno. A to doslova.
Dodělával poslední krok, poslední z tisíců, které tohoto dne udělal. Měl v úmyslu se zastavit, otočit a čekat na své kamarády.
Neudělal to.
Právě v tu chvíli, když došlapoval mu uklouzla stojná noha na kořenu a on přepadl na stranu. Spadl do pichlavého roští a ještě stačil zahlédnout co se nacházelo za ním – prudký sráz dolů, porostlý mnohaletými stromy a stejným chvojím, jako bylo to, ve kterém teď ležel a dral si o něj tělo.
Dobré, dál už nepadal. Pokusil se zvednout bez pomoci rukou, ale to nešlo. O zem se opřít nemohl, protože momentálně se na ní nacházelo několik větví obalených trním. Natáhl proto pravou ruku, aby se chytil větve, která zela před ním a pomocí ní by se vytáhl nahoru.
Chytl se. Začal se pomalinku zvedat. Byl by už stál na nohou, kdyby se větev, které se chytil neutrhla a on neletěl dolů, z kilometrového srázu, který ještě před chvílí šplhal nahoru. Jenomže když lezl nahoru, lezl tento sráz z té méně prudké strany, než té, po které teď válel sudy dolů.

Markéta se zrovna unaveně svalila do trávy, sedla si a na jejím výrazu bylo vidět, že dál už se nehne ani krok.
Ben jí následoval, jenom Michala zůstala stát.
„Panebože pojďte, to už snad vydržíte, než najdeme nějaký inteligentní místo na spaní. A nehledě na to, možná, že vám unikla souvislost, že se Honza zjevně rozhod, že si pujde tak, jak von sám uzná za vhodný…“
„Tak pro něj di a přiďte sem za náma. Spát budeme tady…“
„Tak to ani náhodou, okamžitě střelhbitě zvedněte ty vaše velký, tlustý prdele a deme!“
Najednou protrhl okolní ticho hlasitý řev.
„Do prdele!“ Ozvala se Michala. „To nemůže bejt nikdo jinej, než Honza!“
Markéta s Benem najednou vyskočily na nohy a všichni tři se rozběhli za tím řevem, první běžela Michala, druhý Ben a třetí běžela Markéta.

Letěl strašlivou rychlostí, přitom narážel do stromů a prolétával ostnatým roštím. Svojí košili nechal kdesi nahoře mezi křovím a teď to odnášela jeho holá kůže.
Dopad byl na tak strašný pád docela příjemný. Poslední část pádu jenom letěl vzduchem, pak ucítil, že spadl do nějaké vody.
Šplouchání vody. Studeno. Posléze už jen ticho…
Na poslední chvíli se probral a začal dělat tempa. Pomalinku, ale jistě se vynořoval z temnoty.
Nahoru se dostal, ani nevěděl jak. Prostě najednou cítil, že plave ve vodě, může dýchat normální vzduch a to bylo asi vše.
Otevřel oči. Propadl panice.
Okolo něj proplouvala obrovská masa vody. Která se zde svíjela do mohutných vírů. Obrovské vlny zde byly vidět nekonečně daleko.
Začal se urputně bránit, kopat nohama, mávat rukama, hlasitě křičel o pomoc. A najednou nastala tma.
Probral se a nyní uháněl hnědou vodou, zády po proudu. Udělal tempo a otočil se – to co spatřil ho donutilo otočit se zase zpět.
Necelých dvacet metrů od něj se nacházelo ohromná čistička na vodu. Voda zde v ohromném proudu vcházela pod zem, do naprosté tmy a zde se cedila přes několik železných sít. Náraz do nich v takové rychlosti nemohl nikdo přežít.
Otočil se a dělal tempa proti proudu, ale marně, nakonec se jenom otočil a díval se na ohromnou černou díru, která se k němu přibližovala ohromnou rychlostí. Napnul všechny svaly a čekal na svou smrt. Nebál se jí, bál se umírání.
Tma ho pohltila a on nic nevnímal, cítil, jak je unášen proudem po dně. Pak se zase mohl nadechnout a rozhlédnout se.
Někdo tam stál, přímo nad ním. Nevěděl kdo to je, ale byla to holka. Volala: Honzo! Honzíku!

„NO TAK DO PRDELE HONZO!!!!!“
Probudil se. Ležel v trávě. Nad ním stála Michala, Markéta a Ben.
„Co to“- Řekl Honza a pokusil se vstát, náhle mu ale projela nohou ošklivá bolest.
„Bolí mně noha.“
„A sakra..“
„Tak to radši lež.“
„Kde to sme?“
„To nikdo z nás neví.“ Pronesl Ben s ironickým úsměškem.
„Chci si aspoň sednou a podívat se…, jak to tady vypadá.“
„Ukaž, pomůžu ti“ Řekla Markéta a pomohla Honzovi si sednout. Zády ho opřela o strom.
„No, prýma…připomíná vám to tady někomu něco?“
„Mně okolní les z hororu Řbitov Zviřatek.“
„Hm, asi tak.“ Řekl Honza se ještě jednou se rozhlédl po okolí. Ležel na druhém břehu rybníka, kam pravděpodobně spadl. Rybník byl černé barvy a po okrajích zde rostl bažinec. Nad rybníkem byla taková vyšší, pískovcová skála a nad ní strašlivý, skoro kolmý sráz porostlý na první pohled téměř neprostupným temným lesem.
Za nimi se nacházel les toho samého rázu, jako nad rybníkem. A všude zde rostlo kapradí.
„Teda řeknu ti, kámo, ty máš fakt z pekla štěstí, nebejt tam ten rybník… no nevim, nevim. No, holky tě už pohřbili, když viděly ten sráz z hora. To jenom já sem je přesvědčil, aby se uráčili jít dolů a pokořili tim trošku toho svýho domácího pohodlíčka.“